TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Poslední smrtijed
  ›› překlady

Komentáře k povídce

        

Poslední smrtijed


    autorka povídky: Catriona Neko
    druh povídky: ze světa HP
    žánr: napětí/songfic - na motivy písně Smrtihlav od Daniela Landy
    info: stál a pozoroval Temný les. Ten Temný tajuplný les plný hrozných tajemství, do kterého musí vstoupit a vstoupit mezi temné, aby ochránil a pomstil svou rodinu...

     vloženo: 21.01.2008    7.089 znaků / 1.245 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak toto je prosím moje druhá vlastní jednorázovka, k níž mi inspirovala opět další písnička od Daniela Landy. Musím se přiznat, že jsem ji napsala, stejně jako tu předchozí, v noci... no spíš až později k ránu, tak snad se vám bude líbit, i když přesně vytihuje moji tehdejší smutnou a pomstichtivou náladu
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Stál a pozoroval Temný les. Ten temný tajuplný les plný hrozných tajemství, do kterého musí vstoupit, aby ochránil svou rodinu a přátele.
   Naposledy se ohlédl na město za jeho zády. Znal ho celý život. Vždy bylo plné radosti a smíchu, ale po poslední bitvě se stalo… místem smrti a utrpení.
   Vždy byl hrdý na to, že je čaroděj a rodiče na něj vždy mohli být stejně tak pyšní, jako když se o něj strachovali… Zdědil svůj talent po otci i po matce, jakožto i po své babičce a v neposlední řadě nepřímo i po potomkovi starobylého rodu, který své schopnosti nepřímo předal jeho otci, když umíral. Byl spojením tří různých rodů a naučil se to břímě nést, stejně jako své jméno, které získal jeho smrtí. Byla to čest a prokletí.
   Sem tam viděl na ulicích pohyb, Bylo to sice „město smrti“, ale stále v něm byl život. Ti lidé prostě neměli kam jít a ani přes všechnu tu hrůzu jít pryč nechtěli. Byl to jejich domov. Žili tam čarodějové, kteří jim sloužili, stejně jako mudlové, kteří se snažili přežít.
   Ostatní na něho ale spoléhali a tak se znovu otočil k lesu. Je přece dobře vycvičený, je už několik let Bystrozorem a i na svůj mladý věk ovládá kouzlení bez hůlky a částečně nitrozpyt.
   Během poslední bitvy jim pustili žilou a teď jim měl z jejich hlavní žíly pustit zase on. Měl za úkol je zničit přímo ze zdroje. Pokud se dostane ke zdroji a zničí ho, bude po všem.
   Zhluboka se nadechl a vešel do tmy.

Tma padá k zemi blíž,
neboj se slov, bratře, a přistup blíž.

   Znal ten hlas. Znal a zároveň nenáviděl, stejně jako jeho vlastník nenáviděl jeho otce. Chtěl být kdysi slavný jako on, ale stal se z něho vrah. Prachsprostý vrah, který chtěl kdysi zabít i jeho. Bylo to ale už mnoho let. Jeho dětská tvář se změnila v chlapeckou a posléze mužskou, tudíž ho nepoznal a mohl se mezi ně lehko vmísit.
   Prohráli, kdysi, ale i po smrti svého Pána ovládali mnoho lidí i měst po celé zemi.
   Postupně byli ale všichni nalezeni a získali polibek smrti, který sami rozdávali. On byl ale poslední…

Tam někde na nebi z motivů slovanských se zrodil stín.
A cejch stále pálí. Pro strach, že se slovo změní v čin.

   Nesnášel klam, ale přísahal a přijal znamení smrti. Měl strach, ale udělá, co bude muset.
   Poslechl ta slova a šel.

Jsem smrtihlav, tak drž se mých křídel a obletíme svět.
Obletíme svět a všichni budou závidět.
Smrtihlav – na zádech ozdoba z kostí,
Vítám tě v řadách pozvaných hostí.

   Už věděl, co bude jejich dalším cíle a nenáviděl je za to.

Spálí, plameny město za obzorem spálí,
kalí vodu pán nakažený morem, kalí.

   Mor. Mnoho staletí ho lidstvo znalo jen z vyprávění. Teda lépe řečeno mudlové. Temný pán ale před svou smrtí našel všechny přeživší „nosiče“ a spolu s dávno zapomenutým kouzlem je použil jako zbraň na několik náhodně vybraných měst.
   Celý čarodějný svět, stejně jako zasvěcení mudlové, ten útok očekávali. Ale ne tak strašlivý. Temný pán při něm tehdy sám padl rukou toho, koho chtěl před dvěmi desítkami let sám zabít. Zanechal však po sobě smrt a zkázu, když se smíchem na rtech umíral, sejně jako několik dalších skupin jeho „pravých“ následovníků, kteří několik dalších let pustošili zemi a přibírali pod svou „krutovládu“ nové členy, než nakonec sami zemřeli.
   Poslechl a stejně jako ostatní okolo něho se přeměnil v to, co mu namalovali na záda pomocí nějakého zvláštního lektvaru smíchaného s tetovacími barvami.
   Vzlétl a nechal se unášet větrem k plameny zpustošenému městu plnému sazí a prachu z kostí města.

Malého človíčka v brýlích přelet můry vyděsil.
Tak začal kolem sebe plácat zběsile ze všech sil.

   Trochu se od toho mudly vzdálil. Dolétl na střechu nad ním a přeměnil se. Pozoroval ho, jak se okolo sebe rozhlíží, přitisknutý ke zdi, co to dá.
   Mudlové sice jejich svět stále ještě neobjevili, ale moc dobře si uvědomovali, co znamená ten záhadný černý motýl, jak jim říkali. Smrt.
   Pozoroval jak se třese a sám se rozhlédl okolo sebe. Nikdo další nebyl poblíž. Vytáhl hůlku…

Ale byl moc slabý na to, aby zabil…

   Zaváhal a s povzdechem se zase přeměnil. Bál se toho činu, jemuž se upsal slovem. Jeho rodina by na něj ale byla hrdá, že to neudělal. On nebyl zrádný vrah jako oni.
   Snad je jeho rodina v bezpečí v Londýně…

Smrtihlav, na zádech lebka bíle září,
má křídla mají nekonečně tváří
a strach se plíží po stěnách.

   Uslyšel další šustot křídel a stejně jako před chvílí on, dosedl teď doprostřed louky za městem.
   „Věděl jsem, že jsi příliš slabý, na to abys zabil.“
   Měl stejně ledový hlas jako oči. Kdysi to byl přítel jeho otce, byl to dobrý člověk, ale zradil a zabil svou vlastní sestru.
   „Ne. On za tu námahu, narozdíl od tebe, nestál. Znám tě. On byl jen nevinná oběť, ale ty jsi zrádce a vrah.“
   Starší muž si ho poprvé pořádně prohlédl, zamířil na něho svou hůlkou a zamračil se. Doteď mu ten mladík totiž jen vykal. „Jak se se mnou opovažuješ takhle mluvit? Já jsem tvůj pán.“
   „Vrah mé matky si nic jiného nezaslouží,“ odvětil s klidnou tváří.
   „Kdo jsi?“ zeptal se podezřívavě starší muž.
   „Tvá noční můra, strýčku. Tvůj Smrtihlav.“
   „Ne!“ vykřikl starší muž, když si konečně uvědomil, kdo před ním stojí a proč. Natáhl k němu hůlku. Je to snad jen přelud? On má být přece mrtvý!
   „Nejsem," reagoval na jeho myšlenky. „Stejně jako otec a kmotr, kterého jsi už od mala nenáviděl. Otrávil si je, ale uzdravili se. I když jsem byl malý, dokázal jsem jim pomoci a převzít část jejich nemoci na sebe. Už jsi snad zapomněl? Jsem spojením tří rodů. Jsem tvá zkáza,“ ušklíbl se.

Až motýl smrti přiletí,
dejte si pro jistotu lidi pozor na děti.

   „To není možné,“ zašeptal starší muž.
   „Ale je, strýčku. Jsem Potter, jsem Weasley, jsem… Black. Jsem tvůj Smrtijed.“
   Poznal, co chce starší muž udělat a sehnul se právě včas. Zelený paprsek ho jen tak tak minul. Jeho myšlenky ale byly rychlejší a druhý paprsek se od něho odrazil a vrátil se ke svému majiteli, který padl mrtev k zemi. Z ramen mu přitom sklouzl plášť, který napůl odhalil znamení Smrti a dlouhé zrzavé vlasy.
   Chvíli se na jeho tělo díval, než na zátylku ucítil podivné chvění a šimrání. Když si sundal plášť, cítil, jak se spolu s ním zbavil dalšího břemene. Sáhl si na záda, ale znamení smrti, které bylo vždy vystouplé nad kůži, bylo pryč.
   Rychle přetáhl plášť i mrtvému strýci. Vyletěl zpoza něho černý motýl, který po sobě na kůži nezanechal ani památky. Narozdíl od jeho ruky. Všichni jeho následovníci nosili znamení Černého motýla Smrti, ale on, on měl navíc znamení, kterým ho obdaroval sám Voldemort. Byl posledním „hadem“.
   Cítil úlevu. Zvládl to. Byl volný, stejně jako ostatní. Poslední žijící Smrtijed byl mrtvý, stejně jako jeho věrní a loajální Smrtihlavové.
   Sedl si do trávy. Až do poslední chvíle a myšlenky si byl jistý, že taktéž zemře. Ale vzpomínky a krev tří rodů smíšená s jeho vlastní ho nakonec ochránili. Nebyl loajální Smrtihlav a v hlouby duše a srdce nevěřil. Proto přežil. Nepodlehl.
   Povzdechl si a přemístil se nakonec domů. Chtěl první vidět svou rodinu a přátele a navštívit matčin hrob, než půjde nahlásit konec své mise.
   Na louce zůstali jen černí motýli a ten, kdo si svůj osud zasloužil, shlížel z jejich křídel.

Ale já si jen létám okolo hlav,
a jenom děsně vypadám.
Jsem Smrtihlav.