TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

        

16.kapitola


     vloženo: 27.04.2014    aktualizováno: 27.04.2014   
     7.089 znaků / 1.195 slov    počet zobrazení:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


   Harmony otevřela oči bez námahy a první pohyb, na který pomyslela, bylo zvednutí ruky k jejímu šátku přes tvář. Její ruka ji snadno poslechla a zjistila, že šátek je na svém místě. Kručení v žaludku ji přinutilo zhltnout jídlo, které bylo na stole vedle ní. Snědla, co dokázala, než zhoupla nohy z postele a vstala. Ten nečekaný pohyb v ní vyvolal závrať. Pevně se chytila sloupku postele, aby měla podporu, než se jí uklidní zrak. Když dokázala jít rovně bez toho, aby se složila na zem, šla otevřít dveře a vykoukla ven. Několik špinavých oken propouštělo šedivé ranní světlo. Její pokoj byl na konci krátké chodby. V polovině chodby bylo klesající schodiště, a na druhé straně cesty byla místnost s pootevřenými dveřmi.
   Harmony se vyplížila z pokoje. Tiše šla směrem k místnosti na konci chodby. Když se k nim přiblížila, všimla si portrétu překrásné tmavovlásky a pohledného hnědovlasého muže. Oba byli oblečeni do bohatých šatů a drželi jeden druhého s jakousi důležitostí. Harmony se podívala kolem portrétu a položila ruku v rukavičce na dveře, aby se více otevřely. Okamžitě ten pokoj poznala.
   Nikdy nevešla do této místnosti, avšak viděla, jak se tu Snape s Mistrem o něčem baví tu první noc, kdy přišla na Riddleovo panství. Harmony nedokázala uvěřit, že to bylo jen pár dní od doby, co sem dorazila. Oheň stále planul, stejně jako předtím a ona spatřila hlavu svého Mistra pozlacenou světlem ohně, jak spočívá opřená o zadní opěradlo jeho koženého křesla. Když vešla do místnosti, bylo to, jako kdyby překročila nějakou zakázanou hranici. Srdce se jí rozeběhlo, jako o závod. Třepotavé světlo ohně dávalo všemu v místnosti život, vše jako by hrozivě tančilo. Prošla okolo křesla, a když uviděla tvář svého Mistra, tak spatřila, že má zavřené oči. Harmony přelétla pohledem přes velkou postel v rohu místnosti, která vypadala, že ji nikdo již léta nepoužíval. Pohlédla zpět na tvář svého Mistra obvykle upjatou a ponurou, kterou nyní zjemňovala jednoduchost spánku. Na rtech se mu objevil malý, sotva viditelný úsměv a ona přemýšlela, o čem asi sní.
   Udělala malý krůček směrem k němu a sklonila svou hlavu blíž k té jeho.
   „Mistře?“ zašeptala.
   Dvě safírově modré oči se otevřely a v ten samý moment se natáhnul i pro svou hůlku. Konec jeho hůlky se vznášel několik palců od Harmonina nosu, což ji donutilo s obavou uskočit.
   „Počkat!“ zvolala, mimovolně přitom zvedajíc ruce v obranném gestu. Uviděla, jak se překvapení v jeho přísné tváři změnilo v uznání. Sklonil hůlku a zakryl si oči dlaněmi.
   „Omlouvám se, můj pane,“ řekla Harmony, zatímco spouštěla ruce dolů. „Neměla jsem v úmyslu vás vystrašit.“
   „Nevystrašila jsi mě,“ řekl rychle tvrdým hlasem. „Už jsi tedy vstala. Myslel jsem, že tě lektvar udrží mimo ještě minimálně den.“
   Tak se tedy omlouvám, že jsem vás zklamala, pomyslela si Harmony. Ale byla příliš zvědavá na to, jaké kouzlo na ni použil, tak se ho zeptala: „Co to bylo za lektvar? Jeho obsah mi nebyl povědomý.“
   Zadíval se na ni zpoza dlaní. „Byl to lektvar, který odstranil černou magii, jíž si byla vystavena. Způsobuje spánek a ovlivňuje pohyblivost.“ Harmony si nebyla jistá, zda to chce vědět, ale stejně se zeptala: „Jak moc jsem byla vystavena černé magii?“
   „Nescházelo moc, aby tě to zabilo,“ řekl. „Nebo hůř.“
   „Jak hůř?“
   „Buď by tě temnota zabila, nebo by ses temnotou stala.“ Harmony se na něj zamračila.
   „Proč?“ zašeptala, jako by pro sebe.
   Přikývl, rozumějíc jejímu údivu.
   „Ano, já vím. Celý tenhle dům je prokletý, plný záště.“ Odvrátil od ní pohled do plamenů. Jeho mysl se zatoulala zpět k časům, kdy mu bylo řečeno o jeho matce a jeho prokletém otci. Oni žili na tomto panství, avšak jejich vztah skončil drasticky. Jak jen ji mohl takhle opustit, Voldemort to skoro řekl nahlas.
   Harmony pozorovala, jak přemýšlí. Tak mnoho věcí nebylo řečeno, přemýšlela, nechávajíc myšlenky, aby se toulaly. Chtěla ho dostat z jakýchkoliv temných myšlenek, v nichž nyní byl, tak promluvila:
   „Děkuji, můj pane.“ Zamrkal a zahleděl se mimo sžírající plameny. Zamračil se na ni.
   „Za záchranu mého života,“ řekla, vysvětlujíc naprosto zřejmé.
   „To moje kouzlo tě zachránilo,“ řekl. Mávnul rukou směrem k ní, aby naznačil hadí tetování schované pod vrstvami jejího oblečení. „Kdykoliv rozpozná nějaké nebezpečí, omezí tlakem svého nositele. Já cítím to samé omezení, a čím blíž se k tobě dostanu, anebo ty se dostaneš dál od nebezpečí, tak se ten tlak zmírňuje.
   Harmony vstřebala tuto novou informaci a nyní už rozuměla tomu, proč do ruky chytila křeč, když se ztratila v labyrintu chodeb zdejšího panství. Otočil se jí žaludek, když si vzpomněla na pocit, jak se jí had sevřel okolo krku, když se setkala s Bartym. Nepotřebovala další připomínky k tomu, aby se měla na pozoru, kdykoliv bude kolem.
   Prohlédla si sama sebe a představila si, jak se kolem ní ovíjí had. Přála si, aby Temný pán jen přijal její díky a neříkal nic víc. Mimoto byl to opravdu on, kdo ji zachránil před tím, že se téměř sama zabila, ne kouzlo.
   „Předpokládám, že to tedy opravdu není prokletí, jak jsem si myslela předtím. Hádám, že bych měla být o něco vděčnější.“
   Slovo prokletí se mu stále ozývalo v hlavě, jako pokažená deska. Vstal ze svého koženého křesla a čněl nad ní. Jeho nová pozice mu do tváře vrhala stíny. Z jeho očí se staly černé díry. Chtěl jí to říct takhle: „Ty hloupá holko, měla bys být víc, než jen vděčná za znamení, které jsem ti dal. Se všemi problémy, které děláš, by si bez něj byla mrtvá. Jak bych tě asi našel, kdybys neměla na sobě to prokletí? Ne vždycky tu budu, abych tě zachránil.“ Avšak věděl, že tato slovo nejsou do této situace vhodná. Promluvil tak klidně, jak jen to dokázal. „Tvá jednání byla neuvážená. Varoval jsem tě před nebezpečím, ale ty jsi raději dělala hluchou. Tohle je druhé varování a raději doufej, že nebude žádné třetí. Mohlo by totiž být i tvým posledním.“
   Harmony hleděla se studem na podlahu, ale její hlava se kvapně zvedla při jeho posledních slovech. Hleděla na něj se směsicí podráždění, strachu a údivu.
   „Tím mohlo by být i tvým posledním jste myslel, že se mě zbavíte? Zabijete mě?“ zeptala se ostře.
   Mistr na ni zíral, ne kvůli její upřímnosti, ale kvůli jejímu pohledu, v němž se mísil strach s hněvem. Harmony vzala jeho mlčení jako souhlas a rychle se podívala jinam.
   „Omluvte mě, můj pane.“ Ta zvláštní slova jí v ústech zanechávala hořkou příchuť. „Už o tom nebudu více mluvit.“
   Trapný okamžik padnul mezi ně a ona si přála, aby mohla odejít zpět do svého pokoje a navždycky usnout. Na rtech jejího Mistra se utvořil jemný úsměv.
   „Tvoje zkušenosti se smrtí z minulých nocí ti rozvázali jazyk,“ řekl.
   Po jeho uštěpačné poznámce zaplála Harmoniina tvář temnou červení. „Hádám, že bych tam nalezla horší osudy, než smrt,“ zamumlala si pro sebe.
   „Hm?“ zeptal se, otáčejíc se, aby jí viděl do obličeje.
   „Chci pokračovat v učení,“ odpověděla Harmony víc nahlas.
   Přikývl. „Budeme pokračovat. Sejdeme se zde a já ti ukážu, jak se dostaneš do výukové síně.“ Povzdechl si, dívajíc se přes ni. „Dám ti ještě jednu noc, aby sis odpočinula. Dalším zaklínadlem, které se budeme učit, bude vyžadovat tvou neobyčejnou sílu.“ Harmony se jemně uklonila.
   „Ano, můj pane.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64