TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od Santinan

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady

Komentáře k povídce


        

Setkání v parku - Santinan Black


    autorka: Santinan Black
    žánr: tragédie/tajemné

    8.421 znaků/1.424 slov   vloženo: 04.09.2009   
    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Vítr jí cuchal hnědé vlasy, pohrával si s nimi miliony svých hravých prstů, nedal jí ani na okamžik pokoj. Usmála se do noci, tušila, že tam v dálce na ni někdo čeká. Možná je to její vysněný princ v temném brnění na černém hřebci a možná je to jen další prchavá představa, která jí pronásleduje a jíž neuteče. Široce rozevřenýma očima propátrávala okolní tmu, ale neviděla nic, než matoucí stíny křovisek a stromů.
   Uslyšela zapraskání větviček a tiché kročeje. Zastavila se, jako by ji někdo zmrazil, nehnula se ani o krok a jen tiše naslouchala, zda uslyší ještě nějaké zvuky, svědčící o přítomnosti ještě někoho dalšího na tomto opuštěném místě uprostřed parku. Ale nezaslechla nic. Opět se odvážila procházet dál temnotou, když znovu uslyšela lehké kroky a jemné šelestění pláště. Prudce se otočila, ale zahlédla jen rozhýbané větve stromů, za což mohl vítr. Po nikom zde nebylo ani stopy. Začalo ji to děsit, avšak ani svíravý pocit děsu, který svíral její útroby, ji neodradil od jejího plánu projít se zkratkou parkem.
   Viděla před sebou siluetu člověka opřeného o strom. Začínala se bát, vždyť kdyby tam byl celou dobu, všimla by si ho už předtím, nebo ne? Potřepala hlavou a pročísla si rozcuchané vlasy prsty. Pomalým krokem se rozhodla jít okolo té postavy, možná se jí to jen zdálo a nechtěla zbytečně uhýbat z vytyčené cesty jen proto, že měla vlčí mlhu.
   Když procházela na pár kroků od oné siluety, pohlédla ke stromu. Opravdu tam byl člověk, překvapilo ji to a opět trošku vyděsilo, doufala, že tu bude sama, ale jak vidno i takováto místa jsou v noci vyhledávána. Na chvilku se zahleděla na nebe, kde se proháněly těžké šedé mraky a zakrývaly čas od času tvář měsíce. Nemohla odtrhnout pohled od té tajemné postavy. Jako by byla omámena kouzlem a přitahována neviditelnou silou. Nedokázala si pomoci, nedokázala se vzepřít vlastnímu tělu a pomaličku kráčela k siluetě, jež postupně nabírala rysy muže opřeného o strom, s rukama založenýma na prsou. Dokázala se zastavit na jeden krok před ním. Vyschlo jí v ústech ze strachu, co se stane. Nestalo se nic, zatím.
   Mužovy oči se blýskaly přízračným leskem, když si ji prohlížel. Připadalo jí, že ten není člověk, ale pak to pomyšlení hodila za hlavu, příšery z mýtů a bájí přece neexistují. Zachvěla se a nebylo to způsobeno větrem, který se nyní rozhodl ustat, zřejmě ho již nebavila hra s jejími vlasy. Muž se ani nehnul, jen na ni nadále hleděl se zvědavým výrazem v obličeji, dlouho nepotkal někoho, kdo by se jeho samotného nebál, až nyní, potěšila ho její odvaha i pošetilost.
   „K-kdo jste?“ zakoktala se, za což se v duchu proklínala. Usmál se záhadným způsobem, spíš to byl jakýsi pokus o úsměv, jenž skončil podivným šklebem. Ale možná za to mohly jen stíny a její bujná fantazie.
   „Říkají mi Lucius, pokud mne chtějí oslovit jménem, a pokud ne, tak jsem pro všechny jen ctihodný pán,“ usmíval se tím svým zvláštním, zvířecím způsobem. Mrazení se proběhlo po její páteři a sklouzlo na nohy, odkud se nějak protlačilo až do vysokých bot a odplazilo se pryč. Konečně se pohnul, už nevypadal jako socha, nyní jí připomínal nevyřčené nebezpečí, které si uvědomila až nyní, kdy už je pozdě. Ruka se dotkla její tváře a sklouzla dozadu na krk, kde se probírala jejími hustými vlasy. Jeho dotek byl hřejivý a příjemný, téměř by se dal označit za uklidňující. Teressa se mu však vytrhla a široce rozšířenýma očima na něj hleděla. Tohle nemohl být člověk. Zatřepala prudce hlavou a rozeběhla se pryč. Neslyšela za sebou žádné kroky, jen smích, krutý a řezavý smích s nádechem hořkosti.
   Běžela několik desítek minut, než si byla jistá, že za ní nikdo neběží, konečně se mohla vydýchat. Předklonila se a zhluboka dýchala. Najednou před sebou vycítila něčí přítomnost. Narovnala se a pohlédla přímo do očí Luciových. Šokovaně na něj hleděla, nevydala ze sebe ani hlásku, jen se otočila na podpatku a běžela dál, běžela jako o život. Vybírala všemožné cesty, plíce ji bolely námahou, už to dlouho nevydrží, není na to zvyklá. Zastavila se. Z křoví přímo před ní se vynořila Luciova postava. Tohle nebyl člověk, jinak by se alespoň zadýchal, to a jiné myšlenky se jí honily vyděšenou myslí.
   „Neboj se mne,“ hlas měl nyní hebký jako samet. Ledové pařáty strachu jí začaly rvát vnitřnosti na kousky, aby do nich mohli lehce zabodnout střípky strachu, které jen tak neroztají ani se neztratí. Odmítavě zavrtěla hlavou.
   „Kdo jsi? Kdo jsi doopravdy?“ za hlásek vyděšené pětileté holčičky by se nejraději propadla do země, ale to jí nebylo souzeno. Pomalu natáhl ruku, ale pak jako by si to rozmyslel, ji nechal zase klesnout zpátky k tělu. „Jsem přízrak, člověk i zvíře, nestvůra i čaroděj,“ řekl otevřeně.
   „To není možné,“ odmítavě vrtěla hlavou a snažila se pochopit, co jí řekl. Nešlo to. Praštila ho pěstí do čelisti. Ani se nehnul ba ani sval se mu v obličeji nepohnul. Jen jeho oči se zaleskly příslibem nepříjemností. Zamrazilo ji. Oči vytřeštěné strachem a vnitřnosti drásané nejistotou a hrůzou už jí nedovolily otálet. Opět se rozeběhla. Tentokrát se nezastavovala. Začal hon o život. V dálce za sebou uslyšela chřupání štěrku, neotočila se. Věděla, že kdyby to udělala, už by neměla ani tu nejmenší šanci a ona chtěla žít, bytostně po tom toužila. V duchu prosila bohy, aby ji vyslyšeli a doufala, že nit jejího života dnes neskončí. Nevěděla, kde bere další sílu a energii k tomu, aby pokračovala ve zběsilém úprku, ale byla za ni vděčná. Těsně za ní se ozvalo zapraskání větve. Tentokrát se otočila. Málem upadla, když si uvědomila, co vlastně vidí. Za ní běžel obrovský vlk s uhlově černou srstí a žlutozelenýma očima šelmy. Nechápala už nic, jen tušila. Zkoušela ještě zrychlit, ale věděla, že tomu zvířeti nemůže utéct. Začaly jí téci slzy bezmoci. „Prosím, prosím,“šeptala hlasem naplněným bezmocí.
   Zvuk vlčích tlap narážejících do země ji pronásledoval. Věděla, že už brzy ji dostihne, věděla, že svůj běh o život prohraje a přesto běžela. Vlk se odrazil a jeho obrovské tělo ji přirazilo k zemi. Měla vyražený dech, překulila se na záda, a snažila se nadechnout, nešlo to. Vlk poodešel dál a vycenil zuby. Věděla, že už to bude rychlé a přesto doufala, přesto toužila po životě. Vlk k ní přišel a očichal ji. Zasténala, ale slzy už jí netekly. Věděla, že to nemá smysl a přesto ho udeřila pěstí do krku. Vlk zachroptěl, a pak zaútočil. Vyburcován její ranou se neovládal. Teressa se snažila bránit, ale neměla šanci. Akorát ji zbytečně zraňovaly kousance toho ohromného zvířete a oddalovaly tak její vlastní konec. Její křik se nesl temnou nocí do dáli. Když bylo po všem, vlk se proměnil s bolestným vytím do lidské podoby. Lucius padl na kolena.
   „Nechtěl jsem, opravdu jsem nechtěl,“ štkal s bolestně sevřenýma očima plnýma smutku. Kdyby ho neuhodila, věděl, že by ji nezabil. Chtěl si s ní jen povídat. Dlouho neviděl živou duši, která by měla takovou odvahu jako ona a nyní ji zabil svou vlastní touhou po odplatě za bolestivou ránu do krku. Sklonil hlavu a nechal stékat slzy marnosti na její obličej. Byla krásná a jiná, ne jako ostatní ženy, co kdy spatřil. Tahle byla bojovnice. Ohledal její zmrzačené tělo a u pasu našel dýku s vykládanou rukojetí a ostřím tenkým jako papír. Odepnul ji od pouzdra a přiložil ji k srdci. Nechá si ji jako památku, aby na tuhle noc nikdy nezapomněl, což se mu ani nepovede.
   Hleděla na své zmrzačené tělo a na tělo jejího vraha. Necítila k němu nenávist, spíš jakousi lítost, věděla, že byl dobrý člověk, jen to, že použil proměnu, aby ji dohnal, ho donutilo zabíjet. Nebyla to jeho vlastní mysl, jen zvířecí pud sebezáchovy, to si uvědomila. Stoupla si vedle něj a lehce se chvíli probírala jeho vlasy, poté na chvilku spočinula dlaní na jeho rukou svírajících její dýku.
   Ucítil mrazení a následovně i hřejivý pocit na rukou svírajících dýku prakticky v křeči. Usmál se, odpustila mu. Nyní mohl bezpečně uložit její tělo na poslední cestu. Na dýce objevil runy, rozhodl se tedy vzdát jí poctu tím, že její tělo odnese na řeku a tam ho pustí na voru, který nakonec zapálí. Doufal, že by si to tak přála.
   Ucítila jeho myšlenky a usmívala se. Takový pohřeb je dostatečné zadostiučinění za bolest a její vlastní hloupost. Když sledovala jeho široká záda, jak odchází s jejím tělem v náručí, rozplakala se. Byla jen tulačka a bude mít pohřeb jako královna. Bohové si s ní zahrávají. Nakonec podala ruku čekající, světlovlasé ženě a odcházela do věčného ráje, kam je jí dovoleno vstoupit, protože zemřela se ctí.