TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› jednorázovky
      ›› "Harry Potter"

Komentáře k povídce

        

Opuštěná


    z originálu: Forsaken
    autor: RainynDawn
    přeložila: Catriona Neko

    vloženo: 01.04.2008
    aktualizováno: 03.10.2008
    postavy: Hermiona/Voldemort
    žánr: tragédie/romantika/drama
    info: válka skončila a svět ovládla Tma. A ona bylo jeho zajatec, jeho mazlíček. Napadl ji, uvěznil a ona to přijala. Co ale udělá, když najednou zjistí, že se připoutala k Temnému pánovi?

    45.188 znaků / 5.407 slov   
    počet zobrazení:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak a je tu nový překlad, nad kterým jsem seděla, jak sem mohla a jak byl čas, skoro celý minulý týden
   Je to sice jednorázovka, ale snad vám to její délka vynahradí, protože je fakt tak dlouhatáááááánskááááááááááá, až sem se u toho občas potila a vztekala
   No ale nechci na úvod ovlivňoat vaše názory (to si hezky nechám nakonec - a ne že se tam před přečtením podíváte!), takže přeju příjemné čtení

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Blikající světlo dělalo stíny, které tančily po zdech místnosti. Proti žlutému plamenu foukal přes otevřené okno vítr a noční vzduch plnil tu malou místnost slanou vůní od moře.
   S rovnými zády a s hrdě vztyčenou hlavou stála u okna. Vyzařovala z ní pýcha, ale v jejím postoji byl jasně vidět vzdor. Zůstala stále houževnaté a nezlomená.
   Její tmavě hnědé vlasy jí visely ve volných kudrlinách až k pasu, zatímco jí hladily lehkým dotekem kůži. Byla oblečena v něčem, co mohlo být jen stěží nazýváno šaty, a co ukazovalo víc kůže, než bylo nutné.
   Její tvář byla jak kámen a její jindy pěkné rysy byly v tom nic neříkajícím pohledu ztraceny, když se dívala skrz otevřené okno na noční oblohu. S hořkým pohledem a skrytým pobavením přijala vše, ale přesto nic. Tolik se toho změnilo.
   Válka byla u konce. Skončila vlastně už před dvěma měsíci, během kterých očekávala, jaký bude její další osud. To čekání pro ni bylo nepopsatelným mučením, které si kdy mohla jen stěží představit. Bylo to šílené.
   Živě si vzpomínala na poslední dny před válkou, kdy seděli s Harrym a Ronem u snídaně, dívali se do Denního věštce a hledali známá jména. V tu chvíli si mysleli, že jde všechno dobře a vyhrají.
   A pak se najednou všechno změnilo.
   Jasně si ještě mohla vybavit to chladné listopadové ráno, kdy zírali do novin a s hrůzou a zděšením četli o masakru, při němž bylo zraněno dvacet lidí a pětadvacet jich na místě zemřelo.
   A tehdy se začalo vše hroutit. Mezi mrtvými totiž byli i pan a pní Weasleyovi, Tonksová, Fred s Georgem, profesor Křiklan, Nevillova babička a Kingsley. Remus byl stále ještě pohřešovaný, ale s největší pravděpodobností byl už taky mrtvý. Ta slova jí v tu chvíli bolestivě zněla v hlavě.
   Bill s Fleur taky nebyly k nalezení, což způsobovalo Ronovi ještě větší bolest. Nakonec se vzdal a ona si s hrůzou uvědomila, že kromě ní a Harryho si toho nikdo nevšiml. Všichni se snažili pomáhat, ale nic ho nemohlo utěšit. Byl zlomený a smutný. Během jednoho jediného dne ztratil téměř všechny členy své rodiny.
   Brzy po tom byli nalezeni i Hermioniny rodiče. Našli je mrtvé v jejich venkovském sídle. Jasně bylo vidět, že byli útočníkům vystaveni napospas a byli dlouho mučeni.
   Hermiona odmítla brečet. Zemřelo spoustu lidí a bylo na starosti takových věcí. Voldemort byl den ode dne silnější a ona odmítla tu ztrátu drahocenného času, po kterou by si sedla někam do kouta a s pláčem by truchlila. Čas byl právě to, co jim tak moc chybělo.
   Bitva se čím dál víc přibližovala a všichni si to moc dobře uvědomovali. A Voldemort se to vše snažil ukončit tím, že pouze napadal a zabíjel ty, které měl Harry nejvíce rád a jejich rodiny. Všechno, co mohli v tu chvíli dělat, bylo čekat.
   Připravovali se jak nejvíce mohli, ale bylo to marné. Voldemort byl příliš silný a jich bylo příliš málo. Smrtijedi je snadno překonali a Hermiona jen mohla sledovat, jak se Harry postavil čelem svému osudu.
   Setkali se uprostřed pustého pole, které se podobalo zahradě mrtvol se spoustou kaluží karmínové tekutiny. Svět v tu chvíli ztichl, když proti sobě vytáhli hůlky, v očekávání konečného střetu, který byl nevyhnutelný. Byl to souboj dobra proti zlu, světla proti temnotě, Harryho proti Voldemortovi.
   Hermiona zadržela dech, když je pozorovala, jak na sebe sesílají různorodá kouzla a jak je kolem nich ve vzduchu cítit hněv.
   Vše ale skončilo dřív, než vůbec kdo věděl, co se stalo. Tiše vyslovené „Crucio“ se během chvíle změnilo na „Avada Kedavra“ a paprsek zeleného světla trefil svůj cíl. Harry neměl proti Temnému pánovi žádnou šanci. Krev jeho matky ho už před tím slizkým hadem nechránila.
   Hermiona tam pak jen osamoceně stála, když okolo ní padali další přátelé. Harry Potter byl mrtvý. Věděla, že nemá šanci přežít. Než ale stačila cokoli udělat, byla zajata.
   Jeho karmínové oči ji stále pronásledovaly. Pohled v nich mluvil o pomstě a mušení, když nařídil, aby byla vzata do jeho pevnosti a zlomena. Ale ona neustoupila.
   Chtěl, aby se k němu připojila, otočila se zády ke všemu, čemu vždy věřila a co vždy milovala. Ona ale odmítla a silou vůle se držela, aby přežila všechny ty kletby a nekonečné mučení, během kterého se jí díval do očí a znal její rozhodnutí.
   A v tu chvíli ho něco přinutilo jí přestat mučit. Nikdo nevěděl co se stalo a proč nastala ta změna. Místo rozkazu jejího zabití jen poručil, aby byla odvedena do pokoje, kde pro ní byla připravena vana s vodou a pár čistých věcí na sebe. Nikdo se jí neměl dotknout, dokud nerozhodne, co s ní dál bude.
   Uběhly už dva měsíce a Hermiona už byla tím čekáním unavená. Byla připravená zemřít a ve skutečnosti by to v tuhle chvíli pravděpodobně i přivítala. Věděla, že všichni, které kdy milovala, už na ní čekali na druhé straně a ona se už těšila, až se s nimi znovu setká. Nikdy už se sem nebude muset vrátit a nebude už sama.
   Dveře do místnosti se za ní tiše otevřely a zavřely. Cítila za sebou jeho přítomnost a jak jí tiše přikázal, aby se k němu otočila. Nechtěla už poslouchat jeho příkazy, ale v tu chvíli jí to bylo celkem jedno.
   Pomalu se otočila a setkala se s jeho pohledem, s očima červenýma jako krev. Byla připravená na všechno. Byla připravená zemřít.
   On ale neřekl jediné slovo ani nepozvedl hůlku. Místo toho jen stál velmi blízko ní a pouze se na ni díval. Jako kdyby se díval na něco, co před ním bylo skryto a on chtěl znát, co to je.
   Cítila v hlavě známý tlak a věděla, že se pokouší číst její myšlenky. Vytryskla z ní jiskra jejího starého vzdoru a tvrdě proti němu bojovala, aby zablokovala své vzpomínky a myšlenky.
   Smál se. Jeho mrazivý smích vyplnil celou místnost, zatímco opustil její hlavu. Stále se jí ale díval do očí. „Stále je v tobě ještě něco z té staré Hermiony, zajímavé.“
   Hermiona stáhla rty a odstoupila od něj. Nedá mu potěšení z nikdy nekončící bitvy inteligence. Ne. Může být jeho vězeň, ale nikdy nepodlehne jeho rozmarům.
   Prohlížel si jí jak hladový sup, který pokukuje po své kořisti. Kdysi dávno by se pod jeho pohledem otřásla, ale teď ho vybízela, aby to konečně skončil a oplácela mu jeho pohled. Už neustoupí.
   „Hermiono,“ zasyčel, zatímco šel blíž k ní. „Co s tebou jen udělám?“
   „Zabij mě,“ řekla, zatímco ho sledovala chladným a netečným pohledem.
   Ušklíbl se. „A proč bych to dělal, když po tom tak toužíš? Ne, myslím, že tě nechám žít… prozatím. Bavíš mě, mazlíčku, a z toho důvodu zůstaneš naživu. Myslím, že i mladý Draco tě pokládá za velice zábavnou.“
   S potěšením pozoroval její oči naplněné intenzivní nenávistí, kterou cítila k mladému Malfoyovi.
   „Je mi jedno, co si o mě ta fretka myslí,“ vyštěkla. Moc dobře si pamatovala, že to byl právě Draco Malfoy, kdo zabil Rona zrovna ve chvíli, kdy se šel Harry setkat s tím hadem, který teď stojí před ní.
   „Ale je to tak,“ řekl se zlým úšklebkem Voldemort. „Je docela horlivý, když chce vědět, co s tebou zamýšlím. Myslím si, že i přes to vše a tvůj původ, tě pokládá za docela rozkošnou ženu.“
   Věděla o čem mluví a cítila, jak se v ní derou na povrch známé pocity. Nenáviděla ho za to, že ji nutil něco takového znovu cítit. Nahnula se k němu blíž a zasyčela: „Pak mě mu teda vydej, je mi to jedno. Hlavně když budu pryč od tebe!“ Už dávno z něho neměla strach a nevykala mu.
   Znovu se začal smát a Hermiona se přistihla, jak se nad jeho pobaveným pohledem trochu otřásla. Chtěla ho popudit, dohnat ho k tomu, aby ji konečně zabil, ale místo toho ho jen pobavila. Přes to všechno byl ale odhodlaný ji udržet naživu a ona chtěla vědět proč.
   „Obávám se, že to nepůjde, mazlíčku. Jak víš, rozdávám vězně jen těm, kdo si to zaslouží. Mladý pan Malfoy nic neudělal a odmítám, abys strávila pár svých posledních dnů jako jeden z jeho sexuálních otroků. Ne, máš mnohem na víc.“
   „A na co?“ zeptala se Hermiona, když si složila ruce na hrudi. Nutil ji se cítit neklidně a chránit se. Chtěla ale jen za svou rodinou, chtěla za Harrym.
   Chvíli si ji prohlížel, než vytáhl něco z šatů. Hermiona se podívala na to, co držel v ruce, než se na něj zmateně podívala. „Co je to?“ zeptala se nakonec s náznakem zvědavosti v hlase. Její staré způsoby se jí v tom okamžiku vrátily a nemohla tak zabránit otázce, která se jí vydrala skrz rty.
   Znovu se ušklíbl. „To, můj mazlíčku, je pro tebe. Budeš mít k dispozici mou osobní knihovnu, abys mohla dokončit jeden můj výzkum. Dám ti týden, na jehož konci pak zhodnotím tvoje poznatky.“
   „A co se stane, když ti to nebude vyhovovat?“ zeptala se skepticky. Musel mít pro tohle nějaký skrytý motiv a byla si jistá, že v tom hraje hlavní roli i její osud.
   V jeho karmínových očích v tu chvíli spolu s dalším úšklebkem probleskl neznámý cit, který Hermiona nedokázala identifikovat. „Uvidíš na konci týdne,“ řekl jen, než jí to něco vložil do ruky.
   Otočil se a odešel ke dveřím, kde se na chvíli zastavil, než je otevřel. „Má knihovna je hned za prvními dveřmi, ke kterým přijdeš, když vyjdeš z této chodby. Odteď máš dovoleno se tu volně pohybovat. Tyto dveře nebudou nikdy zamknuty, ale věz, že jsi hlídána. Nepokoušej s uniknout, protože, jak říkal tvůj milovaný Brumbál, jsou někdy horší věci než smrt.“
   Ještě si ji jednou prohlédl, než vyšel z pokoje a zavřel za sebou tiše dveře. Nechal tam tak Hermionou samotnou jen s jejími myšlenkami a s tou neznámou věcí v její ruce, která jí jako jediná dělala v tu chvíli společnost.
   A ona si v tu chvíli uvědomila, že by dala raději přednost samotě.

   Týden byl téměř u konce a Hermiona jen zřídkakdy opouštěla tu neobyčejnou knihovnu, která se nacházela nalevo od jejího pokoje. Stále ještě byla užaslá nad ohromným množstvím znalostí ukrytých uvnitř těchto zdí a užívala si tu skutečnost, že dostala šanci si prohlédnout to nekonečné množství knih. Do svého pokoje chodila jen tehdy, když už jí přemáhal spánek nebo hlad. Jakmile ale byla najedená nebo vyspalá, byla okamžitě zpět v knihovně.
   První věc, kterou měla za úkol zkoumat, byl jakýsi stříbrný předmět, který byl velmi podobný jedné z Brumbálových pomůcek, které měl ve své pracovně. Nicméně toto bylo trochu jiné a nikdy před tím se s tím nesetkala.
   Bylo to dlouhé a kulaté, trochu podobné trubce, ale o hodně lehčí. Na jednom konci byl jakýsi číselník, který byl psán starodávnými symboly. Věděla, že by to třeba mohlo být všechno jen obráceně napsané, ale přesto na to doposud nepřišla.
   Na druhém konci byla ale jen jakási záhadná věc. Vypadalo to jako hrot šipky, ale podobalo se to diakonátu. Zajiskřilo se to, kdykoliv to někdo zvedl na světlo a v noci se zdálo, jako kdyby to zářilo. Hermiona si ale myslela, že to byl jen nějaký světelný klam. Mělo to ostrou špičku, o kterou se jednou Hermiona při bližším zkoumání píchla do prstu. Když si ale ošetřovala prst, všimla si, že tam, kde by na špičce měla být její krev, nic nebylo. Místo toho ten diamant získal na chvíli narudlý odstín a vypadal docela nebezpečně. Od té chvíle byla opatrná a moc se toho hrotu nedotýkala.
   Barva se po chvíli vrátila zase k normálu a Hermiona pokračovala ve svém výzkumu, rozhodnuta přijít na to, k čemu ta věc je.
   Často za sebou cítila jeho přítomnost, ale ignorovala ho a začala si pomalu zvykat na to, že tiše sedí v rohu a pozoruje ji. Zvykala si na skutečnost, že jí jeho červené oči stále pozorují a analyzují každý krok, který udělá.
   Někdy na ni promluvil a byla tak nucena mu odpovědět. Většinou bylo ticho, ale postupem času s ní začal probírat různá témata. Hermiona cítila, že si v sobě začíná něco pěstovat, ale násilně to odsunula stranou a jen se soustředila na tu věc před sebou. Choval se k ní v posledních dech docela divně, ale tím se bude zabývat až pak.
   Odpověď ale našla ve chvíli, kdy to nejméně čekala. Měla seznam všech knih, co se tu nacházely, ale byla v koncích. Týden se už chýlil ke konci a Voldemort bude chtít znát brzo nějaké výsledky.
   Pomalu šla podél knihovny a modlila se, aby našla odpověď. Co ale nečekala, bylo, že se ocitla tváří v tvář malé černé knížce ne silnější než noviny, na které byly položeny nějaké stříbrné dopisy.
   Naplnila ji naděje, když knížku vyndala z police a spěchala s ní zpátky ke stolu, kde měla poznámky ze svého výzkumu. Dala na stranu nějaké knihy a pergameny, aby si udělala místo, kam si knihu může položit.
   Slova na jejích černých deskách trochu zářila, ale pomyslela si, že to byl samozřejmě zase jen nějaký světelný klam. Na rozdíl od všeho ostatního byl její titul napsaný ve starověké latině a rychle si to přeložila jako Žijící smrt: majetek duše.
   Pozorovala svou ruku, jak opatrně drží knihu. Titul jí varoval, že to, co drží v ruce, je plné temných kouzel. Její zvědavost ale byla příliš silná a ruce se jí lehce třásly, když tu knihu otevírala.
   Nic se ale nestalo. Byla to jen stará obyčejná kniha, řekla si Hermiona, ačkoli si svými slovy nebyla tak jistá. Ať už obsahovala jakékoli informace, byla zlá, stejně jako její vlastník. A pokud by v sobě měla alespoň špetku rozumu, měla by tu knihu hned zavřít a zapomenout na ní.
   Hermiona ale byla zvědavá a nechtěla vycouvat z té výzvy, o které Voldemort jistě věděl. Místo toho se znovu podívala do knížky a začala číst latinsky psaný text, který si přitom musela překládat.
   Byla udivená množstvím informací, které tato kniha poskytovala. Na jednu stranu to bylo čistě zlé, ale na druhou zase zajímavé. A brzy shledala, že byla tím textem pohlcena.
   Bitva dobra proti zlu často vyplývá z napětí, které během určitého jistého času roste. Každý se ale musí sám sebe zeptat: je nějaká věc stejně dobrá jako zlá? Každý by se mohl podívat na historii důležitých i nedůležitých zemí a mohl by říct že ano. Kdyby se ale ponořil hlouběji, viděl by, že rozdíl je tak vzácný, že je to jen stěží rozeznatelné.
   Každý svět, ať už kouzelnický nebo ne, dojde na místo, kde už není žádná naděje vzít vše zpět a zachránit to. A během této chvíle je potřeba čištění druhů. V tu chvíli jeden dobrý a zlý hledají toho, o kom se domnívají, že souhlasí s popisem jejich pravého opaku. A jedině smrtí může být rovnováha obnovena.

   Hermiona se na chvíli zarazila a přemýšlela nad těmito slovy. Mohla by ta kniha mít pravdu? Svět se potřeboval „očistit“, aby sám sebe zachránil od jeho vlastní demise? Potřásla nad tím jen hlavou a četla dál.
   Při známce života a smrti se objeví Pantheon. Tento objekt, vyrobený celý ze stříbra a diamantu, byl jednou symbolem síly a čistoty. Přesto ale byly jeho skutečné vlastnosti brzy objeveny. Během zvláštního období, kdy svět vypadal, že se rozpadá, narazil mladý řek na Pantheon a prohlásil, že to znamená jeho právo být vůdcem světa vyšších, což vyvolalo velké dohady.
   V noci Pantheon žehl děsivou barvou osvětlující tmu, do které pomalu klesala duše. Mladý řek se tak propadl až do temné oblasti. Svou vlastní vinou se pak pokusil napravit to, co zkazil. V tu chvíli už nebyl nevinným chlapcem, ale mužem, který nikdy nepoznal válku ani smrt, která by ho spojila s jeho národem.
   Začal ho absorbovat vlastní život a jeho osobnost začala podléhat síle Pantheonu. Nebyl schopný bojovat proti té síle a pokušení. Jeho duše se pak vůli dostala až do uvědomění, že hranice mezi dobrem a zlem je velice tenká. A v tu chvíli podlehl pohledu žití bez viny.

   Hermiona rychle zavřela knihu a vyskočila ze židle. V tu chvíli se za ní ozval jasný chladný smích. Nevšímala si ho a zavřela oči. Zatímco vstřebávala tu děsivou pravdu, přešel až těsně k ní a položil jí svou ruku na chladné rameno.
   „Už jsi našla tu zvláštní zajímavou knihu, že?“ zeptal se. Jeho dech přitom zavadil o její krk, až jí po páteři proběhlo zachvění.
   S očima plnýma ohně a vášně se k němu otočila. „Ty jsi to věděl,“ zasyčela, zabodávajíc mu prst do hrudi. „Všechno jsi to už znal… to… ta věc…“
   „A ty jsi byla zvědavá,“ přerušil ji. „Přiznej to, Hermiono, nemůžeš říct, že jsi nechtěla vědět, co se ti dostalo do ruky. Byla jsi přesně tak zvědavá, jak jsem si myslel, že budeš a já ti pouze dopomohl k tomu, abys poznala sama sebe.“
   Hermiona se na něj dívala, ale v tu chvíli jí probleskla hlavou jedna jediná myšlenka. Začal ho absorbovat vlastní život… Zavřela oči. Když je otevřela, neubránila se pohledu na prst, do kterého se píchla o hrot diamantu. Najednou se cítila, jako kdyby jí někdo z ramen zvednul něco hrozně těžkého.
   „Na co myslíš, můj mazlíčku?“
   Podívala se do jeho červených očí. „Jsi si vědom sil Pantheonu?“
   „Ano,“ řekl, než se jeho úzkých rtech objevil úsměv. „Jsem si vědom jeho sil. Když jsem ho objevil, byl jsem stejně jako ty přirozeně zvědavý a zjistil jsem si o něm pravdu. Nicméně si myslím, že k tomu máš nějaké další otázky…“
   Chvíli se na něj dívala, než pohlédla na tu věc, dala si ruce za záda a znovu se mu podívala do tváře. „Číselník,“ řekla tiše. „Nic mi neříká, jaký je jeho význam.“
   S úsměvem se natáhl a sebral tu věc ze stolu vedle ní. Jeho přítomnost, která pro ni byla vždy nežádoucí, byla v tu chvíli najednou jaksi utěšující.
   „Jeho skutečné výkony byly objeveny až později. Ten mladý řek byl příliš slabý a proto ho nemohl ovládat. Celé jeho kouzlo je Temné, můj miláčku. Když jsem ti to přinesl, cítila jsi to, A přesto jsi si tu věc vzala.
   Hermiona už otevírala ústa, aby popřela jeho obvinění, ale s hrůzou si uvědomila, že měl pravdu. Věděl, že je v tom temné kouzlo. Řekla jí to už jen ta jednoduchá skutečnost, že to vlastnil. A navíc také to, jak zle a děsivě jednou zazářil.
   „Nepopřeš to?“ řekl s potěšením v očích. „Myslel jsem si, že ten šlechetný Nebelvír v tobě tě přinutí popřít jakýkoli vztah s nějakým temným kouzlem. V minulosti samozřejmě mnoho nebelvírských podlehlo temným kouzlům, což nemůžu popřít. Jedním z nich byl i ten pošetilý mladý Potter, i když jsem si jistý, že by ten fakt popřel.“
   Hermiona cítila, jak v ní vře vztek a chtěla Harryho začít bránit, než se zarazila. Ke své vlastní hrůze musela připustit, že Harry temné umění použil, i když to udělal pro dobro kouzelnického i mudlovského světa. Mohla by to být pravda? Byla ta hranice mezi dobrem a zlem opravdu tak tenká, že to donutilo Harryho, chlapce, který přežil, použít temné kouzlo?
   Ach, Hermiono, stále mě překvapuješ,“ řekl mile, až se na něj rychle podívala. Kde se stala chyba, že začala obviňovat svého nejlepšího přítele z použití temného kouzla?
   …život bez viny… Ta slova stále dokola zněla v její hlavě, zatímco se při té myšlence kousla do rtu. Samozřejmě žádnou vinu necítila. Ona sama v minulosti použila temné kouzlo a s hrůzou si uvědomila, že kdyby měla na výběr, použila by ho znovu.
   „Brzo, můj mazlíčku, uvidíš, že to bylo pro tvé dobro,“ řekl Voldemort a Hermiona od něj odvrátila svou tvář směrem k oknu. Konečně věděla, co objevila v jeho očích a nechtěla v tu chvíli té pravdě čelit.
   Slyšela, jak se zvedl ze svého místa a přešel pomalu k ní. Zatlačil jí rukou na bradu a donutil jí tak, aby se na něj podívala.
   „Poskytnu ti přístup do některých částí panství. Aspoň do té chvíle, než uděláš něco, co mě donutí tuto výsadu zrušit. Budeš večeřet spolu se mnou a s výběrem několika mých věrných následovníků a budeš také navštěvovat některá setkání, která se zde uskuteční. Vždy tě budu dopředu informovat kdy máš přijít a kdy ne.“
   Rozhlédl se po knihovně. „Tato knihovna, má knihovna, bude vždy otevřená, abys ji mohla využívat. I tuto výsadu budeš mít však tak dlouho, dokud neuděláš něco, co mě přinutí ji zrušit. Mysli stále na to, že mám rád poslušnost.“
   Políbil jí zlehka ruku a usmál se na ni. „Teď jdi. Zatímco tu mluvíme, připravují pro tebe skřítci horkou koupel. Spláchni své starosti a až budeš připravená, budeme v našem rozhovoru pokračovat.“
   Ohromeně ho sledovala, jak vyklouznul ven ze dveří, zanechávajíc jí samotnou v té rozlehlé místnosti. Žádná vina, žádné starosti, žádná smrt… měla by být šťastná, ne?
   S povzdechnutím a po dlouhé době i s mírným úsměvem se vydala do svého pokoje, kde ve výmluvném tichu pozorovala tři domácí skřítky, jak pro ni připravují horkou koupel. Když se ujistila, že má voda tu správnou teplotu, sundala si šaty a vlezla do vany. Dva skřítci tam zůstali, aby jí pomohli se vykoupat, zatímco ten třetí pelášil pryč s jejím oblečením, aby se za chvíli znovu objevil s krásnými zelenými šaty, které měl zavěšené přes ruce.
   Vůbec nepromluvila, když ji sušili, oblékli a snažili se zkrotit její nepoddajné vlasy. Prohlížela si přitom svůj obraz v zrcadle a učinila konečné rychlé rozhodnutí: byla živá a Voldemort jí nechtěl zabít. Všichni její přátelé byli mrtví a proto je doopravdy nezradí, když přijme život, který jí Voldemort nabídl.
   Žila takto den po dni, než…

   V jídelně už bylo asi dvanáct smrtijedů, když byla uvedena domácím skřítkem, který se jmenoval Pipsy. Nikdo z nich nevypadal nijak překvapený její přítomností, tak mohla jen předpokládat, že Voldemort předem oznámil, že s nimi bude sedět u stolu.
   Nicméně byla překvapená ona. Když dostala zhruba před půl hodinou jeho předvolání, že se k němu má připojit v jídelně, očekávala jen jeho. Ne jeho plný vnitřní kruh.
   Pipsy jí vedl k jedinému volnému místu po levici Temného pána, který tam však ještě nebyl. Postupem času si všimla, že Voldemort miloval svůj velkolepý vstup, když už tam byli všichni usazeni.
   Váhavě se posadila a pohlédla na osobu vedle sebe, která se o trochu posunula. Spolkla v tu chvíli ostré odseknutí, když uviděla, kdo vedle ní sedí. Místo toho se spokojila s ostrým pohledem v očích
   Myslela si, že je mrtvý, ale přesto tam s celou tou svou arogantností seděl vedle ní. Jeho chladné šedé oči se setkaly s těmi jejími a jasně v nich vyčetla jakousi výzvu. Nicméně bylo tam i něco dalšího: potěšení z jejího nepohodlného usazení.
   „Slečno Grangerová,“ řekl přepjatě, „doufám, že se těšíte dobrému zdraví.“
   Posadila se rovněji, aniž by spustila pohled od jeho očí. S úšklebkem se na ni culil. „Jak vidíte, tak ano. A Vy, pane Malfoyi? Doufám, že už nemáte tu odřeninu. Pamatuje si to, že? Jak jste letěl vzduchem po jednom mém kouzlu, než jste narazil do neviditelné a velmi pevné zdi.“
   Absolutně milovala pocit uspokojení poté, co její poznámka trefila do černého. Napnula se mu čelist, když bojoval o to, aby zachoval svůj klid. Téměř se mu to nepovedlo, ale léta pobytu mezi aristokraty se mu nakonec vyplatila.
   „Ujišťuji Vás, slečno Grangerová, že nemám žádné následky. Nicméně přesto Vám musím poděkovat za noc, kterou jsem byl nucen strávit v nemocnici, a za všetečnou zdravotní sestru. A ujišťuju Vás, že ani ty lektvary nestály za nic.“
   S pokrčením ramen mu věnovala úsměv. „Doufám, že je udělala co nejvíce odporné. Jak jinak by jste dostal svou lekci?“
   Nakrčil jedno své obočí. „A k čemu lekci, slečno Grangerová?“
   Nechala svou odpověď chvíli viset ve vzduchu a podívala se pomalu po místnosti, než stočila svůj pohled zpátky k němu. „Aby Vás opustila Vaše domýšlivost snižovat se, podvádět a klamat na bitevním poli, když se nikdo nedívá, a když se setkáte s oponentem, který je vlastně lepší než Vy.“
   Všiml si v její odpovědi jakéhosi skrytého významu a nebyl tím zrovna dvakrát potěšený. Se zablýsknutím v očích už se jí chystal okřiknout za její drzost nebo jí nějak urazit, když ho zastavil pevný hlas.
   „To by stačilo, Luciusi,“ řekl Temný pán, zatímco vstupoval do místnosti. Zřejmě vyslechl ten celý rozhovor mezi jedním z jeho nejloajálnějších sluhů a jeho otrokem. Všichni smrtijedi v místnosti se bezprostředně zvedli a sklonili uctivě své hlavy. Hermiona byla v tu chvíli jediným člověkem, který zůstal tak, jak byl.
   „Omlouvám se, můj pane, ale ona…“ Voldemort Luciuse ale znovu přerušil.
   „Ano, Luciusi, slyšel jsem přesně, co říkala.“ Jeho červené oči spočinuly na klidně sedící Hermioně, jejíž oči se střetly s jeho klidným pronikavým pohledem. „Má pravdu. Domýšlivost je v boji slabým bodem. Dokonce i ty bys to měl vědět. Donutí tě to myslet si, že jsi neporazitelný, což není vždy tak docela pravda.“
   Přešel až ke svému místu a vzal ji za ruku, čímž jí donutil se zvednout. „Slečno Grangerová, přišel jsem před časem na velmi překvapující odhalení. Přemýšlel jsem, co dále s tebou.“ Podíval se na ni se zajiskřením v očích. „Jsi tu spokojená, Hermiono?“
   Odmítla mu dát uspokojení z její odpovědi, tak pouze přikývla. Nechtěla umřít, ne teď, ale nebyla připravená se mu kompletně vzdát, přestože jí jakýsi šestý smysl říkal, že on nechce, aby se mu vzdala.
   „Sedni si, Hermiono, a pochutnej si na svém jídle. Zítra v noci budeme slavit se zbytkem mých následovníků.“
   Podívala se na něho s podobným zvláštním výrazem, jako Lucius a Bellatrix, která seděla po jeho pravici.
   „Co budeme slavit, můj pane?“ zeptala se ta vyzáblá čarodějka tím svým vřískavým hlasem, na který si Hermiona moc dobře pamatovala z prvního střetu na ministerstvu během jejího pátého ročníku.
   Temný pán se téměř zlomyslně usmál a letmo se podíval na Hermionu. „To, Bello, bude odhaleno až zítra. Prozatím ti musí stačit, že budeme mít konečně formální důvod, díky kterému budeme všichni moci společně večeřet.“
   Hermioně bylo jeho chování dost podezřelé, nicméně vůně šťavnatého masa ji silně pokoušela a ona nakonec zapomněla na vše okolo a hladově se pustila do jídla před ní. Tohle všechno může řešit později…

   Zrovna se převlékala, když někdo zaklepal na její dveře. Rychle si tedy okolo sebe uvázala župan, než otevřela dveře, mírně překvapená jejím pozdním nočním návštěvníkem.
   „Ty jsi ještě vzhůru, Hermiono?“ zeptal se Voldemort se škádlivě zdvihnutým obočím. Lenivě se při tom opíral o zárubeň dveří a prohlížel si ji.
   „Byla jsem v knihovně,“ odpověděla, než poodstoupila od dveří dál do místnosti. Věděla, že pokud bude chtít, vstoupí do místnosti i bez jejího svolení. Zkřížila si ruce na hrudi a dívala se na něj, čekajíc co bude dál.
   „Přišel jsem prodiskutovat zítřejší večer. Myslím, že bychom měli probrat pár detailů, než se postavíme před mé ostatní následovníky. Samozřejmě, nikdo z nich si nedovolí se mi vzepřít, ale opatrnosti není nikdy dost.“
   Hermiony bylo zcela zmatená. Věděla, že plánuje něco na zítřejší noc, ale k čemu potřebuje ji? „Lituji, ale já nejsem tvůj následovník. K čemu mě teda potřebuješ?“
   Zasmál se a zatímco nějak zvládl zavřít dveře, přešel až k ní a políbil ji, aniž by si vůbec uvědomoval, co to udělal. „Zítra, Hermiono, ohlásím před všemi mými smrtijedy naše zasnoubení a od zítra za čtrnáct dnů se vezmeme.“
   Ani si to neuvědomovala, když si sedla na zem a on si klekl vedle ní. Bojovala, aby se mohla klidně nadechnout, zatímco se smál a pohladil jí po jejích vlnitých vlasech. Nemohla dobře slyšet, nebo jo? On si jí zamýšlel… vzít? To není možné! pomyslela si, když se na něj byla schopná podívat. On se ale jen dál smál.
   „Je to snad pro muže na mém místě tak nesmyslné, že chce mít legitimního dědice, který převezme jeho vládu, až tu nebude? Je to snad… pošetilé, že chci mít po svém boku inteligentní a poslušnou čarodějku, která mi porodí dítě?“
   Zírala na něj, jako kdyby měl dvě hlavy a zešílel. Dramaticky si povzdechl, zvedl jí ze země a posadil se s ní na postel. „Dlouho a tvrdě jsem hledal úctyhodnou ženu, která by se mohla stát mou manželkou, Hermiono. Téměř už jsem ztrácel naději, než jsem uslyšel klepy o tvé inteligenci a během války jsem se přesvědčil, že o tvých schopnostech a tvém temperamentu nikdy nelhali.“
   Natáhl se a dotknul se její tváře, zatímco ji odtamtud druhou rukou shrnul vlasy. „Víš to, že jsi ve svém věku ta nejnadanější a nejhezčí čarodějka, jakou jsem kdy viděl? Věřil jsem, že o tvém talentu velice přehání, ale během posledních pár týdnů jsem své přesvědčení musel změnit,“ řekl jí s úsměvem. „Ty, Hermiono, pro mě budeš dokonalou manželkou.“
   V tom okamžiku si uvědomila, že neexistovala žádná možná cesta, jak ho odmítnout. Koneckonců, on byl Temný pán a pravděpodobně měl v záloze nepřeberné množství věcí, kterými by ji nakonec donutil si ho vzít. Mohla projít touto bezbolestnou cestou nebo ne… výsledkem ale stále bylo, že se stejně stane jeho ženou.
   „Asi ti přeskočilo,“ řekla nakonec s veškerou vážností v hlase. „To myslíš vážně?“
   Znovu se začal smát, než jí pohladil po tváři. „Samozřejmě, můj miláčku. Jak jinak si myslíš, že bych naháněl strach svým Smrtijedům? Tím, že se budu chovat normálně? Myslím, že ne.“
   „Pravda. Co ale skutečnost, že jsem mudlovská šmejdka? Chci říct, zbavujete tento svět mudlovských šmejdů, míšenců a zrádců krve a ty si mě přes to všechno chceš vzít?“
   Naklonil se k ní blíž a zašeptal: „Jsem si jistý, že když byl Harry Potter tvým nejlepším přítelem, tak zajisté víš, že i já sám nemám čistou krev. Nikdy nepodceňuj sílu nečisté krve, můj miláčku, protože jinak budeš přemožena. Nepodceňuji tvůj potenciál a ty bys neměla podceňovat mě. Jsi předurčena k velkým věcem.“
   Pomalu kývla hlavou, zatímco se kousla do rtu. Pečlivě promyslel každý detail a jen stěží existovalo něco, o čem by se s ním mohla přít. Byl rozhodnutý.
   „Dobře. Myslím, že opravdu nemám na vybranou, je to tak? Doufám ale, že neočekáváš zcela poslušnou manželku. Protože v tom případě jsi si vybral špatně.“
   Na to se jen usmál. „Ujišťuji tě, že nic takového neočekávám. Očekávám pouze jednou za čas nějakou tu inteligentní konverzaci a silného dědice mé říše.“ V tu chvíli se předklonil a s překvapivou něžností jí lehce políbil na tvář. „Spi, Hermiono, zítra je velký den.“ (pozn. od cat: s překvapivou lehkostí? Brrr…)

   Hermiona stála na místě, zatímco kolem ní pobíhal četný roj domácích skřítků, kteří ji upravovali a oblékali. Pozorovala zrcadlo před ní, ze kterého se na ní dívala neznámá dívka. Změnila se, když sem přišla. Nemohla si ale pomoct a stále přemýšlela o tom, zda k lepšímu nebo k horšímu.
   Začínala pomalu vypadat lépe. Křivky se jí zase začaly měnit, jak získávala svou ztracenou váhu, její vlasy vypadaly, že září a její čokoládové oči… vypadaly, že je v nich zase život a třpytily se touhou diskutovat o posledním vydání Denního věštce, kde se psalo o její svatbě.
   Nejednou už si myslela, že dokáže být tou nejhorší možnou osobou, ale teď už vlastně dychtivě očekávala jeho každodenní i noční společnost a jejich nesčetná hašteření. Milovala to, jak čelil jejím častým malým výzvám, jak jeho karmínové oči hořeli intenzitou, když se pokoušel vyhrát.
   Začínala si pomalu myslet, že možnost být oddána Temnému pánovi, mistru všeho zla, není nakonec tak špatná…
   Trochu ji polekalo zaklepání na dveře. Kdo by ji tak chtěl navštívit, když se připravovala na svatbu? „Ano?“
   Dveře se pomalu, téměř až váhavě otevřely, než jimi prošla Bellatrix. Sklonila přitom svou hlavu v Tichém uznání nevěsty Temného pána. „Přišla jsem se ujistit, zda něco nepotřebuješ, má drahá.“
   Hermiona se téměř usmála… téměř, ale ne docela. „Ne, Bellatrix. Domácí skřítci odvádějí skvělou práci a mám vše, co potřebuji. Přesto ale děkuji.“
   Bellatrix znovu nepatrně sklonila hlavu, než vešla dál do místnosti a pozorovala domácí skřítky, kteří upravovali Hermioniny svatební šaty, zatímco Hermiona jen tiše stála a čekala, než jí oznámili, že je vše hotové.
   Pozorovala ten dokončený výrobek v zrcadle. Šaty byly vyrobeny z toho nejjemnějšího materiálu, který se kdy dal koupit, na což dohlédl sám Voldemort. Obepínaly se těsně okolo jejího těla až po její boky, odkud se táhly až k zemi v zajetí bílé krajky. I její závoj, který jí částečně zakrýval její kaštanově hnědé vlasy, byl vyroben z té nejjemnější krajky.
   „Má drahá, vypadáš roztomile,“ řekla Bellatrix a Hermiona se mohla téměř sama přesvědčit o tom, že to ta žena myslí zcela vážně. Téměř. Věděla, že ji Bellatrix nesnáší a je na ní navztekaná. Starší žena vždy předpokládala, že ona bude ta, která dá Temnému pánovi jeho dědice.
   „Děkuju, Bellatrix,“ řekla tiše. Pozorovala se stále se smíšenými pocity v zrcadle, než se otočila na jednoho z nejvěrnějších sluhů jejího budoucího manžela. „Je už vše téměř připravené?“
   „Ano, má paní. Svatba by měla začít brzy.“
   „Díky,“ řekla Hermiona, než se na ní přes rameno podívala. „Pokud se nebudeš zlobit, ráda bych teď byla pár minut sama.
   „Ano, má paní,“ řekla Bellatrix, zatímco se skloněnou hlavou couvala ven z místnosti. „Půjdu zatím informovat Temného pána, že už jsi připravená.“
   Hermiona se otočila zpátky k zrcadlu, když se za Bellatrix zavřely dveře. Přejela si rukama přes suknici jejích svatebních šatů, jak se snažila uhladit neviditelnou nerovnost. Nerozuměla tomu, proč chtěla, aby dnes bylo vše dokonalé… její svatební den. Nikdy předtím si nedokázala ani představit, že by si vzala někoho jiného, než Harryho nejlepšího přítele. Bylo to celé tak… bizardní. Ale byla tady, v bílých šatech, a připravovala se na to, jak pude tou dlouhou uličkou, na jejímž konci se tomu záhadnému muži zaváže.
   Najednou se ozvalo další nečekané zaklepání na dveře. Ani se neotočila, když volala na svého návštěvníka, aby vstoupil. Místo toho se dál dívala na svůj odraz v zrcadle. Pohlédla přitom v zrcadle jakoby za sebe, když si všimla Temného pána, který stál ve dveřích s potěšeným úsměvem na své tváři.
   S malým úšklebkem na tváři se otočila a odvážně se podívala do jeho červených očí. „Ty nevíš, že vidět nevěstu před svatbou přináší smůlu?“
   „Nevěřím v takové pověry. Kromě toho toto nesmyslné pravidlo nezabírá Temného pána, který chce vidět svou budoucí ženu ještě před svatbou, aby se ujistil, že je vše jak má být a vypadá lépe, než si ji představoval.“
   Skepticky se na něj se zvednutým obočím podívala, než se otočila zpátky k zrcadlu a s hlubokým nádechem si naposledy uhladila šaty. „A vypadám?“ Konečně našla odvahu se zeptat, když se mu v zrcadle podívala do očí.
   „Jsi překrásná, můj miláčku.“
   Prohlížela si chvíli zblízka jeho tvář a byla šokovaná, když viděla, že to myslí zcela vážně. Každé slovo, které pronesl, myslel zcela vážně. Možná, že to nebude zas tak špatné manželství…
   „Jestliže jsi připravená, bude pro mě velkým potěšením tě doprovodit do baziliky, kde budeme oddáni,“ řekl, když k ní natáhl ruku. „Pojď. Všichni už na nás čekají.“
   Když se na ni usmál, nemohla si pomoct a úsměv mu oplatila. Koneckonců, byl to její svatební, pravděpodobně její JEDINÝ svatební den, a ona si ho hodlala užít. Ano, brala si Temného pána. Moc dobře už ale věděla, že pod tím chladným zevnějškem se skrývá ne tak špatný muž.

   S velkou knihou na klíně seděla v jeho soukromé knihovně. Přesto se ale její oči nezaměřovaly na slova před ní. Byla ztracená v myšlenkách, zatímco se nepřestávala dívat na titul.
   Byly to už tři týdny, co stanula před chvějícím se mužem, který si říkal Voldemort, a kterému byla odevzdaná na život a na smrt. Byly to tři týdny, co se mu zcela odevzdala. Byly to už tři týdny, co myslela na své zesnulé přátele, které zradila tím, že zůstala s jejich nepřítelem.
   Necítila ale už to známé bodnutí smutku, které cítila, když myslela na jejich předčasnou smrt. Necítila ani svou vinu, kterou si v předchozím životě kladla na srdce. Ne. Cítila jen už jakési štěstí z toho, že jsou všichni spolu a na mnohem lepším místě.
   „Je nezdravé nepřestávat myslet na svou minulost, má lásko.“ Při hlasu, který jí kdysi nutil chvět se strachem, teď už nic takového necítila. Místo toho jí přeběhlo chladné zamrazení po páteři, které jí přineslo na tvář úsměv.
   „Už nepřemýšlím nad minulostí,“ odpověděla, zatímco mírně otočila hlavu, aby ho sledovala, jak k ní přichází. I když byla jeho a necítila už k němu takovou zášť jako kdysi, stále mu odmítala říkat „můj pane“. Místo toho mu prostě tykala nebo mu prostě říkala tak, jak si říkal před svými následovníky. Když ho ale chtěla poškádlit nebo na něj byla naštvaná, většinou mu říkala nějakou obměnou jeho jména.
   „Opravdu?“ zeptal se, když si sedal proti ní a posunul se blíž, až dokud se jejich kolena nedotýkala. „Na co jsi pak tedy myslela, má lásko, když jsem přišel? Byla jsi zcela ztracena ve svém vlastním světě a jen něco velmi důležitého by tě přimělo se vrátit zpět.“
   Ušklíbla se. „Jestli to opravdu chceš vědět… Myslela jsem na naše manželství a na to, jak zábavné je poroučet všem Smrtijedům okolo, obzvláště Malfoyovi.“
   Vrátil jí její úšklebek, než promluvil. „A kterému – mladšímu nebo tomu staršímu? Je zábavné vidět, jak se jejich přístup změnil od té doby, co ti nadávali a ponižovali tě kvůli tvým rodičům a tvému nešťastnému dědictví.“
   Dramaticky si povzdechla, když se pohodlněji uvelebila na židli. „Musíš o tom vždy mluvit jako o „mém nešťastném dědictví“? Moc dobře víš, že ačkoli jsou pryč, své rodiče jsem z celého srdce milovala."
   „Pokusím se v budoucnu držet jazyk za zuby," zněla jeho odpověď, když se škádlivě ušklíbl. A Hermiona zazářila nad skutečností, že uznal, že mají nějakou budoucnost. „Nicméně neodpověděla jsi na mou otázku: mladšímu nebo tomu staršímu?“
   „Není to zřejmé?“ zeptala s mírně zdviženými koutky, zatímco se na něj lenivě podívala. „Miluji, když jim mohu dělat potíže. Obzvláště ale Dracovi. Nemyslím si, že by tak lehko zapomněl na to, že jsi si vzal mudlovskou šmejdku, která je jeho nepřítelem z dětství.“
   „Musíš s ním mít trpělivost, má lásko. Zatím ještě nedosáhl svých největších kapacit. Navíc zatím ještě nemá takové znalosti.“
   Hermiona se začala smát jeho vážnému výrazu a zvedla se ze židle. Věděla, že ho stále ještě šokovala tím, že místo toho, aby jeho ruce, které po ní vždy natáhl, odstrkávala, sedla si na jeho klín a objala ho vlastníma rukama okolo krku. Cítila v tu chvíli, jak váhavě pozvedl své vlastní ruce a chytil ji okolo pasu.
   „Lituješ, že jsi si vzal mudlovskou šmejdku?“
   Ačkoli se na něj sladce usmála, věděl, že je jeho odpověď důležitá. Bylo zřejmé, že si byla nejistá sama sebou, což bylo něco, co byla zřídka kdy možné u Hermiony Grangerové. Nemohl jí z očí vyčíst, na co myslí a od jisté doby si nedovoloval pronikat do její mysli, aby jí četl myšlenky.
   „Nikdy, má lásko.“ Na krátkou chvíli povolil svou masku, kterou často nosil na své tváři, tak mohla v tu chvíli vidět jeho upřímnost. „Nikdy o sobě nepochybuj. Jsi nejnadanější a nejzkušenější čarodějka svého věku. Jsi jediná žena, kterou jsem kdy byl ochoten si vzít a svého výběru vůbec nelituji.“
   Hermionin úsměv se v tu chvíli o poznání zvětšil. Předklonila se a dovolila svým rtům lehce přejet přes ty jeho. „Nelituji, že jsi si mě vzal,“ řekla, zatímco ji svýma rukama pevněji objal a přitáhl blíž k sobě, aby ji udržel na klíně. „Nelituji ani jedné minuty.“
   „Nelituješ skutečnosti, že jsi si vzala vraha svých přátel?“ Testoval ji. Věděl to, ale chtěl to vědět od ní. Potřeboval to vědět od ní. „Necítíš už svou vinu, že žiješ s tím, kdo je zabil nebo je nechal zabít?“
   Zírala do jeho červených očí. Vypadala, že o své odpovědi přemítá a snaží se rozhodnout, jak nejlépe odpoví na jeho otázky. Nebo pouze přemýšlela nad tím, kam svýma otázkami mířil.
   „Nevím proč,“ odpověděla nakonec pomalu. „I když se už necítím vina jako dřív… jakkoli. Možná na mě tak působí jen Pantheon, že se tak necítím.“
   „A má další otázka?“
   Přejela rukou po jeho bledé tváři podél čelisti, než se zastavila u rtů. „Ano, zabil jsi je a já na to nikdy nezapomenu. Moc dobře si teď ale uvědomuju, že kdybys je nezabil, byl by jsi teď mrtvý. Myslím, že má odpověď na tvou otázku je ne. Nelituji skutečnosti, že jsem si vzala vraha.“ Usmála se na něj. „Koneckonců, taky nejsem v tomto ohledu bez poskvrny.“
   Trochu se ušklíbl, než jí políbil na prsty. „Ano. Vzpomínám si, že jsi zavraždila některé z mých smrtijedů. Byl mezi nimi i Nott. Nerad to přiznávám, ale litoval jsem jeho smrti.“
   „Opravdu?“ zeptala se se zdviženým obočím. „Možná jsem ho měla nechat vyhrát a pak bys ho mohl mít teď na klíně místo mě.“
   „Víš že jsi docela drzá, má lásko?“ Vzal ji za ruce a trochu ji nadzvedl, čímž jí donutil si na něj obkročmo sednout. „Kromě toho si myslím, že by byl pro mě asi příliš těžký.“
   Hermiona ho hravě plála přes ruce. „No ne, kdo by tomu uvěřil? Temný pán má smysl pro humor. To je snad zázrak.“
   „Jediný zázrak, má lásko, je skutečnost, že jsme ještě tady v té staré zaprášené knihovně, když už můžeme být dávno někde jinde.“
   Jeho tón a pohled jí donutil se zachichotat, než se zvedla z jeho klína, chytila ho za ruku a šla pryč z knihovny. On jí při tom ovinul svou druhou paži majetnicky okolo pasu, když s ní šel do jejich pokoje.

   O dva týdny později Hermiony zjistila, že je těhotná. Prozatím to ale svému manželovi neřekla. Nebyla si jistá, jak tu zprávu vezme. Zajímalo jí, zda nebude naštvaný a nebude považovat dítě za něco špatného, nebo zda bude mít radost z toho, že nosí jeho dítě.
   Soudě podle jeho pohrdání nad většinou dětí – no dobře, spíš nad všema dětma, si říkala, zda mu to má říct, nebo má tu skutečnost zamlčet a odejít. Na chvíli se nad tím pozastavila, než se rozhodla.
   Věděla, že ať bude jeho reakce jakákoli, nikdy nebude schopná se zbavit svého dítěte, jejího zázraku. Už bylo její součástí a chtělo to víc, než cokoli předtím. Nikdy se ho nezbaví, bez ohledu na to, jak rozzlobený Voldemort bude.
   Poodstoupila od okna až k zrcadlu na protější zdi. Dívku v něm ale vůbec nepoznávala. Vypadala mnohem starší a zralejší, než Hermiona, kterou znala a uvědomovala si to. Co se přihodilo, že jí to tak změnilo?“
   Její manželství, samozřejmě. Věděla, že ta dívka odešla, když se odevzdala Voldemortovi a stanula po jeho boku jako jeho manželka.
   „Nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, co tě přimělo se tak mračit.“
   Sledovala jeho ruce, které jí objaly okolo hrudi, než se podívala do jeho tváře, kterou se bála vidět. Přinutila své rty, aby se zvlnily do lehkého úsměvu. „Proč to nepřestáváš dělat?“
   „Co?“ zeptal se zcela nevinně.
   „Plížit se ke mně,“ řekla, než si trochu odkašlala. „V poslední době mě z tebe vždycky málem trefí šlak, když to uděláš.“
   „Omlouvám se, ale ujišťuji tě, že to nedělám úmyslně.“ Mírně sklonil hlavu, ale nezpustil ji po celou dobu ze svých červených očí. „Nicméně vždy klepu, než vstoupím. To jen ty jsi vždy ponořená do svého vlastního světa a neslyšíš mě vstupovat.“
   „V tom případě se tedy omlouvám já.“ Zatímco to říkala, odvrátila se od něj, aby se znovu podívala na svůj odraz v zrcadle. Po chvíli jí ale bledá ruka na jejím ramenu donutila se otočit.
   „Co tě trápí, má lásko?“ Podržel její tváře jemně v dlaních. „Chováš se takto už skoro dva dny. Něco se s tebou stalo a já si přeji, abych se s tebou mohl o to břemeno podělit.“
   Váhala. Chtěla mu to říct a už to měla na špičce jazyka, ale znovu znejistěla. „Nevím, jestli ti to mohu říct,“ odpověděl upřímně, čímž ho přiměla, aby se zamračil. „Chci to udělat, ale obávám se toho.“
   Hleděl se svýma červenýma očima do těch jejích, kde spatřil intenzitu, se kterou se u ní nikdy dřív nesetkal. „Nikdy se mě neboj, Hermiono. Neublížím ti.“
   Polkla. „Nejsem to já, o koho se bojím, že bys mu mohl ublížit.“
   Když sklonila hlavu, dal jí prst pod bradu a donutil ji se mu podívat do očí. V očích měl zvědavost, když si jí prohlížel a přemýšlel o její změně nálady. Nakonec si povzdechl a odvrátil se od ní.
   Sledovala ho, zatímco přešel k jedné z jeho soukromých skříněk a s pomocí hůlky ji otevřel. Vyndal něco z vnitřku skříňky a zády k ní to v rukou pozoroval. Když se nakonec otočil, byla šokovaná tím, co držel v ruce.
   „Před časem jsi se mě ptala, k čemu slouží ten číselník,“ řekl zamyšleně, zatímco si prohlížel Pantheon. „A já ti tehdy neodpověděl. Ale teď… teď si myslím, že bych ti na tvou otázku měl odpovědět.“ Podíval se na ni. „A dát ti na výběr.“
   Přešel pomalu k ní, přičemž Pantheon držel jako nějaký posvátný předmět. Pomalu jí ho podal, ale ona svou ruku nenatáhla, aby si ho od něho vzala. Místo toho jen čekala na jeho vysvětlení.
   „Ten číselník má schopnost vymazat nebo změnit nějakou událost. Jeho vlastníkovi, jehož krev do sebe přijme, tak dovolí si vybrat, zda se chce vrátit v minulosti a něco změnit.“ Pomalu přejel prstem po celé jeho délce, než pokračoval. „Dávám ti na výběr, Hermiono. Pokud si to vybereš, můžeš otočit tento číselník a změnit výsledek války. Budeš moc mít zpět své přátele a dokonce i své rodiče. Mohla by jsi svůj dosavadní život prožít znovu jak bys chtěla a mohla by sis najít svého vlastního manžela, jakého by jsi chtěla.“
   Jak tam stála a dívala se na něj, potlačila malý vzlyk. Nicméně on jí její pohled neoplácel a díval se znovu na Pantheon. Váhavě se proto natáhla a dotkla se jeho ruky. „Proč?“ zeptala se váhavě trochu zlomeným hlasem. „Proč mi to teď nabízíš? Proč mi dáváš šanci tě zničit?“
   Když se na ni podíval, jeho oči už nebyly tak bezcitné jako kdysi. Ukazovali každou unci lidského citu, který měl v tu chvíli v těle. „Není to zřejmé?“
   Pochopila. Porozuměla a věděla, jaké bude její rozhodnutí. Všechno jí to teď konečně dávalo smysl. Po celý ten čas, co byli spolu, se pomalu měnil. Bylo to zřejmé i z toho, jak jí říkal. Neříkal jí už „můj mazlíčku“, ale „má lásko“. Myslela si vždycky, že je velmi zvláštní, že něco takového může vůbec cítit.
   Popošla k němu blíž, natáhla se a chytila ho za volnou ruku, kterou přejížděl po Pantheonu, kterou si pomalu dala na svůj žaludek, kde se naházelo jejich dítě.
   „Obávám se, že tvou nabídku budu muset odmítnout,“ řekla vážně s malým úsměvem. „Jak vidíš, jsem šťastná tady… s tebou. Chci zůstat tady. S tebou a… s našim dítětem.“
   Stále si nebyl jistý, zda mluvila pravdu, když ho objala a položila si svou hlavu na jeho hruď. Pevní ji v tu chvíli sevřel v náruči, zatímco Pantheon spadl zapomenut na zem. Jen tam oba stáli a objímali se.
   Byla to nevyslovená pravda, že spolu zůstali a vše bylo jak má být. Přestože nebyla jejich budoucnost jasně psaná, zůstali spolu, aby dál prožívali svůj příběh, díky kterému si je budou další generace pamatovat. Pamatovat si, jak může letmý dotek lásky změnit i to nejchladnější stvoření na světě…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak co? Jak se vám to líbilo? Teda za předpokaldu, že vás nic neodradilo a přečetli ste to do konce
   Pro mě osobně to bylo úplně něco nového, co sem překládala a sama jsem byla při každém novém slově a odstavci zvědavá co se bude dít dál A i když mě z některých posáží co se Voldíka týká bylo po pravdě docela... no... divně (taky si nedokážete představit Volďu jako něčího manžela - nemluvě o Hermioně - a jak někomu řiká "moje lásko"? No já teda ne A to i po tom, co sem tohle překládala ), musím uznat, že to bylo v originále tak dobře napsané, že jsem s překladem moc dlouho neváhala
   Tak snad toho stráveného času nad překladem nebudu litovat a těšim se na vaše komenty a případné názory

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------