TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

10.kapitola


     vloženo: 09.04.2012    aktualizováno: 09.04.2012   
     6.238 znaků / 1.011 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harmony přejížděla pohledem po místnosti, zatímco si jazykem přejížděla po zubech. Na zdech ani nábytku nebylo nic příliš komplikovaného, takže to na tomhle rozlehlém panství musel být pokoj pro hosty. Vstala, šátek, co nosila přes tvář nedbale splývající okolo jejího krku a prohlížela si své malé vězení. Malý záblesk na zdi upoutal její pozornost, a tak šla k tomu místu, kde ho zahlédla. Zlatý záblesk byl stranou od obrovského čtyřúhelníku, který byl rámem obrazu. Přejela prstem zakrytým rukavičkou přes ten záblesk, který se třpytivě rozzářil. Zamžourala na rám obrazu a zvedla ruku k obrazu, aby otřela palec silnou vrstvu prachu. Odskočila s překvapením, když se obraz posunul pod konečky jejích prstů.
   Každý obraz v kouzelnickém světě byl jiný. Zatímco v normálním světě zůstávaly nehybné a tiché, v kouzelnickém světě byly obrazy plné života a mohli se pohybovat, stejně jako kdybyste sledovali televizi. Obyvatelé obrazů se mohli přemisťovat z jednoho obrazu do nejbližšího jiného, přeskakujíc z jednoho rámu do druhého. Bradavice byly plné maleb s pohybujícími se obrázky – dodávalo to této prastaré škole větší kouzlo.
   Z obrazu bylo slyšet několikeré zakašlání, když se z něj snesly maličké částečky prachu. Někdo byl na té malbě, pomyslela si Harmony. Rozhlédla se kolem a nakonec sebrala ubrousek, který měla u večeře. Otírala ubrouskem nerovný povrch malby, očišťujíc ji od prachu. Když odstranila největší nános prachu, tak položila špinavý ubrousek a ustoupila o pár kroků dál, aby mohla obdivovat svoji práci. Zažloutlá kouzelnice v dlouhém fialovém hábitu stála před pozadím západu slunce a snažila se očistit od prachu. Ještě mnohokrát zakašlala skrz vznášející se oblak prachu, až jí růžové tváře jen hořely. Civěla na Harmony venku.
   „Konečně. Už jsem myslela, že nikdy nebudu čistá,“ řekla žena přísně. „Skrz to špinavé okno není vidět, nemyslíš?“ Dala si pěsti na kyčle, její sametové šaty se lehce zakývaly. Shlížela svýma velkýma zelenýma očima dolů na Harmony. „Dobrá, podívej se na sebe. Vypadáš jako malá treska. Málem bych si myslela, že jsi nikdy předtím neviděla žádný obraz.“
   Harmony rychle zavřela pusu a akorát se chystala nevychovaně zatáhnout závěs.
   „Omluvte mne, slečno.“
   „Přijímá se,“ řekla, mávajíc rukou okolo. „Alespoň máš nějaké způsoby,“ hluboko z hrudi se ozvalo uchechtnutí. „Na rozdíl od té ženy. Belly Lestrangeové. Ha! Odměřená*, samozřejmě.“ Opět se zasmála a její fialové šaty se díky jejímu smíchu znovu začaly vlnit. Harmony se nejistě zasmála.
   „Hm, ano. Mohu se vás zeptat na jméno?“
   „Samozřejmě,“ řekla. Pohlédla na dívku plnou očekávání, ale nic neřekla.
   „Ehm, jak se jmenujete?“
   „Mé jméno,“ žena narovnala záda do prkenného postoje, než se Harmony zlehka uklonila, „je Claudia Nymphaea, k Vašim službám. Nejsem nikdo jiný, než vlastník tohoto historického sídla.“ Narovnala se a shlížela na dívku přes svůj nos.
   „Chcete říct Voldemortova?“ zeptala se Harmony.
   Claudia vytřeštila oči překvapením, avšak potom se uklidnila a usmála.
   „Krucinál, maličká, koho jiného?“ zasmála se. „Ty nepatříš mezi stydlivé, co?“
   Harmony se na ženu mírně usmála. Malá čarodějka se na ni usmála zpět, ale najednou se ušklíbla.
   „Ano, ty se vůbec nestydíš, Hermiono Grangerová.“
   Harmoniin úsměv povadl. „Jak to můžete…“
   „Vědět? Vím o tobě mnohé, slečinko.“ Její oči se zaleskly, když na ni pohlédla. „Mohu se pohybovat z obrazu na obraz v celém tomto panství, než stačíš říct hipogryf!“
   „Jak dlouho mě sledujete? Řeknete Pánovi o mém druhém jméně?“ zeptala se Harmony a cítila, jak se jí sevřel žaludek. Nelíbilo se jí pomyšlení na to, že byla sledována pouze z několika metrů a nevěděla o tom.
   „Ne, neřeknu to Pánovi. Záležitosti Severuse Snapea nejsou moje věc. A tebe sleduji od chvíle, co jsi sem přišla. Ale jistě, že jsem nebyla jenom tady. Mám totiž lepší věci na práci, než sledovat malého knihomola, jak si prolistovává knihy zaklínadel.“
   „Ach, jistě,“ začínala být naštvaná. „Ty? Malba? A jaké prosím tě?“
   „HA!“ Claudia se na ni směšně zadívala. „Jak bych ti to jen řekla. Ano, jsi jen jeho následovník a já se zabývám pouze jím samotným.“
   „Takže mluvíš s Pánem často? Co by s tebou taky dělal jiného, jsi jenom obraz.“ Harmony si překřížila paže. Třeba mi o něm ta čarodějka řekne víc, pomyslela si.
   Claudiiny tváře zrůžověly dřív, než jí smaragdově zelené oči zaplály. „Mohu toho hodně, i když jsem jen malba!“ Její malé ručky se sbalily do pěstí. „A abys věděla, tak momentálně pracuji na mnohem důležitějším úkolu.“
   „Momentálně, tím myslíš, jako tuto vteřinu?“
   Tváře malé čarodějky zbledly a její smaragdově zelené oči ztratily zlostný lesk. Kousla se zevnitř do tváře, ale brzy toho nechala. Poté, co řekla Harmony byl nejvyšší čas se otočit a zmizet jinam, ale Harmony ji přišpendlila.
   „Takže ty teď zrovna pracuješ na svém úkolu?“ zeptala se Harmony, hnědé oči upřené do těch jejích. „Já jsem tvůj úkol? On tě poslal, abys mě sledovala, že?“ V okolí žaludku cítila, jak se v ní věří zlost, a taktéž cítila, že večeři, kterou snědla, nejspíš vyzvrátí.
   Claudia se zakoktala. „T-t-teď, tak jsem to neřekla, slečinko,“ prohlásila, mávajíc před ní prsty ve varovném gestu.
   „Ale tak to je.“
   „Ano, tak to je, ale není to špehování,“ přiznala čarodějka poraženě se skleslými rameny. Podívala se na Harmony upřímně a pokračovala: „Jen mě požádal, abych se na tebe každou chvíli zašla podívat.“
   „Jako bych byla dítě,“ procedila Harmony skrz zaťaté zuby. Nechtěla být naštvaná na Claudii, ale nenáviděla pomyšlení na to, že jí někdo špehoval. „Díky, Claudie, ale dokážu se o sebe postarat sama.“
   „Tak to není, slečinko,“ řekla Claudia.
   „Prosím, odejdi,“ otočila se zády k čarodějce a šla k posteli. „A řekni mu, že nepotřebuji, aby na mě někdo tajně dohlížel. Jestli je na něco zvědavý, tak ať se mě zeptá sám.“
   V pokoji bylo okamžik ticho, a tak se Harmony otočila, aby se podívala zpět na malbu. Byla prázdná, najednou tam byl pouze osamělý západ slunce. Rychle se odvrátila, a byla překvapená, když v očích ucítila palčivé slzy. Povzdechla si a zhroutila se na postel. Její první a jediná šance, jak mít společníka, někoho s kým by si v tomto strašidelném sídle mohla popovídat, a ona ji takhle zničí. Teď už se tu Claudia nejspíše nikdy neobjeví. Harmony se přistihla, jak znovu hledí na obraz, ale on bohužel zůstává prázdný.

   *pozn. překladatele: Strange znamená v angličtině odměřený, proto se čarodějka z obrazu smála, když si rozebrala Bellino příjmení

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64