TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

3.kapitola - První žalova (The First Accusation)


     vloženo: 24.05.2012    aktualizováno: 24.05.2012   
     8.341 znaků / 1.465 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Neviděla jsem Jesseho po celé dva následující dny. No jasně, nesmím zapomínat a přemýšlet o tom, že je duch. No skutečně, nikdo jiný než já ho nemůže vidět. Tak, tak to je a i kdyby přece oplácel moje, poněkud uzavřené city k němu, stejně bychom nemohli být nikdy oddání, nemluvě o nějakém zdravém vztahu.
   Jak jsem ale říkala, neviděla jsem ho dva dny.
   Bylo to ale moc dobře, když se nakonec ukázal. Kdyby to neudělal… no dobře, musím přiznat, že bych teď neležela ve své posteli. Pravděpodobně by se teď nade mnou spekulovalo a prohlížel by mě doktor z vedlejšího města. Buď to, nebo jsem mohla být mrtvá.
   Na tohle bych ale neměla myslet. Má matka mi vždycky říkala, abych měla pozitivní myšlenky, dokonce i když zemřel můj otec.
   Když je řeč o mém otci, obvykle mě touhle dobou navštěvuje. Když jsem žila v Anglii, navštěvoval mě každý týden. Naposledy jsem ho viděla… před měsícem?
   Tak dobře, asi jste teď zmatení. Můj otec zemřel, když mi bylo okolo šesti let, ale nepřesunul se. Zůstal na této Zemi jako duch, aby tu byl pro mě, jak říká.
   Když je to ale tak jak říká, že tu zůstal, aby na mě dohlížel, tak proč mi nedávno nepomohl?
   Nebo…? Ne, tak to není. On by mi dal vědět, kdyby se měl přesunout. To by mi neudělal.
   Každopádně Jessea jsem neviděla celé dva dny. Vše se ale přece jenom zkazilo.
   Marie – duch, který byl zabit Indy, stejně jako její manžel – se vrátil. A přivedla si s sebou nějakého spřáteleného ducha. A nemusela jsem ani hádat, že to byl její manžel, protože vypadali, že se znají.
   Snažila se se mnou znovu sladce mluvit. Pokusila se mě přimět k tomu, abych ji přivedla zpátky k životu - když jsem jí ale řekla, že to nemohu, i když ve skutečnosti bych to neudělala, i kdybych mohla - napadla mi.
   Skočila po mě a snažila se mi vytrhávat mé vlasy, než mě udeřila do břicha. „Toto máš za to, že nebudu mít nikdy už děti. A pokud nemůžu já, ty také ne.“ Neudeřila mě zas tak moc tvrdě, ale když k tomu přiměla svého manžela, bolelo to. Myslím, že mi zlomil i jedno z mých žeber.
   A to bylo tehdy, když se ukázal Jesse. Říct, že vypadal překvapeně, by bylo krajně nedostačující. Vypadal absolutně šokovaně.
   A pak se rozzlobil. Celá místnost se třásla od jeho zřejmé zlosti.
   Zbylí dva duchové se otočili a podívali se na něho. Byli zřejmě stejně tak překvapení, jako já.
   „Ty,“ řekl manželovi, jehož jméno jsem doposud nikdy neslyšela, „dámy se nikdy nebijí.“ A pak použil svou sílu a praštil s ním o zeď. Marie vypadala tak užasle, že namístě doslova strnula. Když se ale vzpamatovala, spolu se svým manželem se odhmotnili.
   Jesse se díval dolů na mě, jak ležím na podlaze, a mračil se. Ostýchavě jsem se na něho usmála a řekla: „Díky.“
   Konečně se usmál. „Jsem velice rád, že jsem přišel včas.“ Podal mi ruku a pomohl mi postavit se. A v tu chvíli se ozvala má žebra. Byl to takový šok, že jsem nedokázala dál stát. začala jsem se sunout zpět k zemi, když mě zachytil a přitáhl k sobě. „Dios,“ zamumlal. „Co ti udělali?“
   Hořce jsem se zasmála. „Ach, jen mě praštili několikrát do žaludku. To je vše.“
   Zřejmě si nevšiml mého sarkasmu, když rozzlobeně promluvil. „To je vše? Mohla jsi být vážně zraněna, querida.“
   Querida? Věděla jsem, že to je Španěl, ale bylo to zlé? Nikdy jsem neslyšela žádného muže ze Španělska tohle slovo říct. Bylo to dobré? Nebo ne?
   Nicméně mě můj žaludek a žebra tak boleli, že myšlenky o tom slovu kompletně vyklouzly z mé mysli.
   Přikývla jsem. „Já vím.“
   Znovu mě pomohl nahoru a dovedl mě k mé posteli, do které jsem si následně lehla. Cítila jsem přitom každý pohyb v mém levém boku. No ano, jsem si na sto procent jistá, že mám zlomené přinejmenším jedno z žeber. A neměla jsem nejmenší tušení, jak to vysvětlím mé matce.
   Dokážu si to představit: „Ach, to? Spadla jsem jen ze střechy, to je vše, mami.“
   Nějak si ale nejsem jistá, že by to v pořádku prošlo.
   Ležela jsem nějakou chvíli v posteli, přinejmenším dokud jsem neměla vstávat. A neměla jsem nejmenší tušení, co bych měla dělat. Pravděpodobně by mě mohl někdo snést ze schodů, ale pak bych musela vysvětlovat, proč by mě museli nést dolů.
   Kruci. Život je tak matoucí.
   Postěžovala jsem si s tím Jesseovi. Ne o bolesti - nikdy bych neukázala žádné známky slabosti, dokonce i kdyby mě něco opravdu bolelo - ale o tom, že bude těžké vysvětlit mou situaci.
   Poslouchal jako každý jiný normální člověk. A to bylo něco. On přece není normální. Není živý jako ostatní lidé.
   Já ho ale vnímala jako koholi jiného. Bylo snadné s ním mluvit, stejně jako s mými přáteli CeeCee, Adamem a Ginou. No jasně, neviděla jsem je od chvíle, kdy CeeCee s Adamem odjeli na nějakou expedici s jejími rodiči. A Gina? Ta jela navštívit svého otce, který pracoval ve vedlejším městě – byl lékař a musel svou praxi provádět tam.
   Takže jak můžete vidět, byla jsem zcela osamělá. Až na různé nálady, které zdobily mou přítomnost. Byla jsem prostě osamělá, když jsem si neměla s kým povídat, když tu nebyl nikdo pro mě a podporoval mě. No ano, byla tu má matka, ale… nebylo s ní snadné mluvit, když přišlo na jisté věci. Věci, o kterých se můžete bavit jen se svými přáteli.
   No jo, povídala jsem si o nich s Jesseem. Jak jsem říkala, bylo tak jednoduché s ním mluvit. Zdál se jako velmi rozumná a vnímavá osoba, která bás ihned neodsoudí. Ach, a nemůžete zapomenout na skutečnost, že byl velmi hezký.
   Popsat ho jedním slovem, byl… dokonalý!
   Ale jen za předpokladu, že ignorujete skutečnost, že jsem byla jediným člověk, který ho mohl vidět – až na otce Dominika. A přiznejme si, nejsem si tak jistá, že by mě měl otec Dom tak rád, když, ehm… vidím duchy. Jsem si jistá, že by se mu to nelíbilo.
   Byl jako vymyšlený přítel (s výhodami… možná), jen s tím rozdílem, že byl ve skutečnosti skutečný. Jen ne pro všechny. Jistě, on neměl žádný problém s neprostředníky, ale se mnou… měl stále co řešit.
   „Susie,“ volala nahoru do schodů má matka. Pravděpodobně měla už dole v přízemí připravenou snídani. Nebo s tím přinejmenším pomáhala Andymu, protože on byl hlavně tím, kdo v této domácnosti vařil – to není normální, ale přiznejme si, moje rodina nikdy nebyla normální.
   Podívala jsem se na Jessea. „Co bych měla dělat?“ zeptala jsem se rychle.
   Podíval se na mě a krátce se usmál. „Řekni jí, že jsi nemocná,“ řekl prostě. To byla jednoduchá odpověď, ale nedostalo by mě to z toho celodenního chaosu, což zahrnuje práci a rodinné záležitosti.
   K mému překvapení se mnou Jesse zůstal celý den. To není že jsem si myslela, že by měl něco lepšího na práci co dělat – stejně jako statní duchové – ale nemyslela jsem si, že u mě bude i ve chvíli, kdy se vzbudím.
   A k veliké ironii to byl den, kdy začaly padat první žaloby. Obvinění z čarodějnictví.

   „Mami?“ sešla jsem pomalu dolů ze schodů, jak nejlépe jsem ten den mohla, s Jessem po mém boku, který by mě podržel, v případě, že bych chtěla upadnout.
   Vyšla z poza rohu. „Ach, Susie,“zašeptala. „To je tak hrozné, zlato. Oni… oni obvinili paní Graceovou z čarodějnictví! Znáš ji, ona by nikdy takové věci neudělala!“
   Přikývla jsem. „Já vím, mami. Ale… je tu něco, co můžeme udělat?“
   Potřásla vážně hlavou. „Její soud je zítra. A jediný důkaz, který proti ní mají, je několik neovladatelných dívek, které říkají, že otrávila jejich večeři. Jak pošetilé to je?“
   „Neovladatelné dívky? Které?“ zeptala jsem se zaujatě.
   Zvědavě se po mě podívala. „Ach, mohla bys je znát, Susannah. Slečna Kelly Prescottová a slečna Deborah Mancusová, a pár dalších, na jejichž jména si nemohu v tuhle chvíli vzpomenout. Ta zlá mladá stvoření obvinila chudou starší ženu, která pro chtěla přitom jen to nejlepší.“ Má matka doslova zuřila.
   „Já je znám, mami a upřímně mohu říct, že jsem ji nikdy neměla nijak zvlášť ráda, když jsme spolu chodily do kostela.“
   Má matka přikývla. „Jsem na tebe hrdá, Suze. Nezaplétej se s těmi zlými lidmi.“
   „Mami, opravdu se necítím moc dobře. Bylo by v pořádku, kdybych se vrátila nahoru a lehla si?" zeptala jsem se. Celý bok mě opravdu začínal silně bolet, těsně poté, co na chvilku kapituloval.
   Přikývla. „Samozřejmě, miláčku. Potřebuju ale, abys se mnou šla zítra k soudu, Susannah.“
   Přikývla jsem. „Rozumím.“ S tím jsem se vrátila zpátky nahoru a lehla si. Vlastně jsem ani nelhala, protože jakmile jsem si lehla do své postele, prakticky ihned jsem usnula.
   A myslím, že Jesse tam zůstal, zatímco jsem spala. Možná mě dokonce i sledoval, jak spím.
   Trochu znervózňující, ale přesto utěšující.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 21, 22, 23