TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Smím prosit?

    autorka povídky: kolycek
    postavy: Petr Pettigrew
    žánr: songfic

     5.652 znaků/992 slov    vloženo: 16.06.2007    počet zobrazení:    



-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka od autorky: cat mi vyfoukla :0) písničku Vlčí lidé od Dana Landy (ach... :0)) A protože jsem nechtěla, aby naše díla někdo srovnával, vybrala jsem si jinou písničku, a to Valčík. Původně jsem vůbec netušila, že z celodenního pobroukávání této písničky něco vzejde, ale těsně před spaním mě popadl tvořivý amok :0) a já se na to konečně vrhla. Ale vzhledem k denní době a mé lenosti to pak nějak zdlouhavě předělávat to sem vkládám v původní, pouze gramaticky opravené, verzi, takže nečekejte nějaké závratné literární dílo:0) No tak už vás nebudu zahlcovat mými výlevami, tak příjemné počtení a moc prosím o komenty, abych věděla, jestli se to ponocování vyplatilo:0) Toť vše, už mlčim... :0)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jestli máš odvahu poslouchat,
jen pro tebe začla muzika hrát.
Jenom si hochu s náma skoč
a v rytmu valčíku v kole se toč.

   „Hej, kluci! Kde je Červ?“ sháněl se Sirius u snídaně po svém spolužákovi. Tedy ne, že by mu chyběl, ale přece jen chtěl mít přehled, protože Červíček chybějící u jídla, to se jen tak nevidí.
   „Viděl jsem ho ve společence, jak čumí doblba,“ informoval Siriuse James a už zcela automaticky si prohrábl vlasy, když se kolem mihla dívka se smaragdovýma očima a zrzavou kšticí.
   „Kluci, nezdá se vám, že s ním není něco v pořádku?“ nadhodil starostlivě Remus.
   „Jo, Moony, už od tý doby, co jsem ho v prváku nabral na nástupišti na vozík!“
   „Ale já myslel poslední dobou, Tichošlápku. Od začátku roku se chová divně.“
   „Vždyť je to fuk. Aspoň ho nemáme furt za zadkem,“ mávl nad tím rukou James, který pohledem stále hypnotizoval vchod do Velké síně, kudy Lily před okamžikem odešla.

Jak divoký zvíře chtěl bys být,
tak pojď s náma žít, my budem se mít!

   „Divoký zvíře…,“ přemýšlel Péťa, hledíc do krbu, „všichni mí kamarádi ve mně vidí pouze zbabělou krysu, ale jak jim mám dokázat, že jsem lepší? Lepší než oni!“

Tak pojďme smrt objímat, pojďme s ní zpívat
a na svět bez lásky budem se dívat.
Zahoď svý svědomí daleko od sebe,
poslouchej jak valčík proniká do tebe.

   „Láska, co je láska? Citová slabost... a svědomí? Projev zbabělosti…“ Nad touto myšlenkou se Petr pozastavil.
   „Láska. Svědomí. Slabost. Zbabělost. Strach! Já nemám strach! Dokážu jim, že mám na víc. Že se nebojím!“

Tak… teď poznals můj plášť,
mý jméno je zášť
a smrt to je zpěv,
jak rudá je krev.
Tak se drž a pojď se mnou tančit, tančit valčík.

   „Bello, tančíš ráda valčík?“ zaslechla Bellatrix zpod černé kápě, odkud zářily rudé oči.
   „Ano, můj pane.“
   „To je dobře. Valčík je král tanců,“ prohlásil Voldemort a luskl prsty, „a já budu pánem světa!“ dodal, než se sálem jeho panství začala linout tichá hudba. Pokynutím vyzval Bellu k tanci.

Cítíš tu sílu valčíku v rytmu raz, dva, tři,
seber svůj sentiment, sevři rty, slzy se patří.
Ty jsi ta jiskra, vždyť oheň už čeká,
aby byl zapálen.
V duších jsme zamčený,
otevři nám, chceme ven!

   Velkou síní se rozléhal hlas Albuse Brumbála a nikdo ani nedutal. Všichni byli zvědaví, co si na ně řiditel zase přichystal.
   „Milí studenti, je mi potěšením oznámit vám radostnou zprávu. Přesně za měsíc se bude konat Vánoční ples pro 4.-7. ročníky...“ ještě chtěl asi něco dodat, ale to už ho přehlušil vzrušený rozhovor a jásot mladých čarodějů.

No…teď poznals můj plášť,
mý jméno je zášť
a smrt to je zpěv,
jak krásná je krev,
tak se drž a pojď se mnou tančit, tančit valčík.

   Petr procházel temnou pěšinou v Zapovězeném lese.

Přikryj se závojem noci a vykroč!
Už nesmíš to odkládat,
měsíc ti posvítí na cestu
do našich řad.

   „Červíčku, co pro tebe znamená láska?“ Temný pán to slovo doslova vyplivl.
   „Nic, pane, je to jen pouhý projev slabosti!“ odříkal Petr s kamenným výrazem slova, nad kterými nedávno dlouho přemýšlel.
   „Výborně,“ pousmál se (tedy jestli se dá ta ochablá činnost jeho mimických svalů považovat za úsměv) Voldemort, „vidím, že nejsi tak hloupý, jak se ke mně doneslo,“ řekl a pohledem utkvěl na kápi, ze které se po ramenou spouštěly prameny světlých vlasů, „a že se dokonale hodíš do našich řad. Proto nevidím důvod, proč oddalovat tvou přísahu. Přistup blíž!“ Petr udělal pár nejistých krůčků.
   „Petře Pettigrewe, přísaháš, že mi budeš navždy věrně sloužit?“
   „Tak přísahám.“
   „Přísaháš, že splníš veškeré mé rozkazy a přání?“
   „Tak přísahám.“
   „Přísaháš, že mě nikdy, jakýmkoliv způsobem, nezradíš?“
   „Tak přísahám.“
   „Doufám, že své přísaze dostojíš, jinak tě trest nemine!“
   „Slibuji, že Vás nezklamu.“ Voldemort přistoupil k Petrovi a vyhrnul mu rukáv na levém předloktí…

Cos to teď hochu udělal,
proč ses od nás otočil?
Neodcházej, slyším zvony,
buď s náma dýl!

   James se na něho podezřívavě koukal. „Péťo, kolik jsi toho už vypil?“
   „Proč?“ nechápal Červíček.
   „No, jen že směr, kterým kráčíš, vede ke zmijozelskýmu stolu!“ Odpověděl mu Sirius.
   „No a? Vidíš v tom nějakej problém?“
   „Odkdy se paktuješ s těma zelenejma hajzlama?“
   „Co je ti do toho, Tichošlápku. A vůbec, co je vám do mě? Do tlusté zbabělé krysy? Nechte mě konečně nepokoji! Dobře se bavte, kamarádi!“ Slovo kamarádi pronesl se značným odporem.
   „Ale, Péťo! My to přece tak…“
   „Co, Moony, nemysleli? Za těch několik let, co vás znám, už poznám, co tak myslíte a co ne!“ Odsekl a nasupeně odkráčel ke skupince vesele se bavících zmijozelských studentů.
   „Co s nim je?“ kroutil James nevěřícně hlavou.
   „Myslím, že má pravdu. Měli bychom se mu omluvit. V poslední době jsme se k němu nechovali zrovna hezky,“ řekl posmutnělý Remus.
   „Omluvit? Jemu? To snad nemyslíš vážně, Moony?! Podívej, jak se chová! Však on za náma ještě sám přileze a bude šoupat nohama!“ zuřil Sirius.

Tak si jdi, přijde náš čas,
my budem tu zas.
Proč jsou tu andělé a proč přestává hudba hrát?
My chcem mašírovat!

   Petr se pousmál nad tím, jak to svým spolužákům natřel. Euforie ho však rychle přešla, když si uvědomil, jakou udělal chybu. Bude se s nimi muset usmířit, chce-li být v budoucnu Pánovi nějak užitečný. To mu teď ale bylo jedno. Šel za svým cílem – srdce mu trochu pokleslo – s nejistým výsledkem.

La la lá la la la lá lá la lá la la la lá la la la lá la la lá la la, ty vole, pojď se na to už vys…

   Velkou síň naplnily první tóny královského valčíku.
   „Ehm… Smím prosit?“ ozvalo se jí za zády.
   „Cože?“ otočila se Bella na toho troufalce. Už mu chtěla říct něco pěkného od plic, ale všimla si, jak si křečovitě žmoulá rukáv na levé ruce. Okamžitě jí došlo, co to znamená.
   „Ale jistě, Péťo.“

La la lá lá la lá la lá lá la la la lá la la la lá la la lá la la la la lá la lá lá…