TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

5.kapitola - Vybírat si strany (Choosing Sides, Kind of)


     vloženo: 28.08.2012    9.537 znaků / 1.669 slov   počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harry se díval dolu na ropuchu, nejistý ohledně toho, co by měl udělat. Vypadá líp než předtím, pomyslel si, když si ho prohlížel. Harry předstíral, že ho chce zvednout, ale ropucha ho najednou počůrala. Se zakletím ho pustil zpátky na zem. On mu ale jen věnoval pohled, který jasně říkal: tohle je jen začátek trestu, do kterého jsi se dostal.
   Harry si jen povzdechl, očistil si ruku kouzlem a poškrábal se na hlavě. Co kdyby vyčaroval terárium a choval Snapea jako domácího mazlíčka? No jo, to by asi nebyla správná volba, pomyslel si po zvážení celé situace a kromě toho neuměl vyčarovat terárium. Hermiona by to pravděpodobně i udělala, ale Harry v tu chvíli neměl zrovna potřebu zrovna jí o něco žádat. Lidé by se za chvíli začali vyptávat na Snapeovo zmizení a Harry pochyboval, že by Snepe dělal poslušného mazlíčka. Nevrle nakonec mávl Harry hůlkou a vrátil Snapea do normálního stavu. Cítil v tu chvíli vděčnost vůči profesorce McGonagallové, že ho doučovala. Musí jí poděkovat, až ji příště uvidí.
   Neochotně se podíval na Snapea, který vypadal doslova zuřivě. „Jste pěkně prohnaný, Pottere,“ zavrčel.
   Harry moc dobře věděl, že by ho Brumbál nevyhnal, ne teď, když byli na pokraji války a Harry byl navíc předurčený zabít Temného pána. Nicméně nějak zvlášť neocenil jeho hrozbu. Jednoduše zvažoval, že promění Snapea v něco ohavnějšího, jako třeba ve švába, ale rozhodl se nakonec proti tomu. Místo toho…
   Harry stočil svou hůlku na sebe a přeměnil sám sebe se vším, co na sobě měl, včetně hůlky, v kočku. V minulosti už přemýšlel nad způsobem stát se zvěromágem, ale vždycky si vzpomněl, jak mu profesorka McGonagallová říkala, že se mohou takto přeměnit jen opravdu zruční kouzelníci.
   Harry nad tím pocítil lítostivé bodnutí, ale právě teď byl i na to příliš unavený. Snapeem se mohl zabývat později. Proběhl podél Zapovězeného lesa pryč směrem k hradu, v závěsu za sebou zanechávající Snapeovo uječené klení.
   Brzy dosáhl hradu a zanedlouho byl v bezpečí Nebelvírské věže. Když nakoukl do místnosti, rozhlédl se kolem. Vypadalo to, že je místnost prázdná, tak úplně proklouzl portrétem dovnitř. Bohužel…
   „Harry? Jsi to ty?“ ozval se směrem od gauče mírně opilý ohlas Rona.
   Sakra, Rone! Pomyslel si Harry rozzlobeně. Proč musíš být ještě vzhůru? Máš už dávno spát! Ach sakra… Harry uvažoval, že bude předstírat, že je jen nějakou toulavou kočkou se zelenýma očima, ale… to neprojde. Ronovi přece měl ukázat dávno svou schopnost přeměny, ne? Ron po něm v tu chvíli přejel pohledem.
   Možná, že když tady takhle nehybně chvíli zůstanu, nevšimne si mě, možná… ne… Ron se v tu chvíli posadil s mírně nervózním pohledem na tváři. „Hej, Harry, co je to s tebou?“
   S mírným povzdechem se Harry přeměnil zpět v člověka. „Nic, Rone, už jsem zpátky.“
   „Kde jsi byl?“
   Harry pokrčil rameny. „Já… šel jsem se jen projít.“ Opravdu necítil potřebu mu říkat, co celou tuhle noc dělal a kde byl. Už z toho všeho byl unavený. Zatraceně, přišel do nebelvírské věže, aby se dostal pryč od lidí. Grr… Harry si sedl na gauč k Ronovi a zblízka se na něho podíval. Rozcuchané vlasy, krvavé oči, usychající slzy na tvářích, alkohol, který byl cítit z jeho dechu… Hermiona se s ním musela znovu rozejít. Harry se nakonec rozhodl nehrát němého. „Co se stalo, kamaráde?“
   „Rozešla se se mnou,“ řekl bídně Ron.
   Harry jen vydechl. „Cože? A proč jsi mi to neřekl?“ Nejraději by se tomu ale zasmál. Ron mu ale jeho tón v hlase dokonale sežral. Ještě že chodil v mudlovské škole kdysi jako prcek do divadelního kroužku.
   „Ron se zamračil. „Řeknu ti to. Rozhodně si myslím, že jsem na ni stále naštvaný, že se se mnou rozešla kvůli někomu jinému.“
   Harry se na něj díval, teď už trochu zvědavý. „Ona se s tebou rozešla kvůli někomu jinému? Komu?“ No jo, tak tohle už byl asi definitivní konec.
   „Bylo to… ach bože, jsem naštvaný, jen na to pomyslím. Bylo to kvůli Pansy!“
   „Parkinsonové?“ vykřikl překvapeně Harry.
   „Jo, přesně to je ona,“ řekl Ron s výrazem odporu na jeho tváři. Harry si na vteřinu pomyslel, že ho Ron viděl s jistým světlovlasým zmijozelákem, se kterým se ještě před nějakýma těma pár minutama líbal…
   Harry to v sobě zahnal a zamračil se na něj. „Ale… tomu nerozumím. Vypadali jste tak… šťastně, když jsem vás dneska večer přistihl se muchlovat.“
   Ron se otřásl smíchem. „Muchlovali?“ vydechl, mezi záchvěvy veselosti.
   Harry mírně zčervenal. „Fred a George…“ zamumlal, „…oni, naučili mě pár slangových slov, která se naučili na dovolené v Texasu.“
   „Taky mě toho dost naučili, ale jak vidíš, žádné z těch slov nepoužívám,“ řekl mu Ron, než protočil oči a chytil se za žaludek, snažíc se tak vyhnout dalším otřesům smíchu.
   Harry si povzdechl. „Tak mi to řekni. Co se stalo?“
   „Tak dobře. Bylo to tak, že se se mnou Hermiona pokusila rozejít a nechtěla, aby u toho byl někdo další. Tak když jsme slyšeli někoho přicházet, schovali jsme se dolu pod gauč a doufali, že ten někdo brzy odejde. Když jsme ale viděli, že jsi to jen ty, potlačili jsme všechno stranou. Mysleli jsme si, že bychom tě tím mohli povzbudit. Hádám, že to byl asi špatný nápad,“ zamumlal a podíval se dolů, vyhýbajíc se tak Harryho očím.
   Harry se začervenal. „No… je mi líto, ale… už jsem z toho okolo vás byl dost unavený. Pokusil jsem se vám něco říct, ale nevypadali jste, že byste mě poslouchali. Byl jsem… v podstatě vždycky, když jsem začal zapomínat, jste byli ty i Hermiona doslova nastartovaní znovu to vytahovat, tak jak jsem se mohl asi dostat ze Siriusovi smrti. A dostalo se to až do bodu, kdy jsem nechtěl vidět ani tebe, ani Hermionu. Omlouvám se“ dořekl nakonec Harry.
   „Taky se omlouvám,“ řekl Ron. „Pochopil jsem, co jsi tím myslel, když jsi říkal, že bys chtěl zůstat chvíli sám. Nemyslím si ale, že to Hermioně došlo. Však víš, je to holka a má ráda „všechno to mluvení o tvých pocitech“. Nedojde jí, že když se lidem stane něco špatného, potřebují prostor a ne holky, které je tím ještě litují a dusí. Chtěl jsem jí už hodněkrát říct, aby tě nechala samotného. Myslím ale, že jsem se jí v tomhle ohledu trochu bál,“ řekl stydlivě Ron a měl dost slušnosti se tvářit zahanbeně.
   Harry přikývl. „Ne, to je v pohodě. Je mi jasný, že Hermiona může být trochu děsivá, když chce,“ řekl s úšklebkem Harry. „Rozhodně. Takže ona je opravdu na holky?“
   Ron se zamračil. „Já nevím. Žádal jsem jí o to, ale nedala mně přímou odpověď. Myslím si, že by mohla být spíš bi.“
   Potřebuju mu to říct, pomyslel si Harry. Má právo znát mou sexualitu. Je to můj nejlepší přítel! Možná mu nemusím říkat, co jsem dělal dnes večer, a rozhodně ne s kým jsem to dělal, ale měl by znát základní podstatu toho. Ach bože, jen doufám, že mě za to nebude nenávidět.
   „Hm, Rone?“ řekl nejistě Harry.
   „Co je?“ zeptal se Ron nevinně.
   Nemůžu to udělat! „No, chtěl bych… já… mysle jsem, že bys, no… že bys asi měl něco vědět,“ vysoukal skrz všechna ta nesmyslná slova a písmena nakonec ze sebe Harry.
   „Dobře,“ řekl pomalu Ron. „O čem?“
   „Rone, já… no… také jsem… nejspíš na kluky.“

   Zuřivě jsem odcházel z místa, odkud se přemístil můj otec. Nejvíc jsem byl naštvaný kvůli jedné věci. Teda kromě toho všeho jiného. Naštvaný kvůli sobě, že jsem se nedokázal postavit tomu směšnému návrhu mého otce. Měl jsem vztek na Pottera, že mě nutil mít ho rád a že jsem ho políbil. Ale ze všeho nejvíc jsem nenáviděl svého otce, že mě vmanévroval do situace, ve které jsem prostě musel udělat rozhodnutí. Ani jedna odpověď nebyla dobrá a já jsem si vybral tu nejhorší: ANO! Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem udělal.
   Proč jen jsem tak slabej? Ptal jsem se stále dokola sám sebe. Proč nemůžu být silnější, a postavit se za to, v co věřím? Proč jsem byl takový zbabělec? Proč jsem nemohl být silnější? Je to ale jen má chyba, to rozhodně.
   A není to i jeho vina?
Uvažoval jsem sám pro sebe dál. Proč ho z toho neviním? Protože je to má vlastní chyba, že jsem řekl ano.
   Musel jsi říct ano
, dohadoval jsem se sám se sebou. Pokud bys řekl ne, zabil by tě. V podstatě, celý život tě mučil. Co bys předpokládal, že udělá? Jak bys předpokládal, že před ním obstojíš? Nikdy se nestaral o to, co jsi chtěl. Měl se starat. Nikdy na tebe nemyslel. Bylo to vždy celé jen o něm a o jeho štěstí. Vždycky, pomyslel jsem si hořce. No fajn, nikdy asi nebudu moct mít vztah s Harrym, jaký bych chtěl mít. Vždycky mě bude považovat jen za smrtijeda. Nemůžu se nikdy stát léčitelem nebo bystrozorem, jak bych si přál. Není to ironie? Pomyslel jsem si se suchým pobavením. Syn smrtijeda by byl bystrozorem. Ale ne, tohle udělat nemůžu jen proto, že to chci.
   Co k čertu budu dělat? Mohl bych na to zapomenout a nemusel bych se o něho už nikdy bát. Mohl bych říct Brumbálovi a pravděpodobně bych získal jeho ochranu. Jen prostě nevím co dělat. Nejlepší by bylo, kdybych odešel a zapomněl na Harryho.
   Nejraději bych někam utekl. Chtěl bych zmizet, běžet pryč a nikdy se nepodívat zpět. Přál bych si být s Harrym a být šťastný. Nechci se strachovat o své přátele, jaké jsou krve, nebo jaký je jejich rodový původ. Pravděpodobně bych měl všechny nebelvírské rád, pokud by mně nevštěpovali nenávist k nim. Proč nemůžu žít vlastním životem a nemuset se tak o všechny bát?

   Problém ale byl v tom, že bez ohledu na to, co jsem si myslel, věděl jsem, že bych se neubránil vlastnímu otci. Byl příliš silný a velmi… přesvědčivý. Rozhodl jsem se s přesvědčením v očích jít nahoru k nebelvírské věži. Měl jsem hodně silný pocit vidět Harryho. Mohl by znát nějaké řešení, a jak jsem mohl říct, určitě tam bude a bude mnohem lepší, když si promluvíme. Nicméně moc dobře jsem věděl, co musím udělat, dokonce i za předpokladu, že by mi to zlomilo srdce.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10