TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

4.kapitola - Soud (The Trial)


     vloženo: 24.05.2012    aktualizováno: 28.08.2012   
     13.165 znaků / 2.250 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Když jsem se další den ráno vzbudila, zjistila jsem, že je Jesse pryč. Byla jsem trochu zklamaná.
   Ale ne, neměla bych se vázat na nějakého ducha. On je mrtvý, Suze!
   Ztěžka jsem si povzdechla a vstala jsem z postele, čehož jsem okamžitě litovala. Moje žebra v tu chvíli začala doslova pulzovat, když jsem se pohybovala. Bylo to horší než včera. A já musela jít dneska k soudu.
   Tak to bylo hrozné.
   Vydala jsem se dolů po schodech, jak nejlépe jsem dokázala, aniž bych spadla, pak k vnější zadní straně domu, kde… no víte, co bylo. Když jsem skončila, vyšla jsem zase nahoru po schodech do prádelny se umýt.
   Když jsem se vrátila do pokoje, pokusila jsem si obléct své nové šaty. Nicméně brzy jsem si uvědomila, že budu potřebovat, aby mi má matka zašněrovala korzet. Ach, jak já těmito věcmi opovrhuji.
   Šla jsem tedy do pokoje své matky, kde zrovna oba s Andym vstávali.
   Matka si protírala oči. „Susie,“ řekla se zívnutím, „co tu tak brzy děláš, miláčku?“
   S nepatrným kulháním jsem šla blíž k ní. „Já… měla jsem špatný sen, mami, ale nemohla jsem už znovu usnout. Tak jsem se rozhodla, že bych se měla připravit na soud.“ Ukázala jsem přitom na své šaty. „Potřebuji pomoc.“
   Potlačila svůj smích, zatímco potřásla hlavou. „Susannah, už jsi skoro žena. Nemůžeš za mnou chodit vždy, když potřebuješ zavázat své šaty.“
   Utvořila jsem na svých rtech malý úsměv. „Já vím. Bolí mě ale stále ještě žaludek, matko, a je velmi obtížné to dělat sama.“
   „To vidím,“ řekla, zatímco začala šněrovat korzet.
   Škubla jsem sebou, když ho pevně utáhla. „Může to být pro dnešek o trochu volnější, mami?“
   Přikývla. „Předpokládám, že to bude lepší, když ti není dobře.“ Když to dokončila, začala šněrovat své šaty. „Běž se teď doobléknout a až budeš připravená, probuď své bratry.“
   Udělala jsem, jak mi bylo řečeno.
   Ale řeknu vám, probudit mé tři nevlastní bratry není vůbec žádný piknik. David byl výjimkou, protože byl už skoro připravený. Rozhodně je vždycky skoro jako první vzhůru. Zato Jake ještě spal a musela jsem jeho jméno několikrát zaječet, než se vzbudil. Ale Brad byl ze všech většinou nejhorší.
   „Brade!“ zaječela jsem, zatímco jsem klepala na jeho dveře. „Vzbuď se. Mamka chce, aby ses připravil!“
   Zařval na mě, ať vypadnu, což mě dost rozčílilo. Tak jsem vlezla do jeho pokoje… ale řeknu vám, ihned jsem litovala, že jsem to udělala.
   Byl nahý s dívkou ve své posteli. Dívkou, kterou náhodou byla Debbie Mancusová.
   Otřásla jsem se a rychle jsem zavřela jeho dveře. Tohle bylo rozhodně něco, o čem jsem doufala, že to už nikdy znovu neuvidím.
   Můj život dostal další jizvu.

   „My… byly jsme… u ní do… doma na večeři.“ Kelly ztichla, aby si utřela své oči. „My… jen… myslely jsme si, že to bu… že to bude normální večeře, ale o… ona otrávila naše jídlo!“
   Protočila jsem jen oči. Idiotka. Chci říct, pokud někdo z nich mohl věřit něčemu takto falešnému, tak museli být dost ubozí.
   Nicméně soudce vypadal, že jí to věří. „A proč si myslíte, že vás zrovna ona chtěla otrávit, slečno Prescottová?“ požádal jí jemně.
   Podívala se na něho velkýma, dětsky vypadajícíma modrýma očima a řekla jasně domýšlivým tónem: „Dobře. Já… myslela jsem, že by to mohlo být… protože jsem hezčí než je… než její dcera.“
   Znechuceně jsem se na ni podívala. Cože? Nebylo tu nic, co bych mohla říct, nicméně stejně by to nepomohlo. Pokud něco, akorát by mě to vynesla na špatné místo. Každý – a tím myslím opravdu každého – podlehl jejímu kouzlu. Byla to velmi pěkná mladá žena a každý to věděl. Vždycky všichni věřili nádheře a nevinným pohledům.
   „Slečno Prescottová, nemyslím si, že to je ospravedlnitelná omluva pro to, proč by vás otrávila. Slušné pochoutky, jak jsem byl informovaný, vám vždy s chutí dávala bez ohledu na okolnostech. Myslí na vás jak na své vlastní děti. Proč by to dělala?“
   „Řekla jsem vám to!“ zakřičela Kelly.
   Soudce si prohlédl své brýle. „Vy si myslíte, že důvod, proč by otrávila vaše jídlo, je žárlivost že její dcera není tak… hezká jako vy?“
   Stačila jsem svůj pohled k dceři paní Graceové, která tam seděla se slzami valícími se jí po tváři. Ona nebyla ošklivá. Nebyla sice tak krásná jako Kelly, ale rozhodně nebyla ošklivá.
   „Ano!“ zakřičela Kelly.
   Soudce bouchl jeho paličkou. „Myslím, že toho pro dnešek už bylo dost. Můžete jít…“
   V tu chvíli začal lustr v soudní síni padat na podlahu, právě vedle Kelly, která zaječela a rychle uskočila. Když jsem se rozhlédla okolo sebe, uviděla jsem Marii. Měla na své tváři široký zlomyslný úsměv, než se odhmotnila.
   „Vidíte, udělala to! Stejně jako toto! Použila své síly a snažila se mě zabít!“
   Soudce šlehl svým pohledem po paní Graceové, která vypadala opravdu vystrašeně. Ne vinně, vystrašeně.
   „Udělala jste to?“ zeptal se vyčítavě soudce. „Použila jste čarodějnictví k tomu, aby spadl ten lustr, stejně jako jste jím otrávila jídlo?“
   „N… ne!“ vykoktala paní Graceová.
   „Mluvte pravdu!“ zaječel.
   Ze široka vyvalila oči. „Říkám pravdu!“
   Soudce se podíval na ostatní přísedící soudce, kteří si mezi sebou šeptali. O chvíli později jeden z nich zvedl hlavu a řekl jediné slovo, které mě ze všeho nejvíc vystrašilo: „Vinna.“
   Dokonce už ani vyslovení pravdy vás nemůže zachránit.

   Má matka mě přinutila odejít. Řekla, abych se vrátila domů. Nechtěla, abych ji viděla, jak jí odvádějí.
   Naobviňuju jí za to. Opravdu. Nechtěla jsem vidět do obličeje chudé ženy, kterou odvádějí proti její vůli kvůli něčemu tak… idiotskému.
   Tak jsem se vrátila domů. Pomalu, protože má žebra stále ještě ztěžka pulzovala.
   Rozhodla jsem se vyjít nahoru po chodech a dát si šlofíka. A až se pak probudím, měla bych zajít za otcem Dominikem.
   Ale předtím, než jsem vůbec mohla zavřít oči, objevil se Jesse. „Ach,“ řekl, když se úplně zhmotnil. „Omlouvám se. Neuvědomil jsem si, že bys mohla spát. Půjdu.“
   Usmála jsem se. „Nemusíš odcházet.“ Za normálních okolností bych žádnému duchovi něco takového neřekla. Opravdu jsem je někdy okolo sebe nechtěla. Ale Jesse… on byl rozhodně jiný. Neobtěžoval mě, jak to dělají jiní duchové. Dělal mi společnost. Po většinu času jsem byla vždy sama a díky němu jsem nebyla tak osamocená. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem přítele. Dokonce, i když byl dávno mrtvý.
   „Jsi si jistá?“ zeptal se váhavě. „Já jen… myslel jsem…“
   „Ne, můžeš tu zůstat. Nezlobím se,“ plácla jsem jako by nic a modlila se, aby to neznělo moc dychtivě. On je mrtvý, Susannah, a není tu žádný důvod, proč bys měla toužit po jeho společnosti.
   Snadno se usmál a sedl si do výklenku u okna. „Jak se ti vede? Cítí se tvá žebra už lépe?“
   Zanaříkala jsem. „No… ne, opravdu. Cítí se vlastně hůř.“
   Zamračil se. „Tak proč jsi byla… ach.“ Pokusila jsem se podívat na jeho tvář, ze které bych mohla vyčíst nějaké pocity, ale nic jsem neviděla. Jeho tvář byla kamenná. „Viděl jsem soud,“ řekl nakonec.
   „Ty… ty jsi tam byl? Neviděla jsem tě. Vím, že jsem zahlédla Marii a to ona zavinila, že odsoudili paní Graceovou. No dobře, nepřímo. Byla to ale její vina, že jí prohlásili za vinnou.“
   Jeho tvář byla stále bezcitná. „Ano. Já… nezůstal jsem tam moc dlouho. Nesnesl jsem, jak tu chudou ženu nařkli z něčeho tak… barbarského,“ povzdechl si nakonec. „Omlouvám se, že jsem tomu nezabránil. Vím, že to pro tebe muselo být hrozné to sledovat.“
   „Bylo to hrozné. Neudělala nic špatného.“ Povzdechla jsem si. „Byl jsi tam, když Marie… upustila ten lustr?“
   Přikývl. Ihned jsem věděl, když se to stalo, že bude automaticky odsouzená. Pokusil jsem si ji zastavit, ale přišel jsem příliš pozdě…“ Vypadal, že za to sám sebe obviňuje.
   „Jesse, nebylo nic, co by jsi mohl udělat,“ řekla jsem.
   On jen potřásl hlavou. „Ne, já…“ Vypadal, že pro to nemůže najít slova. Jako by vyschla a svraštila se na jeho jazyku.
   „Neobviňuj se, Jesse. Nemáš to zapotřebí. Snažil jsi se nejlépe, jak jsi mohl, a to je vše.“ Myslela jsem si, že to ode mě znělo přesvědčivě. Ale on si to očividně nemyslel.
   „Ty si neviděla, co se jí mohlo přihodit, Susannah? Ona mohla… umřít!“ zakřičel.
   Trhla jsem sebou nad jeho tónem. „Ty si myslíš, že to nevím? Je to pro mě těžší než pro tebe, Jesse. Věděla jsem to – vím to. Je to velká žena. Ne mě, ani tobě, ale ty nestoudné dívky tam dnes lhaly.“ Znělo to, jako bych tím ujišťovala sama sebe. Myslím, že asi nejspíš ale ano.
   Ztěžka si povzdechl. „Já se omlouvám, Susannah. Neměl bych na tebe křičet. Nezasloužíš si to. Za nic.“
   Na mojí tváři se vytvořil úsměv. „To je dobré. Nech mě ale zapomenout na to, co se dnes stalo. Nechci na to zrovna teď myslet.“
   Usmál se na mě zpět. „Samozřejmě.“ To bylo vše, co řekl. Nebylo potřeba cokoli dalšího říkat.
   Na místnost pak padlo ticho. Překvapivě to nebylo nepohodlné jako jindy. Přesto jsem se to ale rozhodla přerušit. „Jesse,“ řekla jsem. Posadil se rovněji a s očekáváním se na mě díval. „Jaká byla tvoje rodina?“
   Vypadal poněkud… překvapeně. Mě to tak teda aspoň přišlo.
   Usmíval se. „Má rodina…“ řekl tiše. „Už nějakou dobu jsem na ni nemyslel.“ Potřásl hlavou, jako kdyby chtěl vytřást myšlenky z paměti. „Dobře. Byla tam mi madre. Byla to překrásná žena. Byla veselá jak kotě, ale měla vášeň lva.“ Postavil se. „Můj otec byl velmi tvrdý dělník. Umřel ale, když jsem byl hodně mladý. A já po jeho smrti musel převzít péči o mou matku a sestry. Pamatuji se, že den před tím, než zemřel, mi řekl: ,Hectore, jsi mnohem lepší syn, než v kterého jsem doufal. Prosím, postarej se pro mě o svou matku a sestry…´ A další den zemřel.“ Všimla jsem si slz v jeho očích. Ne že bych ho nějak obdivovala, ale opravdu mě to dotklo. Když se na mě ale znovu podíval, vřele se usmíval.
   „Jaké byly tvé sestry?“ zeptala jsem se tiše.
   Jeho úsměv se rozšířil. „Jedním slovem hlučné,“ řekl. „Měl jsem pět sester: Josefinu, Martu, Mercedes, Carolinu a Esperanzu. Esperanza byla nejmladší a nejobdivuhodnější. Komukoli na tvář přinášela úsměv. Josefina s Martou byly zase nejstarší, rozené rok od sebe. Marta byla velmi chytrá, zatímco Josefína byla zase až příliš tichá. Prohlašovala vždy, že je to proto, že ji každý ignoruje. Vždycky jsem si myslel, že Marta byla předurčena k velkým věcem.“ Zhluboka si povzdechl. „Carolina s Mercedes byly… Byla to dvojčata, ale velmi odlišná. Doma se chovaly vždycky na chlup stejně, ale když byly na veřejnosti, Carolina byla tichá, jak nejvíc to šlo, zatímco Mercedes byla její pravý opak.“ Na chvíli se odmlčel, až jsem si myslela, že nic dalšího neřekne, než nakonec zašeptal: „Tak moc je postrádám.“
   Zašklebila jsem se. „To zní, jako bys je opravdu miloval. Přeji si, abych také měla sestru…“
   Začal se smát. „Ano, opravdu jsem je moc miloval, ale nepřej si sestru. I když, myslím, že by to pro tebe jako pro dívku mohlo být dost odlišné…“ Znovu se zasmál. „Mnohokrát jsem od našeho domu musel vyhánět různé muže. Bylo to pět velice krásných dívek.“ Pak se mu ale něco objevilo v očích. „Esperanze bylo jen sedm, když jsem zemřel. Nebyl jsem tam pro ni, když vyrůstala v ženu…“ Potřásl nad tím jen hlavou. „Omlouvám se, Susannah. Nepotřebuješ tohle slyšet.“
   Snadno jsem se na něho usmála. „Může to tak být, ale já tě ráda poslouchám. Nikdy jsem neměla sourozence, které bych viděla vyrůstat. Je hezké slyšet příběh o nich.“
   Na jeho tváři vyrostl úsměv. „Nebo se mě možná jen pokoušíš zbavit.
   Překvapeně jsem vyvolila oči. „To ne, samozřejmě, že ne!“
   Začal se smát. „Já jsem jen žertoval, querida.“
   A znovu řekl to slovo, které doslova rozvibrovalo mé uši, když se k nim dostalo. Slovo, které znělo, jako by se o mě tolik staralo. Slovo, jehož význam jsem neznala.

   Další den jsem šla navštívit otce Dominika. Já vím, že jsem říkala, že ho půjdu navštívit, až si trochu odpočinu. Věc se má ale tak, že jsem se nevzbudila. Nejspíš jsem musela být opravdu velmi unavená.
   Otec Dominik zrovna s někým mluvil a vypadal velmi zaneprázdněně. Tak jsem se rozhodla počkat, až dokud ten někdo neodejde. Ale to neudělal.
   Otec Dominik si mě konečně všimnul. „Ach, Susannah, pojď sem.“ Když jsem to udělala, všimla jsem si chlapce - ne, muže, který stál blízko něj. Byl velmi… hezký.
   „Susannah, rád bych tě seznámil s panem Paulem Slaterem. Paule, toto je Susannah Simonová.“
   Paul ke mně vyslal široký úsměv, který přinutil má kolena se roztřást. „Je mi potěšení se s Vámi setkat, Susannah,“ řekl, když přijal mou ruku a políbil ji.
   Ignorovala jsem, že mi řekl Susannah a nejistě jsem řekla: „Ráda se s vámi setkávám.“
   Otočila jsem se zpátky k Otci Dominikovi. „Potřebuji s Vámi mluvit, Otče. Je to velmi důležité.“
   Zvědavě se na mě podíval. „Je to o…“
   „Ano,“ přerušila jsem ho rychle. „Přesně o tom.“
   Úsměv orámoval jeho tvář. „Dobře. Pak to tedy může být řečeno i tady před panem Slaterem. Je jedním z nás, Susannah.“
   Vyvalila jsem na něho oči. „Prosím?“
   „Susannah, on je prostředník stejně jako my. Doposud se pohyboval mezi námi a Virginií.“
   „Počkejte, jak to víte, Otče Dominiku?“ zeptala jsem se podezřele. Myslím tím, že tenhle chlap mohl klidně předstírat, že vidí duchy, ale přitom by se z nás pokoušel dělat blázny.
   „No,“ řekl Paul, „je to pravda. A ano, mohu komunikovat s duchy zesnulých. Nejsem ale prostředník. Jsem posunovač.“
   Oba jsme se na něj zmateně podívali. „Posunovač?“ zeptala jsem se.
   „Ano,“ řekl s domýšlivostí jasně prosakující do jeho hlasu. „Je to něco podobného jako prostředník, ale jsem daleko silnější. A…“ prohlédl si mě od hlavy až k patě, „…ty jsi také jedna z nás.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: Prolog, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 21, 22, 23