TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

5.kapitola


     vloženo: 08.01.2012    aktualizováno: 09.04.2012   
     6.625 znaků / 1.100 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Díky šátku zakrývajícímu její tvář, nebylo slyšet nic, než její povrchní dýchání. Byly vidět jen její hnědé oči, kterými bezvýrazně zírala před sebe na Snapeova záda, zatímco ji vedl do temné chodby. Jediný důvod, proč nevrazila přímo do zdi, byl ten, že každých pár metrů na zdi visela svíčka hořící zeleným plamínkem. Zdálo se jí, že nohy nemá spojené s mozkem, který na ni křičel, aby utíkala na opačnou stranu. Uvažovala o tom, čemu bude muset čelit. Jaký asi je, přemýšlela. Tiše přemýšlela o tom, co jí řekl Snape ohledně představení u Pána zla. Zůstaň sebejistá. Nebreč. Nerespektuje zbabělce. Ale ona si nedokázala pomoci, aby nepřemítala o jedné otázce: jak vlastně vypadá? Nikdy ho neviděla a její obavy vzrůstaly, neboť měla svou vlastní představu o tom, jak asi vypadá. Muž, jehož moc je naprosto obrovská. Nedokázala si představit malého muže, který by v sobě zahrnoval všechnu tu moc. Ale co jeho tvář? Jeho oči? Zachvěla se ve svém neznámém oblečení. Jistě má pichlavé oči. Nebo hůř, nemá oči. Spolkla zavzlykání a snažila se tuhle představu vyhnat z mysli.
   Hermiona si myslela, že ji Snape odvede zpět do ložnice, avšak on ji místo toho provedl velkými dvojitými dveřmi, o kterých hádala, že byly ve vzdáleném západním křídle panství. Dvě velké svíce planuly na obou stranách dveří, což jí dovolilo snadněji sledovat Snapea. Jednou ruku uchopil mosaznou kliku a druhou, v níž držel svou hůlku, skrýval po boku. Zastavil se a hleděl na dveře, jeho oči však byly někde daleko. Hermiona se téměř odhodlala mu na rameno položit jednu ruku v rukavičce, aby ho vrátila zpět, ale on se vzpamatoval a podíval se na ni přes rameno. Černé vlasy mu přitom padaly do očí.
   „Slečno Hangletonová,“ pokývl jí a mávnutím otevřel dveře.
   Bez toho, že by odtrhl své oči od její tváře, ji mávnutím pozval dovnitř. Zdráhavě vstoupila dovnitř. Když se rozhlédla po místnosti, Hermiona uviděla, že vypadá, jako obrovská katedrála s vysokými obloukovými stropy, černě vykachlíčkovanou podlahou a čtyřmi obrovskými okny, které se táhly od stropu až dolů k podlaze. Přímo před ní bylo obrovské zakryté ohniště, dubový stůl, kolem kterého by mohlo sedět dvacet lidí, ale byla na jeho desce položená jen jediná kniha. A jako vzdálený stín tu byl i muž v dlouhém černém hábitu, který stál blízko u ohně.
   Slyšela, jak se za ní zabouchly dveře. Podívala se přes rameno a její srdce zamrzlo – byla absolutně sama.
   Pomalu obrátila svou pozornost zpět k muži v dlouhém hábitu. Srdce se jí v hrudi nekontrolovatelně rozbušilo a žaludek jí nedovoloval, aby se pořádně nadechla. Temný Pán se přesunul blíž k ohni, avšak Hermiona nedokázala říct, zda se dívá na ni nebo na plameny. Zatřepotání velkého ohně způsobilo, že se stíny roztančily, jakoby zlověstným tancem.
   „Harmony Hangletonová,“ řekl ten samý mocný hlas, který slyšela už dříve. Rozlehlost místnosti způsobila, že se zdálo, jakoby zvuk toho hlasu přicházel ze všech možných směrů. „Pojď blíž.“ Uviděla zahalenou paži, která jí pokynula, aby šla k němu.

   Harmony vedena svýma nohama pomalu kráčela až k němu. Byl slyšet jen tiché ťapkání jejích bot po černých dlaždicích, které se rozléhalo po celé místnosti. Když spustil ruku, zastavila se, naštěstí ve vzdálenosti necelých asi deseti metrů. Mohla ho vidět mnohem jasněji. Byl o dost vyšší, než ona a měl na sobě nádherný temný hábit se stříbrným vyšíváním okolo okrajů a manžet rukávů. Otočil se směrem k ní. Měl na sobě kápi, díky které mohla vidět jen špičku jeho nosu ve světle ohně, když se k ní otočil. Když k ní stanul tváří, byla jeho tvář pouze temnou dírou stínu. Tiše si ji prohlížel a Harmony měla pocit, že ji rentgenuje, jako by hodnotil všechny její myšlenky a pocity. Podívala se stranou od jeho kápě, zírajíc na své nohy. Zůstala v klidu, nebrečela.
   „Snape ti řekl, proč jsi tady, ano?“ zeptal se plynule. Krátce přikývla.
   „Dobře,“ odpověděl. „Tak tu jsem proto, abych tě učil. Ale v první řadě musíš znát základy. Bez nich se nemůžeš učit.“ Přešel ke knize, která ležela na okraji stolu. Zvedl ji dlouhou, bledou rukou, a pak ji pevně chytil oběma rukama. Šel zpátky k ní, a čím více se blížil, tím těžší bylo dýchat, jako kdyby jeho přítomnost vysávala všechen vzduch. Předal jí omšelou knihu, kterou si převzala zkřehlýma rukama. Nedokázala mu pohlédnout do tváře, měla totiž strach, že by tiše vykřikla, kdyby ji viděla. K jejímu ulehčení odešel zpět k teplu ohně.
   „Odejdi a projdi si knihu. Nevracej se, než budeš znát všechna zaklínadla,“ řekl chladným hlasem. Opřel si ruce za zády, sledujíc oheň.
   Harmony se rychle otočila k odchodu. Prošla si stránky knihy až k obsahu. Překvapilo ji zjištění, že v obsahu našla a přečetla všechna zaklínadla, která už znala. Znenadání se zastavila a pomalu se otočila zpět ke svému novému učiteli. Bála se promluvit ze strachu, že bude zvracet. Bála se, že když otevře ústa, nebude se moci ovládnout.
   Odkašlala si a promluvila pevným hlasem: „Můj pane,“ polkla, nenávidíc se za zvuk těch slov, co jí vycházely z úst. „Já už znám všechna tato kouzla.“
   Otočil se kolem dokola, až se mu hábit zavlnil kolem těla. Harmony se domýšlela, že se na ni mračí.
   „Jsi si jistá? Zkontroluj to znovu,“ požádal ji. Udělal několik kroků směrem k ní, jakoby předvídal její odpověď.
   Harmony si ještě jednou prolistovala knihu. Když si byla naprosto jistá, že ovládá všechna kouzla, tak odpověděla: „Ano, můj pane, jsem si jistá.“ Nerozhodně k němu vzhlédla.
   „Patronovo zaklínadlo, to jistě nemůžeš ovládat,“ řekl.
   Přikývla. „Ano, vím jak ho vyčarovat.“ Vzpomněla si na tajné lekce, kde Harry učil své přátele, a jednou tam zařadil i to, jak vytvořit patrona.
   Nepatrně sklonil hlavu. „Dokaž to. Předveď se.“
   Na okamžik jako by zamrzla, nejistá si tím, co dělat. Byl to už nějaký čas od doby, co vyčarovala patrona naposledy, a tak se bála, že to zapomněla. Ale nakonec položila s žuchnutím knihu na černou podlahu a vytáhla hůlku ze své levé boty. Cítila se nepříjemně, když zavírala oči před nejnebezpečnějším kouzelníkem všech dob, ale neměla jinou možnost. Když je zavřela, vybavila si nejšťastnější vzpomínku – byla obklopena tisícem knih a nádhernou vůní starého pergamenu.
   „Expecto patronum!“ zakřičela. A máchla hůlkou, z jejíž špičky se vynořilo zářivě modré světlo. Vytvořily se z něj hravé mořské vydry, které plavaly kolem ní a plnily stíny světlem. Zatímco sledovala zvířata, jak kolem ní skotačí, její srdce poskočilo blažeností. Ale její oči pak padly na Voldemorta, světlo se rozptýlilo, a ona byla opět obklopena stíny. Najednou si uvědomila, jak hloupě a dětinsky musela vypadat, zatímco sledovala své kouzlo a cítila, jak jí rudnou tváře. Pro jednou byla vděčná za to, že má na obličeji šátek.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64