TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

1.kapitola - Nová setkání (New Meetings)


     vloženo: 31.10.2010    8.833 znaků / 1.543 slov   počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jsem tu zase s novým překladem – jak ste si určitě všimli v infu k povídce, jedná se opět o slash (no asi sem nenapravitelná, je mi to jasné).
Proto mám pro vás pro všecky opět na začátek maličké upozornění - pokud někdo z vás nemá tento žánr nebo postavy, které se zde objevují, moc v lásce, raději to proboha nečtěte ;)
Těším se na všechny vaše komenty a recenze

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harry vyrazil z Nebelvírské věže, opouštějíc tak Rona s Hermionou. Už byl unavený z toho, jak se o něho každý staral, jestli něco nepotřebuje, jestli si nechce promluvit, jestli je v pořádku. Samozřejmě že není v pořádku! Sirius je mrtvý! Což bylo něco, na co se snažil nemyslet. Jak by na to ale mohl nemyslet, když každou chvíli někdo přišel a řekl mu: „Jsi v pořádku, Harry? To je dobrý, pokud o tom nechceš mluvit…“
   Ale pokaždé, když byl dokonale rozhodnutý o tom nemluvit a byl o trochu šťastnější, vždycky se našel někdo, kdo strhl strup, který se mu začal dělat přes zející díru v jeho srdci.
   Strčil do dveří u východu z hradu, nezajímajíc se o tom, že je po desáté hodině večer a každou chvíli by mohl přijít někdo z profesorů a napařit mu školní trest za porušení zákazu vycházení. Bylo mu jedno, že nejsmrtelnější kouzelník na světě ho chce zabít a mohl by číhat ve stínech Zapovězeného lesa. Nic z toho mu nevadilo. Jediné, co mu vadilo, bylo to, že byl nepříjemnou konstantou jeho přátel. Sám pro sebe si trochu odfrkl, zatímco šel k jeho oblíbenému úkrytu v keři dole u jezera. Jsou to skvělí přátelé. Přátelé, kteří se ani neobtěžovali mu říct, že už spolu skoro dva roky chodí. Přátelé, kteří vypadali, že dělají vše co je v jejich silách, aby nemyslel na Siriuse. No jasně, bezvadní kamarádi. A jediný důvod, proč vůbec věděl o jejich vztahu, byl ten, že je jednoho dne přistihl, jak to prakticky dělají v Ronově posteli.
   Zřejmě si sexuálně vystačili až dost, tak proč ne taky on? Bylo mu šestnáct a jeho největším sexuálním zážitkem byl polibek s Cho Changovou, který mu dokonce ani nebyl nějak zvlášť příjemný. A to v něm vyvolalo neodbytné podezření, že je asi něco špatně. Něco špatně s jeho přitažlivostí k holkám. Protože jediná holka, která ho kdy aspoň trochu přitahovala, byla právě Cho, ale teď už na ní neviděla naprosto nic, nemluvě o ostatních holkách. Ale možná si to vše moc bral. Možná ho holky nepřitahovaly jednoduše proto, že byl smutek na smrtí Siriuse příliš čerstvý v jeho mysli a bylo to vše, na co se dokázal zaměřit.
   Došel až ke svému keři a posadil se vedle něj. Když se rychle ujistil, že ho nikdo nesleduje, vplížil se malým otvorem v keři dovnitř. Byl to velký keř, tvořený ze špičatých trnů, tak se k němu nikdy nikdo moc nepřibližoval. Ve svém středu měl ale veliký prostor. Bylo to hezké útulné místo, kam mohl jít, když potřeboval utéct. Odstranil před časem z jeho středu všechny uschlé listy a trny a snažil se to tam udržovat uklizené. Navíc nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že tam něco takového vůbec je, i když byl třeba uvnitř.
   „Lumos,“ zašeptal a jasné žluté světlo vyplnilo keř, které naštěstí nebylo vidět z vnější strany. Z rohu keře najednou ale zazněl přidušený povzdech a někdo se pokusil rychle vylézt ven. Moc úspěšný ale nebyl, protože Harry blokoval jediný vstup. Harry toho nečekaného návštěvníka chytil za límec košile u jeho krku a byl překvapený, jak lehká ta druhá osoba byla a jak snadno ji zvedl. Snažil se mu podívat do tváře, ale neúspěšně, jelikož byl oslepený jasným světlem z jeho hůlky.
   „Kdo jsi?“ řekl chladně. Vůbec si necenil toho, že byl někdo v jeho úkrytu. Koneckonců, přišel sem, aby byl pryč od ostatních.
   Osoba v jeho náruči ale neodpověděla a dál se snažila dostat pryč od Harryho. Když ale Harry nepovolil jeho sevření, zavrčela na něj: „Pusť mě, Pottere.“
   Harry byl tak překvapený, že ho okamžitě pustil jak horký brambor. A Draco Malfoy, osvobozený z jeho sevření, se postavil a utlumil světlo z jeho hůlky, ukazujíc se mu tak.
   „Co to s tebou sakra je, Pottere?“ vyštěkl na něj zuřivě. „Nebo vždycky takhle zdravíš jiné lidi?“
   Jakmile se vzpamatoval z počátečního šoku, také se postavil a propaloval ho zuřivým pohledem jeho smaragdových očí. „Já?“ vykřikl na něj. „To ty jsi ten, kdo seděl v mojí skrýši. A možná bych tě ani nechytil, kdyby ses tak rychle nepokusil uniknout.“
   „To sem nevěděl, že bys tu chtěl být se mnou o samotě, Pottere,“ ušklíbl se Malfoy.
   „Sklapni, Malfoyi,“ odsekl mu Harry. „Co tu vůbec děláš?“
   Malfoyova maska na malý moment zaváhala, ale ne tak dlouho, aby Harry viděl pod ní. „Nejsi rád, že to nevíš, co,“ ušklíbl se znovu.
   Harry zahlédl něco na jeho tváři, něco, co ho zastavilo mu odseknout. „Co to máš s tváří?“ zeptal se, než zvedl ruku, aby se dotkl jeho tváře. Malfoy rozzlobeně ucukl.
   „Nedotýkej se mě, Pottere,“ zavrčel. „Proč se vůbec staráš?“
   Harry se na něj chvíli díval. Proč se o něj vůbec stará? Možná jen proto, že věděl, co prozrazuje a znamená modřina na jeho tváři. Možná proto, že věděl, jak moc ho ta modřina trápí. Nebo to bylo možná jen proto, že poznal, že je Malfoy stejně obyčejný člověk jako on. A možná proto řekl Malfoyovi, co mu řekl.
   „Protože mě moji opatrovníci často bili.“

   Zmateně se na něj díval. Cože? Harry Potter a zneužívané dítě? Ne, ne, to vůbec nesedělo s vysněným životem, jaký si představoval, že měl, ve kterém byl Potter král domu, zkažený, rozmazlený princ, který měl vždycky všechno, co kdy mohl potřebovat nebo chtít. Kde měl všechnu lásku, kterou by kdy dítě mohlo potřebovat. Nehodlal před ním ale ukázat jak hodně ho jeho slova překvapila.
   Pokusil se nasadit na tvář svůj obvyklý úšklebek, ačkoli to pravděpodobně vypadalo spíš jako nějaká grimasa. „Proč si si tak jistý, že víš, odkud mám odřeninu na své tváři? Neznáš mě, Pottere. Mohl jsem si to udělat, když sem zakopnul a spadl.“
   Draco se na něj zamračil. „Co se stalo?“ zeptal se, zatímco se mu záměrně díval do tváře, jako by v ní něco hledal.
   Z nějakého důvodu mu Draco nedokázal lhát. Byl už tak unavený, že se musel před každým schovávat, že už neměl sílu lhát. Protože i kdyby lhal, nějak věděl, že by to poznal a věděl své.
   protože nedokázal zalhat, vyhnul se místo toho jeho očím a řekl chladně: „Proč ti to tak vadí, Pottere? Proč se staráš? Jsme nepřátelé už od prvního dne tady. K čertu, můj otec se tě pokusil zabít! Proč se pokoušíš být hrdinou?“
   Harry (kdy se pro něho proboha stal Harrym?) se natáhl a zvedl Dracovi bradu, než se mu podíval do očí a jeho šedé oči se setkaly s těmi smaragdovými. „Protože některé věci jsou důležitější než hloupé dětinské spory.“
   „Takže?“
   „Zachráním tvou duši z věčného prokletí.“
   Draco si odfrkl, posouvajíc se z dosahu jeho ruky. „Nevěděl jsem, že si pánbíčkářek, Pottere,“ řekl, dívajíc se do země.
   Harry se usmál. „To nejsem, vůbec.“
   Draco se na něj podíval s nepatrnou výzvou v očích. „To tě nikdy nenapadlo, že jsou některé věci schované za kouzly? Že jsou někteří lidé už od narození prokletí?“
   Harry se na Draca zašklebil a vydržel jeho pohled. „Jsem chlapec, který přežil. Takže pokud můžu spasit celý svět od zla, můžu udělat i něco víc.“
   Draco si nebyl jistý proč, ale rozhodl se říci Harrymu pravdu. Pravděpodobně to bylo díky skutečnosti, že ho Harry přinutil se smát a poprvé od chvíle, kdy ho zahlédl v obchodě u madam Malkinové, se v jeho společnosti cítil opravdu dobře.
   „Udělala to má matka,“ řekl, jakmile se mu dokázal podívat do tváře. „Otec mi trestal po celou dobu, co sem byl mladší, ale má matka nikdy. Když ale šel do vězení, musela se zabývat vším - domem, financemi a všemi dalšími věcmi, kterými se nemusela nikdy zabývat, když byl otec někde kolem. Pak mě ale přistihla při něčem a… Několikrát mě díky tomu udeřila, ale v poslední den prázdnin, když sem jí oznámil, že sem se změnil, doslova vybuchla. Udeřila mě na několik různých míst, ale netvrději právě do tváře. Když sem ty modřiny viděl, použil jsem veškerou svou energii na to, abych je přikryl kouzly. Jsem ale překvapený, že se nehojí tak rychle, jak by měly.“
   „Při čem tě přistihla?“ zeptal se Harry.
   Draco se mu chvíli díval do tváře, než se smutně usmál. „To ti neřeknu. Už sem ti toho řekl až moc a pokud bych ti řekl i tohle, nerozuměl bys tomu asi.“
   „Proč si si tím tak jistý?“ zamračil se Harry.
   „Nejsem,“ odpověděl mu Draco, jehož tvář vykazovala známky velké únavy. „Ale nechci riskovat, že to řekneš celé škole. Buď rád, že jsem ti tohle všechno vůbec řekl. Je to zvláštní…“ řekl najednou, než se zamračil. „Nikdy dřív jsem toho nikomu tolik o sobě neřekl, dokonce ani nejbližším přátelům jako jsou Pansy a Blaise. Co to v tobě je, Pottere, že mě to nutí ti říct ti všechna moje tajemství?“
   Harry pokrčil rameny, když si najednou vzpomněl, že sem vlastně šel kvůli tichu a aby měl ode všech pokoj, stejně jako on. Přesto se vůbec nezlobil, že tu narazil na Malfoye. „Možná máš jen problém důvěřovat lidem, ale protože jsem tvůj největší nepřítel, bylo pro tebe snadný mi to říct.“
   „Cože?“ řekl Malfoy, který najednou vypadal dost zmateně.
   Harry znovu pokrčil rameny. „Nedokážu to jinak vysvětlit. Ale jen mi důvěřuj. Možná to bude dávat smysl za pár dní.“
   Malfoy přikývl, i když stále vypadal dost zmateně. „Budu to udržovat v Potterově mysli? Tak fajn,“ řekl maličko sarkasticky s úšklebkem. „A když už si mi tak pomohl, nechceš jít na večírek?“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10