TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Přetvářka!

    info: Draco přemýšlí o svém životě, o své osobě, o svých citech…
    autorka: šarlot
    postavy: Draco Malfoy, Pansy Parkinsonová, dívka beze-jména
    žánr: psychologická/romantika

     4.383 znaků / 786 slov    vloženo: 20.07.2008    počet zobrazení:   


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Už zase se na tebe lepí. Otáčíš se a zároveň se nadechuješ k nějaké jízlivé poznámce. Její černé, krátké vlasy odráží slunce, které je dnes vysoko na obloze. Už ani nemáš chuť něco říkat. Přijde ti to všechno, jako něco strašně vzdáleného. Přemýšlíš. Máš v hlavě úplně vymeteno, nedokážeš najednou pochopit, jaký tohle všechno má vlastně smysl.
   Co je pro tebe důležité? Co tě dělá šťastným? Co? Přidáváš na rychlosti a než se naděješ, už stojíš u jezera. U té nádherné plochy, která v sobě skrývá nejedno kruté tajemství.
   „Dracoušku,“ slyšíš za sebou a vše se ti hned vrací, ta chvilka, kdy si se najednou cítil úplně jinak je okamžitě pryč. Jsi rozčilený. Nechápeš, proč na tobě musí pořád někdo viset, vždyť ve skutečnosti jsi jen sedmnáctiletý kluk, který se bojí tmy. Zatřepáš hlavou, tohle přiznání bys raději vzal zpět.
   „Pansy, nech mě být,“ zavrčíš skrz mezi své pevně stisknuté zuby. Nebojí se tě, už si zvykla. Zaráží tě to. Najednou si uvědomuješ, jak na lidi působíš. Vlastně je ti to jedno, proč by jsi se měl starat o okolí, ale přece jen ti to nedá. Opět třepeš svou hlavou.
   „Ale no tak, Dráčku,“ promluví na tebe sladce a s našpulenými rty k tobě přichází. Jsi vyděšený. Ne z toho, že by jsi se jí bál, to ani ve snu. Ale v tu chvíli ti to prostě přijde přirozené. A proč by taky ne? Proč by se jednou nemohl potomek rodu Malfoyů bát. Ty sám o tom můžeš vyprávět. Ty jsi totiž skvělým příkladem toho, že ani Malfoyové nejsou bez chybičky.
   Zdrháš. Pořád vidíš jen ty její rty s velkou vrstvou červené rtěnky. Už tě nepronásleduje. Zase začínáš klidně dýchat. Nevíš, čím to je, ale v poslední době tyto okamžiky zažíváš skoro pořád. Pořád před něčím, či někým utíkáš, přitom nemáš proč. Znovu se raději otáčíš. Najednou cítíš slabý otřes. Někdo do tebe narazil, nebo ty do něj? Nevíš. Obracíš svůj zrak na dotyčnou osobu, je to dívka. Poznáváš ji. Tentokrát nemáš ani potřebu vypotřebovat svůj vztek na někom nevinném. Vlastně, když nad tím tak přemýšlíš, tak vůbec necítíš žádný vztek.
   „Promiň,“ usměje se na tebe omluvně, nebo snad dokonce bázlivě? Ne. Na to je ona moc hrdá, vyspělá, sebevědomá… ano to bude ono. Nevíš co říct, nechce se ti nadávat a vlastně se ti nechce říkat vůbec nic. Chceš prostě jen odejít a někde v tichu si urovnat své myšlenky. Nevíš, čím to je, ale v poslední době si sám se sebou vůbec nerozumíš. Najednou je ten druhý v tvém těle, někdo cizí. Jistě dříve jste se třeba nad něčím hádali, ale teď jste si tak moc vzdálení. Mírně pohodíš hlavou. Dívka před tebou neví, co má čekat, snad asi jen nadávky. Nervózně přešlapuje a je na ní vidět, že by snad nejraději pokračovala. Otevírá svá ústa, aby ti mohla něco říct, ale v tobě se najednou vzedme vlna pokušení a touhy. Najednou cítíš osvobození a pochopení sebe samého.
   Skláníš se k té krásce před tebou, přičemž jí dáváš ruce kolem pasu. Je naprosto dezorientovaná. Neví, co má čekat a proto je to pro tebe tak vzrušující. Jemně se na ní usměješ a poté se lehce dotýkáš svýmy rty těmi jejími. Uhýbá. Nedivíš se jí.
   „Proč to děláš?“ optá se tě tiše. Co jí na to máš odpovědět? Že se bavíš? Sám víš, že tohle není pravda. Jistě, není to pro tebe nějaká výhodná partie, ale proč by jsi proboha jednou nemohl udělat něco nemalfoyovského?
   „Možná si jen potřebuji něco dokázat,“ odpovídáš po chvilce přemýšlení nad vhodnou odpovědí.
   „Aha,“ hlesne hlasem, možná čekala něco romantičtějšího? Nebo prostě jen… nedokážeš ani v duchu doříct svou myšlenku. Ano stydíš se, ale co, ty jsi nikdy nebyl pravým Malfoyem. Víš to, stejně jako to ví tvůj otec, který ti to pokaždé připomíná. Znovu se skláníš k jejím rtům, jsou jemně růžové, a ty se v tu chvíli možná přiblbě usmíváš. Nebrání se.
   „Ehm, ehm,“ ozývá se vedle Vás. Okamžitě se od tebe odtrhává. Mrzí tě to, tak moc tě hřeje u srdce její blízkost. Nedokážeš to vysvětlit a víš, že je to špatně. Koukáš se směrem, odkud přišel zvuk, který Vás vyrušil. Chce se ti brečet, zrovna tyhle dva.
   „Na tohle fakt nemám,“ zamumláš směrem k nim, přičemž svoji vyvolenou pouštíš. Bylo to možná hloupé si něco myslet, ale teď už je to jedno, ta chvilka touhy a možná, že i jiskra lásky, je už stejně pryč. A i ty mizíš pryč.
   Po čase…
   Už zase utíkáš. Bojíš se a nevíš čeho. Proč ti zase nemůže stoupnout do cesty? Proč? Proč hledá útěchy a lásku v jiném obětí? Vždyť nejsi přece tak zlý, nebo snad ano? Ne, ty jsi jen loutkou v představení se jménem Přetvářka rodu Malfoyů…