TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

3.kapitola


     vloženo: 24.11.2011    aktualizováno: 09.04.2012   
     8.644 znaků / 1.408 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Čekala, že cesta proběhne v tichu, avšak Snape většinu času strávil tím, že jí říkal, co se od ní očekává, až bude v přítomnosti Voldemorta.
   „Budete ho oslovovat jako Temného pána. Pokloníte se mu pouze v případě setkání a loučení. Pokud se klaníte příliš, budete vypadat jako byste se plazila a to Pán Zla nemá rád. Samozřejmě, že má rád, když ho jeho následovníci uctívají, ale musí to být z pýchy, ne ze strachu. Žádná rozhodnutí nejsou činěna bez toho, aby je první odsouhlasil-,“
   „Myslím, že jste říkal, že nebudu vídat Pána zla,“ zeptala se Hermiona znepokojeně.
   Snape zůstal na chvíli zticha. „Musíte tyto věci vědět. Jestliže ztratíte své krytí, nejen vy, ale i já budu ve velkém problému.“ Podíval se po straně na Hermionu. Krátce přikývla a on pokračoval ve svém výkladu.
   Stromy nad nimi začaly houstnout a brzy bylo nemožné zahlédnout hvězdnou oblohu za lesem. Dál cestovali do hustého křoví, kde začalo být chladněji. Hermiona si pevněji přitáhla plášť kolem ramen, zatímco se jí mlha vlnila kolem kotníků.
   „Jak ještě dlouho?“ zeptala se Hermiona tiše. Ona zkoušela dostat z hlavy myšlenku na to, že každý krok, který udělá, ji přibližuje k nejobávanějšímu čaroději na celém světě.
   Snape se prudce zastavil a klouzal očima po lese, který je obklopoval všude okolo nich.
   „Jsme tady.“
   Hermiona se rozhlédla kolem dokola. Nebylo tu nic, než mlha a cestička vlnící se skrz obrovské stromy.
   „Přenášedlo?“ zeptala se úmyslně.
   Snape přikývl a ukázal na Hermionu, když spěchal na stranu cesty. Poklekl na jedno koleno a dal stranou velký keř. Za ním byl rozmlácený výfuk od auta.
   Mávnul na ni, aby se sklonila dolů k přenášedlu naproti němu. Předtím, než to udělala, si rychle překryla vlasy a tvář černou šálou.
   „Chytneme se na tři,“ řekl náhle, až to Hermionu udivilo. „Jedna, dva-,“
   Byla tak nabuzená adrenalinem, že se bez přemýšlení chytila za roh, když seskočila na rozbořený objekt. Její svět se točil a rozmazával v temných odstínech modré, zelené a černé. Síla ji zase vytlačila ven a ona raději zavřela oči, když cítila, že jí je špatně od žaludku. Pak skoro stejně rychle, jako točení začalo, zase skončilo. Cítila se, jako by vypadla z černé díry a přistála na něco tvrdého pod ní.
   Byla tam tma, a tak musela počkat, až se jí přestane točit hlava, aby se mohla rozhlédnout po okolí. Vstala a opřela se o strom vedle sebe a všimla si, že stojí u kraje lesa, který se otvíral u malé vesnice. Z prásknutí, které se ozvalo za ní, až nadskočila, a Snape k ní pochodoval s úšklebkem.
   „Na tři!“ zavrčel a pohrdavě se na ni usmíval.
   „Promiňte, mé nervy mě předběhly!“ odpověděla Hermiona. Šel za ni a pokynul jí, aby ho následovala. Šli na hlavní vesnickou silnici a míjeli malé chaty, jejichž okna zářila teplým světlem svíček. Nikdo nebyl venku a Hermiona měla silný pocit, že jsou sledováni.
   „Tak který z těchto ponurých domů je ten určitý?“ ptala se Hermiona šeptem, snažíc se, aby to znělo jistě, ale bylo to spíše bídné.
   „Tamten,“ odpověděl Snape, zlehka ukazujíc před sebe ne velké sídlo na vrcholu strmého kopce. Hermiona se divila, že si toho nevšimla už předtím. Jeho starobylá nádhera působila, jako černá ovce vesnice. Skrz měsíční světlo mohl vidět římskou architekturu nádherné budovy. Na rozdíl od zbytku chalup ve vesnici, nebylo žádné z oken panského sídla osvětleno. Místo toho tu bylo děsivé zelené světlo obklopující základy.
   „Ochranné kouzlo,“ odpověděl Snape, jako by jí četl myšlenky. „Udržuje to vesničany daleko.“
   Snape vyšel nahoru ke dveřím, jako kdyby tady byl doma. Jen tak mimochodem poklepal hůlkou na dveře, které se s hlasitým vrzáním pomalu otevřely. Předtím, než vešel, se pomalu otočil a letmo pohlédl na Hermionu. Přikývla a pomalu vykročila za Snapem s odhodlaným výrazem. Dala ruku na těžké dveře a odtlačila si je tak z cesty. Před ní byla temná a pochmurná předsíň, ve které bylo vše pokryto prachem. Malé sochy, které se nacházely kousek ode dveří, byly pokryty pavučinami. Hermiona vkročila do starého domu a podlaha zaskřípala pod její vahou.
   Slyšela Snapeovy kroky skřípající v pozadí. Znělo to jako sténání příšery, které se ozývalo ztichlou budovou.
   „Vítejte v sídle Riddleů,“ prohlásil Snape s pobavením.
   Na zdi po její levici minula Hermiona obraz, který ji zaujal. Zamžourala temnotou a uviděla, že to byl portrét mladé ženy s dlouhými černými vlasy, jež jí splývaly po zádech. Měla na sobě zelené sametové šaty se stříbrnou podšívkou, které vypadaly tak reálně, že si představila, jak se jich dotýká. Ale to, co upoutalo Hermioninu pozornost, byly oči té mladé ženy. Byly ohromující čistě modré barvy a zářily, jako hvězdy na večerní obloze. Byly tak překvapivě nádherné, že pro Hermionu bylo těžké dívat se jinam.
   Snape ji nepříliš jemně šťouchl do zad, aby ji přiměl k pohybu. Hermiona znenadání uslyšela hlasy zabrané do konverzace, které přicházely z místnosti před ní. Snape rychle předešel Hermionu a rozžehnul samotnou svíčku visící na zdi. Za pomoci světla ji přivedl do místnosti, kde bylo díky krbu po její pravici více světla. Bylo tam několik lidí. Hermiona okamžitě poznala zlomyslnou Bellatrix Lestrangeovou. Zbylí dva pro ni byli neznámí. Muž byl o něco málo větší, než ona se zničenými tmavými vlasy a v dlouhém koženém kabátě, stál u krbu s rukama zkříženýma na hrudi. Druhý, s krátkými hnědými vlasy, seděl na zchátralém gauči a hleděl do ohně.
   Bellatrix přestala mluvit, když si všimla nových příchozích. Podívala se po Snapeovi nepříjemným pohledem, avšak když uviděla Hermionu, její zhnusení se ztrojnásobilo.
   „To je ona?“ zeptala se pronikavým hlasem. Došla až před Hermionu s rukama v bok. Měla roztrhané šaty, vlasy se jí kroutily na všechny strany a částečně jí zakrývaly tvář. Sjela Hermionu pohledem nahoru a dolů a v jejích doširoka rozevřených očích byl vidět povzdech.
   „Ženská?“ křičela. „Proč ženská? Nepotřebujeme v domě žádnou další.“
   „Tohle je Bellatrix Lestrangeová,“ řekl Snape Hermioně, ignorujíc čarodějku. Pak ukázal na muže sedícího na pohovce. „Ten muž tamhle je Goyle a tamto je Bartemius Skrk Junior.“
   Muž u ohně jí pokývnul. „Říkej mi Barty.“ Jeho oči se po ní toulaly nahoru a dolů. „Tak, a jak se jmenuješ ty?“
   Předtím, než mohla Hermiona nebo Snape odpovědět, Bellatrix je přerušila.
   „Proč nosíš tohle přes obličej?“ zeptala se, mžourajíc po Hermionině šátku. „Nevěřím nikomu, kdo skrývá svou tvář.“ Zlostně se na ni zahleděla a zkřížila ruce.
   Goyle stále zíral do ohně, jako chodící mrtvola, ale řekl: „Možná nám musí první věřit.“
   Hermiona si tiše, úlevně povzdechla, vděčná za jeho poznámku.
   „Skvěle, neví někdo z Vás, kde je Temný pán?“ zeptal se Snape.
   Hermiona se napjala při zmínce o Voldemortovi. Zajímalo ji, zda si někdo všiml jejího podráždění a viděla, jak se na ni Barty culil.
   Bellatrix si sklíčeně povzdechla. „Nahoře, kde je celý den.“
   „Měla by ses naučit respektovat soukromí Temného pána, Lestrangeová,“ vyštěkl Snape na Bellatrix. „On nepotřebuje být stále jen se svými přívrženci.“
   „Já to vím,“odsekla pobouřeně.
   „Dobrá, no my máme soukromou schůzku, pokud nás omluvíš.“ Snape vyběhl z místnosti a Hermiona darovala ostatním ještě jeden poslední pohled předtím, než ho následovala. Bellatrix ji nepřestávala propichovat zlostným pohledem, zatímco Barty se na mladou čarodějku zazubil.

   Snape s Hermionou se pomalu vydali po zaprášeném velkém schodišti. Když dorazili k druhému odpočívadlu, byli na chodbě, kde je na jednom konci místnost s dveřmi otevřenými do kořán. Když byli pár metrů od místnosti, Snape ji posunkem zastavil. Když vešel dovnitř, Hermiona se snažila nakouknout do místnosti. Uviděla, že je to tam dobře osvětlené sálajícími plameny, napravo byla nádherná, dřevěná postel na čtyřech nohách a černé kožené křeslo. Hermiona zaregistrovala, že uprostřed místnosti se tyčila vysoká postava, která stála před ohněm s rukama založenýma za zády. Snape se obezřetně přiblížil k postavě a stoupl si před něj.
   Hermiona uslyšela hlas, který zapříčinil, že jí dolů po páteři sjelo zachvění. Bylo to jemné a hluboké, ale najednou to zesílilo.
   „Severusi,“ řekl. Severus se uklonil, když zaslechl své jméno.
   „Můj pane,“ odpověděl.
   Dlouhá postava naklonila hlavu směrem ke Snapeovi. „Udělal jsi, co jsem ti řekl?“
   Snape přikývl. „Ano, pane.“
   „Dobře,“ odpověděl, hledíc opět do plamenů. „Ty víš, co máš dělat.“
   Snape se ve správném pořadí uklonil svému pánovi a tiše opustil místnost. Chytil Hermionu za loket, aby ho ihned následovala. Chtěla se zeptat, co se jí stane, ale rozhodla se být zticha, dokud nebudou sami, a tak nechala Snapea, aby ji doprovodil. Předtím, než ji nasměroval dolů ze schodů se Hermiona ještě podívala zpět k místnosti na konci chodby. Srdce jí vyskočilo do krku.
   Ve dveřích uviděla temnou siluetu postavy, která jí oplácela pohled.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64