TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

3.kapitola - Honička (The Chase)


     vloženo: 08.01.2012    11.159 znaků / 1.881 slov   počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak další kapitola na světě a moc se omlouvám za tu dlouhou prodlevu od té předchozí.
Snad vám to alespoň trošku vynahradí její délka

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harry byl v tu chvíli tak vystrašený, když ho Draco políbil, že vše, na co se zmohl, bylo tam kompletně šokovaný stát. Když nakonec získal kontrolu nad svými smysly, vzal pevně Draca za ramena a odsunul ho. Draco na protest trochu zakňučel a pokusil se Harryho znovu políbit, ale nepovedlo se mu to.
   „Draci,“ řekl Harry obezřetným hlasem, vyhýbajíc se jeho dychtivým rtům. „Nemyslím si, že opravdu víš, co děláš. S největší pravděpodobností jsi opilý a myslím si, že pokud tě nechám v tom pokračovat, ráno toho budeš litovat. Rozumíš?“
   Draco se na něho díval strnulým pohledem a Harry si povzdechl. Mohl by teď klidně požádat o cokoli a dostal by to. „Podívej,“ řekl Harry, když mu přitiskl paže k tělu. „Potřebuješ se vyspat.“
   Draco něco nesouvislého zamumlal a ztěžka se o Harryho opřel. Harry musel připustit, že se cítil dobře, když mě Draca u sebe, ale věděl také, že jestli bude jednat podle svých pocitů, navždy by za to sám sebe nenáviděl. Divil se, jak během jedné noci přešel od nenávisti k Draco Malfoyovi k pocitům mít ho rád. Cítil, jako kdyby ta noc trvala už milion let, ačkoli to bylo ve skutečnosti jen pár hodin od chvíle, co odešel z Nebelvírské věže. Harry pomyslel na to, co se stalo předtím, než odešel.

   Harry vešel do společenské místnosti brzy poté, co skončila večeře. Zhluboka si povzdechl. Byla prázdná. Nikdo se tam nekrčil, nebombardoval ho více otázkami, nebo se nesnažil s ním prostě „mluvit“.
   Rychle odešel do chlapeckých ložnic s myšlenkou, aby mohl projít ty schody až ke své posteli aniž by se ho někdo ptal, jestli je v pořádku. Hořká bolest rostla uvnitř jeho srdce po celou dobu, co Sirius zemřel. Jeho žal se konečně začal trochu snižovat, ale jeho duše byla roztrhaná na kusy a zanechaná, aby se mohla nakonec začít hojit. Ačkoli to bylo pravděpodobně jenom zbožné toužení, konečně to pro něho bylo dobré, protože měl malý kousek naděje. Bohužel ale ten malý zářící paprsek naděje byl brzy zničen a přiložen k jeho rozbitému duchovi.
   „Harry? Jsi to ty?“ ozvala se Hermiona z gauče s Ronem vrtícím se za ní. Harry dokonale věděl, co tam dělali, ale zdržel se k tomu jakéhokoli komentáře.
   „Ano,“ řekl strnule, zatímco si třel paže.
   Hermiona si ho prohlídla od hlavy až k patě. „Je dobré o tom mluvit, víš to. Vždycky tu jsme pro tebe, pokud potřebuješ pomocnou ruku. Víš přece…“
   „Samozřejmě, že to vím,“ vyštěkl na ní Harry. „Jak bych na to mohl někdy zapomenout, když mi to každý zatracený den připomínáš! Napadlo tě někdy, že možná nepotřebuju pomoc? Že se některé věci musí uzdravit sami? Ne, samozřejmě že ne. Chabá naděje. Dokonalý, jak jen každému okolo sebe musíš pomáhat a řešit všechny mé problémy. A pak se taháš kolem se svým malým mazlíčkem,“ ukázal na Rona, „a nutíš lidi plnit svá přání. Proč prostě nemůžeš brát věci takové, jaké jsou? Pokaždé, když na to začnu zapomínat, to vytáhneš ven! Máš být můj přítel, ne? Fajn, tak zmiz a nech mě se tím samotného zabývat!“
   A s tím on vyběhl ven ze společenské místnosti, opustit Hermiona se slzami na krajíčku s Ronem, který byl skoro červený jako jeho vlasy.


   Harry v sobě cítil zlost, když myslel na Hermionu, ale bylo to krátké a slabé a nebylo to dost silné, aby odvrátil svou pozornost od blonďáka ve své náruči.
   Harry se podíval na Draca a byl překvapený, jak nevinný a bezbranný se najednou zdál. I když Draco řekl Harrymu o svých rodičích, zdi kolem jeho citů nikdy neklesly. Když mluvil, jeho hlas byl chladný prázdný, nikdy neukázal, že něco cítil jako by byl normální člověk. Ale teď… teď to vypadalo, jako kdyby bylo něco lidského a sladkého pod jeho chladným zevnějškem.
   Pak si ale Harry uvědomil, že je Draco v bezvědomí a nemůže ho tak přinutit jít dál. Harry zvažoval, že by Draca nesl, ale ne, to by bylo příliš obtížné. I když Draco vypadal malý, byl ve skutečnosti o něco větší než Harry a neunesl by ho.
   Harry chvíli přemýšlel, co by měl dělat, a uvědomil si, že není ani potřeba nic dělat. Předtím, než Draco omdlel, je zvládl Harry dostat z tanečního parketu až na místo, kde na ně určitě nikdo nešlápne.
   Harry položil Draca opatrně do trávy a vytáhl hůlku. „Accio učebnice lektvarů,“ zamumlal, než mu o malou chvíli později přilétla jeho učebnice lektvarů do rukou. Prolistoval naprázdno stránky, snažíc se objevit nějaký dobrý lektvar na vystřízlivění. Po pár minutách ale narazil na lektvar, který měl léčit „i opilé čarodějky a čaroděje“. Tiše se pro sebe zasmál. Právě teď Draco určitě spadal do této kategorie. Harry se podíval na přísady a viděl, že by mu jeho vyrobení zabralo přinejmenším týden. Zasténal, než si uvědomil, že má Snape pravděpodobně ve své skříni hodně nekonečných a zbytečných lektvarů.
   Chopil se příležitosti a rozhodl se to zkusit a přivolat si ho. „Accio lektvar vystřízlivění,“ zasyčel. Cítil se trochu nervózně z pokusu něco ukrást ze Snapeovy soukromé skříně, dokonce i když byl Snape daleko a spal. Brzy na to lektvar přiletěl do jeho natažené ruky. Uculil se nad svou vlastní oslnivostí, než Dracovi otevřel ústa a vyprázdnil mu do nich celou lahvičku. Draco reflexivně polknul a zakašlal. Okamžitě se pak vzpřímeně posadil, s širokýma očima a soustředěným pohledem.

   „Skvělý, vážně si o této látce nedělali legraci,“ slyšel Draco Harryho zamumlat, zatímco ho pozoroval, jak zkoumal prázdnou lahvičku, než zavřel svou učebnici lektvarů.
   „Co… co se děje?“ zeptal se Draco, už vzhůru, ale zmatený.
   „Ty… byl si na chvíli až dost opilý,“ odpověděl mu Harry, potlačujíc úsměv, „a trochu nadržený.“
   „Cože? Co si udě…?“ Všechno se pak začalo Dracovi vybavovat a přešel z mrtvolně bledé až k červené barvě jak rajče tak rychle, že Harry pochyboval, že tu změnu dokázal vůbec pochytit. „Ach bože,“ řekl Draco, stále červenější a červenější s každou přibývající sekundou. „Nechtěl sem… neudělal jsem to, nebo ano?“
   „Ano, udělal,“ řekl Harry, neschopný kontrolovat rostoucí smích ve své hrudi. Vybuchl smíchy tak silně, že byl brzy skoro stejně rudý jako Draco. Svalil se na zem a řvals míchy při výrazu na Dracově tváři.
   „Jak jsi mě oživil?“ zeptal se Draco, snažíce se udržet důstojný výraz na své tváři a vyhýbajíc se tak předchozímu tématu.
   „Použil jsem Lektvar vystřízlivění,“ řekl Harry, lapajíce ještě po dechu a strčil mu prázdnou lahvičku.
   Draco ji opatrně pozoroval se zúženýma očima a svraštěným čelem. „Kde jsi k tomu přišel?“ zeptal se, sotva si dovolujíc dýchat.
   Harry pokrčil rameny. „Přivolal jsem si to od Snapea ze sklepení, proč?“
   Dracovi vypadla lahvička z jeho najednou nervózních prstů. „Ach můj bože, to jsi neudělal!“ vydechl, když se postavil.
   „Udělal, proč?“ řekl Harry se zmateným pohledem.
   „Zmlkni!“ odsekl Draco, zatímco pozorně poslouchal. A pak uslyšel přesně to, co věděl, že uslyší, ale nechtěl tomu věřit. Byl to zvuk hlasů. Lépe řečeno hlasu učitele, který zněl rozzlobeně a mířil směrem k nim.
   „Ty blázne!“ zasyčel Draco zuřivě na Harryho.
   „Co jsem měl dělat?“ řekl Harry trochu naštvaně. Abys věděl, klidně jsem tě tu mohl nechat v bezvědomí.“
   „Ne. Místo toho jsi musel přivolat něco ze Snapeova kabinetu, abys mě probral. Bez žádné pochybnosti jsi ho probudil a navedl ho k nám tak, že bysme mohli být všichni chyceni a dostali bysme školní trest až do konce roku, nebo bysme mohli být dokonce vyloučeni!“
   Harry zbledl. „Ale…“ řekl s dodáním nějakého velmi peprného slova, které se loni v létě naučil od dvojčat, když se vrátili z Ameriky.
   „Dávej si pozor na pusu,“ zamumlal Draco. Další z mnoha věcí, kterou nemohl vystát, bylo, když pořádní Angličané mluvili jak podřadní Američané.
   „Promiň,“ řekl Harry a pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že si tahle situace zaslouží trochu nadávek.“
   „Dobře,“ odsekl Draco, než zamířil hůlkou na svůj krk a zamumlal „Sonorus“, než nahlas promluvil. „Všichni teď hned dávejte pozor! Učitelé přicházejí a jdou po nás! Po našich životech! Opakuji, učitelé jsou na cestě sem, utíkejte!“ Zamířil hůlkou znovu na svůj krk a zamumlal formuli rušící kouzlo. Natáhl k Harrymu ruku, který ho za ni nejistě vzal. „Slyšel jsi mě, utíkej!“ vykřikl a strhl Harryho vedle sebe, když rychle utíkal z lesa, běžíce tak rychle, jak jen mohl. Všechno kolem nich bylo vzhůru nohama. Lidé křičeli, Pansy a Blaise se znažili rychle a pomocí kouzel zabalit občerstvení a stereo aparaturu. Lidé utíkali do i ven z lesa, zatímco výkřiky učitelů byly stále hlasitější. Brzy ale byly od toho všeho pryč a temný les je obalil jak temná přikrývka.
   „Proč jdeme touhle cestou?“ Harry zmateně lapal po dechu.
   „Je to pryč od učitelů, tak na co si zmůžeš stěžovat?“ zakřičel Draco přes rameno.
   Harry se zastavil a škubnul jeho rukou zpátky k sobě. „Věřím, že můžu.“
   „Co máš za problém?“ vyštěkl na něj Draco.
   „Jsme v Zapovězeném lese,“ zakřičel Harry. „To je můj problém. Zatáhl jsi mě bůhví kam a do náruče bůhví čeho, a to bez sebemenšího vysvětlení. To si už nepamatuješ, co se stalo, když sme tu byli naposledy? Existuje důvod, proč je to zakázáno.“
   „Jsem si toho vědom,“ řekl Draco mrazivým a smrtelným hlasem. „Ale nebyli bysme tady, kdybys na nás neupozornil učitele.“
   „Nikdy bych učitele neupozornil, kdyby si nešel a nerozhodl se opít. Víš, máš hodně odvahy…“
   Jeho slova ale byla najednou přerušená párem teplých rtů, přesným protikladem jejich vlastníka. Polibek byl tentokrát naprosto perfektní a Harry se cítil provinile, že ho nezastavil. Nahnul se, i když se cítil trapně a nekoordinovaně, ale Dracovy dovedné rty a jazyk – ach ano, byl tam i jazyk – to vyrovnaly.
   Harry najednou ucukl, když zaslechl blížící se zvuk kroků a naštvaný hlas. „Pojď,“ zamumlal, vzal Draca za ruku a převzal pozici vedení je bezmyšlenkovitě bůhví kam a do náruče bůhví čeho.
   Výkřiky učitelů pomalu utichaly, když Harry s Dracem běželi hlouběji do lesa. Ukryly se pod jedním keřem a zhroutili se na sebe, jak těžce dýchali. Dracova hlava spočívala na Harryho břiše, zatímco se jejich dýchání zpomalovalo, než se následně jejich dech zrychlil, když si oba uvědomili, v jaké byli pozici. Draco se chtěl proto posadit, ale Harry ho zadržel. „Ne, zůstaň, to je v pohodě,“ řekl tiše.
   „Jsi si jistý?“ zeptal se nervózně Draco.
   „Ano, jsem si jistý,“ řekl Harry, než se sklonil a opatrně Draca políbil.
   Líbali se několik minut, nejistí proč se políbili. O pouhé hodiny předtím byli smrtelní nepřátelé a teď… bylo to, jako kdyby se vše za posledních pět let nestalo a oba byli zase jedenáctiletí, zmatení, vystrašení a oba se snažili porozumět tomu, co se dělo. Kdyby je viděli někteří jejich přátelé, určitě by si mysleli, že je jeden z nich pod vlivem nějakého kouzla. Ale ani jeden nebyl pod vlivem kouzla, ne, oba měli plnou kontrolu nad svou myslí a svými smysly. Věděli, co dělají a ani jeden z nich to nemohl zastavit, i kdyby opravdu chtěl. Nicméně, oba mohli říct, že by to nemělo být zastaveno. Nevěděli proč, ale bylo to, jako kdyby se oba podělili o divný vzájemný svazek. Svazek, který byl o hodně silnější než jejich vzájemná nenávist. Nenávist zrozená jen proto, kdo byli jejich rodiče. Nenávist, která by nikdy ani nebyla.
   Harry s Dracem byli do jejich polibku tak ponoření, že si ani nevšimli toho, když někdo nakoukl pod keř, kde byli uryti a viděl je, jak se líbají, než je oba následně ta osoba extrémně polekala, když promluvila.
   „Ale, ale, ale, copak to tu máme?“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10