TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› I vlkodlak má
        právo na štěstí

  ›› překlady

Komentáře k povídce

        

I vlkodlak má právo na štěstí


    autorka povídky: Catriona Neko
    druh povídky: ze světa HP
    žánr: romantická
    info: název asi říká vše, ale zkráceně řečeno je to příběh o zlomeném muži, který i po smrti nejlepších přátel najde porozumění, štěstí i lásku u toho, u koho by to napůl už ani nečekal…

     vloženo: 05.07.2008    10.074 znaků / 1.890 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak toto je vlastně moje úplně první jednorázovka, která není doprovázená žádným songem. Byla napsána za velmi krátkou dobu, když jsem byla trošilinku na dně. Když to teď ale po sobě čtu, rozhodla jsem se vám ji sem dát
Tak příjemné čtení jako vždy přeju Vaše CatNeko

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Díval se skrz okenní tabulky na skoro dorostlý měsíc, který zářil na obloze. Vždycky si přál, aby zůstal stále stejný. Aby nedorůstal ani neubýval. Aby už nikdy nebyl úplněk. Ale teď, teď mu to bylo najednou jedno. Dokonce i to, že se za necelé čtyři týdny opět promění ve vlkodlaka.
   Měl okolo sebe spoustu lidí, kteří ho měli rádi nebo ho aspoň neodsuzovali a nepohrdali jím za to, čím je. Nebyli to ale jeho nejlepší přátelé, kteří už byli všichni nenávratně pryč. Teď zůstal sám.
   Tiše se za ním otevřely dveře. Slyšel to, ale neohlédl se a dál se nepřítomně díval na měsíc. Stále před sebou viděl Siriuse a Oblouk. Kdyby se ale ohlédl ke dveřím, uviděl by Tonksovou se smutným výrazem v očích.
   Bolelo jí u srdce, když ho takhle viděla. Bylo už pár dní po úplňku. Vždy to na něj v tu chvíli vše doléhalo, ale doposud nevypadal nikdy tak zničeně. Ráda by se zeptala co se děje, ale uvědomila si, že už to vlastně sama moc dobře ví. I jí jeho smrt zasáhla a moc jí chyběl. Ale ne tolik jako Remusovi. Dva měsíce byla krátká doba, ale i když to bylo těžké, na rozdíl od něj se už pomalu smířila s tím, že se Sirius už nikdy nevrátí.
   Pomalu se k němu vydala. Její kroky nebyly na tom letitém koberci téměř slyšet, ale věděla, že o ní ví. „Remusi? Molly vzkazuje, že už je hotové večeře.“
   Remus jen kývl hlavou, ale nepodíval se na ni. Stále seděl na své posteli a díval se nepřítomným pohledem z okna.
   Chvíli tam tiše stála, než ho opatrně pohladila po tváři. Trochu sebou při jejím doteku trhnul a konečně se na ni podíval.
   „Je večeře, Remusi.“
   On ale jen zavrtěl hlavou. „Nemám hlad,“ řekl tiše.
   Nenechala se ale tak lehko oklamat a znovu mu přejela rukou po tváři. „Nelži mi. Musíš něco jíst.“
   Chytil jí za ruku. Ne, jí nemusí lhát. „Nechci tam jít,“ zašeptal, než se zvedl z postele a přešel oknu. Tonksová se ale nenechala tak lehko odbít a šla k němu.
   „Mě taky chybí, Remusi. Musíme se s tím ale vyrovnat…“
   „Já vím!“ vykřikl, když se k ní prudce otočil. „Nikdo další už mi ale nezůstal. Byl to poslední přítel, kterého jsem ještě měl!“
   Moc dobře ho chápala a chtěla mu pomoct. Nevěděla ale jak, tak ho jen objala okolo krku. Chvíli se překvapením ani nepohnul, než nakonec ucítila jeho ruku na svých zádech. „A já jsem vzduch? Máš okolo sebe spoustu lidí, co tě mají rádi. A já taky.“
   „I já tebe,“ zašeptal, než ji nejistě, ale o trochu pevněji objal.
   „Přinesu ti jídlo sem, co říkáš?“ Když ale viděla, že ani o to nestojí, nesměle se mírně usmála. „Zůstanu tu pak s tebou, jestli budeš chtít.“
   „Tak… dobře,“ souhlasil nakonec. A když Nymfadora odešla z místnosti, s nepatrným úsměvem se znovu podíval z okna a pomyslel si, že možná konečně našel svou spřízněnou duši.

   „Ahoj,“ pozdravila ho, když za ním vešla na balkon.
   „Ahoj,“ odvětil překvapeně. „Proč ještě nespíš, Dory?“
   „Nejsem unavená,“ odpověděla s pokrčením ramen. Nevadilo jí, když jí tak občas oslovil a byla moc ráda, že už vypadá o dost lépe. I navzdory tomu, že bylo opět pár dní po úplňku. On si ale moc dobře uvědomoval, že to je jen díky ní.
   Bylo už hodně pozdě v noci, ale ani jednomu z nich se nechtělo spát, tak zůstali na balkoně a povídali si.
   „Tamta hvězda, co nejvíc září, to je Sirius.“ Tonksová se zadívala na hvězdu, kterou jí ukazoval a zapřemýšlela se. „Sirius mě na ní ve škole vždycky upozorňoval,“ dodal tiše Remus. Snažil se skrýt bolest ve svém hlase, ale Tonksovou neobelhal. Poznala, že je to pro něj stále ještě bolestivé téma.
   Znovu ho pohladila po tváři, jak to občas dělala. „Vzpomínáš si, jak jsem ti před několika týdny přišla říct, že je večeře? Řekla jsem ti tehdy, že tě mám ráda. Já… lhala jsem.“ Když se k ní otočil a věnoval jí zamyšlený pohled, povzdechla si a podívala se znovu na hvězdu, jako kdyby u ní hledala oporu a odvahu. „Já… pravda je taková, že tě mám víc než ráda.“
   „Opravdu?“ zeptal se nevěřícně po chvíli ticha. Když uhnula pohledem a přikývla, trochu ho to konečně probralo. „A to ti ani nevadí, že jsem o tolik starší a že jsem… vlkodlak?“
   „Ne. Mám tě ráda takového, jaký jsi,“ řekla tiše, pozorujíc znovu zářící hvězdu.
   „A já ti tenkrát odpověděl ,i já tebe´ a to není lež. Mám tě moc rád,“ zašeptal, než jí chytil prsty pod bradou, donutil jí tak se na něj podívat a váhavě ji políbil.
   „Myslíš to vážně?“ zeptala se prozměnu nejistě ona, když od ní oddělil své rty.
   Remus se jen usmál, než jí pohladil po tváři stejným způsobem, jako ho vždy hladila ona. „Nevadí ti ale…“
   „Ne, opravdu mi na tobě nic nevadí. Nic. Pro mě jsi dokonalý.“
   „Jsi neskutečná a vyjímaná, víš to? Každá žena v minulosti vždy utekla, když zjistila, kdo jsem, ale ty ne.“
   „Nikdy ti neuteču,“ řekla s úsměvem, když si na něj obkročmo sedla. Remus jí v tu chvíli odhrnul vlasy z čela a ještě víc si ji k sobě přitiskl. „Miluju tě,“ zašeptal poprvé ta krásná slova, co od něho tak toužila slyšet, než ji začal líbat.
   Naprosto se jeho polibkům oddala. Připadalo jí, jako kdyby jimi byla opilá a byla šťastná.
   „Nechceš jít už spát?“ zeptal se, když jí uvolnil od svých polibků, aby se mohla nadechnout.
   „Chtěla bych zůstat s tebou,“ vydechla nesouhlasně, ale prosebně zároveň.
   „A kdo říká, že bys měla jít spát sama?“ ušklíbl se hravě Remus, než se s ní zvedl a odnesl jí do své ložnice, kde se s ní položil na postel, sklonil se nad ní a chvíli se na ni díval, než ji znovu políbil.
   „Víš, že jsi překrásná?“ zašeptal, když své polibky přesunoval na její krk. „Myslím ale, že bez trička ti to bude slušet víc,“ řekl s tím stejným šibalským úsměvem jako před chvílí, než jí ho přetáhl přes hlavu a zahodil někam za sebe.
   „Ty tu košili taky moc nepotřebuješ.“ Usmála se, když mu začala rozepínat knoflíky. Jemu to ale přišlo moc zdlouhavé, proto ji znovu políbil, než ze sebe košili doslova strhl, až se knoflíky rozletěly do všech stran. Tonksová ho ale od sebe po chvíli odstrčila a posadila se. „Počkej.“
   „Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se váhavě. Ona ale jen nepřítomně zavrtěla hlavou a přejela mu prsty po dlouhé jizvě, která se táhla z jeho ramene až do půli hrudi a byla jen jednou z mnoha na jeho těle. Cítil se divně, když viděl její soucitný pohled.
   „Bolí tě to?“ zeptala se ustaraně.
   Remus jen sklopil oči a zavrtěl hlavou. „Tahle už ne, je stará.“
   „Jak to myslíš, že tahle už ne?“ Podívala se mu na druhé rameno, ze kterého se mu mezi nesčetnými jizvami táhla až k pasu dlouhá ještě nezahojená jizva.
   Vyděšeně zalapala po dechu. „Ty jsi neměl posledně svůj lektvar?“
   „Snape musel někam odjet a zapomněl mi tu nechat další dávku.“
   „Takže…“
   „Jestli tě to děsí, zase se obléknu…“ zašeptal, než se začal natahovat po své košili.
   Chytila ho za ruku a čekala, až se na ni podívá. „Ne, neděsí mě to. Jen… bojím se, abych ti nic neudělala. Měl jsi mi to říct, mohla jsem ti nechtíc ublížit…“
   „Tvůj dotek by mě nebolel.“ Když ale přejela prstem po okraji jeho nezahojené jizvy, nepatrně sykl.
   „Promiň!“ vyhrkla Tonksová a rychle stáhla ruku k hrudi. „Asi bychom neměli…“
   „Ty nechceš?“ zeptal se tiše.
   Tonksová nepatrně zavrtěla hlavou. „Chci. Bojím se ale, že bych ti nějak ublížila,“ řekla se skloněným pohledem, zatímco jí po tváři stekla slza.
   „Bolelo by to mě a ne tebe,“ podotkl se zdviženým obočím.
   „No právě,“ špitla. „A to je pro mě ještě horší.“
   „Jak myslíš,“ zašeptal a sehnal se znovu pro svou košili. Ona ho ale znovu zadržela. „Možná… mohla bych zkusit být…no… opatrná, jestli bych chtěl…“ řekla nejistě a nesměle zároveň.
   Remus jí s úsměvem setřel slzu a políbil, než se natáhla po hůlce, zamířila jí na něj a zašeptala kouzlo pro znecitlivění.
   „Nebude to teď tak bolet,“ vysvětlila, když se na ní nechápavě podíval. „Musíš se ale trochu krotit. Nerada bych tě poškrábala…“
   „Tak to nevím nevím,“ řekl se šibalským úsměvem. „Protože tě miluju a strašně moc po tobě toužím,“ zašeptal, než jí netrpělivě políbil.

   Bylo krátce po Vánocích, když se Tonksová vrátila domů a jako vždy vrazila do stojanu s deštníky. Bylo jí to ale najednou jedno. Dokonce i to, že začala paní Blacková opět ječet jako na lesy a že v tu chvíli z kuchyně vyběhla rychle Molly, aby zakryla obraz závěsy. „Tonksová! Už by sis konečně mohla zvyknout, že tam ten stojan je. Kde jsi byla?“ křičela přitom přes rameno do chodby.
   Tonksová jen nepřítomně pokývala hlavou, než prošla chodbou a podívala se na Molly. „Nevíš, kde je Remus?“
   „Tady jsem,“ ozval se najednou ze schodů hlas. Než ale stačil něco dalšího říct, chytila ho za ruku a táhla ho za sebou nahoru do schodů. „Mám pro tebe překvapení. Takový malý povánoční dárek,“ řekla, když s ním vyšla nahoru do pokoje, a usmála se.
   „Nechápu, co tím myslíš.“
   „Já… brzo nás tu bude víc,“ řekla s úsměvem.
   „Co tím myslíš?“ zeptal se stále s nechápavým pohledem.
   „Budeme mít dítě!“ vykřikla nadšeně, i když si nebyla moc jistá jeho reakcí.
   „To je… miluju tě!“ Remus začal ještě něco dalšího nesouvisle koktat, ale ona to chápala a šťastně se usmála, když nakonec zmlkl, objal ji a políbil. „Ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný jako teď,“ řekl s úsměvem, než šáhl do kapsy. „Vlastně tomu chybí ještě jedna věc,“ řekl záhadně, než z kapsy vytáhl malou krabičku a poklekl před ní, než se jí podíval do tváře. „Vezmeš si mě?“
   Tonksová překvapeně vydechla. Tak tohle fakt nečekala. „Ježiš… ano. Samozřejmě, že ano!“ vykřikla, než mu se slzami v očích skočila okolo krku. Když ho konečně pustila, vytáhl z krabičky prstýnek a navlékl jí ho na prst. Byl to jen obyčejný zlatý kroužek, ale pro ni byl cennější, než všechno zlato světa.
   „Moc pro mě znamenáš, Dory. Jsi moje štěstí, můj život, má láska… má rodina.“
   „Já vím,“ zašeptala a zvesela se zasmála, když se s ní otočil okolo své osy. „Mám tě ráda a jsem si jistá, že náš nenarozený syn určitě taky.“
   Remus se na ni překvapeně podíval. „Cože?“
   „Slyšel jsi. Náš syn,“ řekla hrdě.
   „Jak to ale víš?“ vydechl překvapeně. „Co když to bude děvče? Teda ne že by mě to vadilo…“
   „Řekl mi to doktor,“ přerušila ho. „Budeme mít syna, Remusi. Jsem už v pátém měsíci, i když to na mě není vůbec vidět. A podle krevních testů bude mít jen čtvrteční druhou podobu.“
   Nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Má milující ženu a bude mít syna, který bude jen čtvrteční vlkodlak. Co víc by si mohl v životě kdysi zlomený vlkodlak přát? I vlkodlak má přece právo na štěstí :)