TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

2.kapitola


     vloženo: 26.09.2011    aktualizováno: 09.04.2012   
     7.075 znaků / 1.167 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Snape přestal přecházet a hleděl na její reakci. Najednou se Hermiona cítila otupělá, ačkoli všechna její únava zmizela.
   „J-já?“ zeptala se, i když se jí ta slova zadrhávala v krku. „Proč ?“
   Snape střelil pohledem po Brumbálovi, jako kdyby si kladl tu samou otázku.
   „Podívejte, Voldemort chce někoho, kdo je mladý a inteligentní. Ty máš taktéž i nějaké ty zkušenosti s černou magií. Chápu, že jste k sobě vy a pan Weasley přibrali i pana Pottera.“
   Hermiona cítila, jak na ni padá místnost. Cítila neskutečnou tíhu na hrudi, která jí nedovolovala, aby se pořádně nadechla.
   „Ale – Já nemohu – Co jestliže to prokoukne?“
   Tentokrát odpověděl Snape, kterému náhle začala věnovat pozornost.
   „Já byl v utajení déle než deset let bez problému. Možná ani neuvidíte Temného pána. Budete dělat jeho špinavou práci, a pak nás o ní informovat. Ale nic neslibuji,“ dodal.
   „Profesor Snape tam bude proto, aby vás chránil, ale nebude s vámi moci být po celou dobu,“ oznámil Brumbál Hermioně. Snape odměřeně přikývl.
   „Ale co moje školní práce?“ zeptala se urychleně Hermiona.
   „Budete omluvena ze všech úkolů, které zmeškáte během své nepřítomnosti,“ odpověděl Brumbál.
   Hermiona Vyjeveně hleděla na Brumbála. Omluvena z úkolů, ale to bylo – to bylo tak strašné. Nic pro ni momentálně nebylo důležitější, než její školní práce. Proč nemohli najít někoho jiného, někoho, kdo by k tomu byl ochotný, přemýšlela Hermiona.
   „Jak dlouho budu pryč?“ zeptala, snažíc se skrýt bolest ve svém hlase.
   Brumbál potřásl hlavou, až se mu plnovous kýval zezadu dopředu.
   „Naneštěstí si nejsem jistí,“ řekl. „Můžete být pryč měsíce nebo víc.“
   Uvnitř Hermiony to křičelo. Nebo více? Hodlají jí nechat jít tváří v tvář nejtemnějšímu kouzelníku, který kdy žil na měsíc nebo více? Samotnou? Slabým hláskem se zeptala obou mužů. „Co jestliže se mi něco stane?“
   Ti dva byli na okamžik zticha, a pak jí Brumbál věnoval rodinný, veselý úsměv a odpověděl. „Tak dlouho, jak jen zůstanete věrná Temnému pánovi, budete v bezpečí. Budete muset poslouchat každý jeho příkaz, je jedno jak obtížný.“
   Hermiona se donutila usmát se zpět na starého muže, a doufajíc, že je přesvědčivý, ale nikdy se necítila tak moc jako mrtvá. Tento úkol zněl tak nebezpečně, a přesto chtěla pomáhat v boji proti Voldemortovi, a tak na oba muže kývla.
   Snape ji doprovodil z kanceláře. Šourala se směrem k ložnicím, aby si vyzvedla své věci, ale Snape ji zastavil. Prozradil jí, že nebude potřebovat nic jiného, než šaty, co má na sobě, poněvadž oblečení na cestu jí zabalí on sám.
   Naštěstí bylo Hermioně dovoleno, aby zbytek dopoledne prospala. Ze všech těch nervů spala opravdu tvrdě. Horší, než nervy, které cítila, bylo tornádo, které se kroutí a přemění se v hady. Jakmile se obloha zabarvila růžovou ze západu slunce, tak se rozhodla, že už nebude spát a odešla do velké síně. Byli zde někteří z bradavických studentů, kteří byli roztroušeni po čtyřech dlouhých stolech. Po deseti minutách se přistihla, jak po talíři honí kaši lžící, až nakonec odstrčila misku pryč. Žaludek jí nedovoloval, aby se najedla. Zvedla se k odchodu, avšak najednou se k ní začala přibližovat hnědá sova s velkým papírovým balíčkem v pařátech. Pták upustil balíček do Hermionina klína a s mocným máchnutím křídel odletěl pryč. Hermiona spěšně otevřela balíček a vyrvala ho z papíru. Na vrcholku hromádky černého oblečení byl položen lístek. Byl cítit lesem a táborovým ohněm. Otevřela lísteček a tiše si ho přečetla.
   „Oblečte si toto. O půlnoci odcházíme. Setkání proběhne u vchodu do zapovězeného lesa. Neříkejte NIKOMU o Vaší nové pozici.“ Bylo to napsáno Severusem Snapem, nebo si to alespoň myslela.

   Hermiona se neochotně rozhodl toho dne vynechat vyučování, aby se vyhnula svým dvěma nejlepším přátelům – Ronu Weasleymu a Harry Potterovi. Říkala jim všechno, a pokušení říct jim o své pozici, co by Voldemortův následovník, bylo příliš veliké. Oni by za ni dali vlastní životy, aby jí zabránili pracovat pro Voldemorta. Avšak nebylo by to správné, ve skutečnosti totiž pracuji pro Brumbála, řekla sama sobě rychle.
   Nejistá si tím, co dělat až do půlnoci, celý den obdivovala hrad, aby si zapamatovala každou chodbu, kterou už možná nikdy neuvidí. Měla blízko ke zhroucení v slzách, když dorazila do knihovny. Knihy byly láskou jejího života a nyní je musí zanechat všechny za sebou. Pochybovala o tom, že knihy budou i tam, kam má namířeno. Zkoušela si odpočinout v tomto neutěšeném dnu ve své ložnici a číst si svou oblíbenou knihu, ale nakonec se přistihla, že čte ten samý řádek znovu a znovu, neschopna se soustředit. Nakonec knihu zaklapla a odhodila na postel. Na okamžik přemýšlela, jestli by mohla napsat dopis pro své dva nejlepší kamarády. Chtěla jim zanechat něco, co by vysvětlovalo, proč odešla. Avšak myslí jí zněla Snapeova slova – nikomu nic neříkejte. Neochotně se rozhodla poslechnout.
   Když se blížil čas, aby se Hermiona vydala na svou temnou cestu, oblékla si na sebe oblečení, které jí bylo doručeno ráno. Cítila, že je ošuntělé a škrábalo, ale perfektně jí padlo. Přemýšlela, kde Snape mohl vzít takovéto oblečení. Balíček oblečení obsahoval černý šátek přes hlavu, aby jí zakryl vlasy a polovinu tváře, černé tričko s dlouhým rukávem, které mírně odhalovalo její ramena, a které měla pod černým korzetem, černé kalhoty, které byly překvapivě černé a obtahovaly jí boky, a černé po kolena vysoké boty, které měly ještě ke všemu po stranách přezky. Vzala si na sebe černý kabát, jež jí zakrýval holá ramena až k loktům.
   Stála krok před svým dlouhým zrcadlem, kde viděla, jak vypadá a cítila, že jí něco schází. Pak ji to náhle napadlo – vytáhla svůj kufr a vytáhla z něj dlouhé, černé, hedvábné rukavice, které jí k narozeninám dala její babička. Váhavě si stoupla před zrcadlo.
   Zalapala po dechu. Jen těžko se poznávala. Vypadala pozoruhodně starší, než na kolik se cítila. Polila ji vlna vzrušení. Napadlo ji, že v těch šatech, co má na sobě, musel být nějaký druh síly. Obě oči na ni hleděly skrz velké množství černého oblečení. Ty dvě oči se na ni dívaly ze stínu a to ji děsilo, takže se rozhodla sundat si šátek, až dorazí na Voldemortovo velitelství. Hermiona se vyhýbala a proplouvala po chodbách školy bez jakýchkoliv problémů, což se jí až do přízemí dařilo. Vyšla přes pole mezi hradem a hrozícím Zapovězeným lesem, které se v měsíčním světle zdály modré. Čekala u vstupu do Zapovězeného lesa, její oči začaly těkat z místa na místo a hledat Snapea. Napůl doufala, že se neukáže. A poté koutkem oka spatřila vysoký temný stín, prosakující ven z lesa, pouze stopu od místa, kde stála. Hermiona neměla daleko k tomu, aby zakřičela, ale nakonec jen hlasitě naprázdno polkla. Snape měl na sobě svůj obvyklý učitelský oblek a díky jeho dlouhým černým vlasům jeho tvář vypadala, jako bledý měsíc vznášející se ve stínu. Zachvěla se, vědoma si toho, že musí vypadat stejně.
   „Máte svou hůlku?“ zeptal se jí.
   Hermiona se poplácala po své levé botě, aby tak dala na vědomí existenci své štíhlé hůlky.
   „Dobře,“ prohlásil temně. „Pojďme.“ Otočil se k ní zády a odešel do lesa. Temnota ho polkla, jako by byla živoucí bytostí. Hermiona mu neochotně šla v patách.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64