TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

11.kapitola


     vloženo: 07.04.2013    aktualizováno: 07.04.2013   
     6.004 znaků / 981 slov    počet zobrazení:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harmony ležela na posteli a čekala, i když si nebyla jistá na co. Mohla čekat na to, až se vrátí Claudia, až pro ni přijde Snape nebo na někoho, kdo by mohl odnést její tác s večeří. Chci jen někoho, s kým bych mohla mluvit. Někoho, kdo by mi řekl více o mém novém tajném životě, pomyslela si rozmrzele. Její myšlenky zabloudily k tomu, když v chodbě vrazila do Bartyho Skrka Juniora. Dobře, možná ne kohokoliv, otřásla se. Vzpomněla si na jeho chladné temné oči, jimiž na ni zíral.
   Harmony se rozhodla si zdřímnout, aby ulevila bolesti z lekcí. Když se vzbudila, rozhodla, že udělá malý průzkum. Nenáviděla čekání na někoho, kdo pro ni za úsvitu přijde. Jestliže tu nebyl nikdo, kdo by jí mohl říct něco víc o jejím novém životě, tak to bude muset zjistit sama.
   Okamžitě si kolem tváře a vlasů uvázala šátek a s hůlkou pevně v ruce opustila svůj pokoj. Pokračovala v chůzi dolů temnou a zaprášenou chodbou.
   „Lumos,“ zašeptala a špička její hůlky se rozzářila zlatavým světlem, které osvětlovalo chodbu. Pavučiny pokrývaly rámy dveří od jedněch k druhým. Ty dveře možná vedly do ostatních pokojů pro hosty. Její černé boty zanechávaly v prachu na podlaze otisky. Nikdo sem dolů nešel několik let, uvědomila si. Přejel světlem hůlky po zdech. Příležitostně na nich byly prázdné rámy obrazů a pavučinami pokryté držáky na lucerny.
   Procházela jedním temným rohem za druhým, hledajíc něco, co by jí mohlo říct něco o jejím novém domově – domě jejího Mistra. Na každých dveřích, které minula, byl malý portrét muže, ženy nebo obou oblečených v komplikovaných róbách z osmnáctého a devatenáctého století. Pravděpodobně jsou všichni spřízněni, uvažovala, a kdysi tu všichni žili. Snažila si představit tyto chodby rozzářené a nádherné, jako ti lidé na portrétech. Uvažovala, zda to byli příbuzní Mistra. Mohli tito lidé být příbuznými nechvalně proslulého Lorda Voldemorta? Harmony si nedokázala představit Temného pána, jako rodinně založeného člověka, který všechny navštěvuje, a pak si s nimi dá čaj a sušenky. On je bez debat samotářským typem muže, rozhodla Harmony. Žádná žena nebo děti, žádní opravdoví přátelé, jen samí následovníci, co mají strach. Zahnula za několik více zaprášených rohů a uvažovala, zda tento způsob života preferuje nebo, dodala si pro sebe docela bez přemýšlení, je osamělý.
   Zastavila se a zatřepala hlavou, aby vyhnala tyto myšlenky z hlavy. Nakonec se rozhlédla po místě, kde stála. Nějakou dobu se točila v kruzích, zírajíc dolů chodbou, a pak další. Ach ne. Přešla rychle za jeden roh, a pak za další. Ach ne, ne, ne. Nebylo tu jiné vysvětlení, než že se naprosto a strašlivě ztratila.
   Rozeběhla se a nezastavovala. Věděla, že ji něco přivede zpátky. Buď k něčemu, co jí napoví nebo ke smrtícímu konci. Pozvedla svítící hůlku nad další dveře, které minula, hledajíc rodinný portrét mladé ženy, který byl na dveřích jejího pokoje. Harmony skutečně podcenila rozlohu tohoto domu, nebo možná, přemýšlela, byl taky kouzelný. Harmony se zastavila, aby se mohla několikrát zhluboka nadechnout. Je to v pohodě, je očarovaný, mohla být poražena magií. Zavřela oči a zaťala pěsti, aby se dokázala soustředit. Snažila se vstřebat magii, kterou cítila okolo sebe. Bylo to něco z černé magie, zaklínadlo, které by mohlo být proti vetřelcům. Mohli by se divit donekonečna, dokud by se neunavili a nešli si odpočinout do jednoho z pokojů. Pak mohli být vězni v tomto domě. Ale já nejsem vězeň, říkala si pevně Harmony. Já sama jsem si zvolila, že sem přijdu.
   Udělala jeden krok se zavřenýma očima, pak další. Kráčela nekonečnou chodbou, využívajíc magii, aby ji vedla. Pořád chodila, než ji v její cestě zastavil podivný zvuk. Byl to spěchající zvuk, jako kdyby se trubkou hnal vzduch. Otevřela oči. Držák na lucernu byl osvětlený, vydával zářivě zelené světlo. Z těch stovek, které minula, to byla jediná lucerna, která svítila. Další lucerna byla u dveří, které na ni jakoby trpělivě čekali. Harmony stanula před dveřmi, které byly jiné, než ostatní, jako by byla omámená. Chyběl tu portrét. Co bylo na těchto dveřích tak důležitého, že před nimi svítila jediná lucerna? Ani před dveřmi Harmony nebyla rozsvícená lucerna. Její zvědavost dosáhla vrcholu, a tak dala zraněnou ruku na mosaznou kliku a otočila. Otočila jí a otevřela snadněji, než očekávala, jako kdyby dveře byly nové a ne staré mnoho let.
   Zamžourala do temné místnosti. Stejně, jako v ostatních pokojích pro hosty tam byla postel. Viděla nepatrné stříbrné světlo, které vycházelo z okna naproti ní. To stříbrné světlo pocházelo z úplňku venku. Udělala krok, aby se dostala blíže k oknu. Zhluboka se nadechla. Něco v této místnosti ji lekalo, proto pevněji sevřela svou svítící hůlku. Zalapala po dechu, když uviděla starou ženu, stojící vedle okna a hledící na měsíc. Měla na sobě temné šaty, které ji v okolní temnotě dělaly neviditelnou.
   Harmony udělala váhavý krok směrem k ženě, přičemž se snažila prohlédnout temnotu. Když přišla blíž, byla šokována, že viděla ženu starší, než všechny ostatní, ale přitom nemohla být starší, než ona.
   „Z-zdravím?“ řekla Harmony té mladé ženě. Neodpověděla, ale založila si ruce na břiše a Harmony si všimla, že je ve velmi pokročilém stadiu těhotenství.
   „Harmony!“ Zavolal na ni známý hlas mimo místnost. Harmony neochotně otočila zrak od té mladé ženy a vrhla kradmý pohled mimo místnost. Rám obrazu, který byl zavěšený několik metrů od ní a byl předtím prázdný, nyní obsahoval tu stejnou malou čarodějku, která byla na obraze v Harmoniině pokoji.
   „Claudie!“ zvolala Harmony, šťastná, že vidí známou tvář. „Claudie, kdo to tam je? Proč je tu tak sama?“ Claudia odmávla její slova. „Teď mě musíš následovat, mám ti ukázat cestu zpět do tvého pokoje.“ Claudia vyskočila z obrazu a objevila se v obraze o něco vzdálenějším.
   „Ale co ta žena?“ Harmony se ohlédla zpět a uviděla, jak se dveře s bouchnutím zavřely. Natáhla ruku a stiskla kliku, avšak ta se odmítla pohnout.
   „Potřebuji tě teď dostat zpátky, byla jsi vystavena černé magii příliš dlouho,“ křičela na ni Claudia ze vzdálenější místnosti.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64