TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Poklad Elfů


    autorka: Leonyda Styron
    postavy: Níniel, Edvard, Baltazar
    žánr: dobrodružství
    info: Níniel byla vyslána, aby nalezla starodávný poklad Elfů. Nikdo jí však neporadil, kde ho hledat, ani co to je. Cestou potká dva chlapce, kteří jí nabídnou, že jí s hledáním pomohou...

    6.611 znaků/1.127 slov    vloženo: 10.04.2007    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Vyšla zvolna vstříc mrazivému ránu, na zádech toulec se stříbrnými šípy. Oděna v hedvábnou halenku, měla prošívané boty a plátěné kalhoty. Kráčela vpřed a přemýšlela, proč zrovna ona musí podstoupit tak nebezpečnou zkoušku. Její Elfí společenstvo ji jako nejstarší z dívek vyslalo hledat dávno ztracený poklad Elfů, zřejmě dávných předků jejich rodu. „To je k vzteku! Nedali mi nic, ani mapu, ani chléb,“ rozčilovala se Níniel. Byla mladá, smrtelník ji mohl považovat za dítě nebo už dospívající dívku. Mladá, krásná, horlivá, vyhledávající dobrodružství, taková byla Níniel.
   Putovala už skoro týden, každé ráno zastřelila zajíce, aby vůbec měla co jíst. Dnes ráno se však ušákům nechtělo z nor. Kdyby jí alespoň řekli, kudy se má vydat. V noci přespávala na stromech, aby se nestala kořistí divé zvěře.
   Setmělo se. Níniel se utábořila v koruně mohutného dubu a podřimovala. Celý den šla sama lesem, a tak se jí v noci zdálo o domově, o Elfím palouku. Zlostné vrčení a zvuky krmící se zvěře jí probudily. Pod sebou spatřila mužskou postavu, která se vzápětí napřímila a znovu zavrčela, zřejmě zachytila její pach. Níniel slezla k nejbližší dlouhé větvi a usadila se na ní, míříc na zvíře pod sebou, na vlkodlaka. Ten zavyl na zářící měsíc a toulaví vlci mu odpověděli, rozběhl se za nimi. Níniel sklonila luk, stejně nechtěla vystřelit, jen kdyby neměla jinou možnost. Zvuky vlčího vytí se ještě kdesi v dáli ozývaly, než ztichly a Níniel přepadl spánek.
   Probudil ji zpěv ptáků, ale k ránu se ochladilo a Níniel byla zmrzlá na kost. Pomalu slezla ze stromu a setřásla z vlasů ranní rosu. U nedalekého jezírka se osvěžila a přece jen se trochu probrala. Za vřesovištěm měla nehodu, vrhla se na ní tlupa zlomyslných šotků. Její křik vyplašil ptáky na stromech. Šotci jí strhly ze zad toulec a šípy rozházeli a tahali ji za luk.
   „No tak, pusťte to!“ Otrhaný muž vběhl do křoví, vytasil meč z pochvy a šotky zahnal. „V pořádku?“ pohlédl dívce do očí a ona přikývla. Sesbírala šípy a přehodila si toulec přes rameno. Všimla si, že mladík je zraněný, pokousaný. „ To nic, nevšímej si toho. Já jsem Edvard.“
   „Níniel,“ usmála se. Znovu si jí prohlížel od hlavy k patě, ale dívce to nebylo příjemné. „Copak dělá taková krasotinka v říši, kam rozumný člověk nevkročí?“
   „Poslali mě hledat Poklad Elfů, to je mé poslání.“
   „No, pokud ti to nevadí, pomůžu ti hledat,“ usmál se. Níniel mu však neodpověděla.
   Putovali už několik dní. Ukázalo se ale, že Edvard je zdatný lovec, takže hlady netrpěli. Mladík se zmínil o tom, že putuje světem, protože ho vypověděli z rodné vesnice. Víc však neprozradil a Níniel se neptala. Cestou ji učil stopovat zvěř, poznat ji podle zvuků a určit, jak asi zvíře zareaguje na určitý podnět. Níniel mu na oplátku zavázala šátkem rány a svěřila se, že umí trochu, jen malinko, čarovat. Naučil jí to její dědeček, jenž byl druidem.
   Vešli do města. Smrtelníci se nadpřirozených bytostí odjakživa báli, a tak si Níniel ovázala šátek kolem hlavy, aby zakryla dlouhé špičaté uši. Bylo zvláštní, že Edvardovi to nevadilo, byl přece člověk. Nebo že by ne? Městem jen prošli a v noci se utábořili na zemi. Edvard totiž nakonec přesvědčil Níniel, že s ním se nemusí bát.
   A tehdy potkali Baltazara. Baltazar byl upír, který v noční temnotě sháněl potravu a už to vypadalo, že ji nenajde a vrhne se na dvojici. Ovšem on ještě nebyl zběhlý v lovu a navíc byl tak důvěřivý, že se Níniel a Edvardovi svěřil, co ho trápí. Níniel se ho zželelo a když z křoví vystrčil hlavu zajíček, stal se obětí jejího luku, pak vytáhla a schovala šíp. Baltazar si odtáhl kořist do křoví. Od té doby je následoval, plížil se bažinami, temnými hvozdy a oni věděli, že jeho se bát nemusí.
   Ochladilo se a blížil se úplněk, Edvard si u vetešníka koupil kabátec a zakryl jím otrhané šatstvo. Dnes v noci chtěli přespat s Níniel ve městě, neměli již místo, a tak jim vykázali stodolu ke spaní. Edward věděl, že tu noc se nesmí zdržovat v Nínielině blízkosti a v noci se vytratil. Přesně tu noc zloději místním pastýřům zapíchli ovci a nastražili to tak, že ji roztrhal vlk.
   Níniel probudil křik vesničanů. „On to udělal, našli ho na louce u chléva!“ vřeštěla stařena. Rozlícený dav nesháněl důkazy, strhli Edvardovi kabátec a víc vědět nepotřebovali. „Upalte vlkodlaka na hranici!“ Dav volal po krvi a muži už nosili polena. Jak Edvarda táhli k hranici, Níniel se jim postavila do cesty. Jediný pohled do jeho očí ji přesvědčil, že je nevinný.
   „Nechte ho být, on to neudělal!“ snažila se zastavit vesničany.
   „Tebe se tak budeme ptát, holčičko!“ vykřikl jeden z mužů. Níniel strhla šátek z hlavy a ohromení vesničané o krok ustoupili. Dívka objala Edvarda a šeptala si pro sebe cosi v Elfí řeči. Objevil se záblesk světla a oba zmizeli. Přemístili se do lesa za městem.
   „Díky,“ zamručel Edvard.
   „Měl jsi mi to říct,“ vyčítala mu Níniel, když mu ošetřovala rány od vesničanů.
   V noci se k nim připojil Baltazar a vyslechl, co se ve městě dělo. Oba chlapci usnuli. Níniel věděla, že začíná slábnout a že nechce, aby ti dva byli u toho, až ji slabost přemůže. V noci beze slova rozloučení odešla, ráno už ji marně volali.
   Níniel putovala sama, záhadná nemoc ji oslabovala čím dál víc. Hlídka královského vojska ji našla v lese, kde ležela pod stromem.
   „Co tu pohledáváš, Elfko?“ Níniel na ně upřela své jasné modré oči, ve kterých se zračil smutek. Ať ji nechají být! „Nemluví. Odvedeme ji k soudci, ten už bude vědět, co s ní!“ Nechala se táhnout, kam chtěli, už jí na ničem nezáleželo. Kdepak by si bezohlední strážci všimli, že dívka je nemocná? Tu noc byli od města již jen kousek. Stačilo překonat ještě jeden kopec. Přesto se utábořili v lese, rozdělali oheň a dívku už ani nikdo nehlídal. Jen se tiše pochechtávali, že tahle krasotinka jim určitě neuteče.
   Baltazar a Edvard se rozdělili a každý šel svou cestou. Náhoda je však svedla znovu dohromady a setkali se poblíž tábořiště královského vojska. Netrvalo dlouho a zjistili, co se děje a kam zmizela Níniel. Spojili síly a vystrašili skupinu nebojácných bojovníků a Níniel zachránili.
   „Elfí palouk,“ zašeptala Níniel, než znovu upadla do bezvědomí.
   Baltazar a Edvard věděli, že pomoci může jen elfský lék. Edvard se o ni staral ve dne, Baltazar v noci.
   Za několik dní ji tak dovedli (nebo spíše donesli) na Elfí palouk. Gerald, nejvyšší z rady Starších, se nad dívkou, která se pomalu uzdravovala, sklonil. Níniel otevřela oči a pohlédla na oba mladíky a na Geralda. Když promluvila, hlas se jí třásl. „Nesplnila jsem úkol, nenalezla jsem poklad Elfů.“
   „Ale ano, dítě. Ti dva chlapci ti ho pomohli nalézt. S jejich pomocí jsi objevila ten největší poklad ze všech. Přátelství.“