TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

12.kapitola


     vloženo: 07.04.2013    aktualizováno: 07.04.2013   
     5.985 znaků / 1.017 slov    počet zobrazení:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harmony ukradla poslední pohled na ty dveře, představujíc si ženu smutně stojící u okna. Zasténala, a pak se zdráhavě rozeběhla za malou fialovou čarodějkou. V mysli se jí přitom míhaly otázky o té ženě, ale ona nemohla popadnout dech a tedy se ani na nic ptát, jak běžela za Claudií. Zahnuly asi čtyřikrát, než se Claudia znenadání zastavila.
   „Tady jsi!“ zvolala. Momentálně byla na malbě oceánu s majákem v pozadí.
   „Vážně jsem byla tak blízko mého pokoje?“ zeptala se Harmony. Okamžitě si opřela ruce na kolena a snažila se popadnout dech.
   „To je magie, slečinko,“ vysvětlila jí Claudia. „Černá magie působí na panství, aby ho chránila.“
   „Ano, myslela jsme si to,“ odpověděla Harmony, vzpomínajíc na to, jak ji magie, kterou vycítila, provedla chodbami.
   „Takže, plánuješ snad, že znovu odejdeš nebo máš nějaké chytřejší výzkumy?“ vysmívala se jí Claudia.
   „Možná,“ odpověděla Harmony s malým úsměvem. Jakmile dostala něco maličko ztraceného, tak ji nešlo zastavit. Mohla by tento problém snadno vyřešit.
   „Možná? Ne, ty nesmíš. Pokud se ještě jednou ztratíš a Pán tě najde venku, tak bez váhání spálí můj obraz. Tak si to zapiš,“ postěžovala si Claudia se zrudlými tvářemi.
   „Neměj strach,“ odpověděla, vcházejíc do pokoje. „Nikdo mě venku nenajde.“
   Malá čarodějka se s bručením vrátila zpátky do obrazu v Harmoniině pokoji. Harmony uklidnilo, že našla večeři, co tu na ni čekala a někdo odnesl tác s jejím obědem. Zatímco byla na svém malém výletě, tak si ani neuvědomila, jak moc jí vyhládlo.
   „Řekneš mi už, proč tam ta žena byla tak sama? Byla těhotná, dlouho těhotná a potřebuje někoho, kdo by jí pomáhal,“ řekla Harmony, zatímco se pustila do svého ledvinkového koláče. Claudia si povzdechla.
   „Říkala jsem ti, slečinko, že je to kouzlo.“ Plně ji zaměstnávala úprava jejích šatů, přičemž používala hůlku, aby ze sebe dostala prach.
   „Takže ty si myslíš, že to nebylo skutečné?“ zeptala se Harmony, zatímco si ji prohlížela.
   „Ach, ale ona byla skutečná. Tak skutečná, jako jsi ty. Avšak ona byla vyčarovaná magií. Ta místnost, v níž jsi ji našla, byla zvláštní místnost pro každého, kdo má tu nešťastnou šanci a dostane se tam.“
   „Co předpokládáš, že to znamená?“ zeptala se Harmony.
   „Lidé, kteří vešli do té místnosti, se bez výjimky ztratili. A kdyby nebylo mě a toho, že jsi tu místnost opustila, byla bys ztracená navždy.“ V pokoji zavládlo ticho. Jediným zvukem bylo Harmoiino žvýkání.
   „Hádám, že bych ti měla poděkovat,“ řekla Harmony.
   „Samozřejmě, že bys mi měla poděkovat! Zachránila jsem ti přece život. No a to mi říkal, že jsi chytrá,“ zasmála se Claudia.
   „Pán to říkal?“
   „Ano, kdo jiný.“ Harmony odvrátila pohled s planoucími tvářemi. Jak si to jen mohl myslet po tom, jak směšně se projevila na jejich lekci? Udělala jsem ze sebe blázna, pomyslela si Harmony. Harmony úplně zapomněla uvázat si po jídle svůj šátek, takže její planoucí tváře byly pro Claudii naprosto jasně viditelné.
   Claudia se usmála. „Ano, ty jsi byla poněkud hrozná na vaší první lekci, ale Pán říkal, že se učíš rychle. Ano, osobně si myslím, že je velmi nadšený z toho, jaké stvoření pro něj Severus Snape vybral.“
   Harmony se podívala zpět na ni s tvářemi mnohem méně rudými. Chystala se čarodějky zeptat na něco víc, co ještě Pán říkal, ale ona už byla pryč. Obraz zel prázdnotou.
   Spánek přišel velmi rychle po tom, co se navečeřela. Zastihl ji, aniž by se stihla vysvléknout a spala přikrytá prostěradlem. Zdálo se jí o té těhotné ženě. Chtěla jí pomoci, ale nedokázala odlepit nohy od dřevěné podlahy. Nedokázala se k ní dostat blíž. Vše, co mohla dělat, bylo hledět na ni, jak se dívá do noci se smutným výrazem.

   Když se Harmony probudila, bylo před úsvitem, ale ona měla v hlavě jen jedinou myšlenku: musí se vrátit zpátky do toho pokoje, najít tu ženu a pomoci jí. Vstala z postele a použila svou hůlku, aby se umyla. Nebylo to tak dobré, jako opravdová koupel, ale muselo to pro tentokrát stačit. Poté, co se náležitě oblékla do těch samých černých šatů a kolem hlavy si v rychlosti uvázala šátek, se vydala na další lekce.

   Slunce bylo nad obzorem a sluneční záře pronikala skrz okna ve výukové místnosti, kde se setkala se svým Mistrem. Čekal na ni tiše za velkým dubovým stolem, a ve chvíli, kdy uslyšel, že přišla, tak se otočil a podíval se na ni přes hábitem zahalené rameno.
   „Jsi tu dříve,“ bylo vše, co řekl na pozdrav. Dobré ráno i Vám, můj pane, pomyslela si Harmony sarkasticky. Ale nahlas nic neřekla.
   „Slečna Claudia Nymphaea mi řekla o tvém malém dobrodružství včera v noci,“ řekl, pohrávajíc si se svou hůlkou v dlouhých bledých prstech. „Chtěla by si mi říct, proč jsi opustila svůj pokoj, když jsem ti konkrétně toto zakázal?“ zeptal se varovným hlasem.
   Harmony na něj na okamžik upřeně hleděla. Mluví se mnou, jako bych byla dítě. Uvažovala, zda tímhle způsobem mluvil se všemi svými následovníky. Její oči zalétly k hůlce, s níž si pohrával, a v mysli se jí mihlo uvědomění, že by měla panikařit. Bylo jí řečeno, aby dělala jen to, co jí řekne, aby zůstala v bezpečí. Harmony nevěděla, co jiného říct, než pravdu, možná pak bude milosrdnější, až ji potrestá.
   „Nenávidím čekání, čekání na to, co se stane. Čekání na někoho, kdo mi dá odpovědi. Můj pokoj vypadá, jako klec. Já jsem se jen chtěla dostat ven a rozhlédnout se kolem, možná najít víc o tom, kde vlastně jsem.“ Harmony zhluboka natáhla vzduch do plic, když skončila. Jistě, tady nikomu neublíží neuspokojivé odpovědi, pomyslela si pro sebe. Chtěla to říct nahlas, ale její Pán pokračoval místo ní.
   „Bylo to pro tvou vlastní bezpečnost, kdyby tě to zajímalo. V tomto domě jsou umístěná kouzla. Nebezpečná kouzla, která nejsou určená pro tebe. Rozumíš?“ Harmony se tomu chtěla vysmát, nesnášejíc způsob toho, jak s ní jednal, jako by byla dítě. Místo toho přikývla a zároveň se snažila, aby její hlas byl plný záště: „Ano, můj pane.“
   Mistr byl okamžik zticha, když si ji prohlížel. Harmony měla pocit, že ji jeho pronikavé, modré oči probodávají. Pak beze slova jemně doklouzal po podlaze až k ní. Hůlku přitom měl napřaženou a mířil s ní na ni.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64