vloženo: 20.07.2008   
4.202 znaků / 753 slov   
počet zobrazení:   

   „Ahoj, Storm,“ řekl Harry, když k ní přistoupil a vzal některé z jejích knih. „Tak jaký byl tvůj první den?“ zeptal se s úsměvem.
   Usmála se zpět. “Dobrý, díky. Myslím si, že budu mít tuhle školu ráda víc, než sem si myslela. I když bez některých profesorů bych se mohla obejít,“ řekla, když si všimla Snapea, který procházel chodbou.
   „O něj se neboj. Věř mi, já jsem se za těch šest let s jeho nenávistí už smířil a za chvíli tě už nechá nepokoji.“
   Storm se začala smát. „Tak s tím bych nepočítala. A jaký byl tvůj první poslední den?“
   „On je to vlastně můj první poslední de, co? S tím se asi nikdy nevyrovnám. Bylo to ale dobrý, než jsem šel na Věštění. Trewlanyová mně řekla, že moje smrt přijde brzo nebo tak nějak. Slyšela o hádance na konci písně Klobouku a evidentně se v tom vyžila.“ Nadechl se a mlhavým hlasem jí citoval: „Můj milý chlapče, tato zbraň může pomoci dvěma způsoby, a jestliže tuto zbraň najdeš, můžeš ji použít. Omlouvám se, že to říkám, ale mé vnitřní oko vidí, že bude tato zbraň použita proti tobě. Tvá smrt je nevyhnutelná.“
   „Má v tebe moc důvěry,“ zasmála se Storm. „Neboj se ale, já v tebe věřím. Jsi silný a zvládneš to,“ řekla vážně.
   „Díky,“ usmál se. „Odneseme si nahoru věci? Než jsem narazil na tebe, viděl jsem jít před malou chvílí nahoru Rona i Hermionu. Tak pak můžeme jít do Velké síně společně.“
   Storm souhlasně přikývla. Věděla, že je kvůli té hádce ustaraný. Přesto v něj ale věřila. Přála si jen, aby trochu víc důvěřoval on jí.
   Ron s Hermionou zvedli hlavy, když se otevřel vstup v portrétu. Harry vstoupil se zamyšleným pohledem, zatímco Storm s obezřetným výrazem. Ron s Hermionou se po sobě zmateně podívali, ale byli oba zticha. Jejich mlčení přerušil až Harry: „Jste už připraveni jít do Síně? Mám docela hlad.“
   „Musím si vlastně ještě něco zařídit,“ řekla najednou Storm. „Tak jděte napřed a já tam za váma za chvíli přijdu.“ Bez dalšího slova se pak otočila a vyšla portrétem ven.
   „Docela by mě zajímalo, co jde dělat. Chci říct, je tu přece nová, tak bych si nemyslel, že by šla ven na vlastní pěst,“ řekl Ron.
   „Neboj se,“ řekla Hermiona. „Jsem si jistá, že to zvládne. Půjdeme dolů?“
   Storm poslouchala, až dokud neodešli, zatímco v ruce svírala balík. Nesnášela, že je oklamala, obzvláště Harryho, ale bylo nutné je chránit. Znovu se zaposlouchala, než šla do své ložnice a skryla balík uprostřed knih až na samé dno jejího kufru. Zvedla hlavu a podívala se na svůj odraz v zrcadle.
   Opravdu to byly jen tři měsíce, co bydlela v levném starém bytě v ošumělé části Londýna? Byly to jen tři měsíce, kdy se starala sama o sebe a sama se i chránila? Kde je ta dívka?
   To je hloupé, pomyslela si. Nezměnila se. Stále byla ještě silnou a nezávislou Storm. Jediná věc, která se změnila, bylo její okolí.
   Přesunujíc svůj pohled od zrcadla se otočila, aby odešla z ložnice. Ve dveřích ale někdo stál. Jak dlouho tam Hermiona stála, nevěděla. V jejích očích se ale ukazovalo znepokojení a zmatek.
   „Zapomněla jsem na věci do knihovny, kam jdeme po večeři. Ty také?“ zeptala se tiše Hermiona.
   „Ano.“ Lež se snadno převalila přes její jazyk. Přesto si ale byla jistá, že jí to Hermiona moc nevěřila.
   „Jsi v pořádku, Storm? Vypadáš tak… deprimovaně.“
   „Ano. Ne. To je jen… po pravdě nevím. Ještě před třemi měsíci jsem žila sama v jednom starém bytě a teď jsem… tady.“ Storm nechala vyjít ven všechny své city, ale přesto dokázala ovládat, kolik informací Hermioně nabídne. „Nikdy předtím jsem neměla nikoho, kdo by se o mě staral nebo se o mě bál. Je to velká změna.“
   Věděla, že jí Storm neřekla vše, ale dokonce i malý pokrok byl lepší než nic. „Rozumím. Ale ty si musíš pomatovat, že tu vždy budeme pro tebe. Od toho jsou přátelé, Storm, jsou tu, když se o ně potřebuješ opřít.“
   „Děkuju, Hermiono.“ Moc si přála, aby jí mohla říct všechno, ale teď nebyl čas. Vděčná, že Hermiona neviděla balík, Storm vydechla, když si uvědomila, že zadržovala dech. „Teď bysme ale měly jít za Harrym s Ronem, než nás začnou hledat,“ řekla s úsměvem, doufajíc, že nebude mít Hermiona žádné podezření, že něco skrývá.
   Přesto Hermionu neoklamala. Skrývala to dobře, ale vypadala příliš smutně, když se na sebe dívala do zrcadla. Ale teď to raději nechá být. „Dobře, půjdeme dolů.“


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13