TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

  ›› povídky na přání
    ›› Po válce

Komentáře k povídce

        

Po válce


    autorka povídky: Santinan Black
    druh povídky: jedno ze světa HP
    žánr: romantika
    postavy: Draco/Ginny
    na přání pro: Šarlot

     vloženo: 11.07.2009    8.397 znaků / 1.442 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ginny ležela na posteli na ošetřovně a přemýšlela, co bude teď, když Voldemort je po smrti a válka konečně za nimi. Utržila zranění, která ji upoutala na lůžko a nikdo nevěděl, jak vážné budou jejich následky. Chtělo se jí brečet, ale neměla už žádné slzy. Všechny je do sebe nasákl polštář během osamělých nocí.
   Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře, než se v úzké škvíře ukázal Hermionin obličej. Ginny se lehce usmála na svojí přítelkyni, která za ní často chodí, aby jí nebylo smutno.
   „Ginny, mluvila jsem s madam Pomfreyovou a ona říkala, že tě už co nejdřív chce postavit, není to úžasné?“ ptala se rozzářená kamarádka. Ginny zavrtěla hlavou a zkusila se popotáhnout do trochu více pohodlné polohy. Hermiona jí pohotově strčila pod záda polštář.
   „Asi to je skvělé, Hermiono, ale já už o to ani nestojím,“ přiznala se upřímně rusovláska. Hermiona na ni vytřeštila pohled.
   „Jak to myslíš?“ vyhrkla nevěřícně.
   „Tak, jak říkám, Hermiono, už o to tady nestojím. Ztratila jsem příliš mnoho ve všech ohledech,“ povzdechla si a odhrnula si rudou kštici z bledého obličeje. Hermiona chytla kamarádku za ruku a soustředěně hleděla do jejích hnědých očí, avšak nenašla tam nic, než odevzdanost a bezbřehý smutek. Nedokázala tomu uvěřit, nechápala, že to Ginny vzdává, i když na druhou stranu se jí nedivila.
   „Uvidíme se později,“ slíbila a odcházela.
   Ginny opět začala upadat do letargie, když se ozvalo další tiché klepání na dveře jejího pokoje. Byla tiše a čekala, kdo, že ji to přišel navštívit. Když se před ní objevila postava Draca Malfoye, nedokázala tomu uvěřit. Nechápavě na něj zírala s pusou dokořán. Nakonec si uvědomila, že civět na někoho s otevřenými ústy je neslušné, a tak je zavřela.
   „Ahoj, myslel jsem, že bych ti dělal společnost, abys tu nebyla sama,“ pozdravil a nenuceně se usadil na okraj její postele. Pořád se jí nedostávalo slov.
   „Ginny, já se ti upřímně omlouvám, přestože vím, že slova ti zdraví ani blízké nevrátí,“ říkal kajícně a přitom se jí vpíjel ledově modrým pohledem do očí.
   „Za co se omlouváš?“
   „Za to, že jsem nebyl s tebou, abych tě chránil,“ přiznal tiše, nespouštěje z ní pohled. Nevěřícně zavrtěla hlavou.
   „Nemohl jsi tam být, bojoval jsi dole,“ upozornila ho. Pohladil ji po hřbetu ruky, přičemž se na ni něžně usmíval. Natáhla ruku, aby se dotkla jeho ruky a odsunula ji, ale místo toho ho začala jemně hladit palcem na vnitřní straně dlaně. Když si to uvědomila, okamžitě rukou ucukla.
   „Doufám, že neruším, vážení,“ ozval se suchý hlas madam Pomfreyové.
   „Vy nerušíte nikdy, madam Pomfreyová,“ ujistil ji Draco a zvedl se z postele. Draco na povzbuzenou stiskl Ginnyinu ruku, a pak odešel dlouhými kroky pryč. Ginny mu tiše záviděla.
   „Tak, dámo, dneska se Vás pokusíme postavit a odeslat do Vaší koleje zpět ke školnímu životu,“ povídala povzbudivě, přičemž Ginny pomáhala si sednout tak, aby jí nohy visely přes pelest postele k zemi. Dívčin obličej povážlivě zbledl. Madame Pomfreyová dělala, jako by nic, nechtěla jí brát naději, že bude opět normálně žít. Nikdo totiž nevěděl, jaké kouzlo jí to udělalo, a tak jim nezbývalo než doufat, že se uzdraví. Nechala jí chvíli na vydýchání. Přinesla berle a opřela je vedle dívky. Ginny se jich statečně chopila a pokusila se postavit. Nohy skoro necítila.
   „Tak co, mladá dámo?“ usmála se na ni povzbudivě madam Pomfreyová. Ginny nevěřícně vrtěla hlavou, když ušla pár velmi nejistých krůčků na berlích.
   „Já chodím, já zase chodím!“ vykřikla nadšeně. Madam Pomfreyová se na ni usmívala a odeslala rusovlásku pěkně ven na chodbu a do své koleje. Ginny nadšeně přikyvovala, až se jí rusé vlasy míhaly kolem obličeje jako plameny, a pomalu se šourala směrem k nebelvírské společenské místnosti.

   Ráno se probudila příjemně odpočatá, když se jí podařilo sejít dolů na snídani, cítila na sobě mnoho soucitných pohledů. Začínala je za ně nenávidět. Ron se na ni povzbudivě usmál a doprovodil ji ke stolu, kde si k ní přisedl. Nikdo z jejích přátel nedal ani mrknutím oka najevo, že je stále ještě nemocná. Brali ji jako vždycky. Byla jim za to vděčná.
   „Ginny, nešla by ses se mnou projít k jezeru?“ zeptal se jí po snídani Draco, když ji odchytl ve vstupní síni. Přikývla.

   Procházeli se po školních pozemcích a nakonec skončili u jezera, kde bylo prakticky liduprázdno. Dracovi se ulevilo, že budou mít alespoň iluzi soukromí.
   Ginny nechápala, proč za ní ten blázen chodí a co s ní zamýšlí. Líbil se jí a to moc, ale pochybovala, že by k ní někdy choval nějaké hlubší city než povrchní přátelství, proto ji mátlo jeho chování v posledních několika týdnech, kdy byla upoutána na lůžko.
   „Váš, Ginny, já tě mám rád, opravdu rád a nikdy si neodpustím, že jsem s tebou nebyl, abych tě ochránil,“ přiznával se s hořkým podtónem v hlase. Dívka na něj nevěřícně zírala, zda to myslí vážně. I když tak úplně nevěřila, zda jsou jeho city opravdové, anebo jen vyprovokované pocitem viny, který ho viditelně tížil. To ji trápilo.
   Odhrnula si rudé vlasy z obličeje a zahleděla se na něj nevinným pohledem. Opětoval jí pohled ledově modrýma očima. Zachvěla se. Toužila dotknout se jeho světlých vlasů, hebké kůže a líbat jeho rty. Zatřepala hlavou, aby tyto myšlenky dostala z hlavy. Nepodařilo se to. Zhluboka se nadechla.
   „Draco, jsi hodnej, ale myslím, že si jen vyčítáš, co se stalo a nic víc,“ řekla upřímně, i když nepříliš přesvědčivě. Zíral na ni doširoka rozevřenýma očima.
   „Ty pochybuješ?“ zeptal se hořce a hodil do jezera malý kamínek, který chvíli plachtil po hladině, než se potopil do zelených hlubin.
   „Nevím,“ přiznala tiše s pohledem sklopeným ke svým nohám.
   Zničehonic se k ní obrátil, natáhl se po ní, rychlým pohybem si ji posadil do klína a přitiskl svoje rty k jejím v němé prosbě. Vyhověla mu, cítil, jak mu v náručí roztála a poddává se jeho hlazení. Jemně jí přejel špičkou jazyka po rtech. Zachvěla se, cítil to a dělalo mu to radost. Když otevřela ústa, vpadl do nich jazykem a začal je jemně propátrávat. Po překonání počátečního šoku mu začala jeho důvěrnosti oplácet. Paže mu obtočila kolem krku a konečně vyzkoušela, jaké to je probírat se těmi plavými vlasy. Byly hebké. Sjel jí rty níže po krku, kde se zastavil a jemně ji kousl. Polila ji horkost. Když se ústy dostal k jejímu oušku a začal jí do něj lehce kousat, zasténala. Z jeho hrdla se vydral tichý smích. Odtrhl se od ní a zahleděl se do sametově hnědých očí projasněných touhou.
   „Věříš mi?“ ptal se něžně. Přikývla, protože se jí nedostávalo slov. Objala ho kolem krku, hlavu si položila na jeho rameno a tiše plakala. Draco ji nemotorně hladil po vlasech, zádech, bocích. Snažil se ji uklidnit.
   „No tak, Ginny, neplakej, já se tě nevzdám,“ snažil se ji i nadále uklidňovat jemným hlasem. Na okamžik se od něj odtrhla a zahleděla se mu do očí. Měl pocit, že mu vidí až na dno duše. Zachvěl se, z toho pocitu ho mrazilo.
   „Nevzdáš? Nevzdáš?!“ Hlas jí téměř hystericky přeskakoval. „Copak ty chceš mít za holku mrzáka? Zrovna ty, Draco Malfoy, úžasný a dokonalý, vždy ledově odměřený? Ty bys opravdu chtěl být s někým, kdo je rád, že se vůbec hýbe, ty by ses za mě nestyděl a neposmíval se mi za zády??!“ Nyní už opravdu hystericky ječela, hlas jí přeskakoval do fistulky. Draco na ni nevěřícně zíral. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se jí mohl posmívat, kvůli něčemu za co nemůže. Nikdy by ho nenapadlo se za ni stydět nebo ji ponižovat. Nechápal, jak na to přišla, ale nevyčítal jí to.
   „Ano, já, Draco Malfoy, bych chtěl být s tebou, ať už jsi zdravá nebo ne.“ Musel se nadechnout, aby mohl pokračovat. „Bylo by mi jedno, kdybys měla tři ruce a jednu nohu, stejně bych tě měl rád. Na tom se nic nezmění, Ginny, pochop to!“ Lehce s ní zatřásl, až jí zuby cvakly o sebe.
   Prohlížela si ho novýma očima. Viděla krásný obličej srdcovitého tvaru s něžnýma očima barvy ledu. Na čele už měl vrásky, ústa semknutá do tenké čárky. Zachvěla se, až nyní si uvědomila, že válka nezanechala následky jen na ní. Vypadal starší a strhanější.
   „Omlouvám se, já jen nezvládám tu všeobecnou lítost.“ Už zase skoro plakala. Přikývl a přivinul ji k sobě.
   „Neboj, odedneška až na věky jsem s tebou. Nedovolím, aby ti někdo ublížil třeba jen křivým pohledem. Jsi moje, Ginny, jenom moje.“ Vtiskl jí lehký polibek do vlasů.
   Po hodině se zvedl a pomohl Ginny na nohy, pak jí podal berle. Byla lehká, jako dítě. Ochotně si je vzala a pomalým krokem se vydala k hradu, kde je čekal oběd a celý zbytek dne, který budou moci strávit spolu. Přece jenom si toho mají hodně co říct.