TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

6.kapitola - Ztráta přátel, hněv a přetvářka
(Losing Friends, Anger and Making Up)


     vloženo: 23.12.2012    16.228 znaků / 2.810 slov   počet zobrazení:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harry se díval nejistě na Rona. Cítil se trochu nervózně. Stále si nebyl jistý, zda byl dobrý nápad říkat Ronovi ten objev o sobě, ale rozhodl se tak, protože byli nejlepší přátelé už kolik? Skoro už šest let a bylo nejlepší mu to říct.
   „Ach,“ vydechl jen Ron hlasem, který přeskakoval do známky neklidu. A v tu chvíli Harry věděl, že to Ronovi nejspíš neměl říkat.
   „Rone…“ Ten ho ale přerušil, když jsi stoupl a pomalu od něj odstupoval.
   „Ne, Harry,“ řekl Ron. „Nestarám se o to, co budeš dělat se svým životem, ale pokud si tohle vybereš, nemůžu být už dál tvůj přítel.“
   „Cože?“ vykřikl zhrozeně Harry, když také vstal.
   Po svém rozhodnutí Ron vypadal přesto poněkud smutně. „Omlouvám se, Harry,“ řekl, „ale má rodina je jednou z těch starých křesťanských rodin, které přísně následují Bibli a byl jsem vždycky učený se nikdy nesdružovat s… tvým druhem,“ řekl nakonec, když si prohlédl Harryho, spíše znechuceně než jakkoli jinak.
   „Mým druhem?“ vykřikl rozzlobeně Harry. „Je to snad nějaký vtip? Protože pokud ano, moc legrační to teda není! Ty si fakt myslíš, že mám na výběr, jestli budu nebo nebudu na kluky? To není něco, co si vybíráš, ale s čím se rodíš.“
   Ron jen rozzlobeně potřásl hlavou. „Lžeš,“ řekl rozhodně. „Samozřejmě že je to něco, co si můžeš vybrat. Sám můžeš učinit volbu, jestli budeš spát s holkama nebo s klukama.“
   Harry se díval nevěřícně na svého bývalého nejlepšího přítele, než Ron potřásl hlavou a odešel. Harry se svezl na zem, opřel se zády o gauč a zakryl si rukama tváře, po kterých mu začaly stékat slzy. Mohl by být tento den ještě horší? K jeho štěstí určitě ano.

   Stá jsem u vstupu do nebelvírské společenské místnosti a doslova sem chvíli zíral nahoru na obraz, který zakrýval vchod. Byla na něm vyobrazena mimořádně tučná žena s růžovými šaty. Ještě že nemají zmijozelští při vstupu do koleje takový portrét až chorobně otylé ženy s takovým děsivým oděvem. Nicméně, vykouzlil jsem na své tváři ten nejnevinnější uculující se úsměv.
   „Omlouvám se, bonita,“ řekl jsem, používajíc slovo ze španělštiny, které jsem se naučil od našeho zahradníka.
   Buclatá dáma se začervenala. „Ano?“
   „Pokouším se najít Harryho Pottera,“ řek jsem, snažíc se přitom, aby byl můj hlas co nejvíc nevinný. „Mohla byste mě pustit dovnitř, abych s ním mohl mluvit? Jsem si jistý, že bude rád, že mě uvidí.“
   Buclatá dáma vypadala zdráhavě. „Je mi líto, ale to nemohu udělat,“ řekla se zamračením. Její tvář se ale poté rozjasnila. „Mohu mu ale říct, že jste tady a on Vás pak může pustit dovnitř.“
   „To je skvělé,“ řekl jsem, potěšený, že možná dostanu, co chci. „Děkuji Vám.“
   Přikývla a bleskově byla pryč. Povzdechl jsem si a docela mě samotného zajímalo, proč jsem to vůbec udělal. Co se to se mnou dělo? Dost jsem pochyboval, jestli Harry vůbec přijde a přijme to, že se stanu smrtijedem. Všechno, co jsme dělali, bylo jen líbání. Nebylo to, jako bysme uzavřeli nějaký svazek nebo něco podobného. A přes to všechno jsem stejně věděl, že mě stále nenávidí. Koneckonců, byli jsme nepřátelé posledních pět let. On mě ale nechal, abych ho políbil, když jsem byl opilý, říkal jsem si sám pro sebe. Možná je opravdu jako já. Ale proč by měl? Vždycky jsem se choval špatně k němu i k jeho přátelům. Ale dnes večer to bylo přece jiné, nebo ne? A možná, možná bychom si jen mohli skrz to vše být trochu podobní? Vyrůstali jsme oba v ne moc dokonalých domácnostech a… ale to ne. Nevím o něm toho dost. Ještě jsem tak chvíli sám nad sebou přemýšlel, než se Buclatá dáma vrátila zpět do obrazu a věnovala mi zbožňující úsměv, než se portrét otevřel. Harry mě přivítal s úsměvem a všechen můj strach a pochybnosti o něm byly zničeny. Cítil jsem, jak jsem mírně poklesl v kolenou a můj mozek se proměnil v naprostou kaši, a to vše jen tím jediným úsměvem.
   „Pojď dál,“ řekl, než se na mě zašklebil. S přikývnutím jsem se elegantně protáhl dovnitř za ním. Harry jen protočil oči. „Musíš být vždycky ten okázalý, Malfy?“
   „Samozřejmě, že ano, Potříčku,“ odpálkoval sem ho s úšklebkem.
   Harry znovu protočil oči. „Sedni si,“ řekl, ukazujíc na gauč. Dovolil jsem svým očím se potulovat po společenské místnosti a nepatrně jsem nakrčil nos s odporem, když jsem se podíval na blikající lampy, horký oheň a starý opotřebovaný nábytek, který měl sem tam v sobě díry, které vypadaly, jako by byly od myší.
   „Tahle místnost potřebuje vážnou úpravu,“ okomentoval jsem to, zatímco jsem se ještě rozhlížel okolo.
   Harry vybuchl smíchy. „Ty jsi tak zženštělý, Malfoyi,“ řekl s pobaveným leskem v očích.
   Ostýchavě jsem se na něho usmál. „Nezapomínej, Pottere, že tu jsou dva takoví kluci a jeden z nich zná temná kouzla.“
   Harry se na mě zamračil. „Ty znáš temná kouzla?“ zeptal se. „Ale… měl jsem dojem, že nemáš opravdu rád temnou magii.“
   Odrážel jsem jeho zamčený pohled, hledíc do jeho smaragdově zelených očí. „A kdy jsi k tomu dojmu přišel? Všechno, co jsem řekl, bylo, že to po mě požadoval otec. Nikdy jsem ale neřekl, že to neumím. Kromě toho je to to, kvůli čemu jsem sem za tebou přišel.“ Na chvíli jsem zaraženě zmlknul a sedl jsem si na pohovku. Harry se posadil vedle mě s nohou pod sebou. Cítil jsem, že mi snad srdce vyskočí z hrudi, když se mě nepatrně dotkl, ale ignoroval jsem ten pocit. „Harry, můj otec po mě chce, abych se stal smrtijedem.“
   Harry jen nepatrně hvízdl, zatímco hodil na tváři neutrální pohled. „A co jsi mu řekl?“
   Zaváhal jsem, než jsem mu to řekl. „Řekl jsem ano.“
   „Cože?“ vykřikl Harry, zatímco vstal.
   Rychle jsem se rozhlédl, než jsem řekl: „Ztiš svůj hlas, nebo chceš vzbudit celou kolej? Vlastně…“ Vytáhl jsem svou hůlku a použil jsem umlčovací kouzlo na celou místnost. Ve skutečnosti to bylo to samé kouzlo, co jsem používal na večírky v lese.
   „Seš blázen?“ řekl Harry hlubokým hlasem. „Ty jsi se rozhodl stát se smrtijedem?“
   „Já se ke svému otci musím připojit, rozumíš, Harry? Pokud to neudělám, zabije mě, nebo tebe nebo kohokoli, na kom mi záleží!“ protestoval jsem rozzlobeným zvýšeným hlasem.
   Rychle skryl raněný pohled nad mým rozhodnutím, než se na mě ušklíbl. „Máš z něj strach.“
   „Zatraceně, to si piš, že mám!“ vyštěkl jsem na něj.
   Harry jen potřásl hlavou. „Jsi jen zbabělec. Pokud by ti opravdu záleželo na někom kromě sebe, přidal by ses na stranu Brámbála. Na mou stranu. Jsi jen hloupý…“
   Harryho hlava sebou trhla zpět, když má ruka dopadla na jeho tvář. Se slzami v očích klesl k zemi, zatímco jsem nad ním stál s pocitem vzteku. Jak mě může nazývat zbabělcem, když jsem se obětoval, abych mu zachránil ten jeho zatracený život! A najednou mi došlo, co jsem udělal. Zranil jsem Harryho a to bylo vše, o co jsem se najednou staral. Pokusil jsem se přitom jen chránit. Co jsem to jen udělal?
   „Harry…“ řekl jsem tiše. Cítil jsem se hrozně.
   „Ne,“ přerušil mě Harry rozhodně. „Jdi. Připoj se k těm svým smrtijedům. Už mě to nezajímá. Klidně se s nima všema vyspi, je mi to už jedno.“ A pak se postavil a vyběhl z místnosti. Zrušil jsem rychle umlčovací kouzlo a vyběhl jsem za ním, nadávajíc sám sobě, co jsem to udělal.

   Harry se vyřítil ze společenské místnosti se slzami, které hrozily, že se vylijí z jeho očí. Jak mohl Draco něco takového udělat? Je to přece Malfoy, připomněl sám sobě. Doběhl až k hlavnímu vchodu a z nějakého jemu nevysvětlitelného důvodu se najednou ocitl na břehu jezera. Klesl na kolena a díval se na ten inkoustově černý povrch, než svěsil hlavu a začal přemýšlet nad událostmi dnešní noci, než…
   Harryho hlava vystřelila nahoru, když uslyšel přibližující se kroky. Byl to Draco. Samozřejmě, že to byl Draco, kdo jiný.
   „Harry,“ řekl zadýchaně Draco, když k němu konečně doběhl.
   „Co chceš?“ zeptal se chladně Harry, než se postavil a chystal se odejít.
   „Chtěl jsem s tebou mluvit,“ řekl rychle Draco, než ho doběhl. „A říct ti, že se omlouvám.“
   Harry se zastavil a obrátil se k jeho tváři. Měl bych mu odpustit? Přemýšlel. Nakonec ale jen řekl: „Proč jsi to udělal, Draco?“ Jeho tvář, stejně jako jeho hlas, neprozradili jedinou emoci, ačkoli ho srdce bolelo žalem. Nebyl si jistý proč. Neměl nic jiného od Malfoye očekávat. Koneckonců, poslední pět let to byli nepřátelé.
   Malfoy sklonil hlavu, než se na něj, poprvé v životě, zahanbeně podíval. „Já… myslím, že jsem nad sebou ztratil kontrolu. Nechápal jsem, co jsem tu chvíli udělal. Je mi to opravdu líto. Nikdy se to už nestane.“ Věnoval mu pak vítězný úsměv, když nad tím jen Harry protočil oči.
   „Dobře,“ řekl, než se zamračil. „Ale po pravdě, nemůžeš se stát smrtijedem, Draco.“
   „A proč ne?“ zeptal se povýšeně Draco.
   Harry se v duchu usmál nad jeho domýšlivostí a nezralostí. „Protože, můj drahý,“ řekl s úšklebkem, „že mě je teprve sedmnáct a on je koneckonců už ve středním věku. Bude to snadné. Nezapomínej, že jsem ho už dvakrát porazil.“
   Draco zúžil oči. „Možná máš pravdu. Nicméně, budu požadovat ochranu.“
   Harry se doslova zazubil a vykouzlil kondom. „Tady je tvoje ochrana, zlatíčko.“
   Draco si ho od něho vzal stále se zúženýma očima. „Jsi fakt nemožný,“ řekl sarkasticky, než se ušklíbl. „A mimochodem,“ řekl, než na Harryho skočil a doslova ho přišpendlil k zemi, „pokud mě někdy znovu nazveš „zlatíčkem“ nebo něčím podobným, postarám se, že nebudeš nikdy schopný použít nějakou z těchto věcí,“ řekl, zatímco mu mávnul před nosem kondomem.
   „Fajn, tak potom myslím, že ho budeš muset nějak využít,“ oplatil mu stejnou mincí Harry. Momentálně byl totiž mírně vzrušený, když na sobě cítil Dracovu teplou váhu těla. Ne že by byl nějak těžký. Právě na opak. Nemluvě o tom, že si moc dobře uvědomoval, že ho Draco čím dál víc tlačí k zemi, s nohama po stranách jeho žaludku. A moc k tomu nepomohlo, když se Draco naklonil blíž k němu, až se jeho vlasy rozlily směrem k Harrymu. Znovu se šklebil.
   „Spíš tě mám rád přesně na tomto místě, Potříčku,“ pronesl Draco chraplavým hlasem.
   Harry přikývl. Dost pochyboval, že by mohl vůbec mluvit v tu chvíli. Celé jeho tělo bylo jak zmražené a všechno, co mohl dělat, bylo upřeně se dívat do Dracových stříbřitých očí. Byly tak podobné očím jeho otce, očím, které se smály, když se na něj Lucius nemilosrdně díval, zatímco ho Vodemort mučil. Přesto ale Dracovy oči… byly jiné. Ne zcela, ale přesto ano. Za maskou, kterou si Draco postavil, viděl až do jeho středu. Viděl, že jen jedna osoba to mohla udělat. Lidi, kterým důvěřoval nejvíc z celého světa, ho zranili. A jediní lidé, kteří mohli mít takovouto jeho důvěru, byli jeho rodiče.

   Neopětuju mu ten pohled, který mi dává on. Ne. Poslední člověk, který se takto na mě díval, mě zradil, a já nechtěl, aby se někdo na mě takhle znovu díval.
   „Nedívej se tak na mě, Pottere,“ řekl jsem varujícím hlasem. „Nezapomínej, že mám navrch.“
   Harry se na mě ale už po nekolikáté tu noc znovu uculil. „Opravdu?“ řekl, než se prudce vyšvihl a protočil se se mnou. Takže teď byl on nahoře, zatímco jsem byl pod ním. „Cože jsi to říkal?“ zeptal se ledabyle, zatímco zkoumal neviditelnou špínu za nehty u ruky.
   „Všiml jsem si, že se od nedávna zase směješ a ušklebuješ,“ okomentoval jsem to, když jsem ho s těmi nehty napodobil.
   „Myslíš? No jistě, to jsem se nedávno naučil od tebe. Taky jsem se naučil, jak se tvářit jako arogantní bastard,“ řekl, než provedl dokonalou imitaci mého úšklebku. Na chvíli se přitom zarazil, než dodal: „Naučil jsem se to, když jsem tě každý den pozoroval mezi lidmi okolo sebe.“
   Narovnal jsem se v zádech. „A proč jsi mě každý den sledoval?“
   Harry se začervenal. „No, bylo docela zábava tě pozorovat,“ řekl nervózně, zatímco si hrál s prsty u rukou.
   „Fakt?“ zeptal jsem se hedvábným hlasem. „No, ty jsi byl taky v hodinách docela zábavný. Myslím, že jsem věděl dřív než ty, že jsi jiný. Že jsi na kluky.“
   Vypadalo to, že ho to velmi zaujalo. „Opravdu?“ řekl se zdviženým obočím. „Jak?“
   „No, mohla by to být skutečnost, že jsi ukazoval velmi malý zájem o holky, a když jsi nakonec jednu pozval tehdy na ples, zcela jsi ji ignoroval a vypadal jsi, že jsi více zaujatý ostatními tanečníky než tím, že by sis s ní mohl zatančit. Nebo když už jsi konečně nějakou holku políbil, nevypadal jsi, že si to nějak užíváš a…“
   „Co? Jak ses o tom dozvěděl? Řekl jsem to jen Ronovi a Hermioně a oni si to nechali pro sebe. Nebo ne?“ vykřikl naprosto zmateně Harry.
   „Můj drahý Harry,“ řekl jsem pobaveně. „Nezapomínej, že jsi Harry Potter. To sis opravdu myslel, že Changová neřekla celé škole o tom, že se s tebou líbala?“
   Harryho ruce se zatnuly do pěstí. „Ta mrcha,“ zasyčel potichu. „Měl jsem to vědět, že šla se mnou ven jen proto, že jsem slavný.“
   „Vlastně, skoro celá škola byla na tvé straně a všichni si mysleli, že byla v tu chvíli tak trochu děvkou, když každému na potkání vyprávěla jaké bylo tě líbat. Můžeš děkovat svým nebelvírským kamarádům Weasleymu a Grangerové. Jakmile zjistili, že o tom Changová všude říká, šli a začali jí nazývat všemi možnými slovy a obhajovali tě.“
   Mohl jsem říct, že byl Harry více než překvapen těmito zprávami. „Opravdu?“ řekl nevěřícně.
   „Ano. Byli hodně neústupní ve výrobě obhajob, aby udrželi tvoji ctihodnost,“ řekl jsem mu, užívající si pozorování různých emocí, které si hrály s jeho tváří. Nejprve přišel zmatek, pak popření a nakonec nepatrná hanba, než se chystal zvednout.
   „No tak, kam jdeš?“ řekl jsem, chytil ho za ruku a přitáhl zpět k sobě.
   „Musím se omluvit Hermioně,“ zamumlal neurčitě.
   „Mudlovské šmejdce? Proč?“ zeptal jsem se trochu podrážděně.
   „Neříkej jí tak. A je to kvůli tomu, že jsem jí předtím urazil, než jsem se s tebou dnes večer střetnul. A teď cítím vinu, protože vím, že je to dobrá kamarádka,“ řekl Harry.
   „Ach, nikam nechoď,“ řekl jsem.
   „Proč ne?“ zeptal se zaraženě.
   „Protože je tady venku docela chladno a ty hřeješ. Nechci nechat odejít má soukromá kamna,“ řekl jsem.
   Harry si odfrkl. „Ty jsi opravdu rozmazlený fracek. Nejsi ty Malfoy? Ale možná, že tohle tě umlčí,“ řekl, sklonil se a políbil mě. A se vším všudy!
   Bylo to neuvěřitelné. Jeho rty byly měkké a teplé a jednou rukou zajel do mých plavých vlasů. Otevřel mírně ústa, žádajíc tak o přijetí. Zcela jsem mu to dovolil a užívali jsme si francouzáku. Nestrčil ale celý jazyk do mé pusy, jak si většina lidí myslí, že je to nejlepší. On byl ale více důvtipnější. Jeho jazyk mírně prozkoumal má ústa, než se střetl s tím mým. Jedna z jeho rukou proklouzla pod mou košili, než sem následně cítil jeho druhou ruku, jak přejíždí po mých svalech na hrudi. Vytáhl svou druhou ruku z mých vlasů a pohladil mě jemně po líci. A pak se nepatrně odtáhl. Na protest jsem zakňučel a pokusil se ho znovu políbit, ale on mě nenechal.
   „Ne, Draco,“ řekl jemným, ale přesto pevným hlasem.
   „Dobře,“ řekl jsem nakvašeně, zkřížil si ruce na hrudi a podíval se stranou.
   Harry se začal smát. „Nebuď takový,“ řekl, roztrhl mé paže a přitáhnul si mě k sobě. „Pokud jsi tak dobrý, tak v tom můžeme pokračovat později,“ řekl, zatímco mě objal.
   Vrátil jsem mu objetí. „Dobře,“ zopakoval jsem už trochu míň nevrle. „Běž se jí omluvit, pokud musíš, ale pak tě chci ve své posteli v mém soukromém pokoji, dnes večer.“
   Harry na to jen protočil oči, než svraštil čelo. „Ty máš soukromý pokoj?“
   „Ano,“ řekl jsem. „Můj otec zaplatil Brumbálovi, abych dostal pokoj sám pro sebe.“
   Harrymu doslova vystřelilo obočí nahoru. „Brumbál byl podplacený?“ řekl nevěřícně.
   „Myslím, že bys tomu tak mohl říkat,“ odpověděl jsem mu s pokrčením ramen. „Proč jsi tak překvapený? Brumbál je člověk, stejně jako každý jiný. A neviděl žádnou škodu v přijmutí peněz za to, že mě dá soukromý pokoj.“
   Harry si povzdechl. „Vždycky jsem si myslel, že by Brumbál nikdy nejednal s některými studenty rozdílně, bez ohledu na to, o kolik peněz má jeden student víc než druhý.“
   „Ach, ale je v pořádku, když někomu věnuje speciální zacházení, když jde o trest,“ řekl jsem mírně rozzlobeným hlasem.
   Harry se zamračil. „Co tím myslíš?“
   „Víš moc dobře, co tím myslím,“ řekl jsem, než jsem se posadil a odsouval se od něho. „Létající auto, mlátivá vrba, Sirius Black… nemysli si, že si zbytek nás nevšiml.“
   Harry přikývl. „Myslím, že máš pravdu. Omlouvám se,“ řekl, vypadajíc vinně. „Takhle jsem na to nikdy opravdu nemyslel.“
   „To je dobře, ty pošetilý chlapče,“ řekl jsem s potřesením hlavy.
   „Musím teď jít,“ řekl a políbil mě rychle na rty, než se postavil. „Ahoj, Draco. Uvidíme se později.“
   „Ahoj,“ řekl jsem a sledoval ho, jak šel, až k hradu. Mírně jsem se zachvěl a přitáhl si kabát k tělu. Měl jsem pravdu. Opravdu držel v teple.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10