TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Své jméno zapři, odřekni se otce


    autorka: Sabada Nefertiti Rheia
    postavy: Draco/Ginny
    žánr: romantika
    info: zamilovali se, navzdory rodinám, zamilovali se, možná, že v nich dostali Romeo a Julie druhou šanci. Jak to všechno skončí?

     18.063 znaků/3.179 slov    vloženo: 16.12.2007    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Londýnský maškarní ples býval vždy vrcholem sezóny, sešla se zde celá Londýnská smetánka a tak tomu bylo i dnes. Mnoho dam a slečen v překrásných róbách a mocní muži v oblecích a všichni na tváři škrabošku. Mnoho mladíků obletovalo dívku bílé kůže, se kterou kontrastovaly ohnivé vlasy vyčesané do vysokého drdolu, byla tak překrásná a dlouhá temně smaragdová róba a maska stejné barvy dodávala té neznámé tajemný nádech.
   Z rohu na druhé straně sálu dívku pozoroval mladík v černém, plavé vlasy mu padaly do očí, kterými si prohlížel nově příchozí. Téměř nedýchal, to se mu snad ještě nikdy nestalo, musel ji mít, za každou cenu a věděl to, a taky věděl, že cena, kterou zaplatí, bude vysoká.
   Možná příliš vysoká.
   Znal tu dívku, poznal ji hned, jak vkročila do sálu. Poznal její držení těla, její vlasy a věděl, že pod tou maskou je stejně půvabná jako teď. Pomalu opustil své místo a vykročil směrem k té, s níž si přál strávit celý dnešní večer.
   Pomalu k ní přistoupil: „Smím prosit?“ zašeptal do ticha. Pomalu zvedla oči a podívala se na mladíka, jež ji žádal o tanec. Poznala ho ještě dřív, než ho uviděla, poznala jeho hlas. Chtěla odmítnout, ale teď, když se dívala do jeho očí, musela souhlasit.
   Začali tančit.
   „Proč já?“ zeptala se po chvíli,
   „Nevím, ale hned jak si vešla do místnosti, věděl jsem, že dnes už si s jinou nezatančím,“ zašeptal odpověď a pomalu otočil svou tanečnici, než si ji zase přitiskl do náruče.
   „Myslel jsem, že nepůjdeš.“
   „Také jsem chtěla odmítnout.“
   „Ale neodmítla jsi.“
   „Ne… Neodmítla, ale teď nevím, zda to bylo správné rozhodnutí.“

   Tančili spolu celou noc, oči jeden pro druhého, neřekli si kdo jsou, nemuseli, věděli to. A oba si uvědomovali tu náhlou blízkost a touhu. Než sluneční úsvit zaplašil hvězdy slíbili si, že se znovu uvidí. Když se loučili, políbili se a oba věděli, že si podepsali rozsudek.


   Nad Bradavickým údolím se pozvolna objevovalo slunce. Svítání. Stíny se zkracovaly a světla přibývalo. A Bradavický hrad se pomalu probouzel k životu. Všude bylo slyšet nespokojené reptání studentů. Jen v jednom nepoužívaném kabinetě si nikdo na nic nestěžoval.
   Ti dva, co tu byli, se k sobě tiskli tak pevně, jako by se neměli už nikdy oddělit. Hladil ji po vlasech a do jeho školní uniformy se pomalu zapouštěly její slzy. Zase plakala, každé ráno a každý večer v tomto kabinetě to končilo slzami a jedinou otázkou : „Co s námi bude?“ A ani jeden z nich neznal odpověď.
   A zvonek ukončil to krátké setkání.

   „Jdete pozdě, pane Malfoyi.“
   „Omlouvám se, paní profesorko, už se to nestane.“
   „To jste říkal už minule, milý pane Malfoyi, proto dnes večer přijdete ke mně do kabinetu a já vám udělím menší trestík. Spolehněte se, že pak již nebudete chodit pozdě na mé hodiny přeměňování.“
   „Ano, paní profesorko.“
   „Všimli jste si, že Malfoyi chodí v poslední době jako tělo bez duše?“ zeptal se Harry svých kamarádů po hodině.
   „Stejně jako Ginn, kdybych je neznal, řekl bych, že spolu něco mají, odvětil Ron a všichni se rozesmáli.

   Vysoká dívka spěchala po školní chodbě, když v tom jí čísi ruce zatáhly do nepoužívaných umýváren u Ufňukané Uršuly.
   Pak ji políbil, odejmul a zašeptal: „Já už to nemohl vydržet, a navíc se večer neuvidíme, dostal jsem školní trest.“
   Znovu jí políbil.
   „Já taky, od McGonalky, prý se za ní mám večer stavit.“
   V tu chvíli se mladík rozesmál a zvedl dívku do vzduchu a zatočil se. Začala se taky smát a objala ho.
   „Draco, čemu se vlastně smějeme?“
   „Uvidíš večer.“
   „Říkal jsi, že se neuvidíme.“
   „Asi se uvidíme, má krásná Satine.“
   „Neříkej mi tak, ona byla…“
   „Krásná, krásná jako ty, má Satine, můj diamante.“
   „Musím jít, jinak zase přijdu pozdě, Draco, a ty bys měl jít taky.“ Políbila ho a rychle odběhla.

   „Jak jsi ty mohla dostat trest?“
   „Prostě mohla, Ronalde, to se tak občas stane, víš? Ty bys to měl vědět, máš totiž školní trest každou chvíli.“
   Práskla za sebou dveřmi a odešla. Ron se obrátil na Harryho. „No chápeš jí?“
   „Ne a ani se o to nesnažím, Rone.“
   Ron hodil po příteli učebnicí. „Fakt vtipný, jenže mě na ní záleží.“
   „Však mě taky, ale školní trest přece není taková tragédie.“
   „Harry, proč vy dva jste se vlastně rozešli?“ Ron pohlédl na svého nejlepšího přítele.
   „Rone, to víš… sakra neptej se mě na to, já to totiž nevím. Já jí miluji, ale ona mě už asi ne,“ smutně podotkl Harry.

   „Jak se ti líbí dnešní setkání, má Julie?“ zašeptal Draco do ucha dívce, která o něho byla opřená.
   „Líbí, ale proč mi říkáš Julie? Jsi snad Romeo?“
   „A chtěla bys? Chtěla bys, abych byl Romeo a ty Julie? Hodí se to na nás, já sem Monték a ty…“
   „Kapuletová“ dokončila za něho větu a políbila ho.
   „Znám jejich příběh téměř nazpaměť, četl jsem to asi tisíckrát.“
   „Já taky, zrovna to zase čtu, mám tu knížku schovanou pod polštářem. Dostala jsem ji od našich k patnáctinám, a od té doby sem ji nedala z ruky, ale jak ty jsi přišel ke knize mudlovského autora?“
   „Dost pochybuji, že Shakespeare byl mudla, to totiž není dost dobře možný.“ Oba se rozesmáli.
   „Tvůj přístup k životu mě jednou zničí, Draco, nebo radši Romeo?“
   „Jak chceš ty, má Julie.“
   „Pak můj drahý, buď mi navždy Romeem, a pokud spolu jejich osudu máme jít vstříc, pak na co ještě čekáme, půjdeme dál, kupředu, jen ty a já.“
   „Miluji Vás, má Julie. A stejně tak mám rád, když mluvíme tak, jako v tento čas.“
   „Asi jsem se zbláznila.“
   „No, do mě doufám.“
   „Víš co, miláčku, strč si ten svůj neodolatelný úsměv třeba do…“
   „Do kapsy, má drahá.“
   Další společný záchvat smíchu.
   „D?“[Dý]
   „Ano, ty zase pláčeš?“
   „Co s námi bude, až se to dozvědí. Oni to nepochopí, oni nás nepochopí, nikdy mi to neodpustí a tebe zničí.“
   „Já se jich nebojím. A ty už neplakej, tebe trápí, že se schováváme vid?“
   Jemně, téměř neznatelně přikývla a přitulila se k němu ještě blíž. Objal ji, a pohladil ji po vlasech. „Mám tě rád a měl bych tě rád, i kdyby si byla třeba Longbotomová, věř mi, nezáleží mi na tom, z jaké rodiny pocházíš, důležité je jenom to, že když jsem s tebou, tak jsem konečně šťastný.“
   „I já jsem šťastná, a mám tě ráda.“
   Políbil ji a přitiskl ji k sobě ještě blíž. V tom vrzly dveře. Oba vzhlédli. Vyběhli na chodbu, ale to jediné, co zahlédli, byl mizející hábit na konci chodby.
   „Zlato, mám dojem, že už to není jen naše tajemství.“
   Podívala se na něj a on v jejích očích uviděl záchvěv strachu.

* * *

   Ten dopis mu ráno přišel. Hned jak ho uviděl, přešla ho chuť k jídlu. Rozhlédl se po velké síni. Hledal cokoliv podezřelého, nenašel. Podíval se směrem k ní a jeho pohled se střetl s tím jejím. Překonal svůj vnitřní strach a usmál se. Poprvé v životě děkoval bohu za svou bledou pleť.
   Znovu se podíval na ten dopis, to písmo znal. Už ho někdy viděl, věděl to, jen nevěděl kde. Bohužel.
   Celý den myslel na ten dopis, a tušil v něm předzvěst něčeho hrozného, něčeho zlého.

   Oběd a další dopis. Rozhlédl se po velké síni a zabloudil pohledem i k jejímu obvyklému místu. Bylo prázdné. A její přátelé byli ve tvářích značně pobledlí.
   Zastavilo se mu srdce. „To přece nemůže být pravda,“ pomyslel si. Harry zachytil jeho pohled a rozhořčeně vstal a vydal se směrem k Dracovi, ten mu vyšel vstříc.
   „Kde je Malfoyi?“
   „Co se jí stalo, Pottere?“ Obě otázky zazněly současně.
   „Já nevím, kde je, Pottere. Kdy zmizela?“
   „Co je ti do toho Malfoyi? Je to má sestra a jeho holka!“ přerušil Harryho s Dracem Ron. „A mě by zajímalo, co si ji udělal, ty parchante.“ Větu ukončila dobře mířená pěst, která zasáhla Dracův obličej.
   „Weasleyi,“ promluvil Draco a hlas se mu klepal podivnou směsicí strachu a vzteku, „Já jí nic neudělala, rozumíš. Nikdy bych jí neublížil a pokud vím, ona je sice tvá sestra, ale jeho holka to rozhodně není. Kdy zmizela??? Panebože.“
   Zamrkal, aby zaplašil slzy hořkosti, vzdychl a chtěl pokračovat, ale v tom mu zabránila další rána, a další a další. Rány dopadaly rychle, Ron do Draca mlátil, hlava nehlava a Draco se nezmohl na sebemenší odpor, rány nevracel. Ronovi přátelé se snažily přerušit ten vodopád ran, bez úspěchu.
   Draco viděl Ronovu pěst jak se neustále míhá a jak naráží do jeho těla, ale nic nevnímal, jediné co cítil, byl strach. A tu kdesi v davu zaslechl: „Romeo dostává nakládačku.“ Ron se zastavil, slyšel to stejně dobře jako Draco, ale na rozdíl od něj nepoznal kdo tuto větu vyřkl. Draco ho poznal a najednou si vzpomněl čí je to písmo.
   „Zabiny, kde je?!?“ Draco se otočil na zmijozelského spolužáka a nyní to byl on, kdo někoho bil. „Tak kde je, Zabiny, co jsi ji udělal.“
   „Tak dost, pane Malfoyi, okamžitě mi vysvětlete, co to děláte.“ Draco hlas nebelvírské ředitelky ani nevnímal, dál bušil do vyděšeného Zabínyho, který byl sice bezmála stejně vysoký jako Draco, ale ani ne z poloviny tak silný.
   „Nemůžeš jí najít, co? Ale být tebou, hledám rychle, protože po setmění ji možná nenajdeš.“ Draco vzhlédl na strop Velké síně, slunce se klonilo k západu. Přeběhl mu mráz po zádech. Znovu se podíval do tváře Blaise, který se bezmocně choulil u jeho nohou a tu si všiml jehličí na jeho hábitu. Les. Znovu se podíval vzhůru, slunce se dotýkalo horizontu.
   Nevnímaje rozhořčené hlasy profesorů a nadávky spolužáků, pomalu překročil Zabinyho tělo a dal se do běhu. Už věděl kde je, jen ať přijde včas.
   Přeběhl bradavické pozemky a vběhl do lesa. Stíny se již znatelně prodloužily, slunce zapadalo. „Ginny! Julie, Ginny!!!“ Neustále pobíhal po lese a volal její jméno, doufal že se ozve, musí se ozvat, musí být v pořádku. Zakopl a znovu vstal, potácel se lesem a nevnímal krev tekoucí po jeho obličeji a ani nové rány od lesního porostu. Musel ji najít za každou cenu.
   Znovu zakřičel, ale tentokrát se zdálo, že mu někdo odpověděl. Zavolal znovu. Ano, ano už ji slyší, už ji i vidí.
   Byla uvázaná u stromu, hlavu vyvrácenou na zad, vlasy od bahna a tvář od krve. Byla skroucená v podivné pozici a ztěžka oddechovala. Sklonil se k ní. Vzhlédla
   „Ach, Draco, bála jsem se…“
   „Nemluv,“ přerušil ji a snažil se poradit si s lanem. Vyděšeně vzhlédl k nebi, už bylo málo světla a oni byli dost hluboko v lese. Příliš hluboko v lese. Konečně uzle povolili a on ji vzal do náručí, tak jemně, jakoby nesl porcelánovou panenku. Omdlela.
   S Ginny v náručí se dal do běhu. Les se probouzel a on tu nehodlal být déle, než bylo nezbytně nutné. Konečně byli venku z lesa, právě včas, protože slunce právě zapadlo. Vydechl úlevou a políbil Ginny do vlasů, „Už je dobře Ginny, už je dobře, už je dobře.“ Vzhlédl směrem k bradavickému hradu a dal se znovu do běhu. V polovině cesty se srazil s Harry a Ronem.
   „Malfoyi, cos to….“
   „Co je jí?“
   „Buďte zticha a raději vzbuďte Pomfreyovou, hned, dělejte, nestůjte tady!“ Zase se dal do běhu a sledoval Harryho záda mizející ve večerním šeru. Ron klusal vedle něj.
   Konečně pod nohama ucítil kamennou podlahu. Byli na ošetřovně. Ron mu otevřel dveře a Draco položil bezvládné dívčí tělo na bělostnou postel. V tu chvíli dorazila i madame Pomfreyová. Okamžitě vyhnala chlapce na chodbu a dala se do ošetřování.
   Jen co se za nimi zaklaply dveře, opřel se Draco o stěnu a svezl se k zemi, hlavu schoval mezi kolena. Harry a Ron postávali opodál, oba stejně bledí a vyděšení.
   „Malfoiy, co se opravdu stalo?“ odvážil se prolomit ticho Harry. Draco vzhlédl a oba hoši si všimli slz na jeho tváři, které se pomalu mísily s krví. Draco polkl a pak pomalu promluvil, ale ne na Harryho ani na Rona, mluvil jen tak do prázdna.
   „Byla uvázaná v lese, jako nějaký zločinec, jako zvěř, její krásná tvář byla od krve. Plakala, ale ona nesmí plakat, ona má být šťastná. Je tak krásná, tak krásná a ten, co jí to udělal… já ho zabiju, já jí pomstím.“
   „Koho chceš zabít, Zabinyho?“ Při zvuku toho jména Draco sevřel ruce v pěst a tiskl je k sobě tak silně, až mu zbělaly klouby. Zvedl oči a poprvé za tu dlouhou dobu, co tu byl, mluvil k někomu. Díval se na Rona tak nenávistně.
   „Už nikdy, nikdy přede mnou neříkej to zatracený jméno! Nikdy, rozumíš?“ To už byl Draco na nohou a celou vahou svého těla tiskl Rona ke zdi. „Nikdy!“
   „Pane Malfoyi, co to děláte?“ Chladný hlas Severuse Snapea přinutil Draca pustit svou oběť. Znovu se opřel o stěnu a svezl se k zemi a hlavu zase schoval mezi kolena, ale tentokrát se jeho tělo začalo otřásat a občas byl slyšet i hluboký, teskný, zoufalý vzlykot. Draco Malfoy poprvé v životě plakal.
   Všichni kdo se sešli na ošetřovně, tedy celý profesorský sbor, Harry, Ron a Hermiona, jen mlčky přihlíželi. To, co se stalo ten večer, bylo hrozivé a pláč mladého Malfoye zoufalý. Všichni tam stáli, neschopni se pohnout nenadálostí tohoto výjevu.
   První se probrala Hermiona, klekla si vedle dříve nenáviděného spolužáka a pokusila se ho obejmout. Odstrčil jí. Zkusila to znovu, tentokrát se Draco otočil a opřel se o ní a dál usedavě plakal.
   V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vešla madam Pomfreyová. Draco byl v tu chvíli na nohou a bradavickou ošetřovatelku naráz zaplavilo mnoho dotazů ohledně zdraví mladičké Ginny Weasleyové. Jen Draco mlčel a sledoval ji. Ve tváři bledý a celý od krve se zatajeným dechem.
   „Pane Malfoyi,“ začala madame Pomfreyová, „musím Vám říct, že jste ji přinesl právě včas, ještě chvilku a nemusela by to vůbec přežít.“
   „Takže je v pořádku?“ zavolalo několik hlasů zároveň
   „Nepřerušujte mne, prosím. Rány jsem ošetřila a dala jsem slečně Weasleyové nějaké léky na uklidnění, takže nyní spí. Mám ale obavu, že omračovací kouzlo, které na ní bylo použito, bylo silné a nesprávně použité.“
   „Co to…“
   „To znamená, že slečna Weasleyová bude mít pravděpodobně nějaké následky. Nevím jak dlouho budou přetrvávat, možná jen pár dní, možná i let.“
   Ticho, Ronovo zaúpění, Hermionin vzlykot a Dracovo: „Můžu jí vidět?“
   „Dnes ne, pane Malfoyi, dnes ne. Mám pro Vás vzkaz, ale nejprve vyřídím vzkaz pro pana Weasleyho: mám Vám vyřídit, jako kdybych byla nějaká sova či co, no nic. Mám vám vyřídit, že tady pan Malfoy je dobrý člověk. A Vám, pane Malfoyi, mám říct, je to tak hloupé: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová.“
   „Děkuji madame Pomfreyová. Mnohokrát vám děkuji.“ Dracův hlas byl klidný jako dřív, po pláči nebylo ani památky. Přesto to byl hlas plný citu. Draco se pomalu otočil a odešel.
   „Chápete ho někdo?“ zeptal se Ron a rozhlédl se po všech přítomných. Ti jen zavrtěli hlavou.

   „Já necítím nohy. Já nemůžu hýbat nohama.“ Ginnin vyděšený hlas zněl ztichlou ošetřovnou. „A kde je Draco? Chci ho vidět.“
   „Odešel do Prasinek, Ginny, je mi to líto. A neboj se, ty nohy budou určitě v pořádku,“ snažila se Hermiona uklidnit svou kamarádku.
   „A jak se budu pohybovat po hradě? Jak budu tančit? Sliboval mi, že spolu půjdeme na ten ples, co bude. Nikam nepůjdu. Nemám proč, Draco odešel, a tančit taky nemůžu.“ Začala plakat.
   „Po hradě se budeš pohybovat po tomhle.“ Hermiona ukázala na kolečkové křeslo stojící opodál. „Je upravené, tak trochu kouzelnicky, jinak je to mudlovský vynález. A na ten ples můžeš jít s námi.“
   Ginny se otočila na druhý bok a začala plakat.

   Dny plynuly a ples se neúprosně blížil. A Ginny sedící ve své kolečkové židli se dívala z okna na padající déšť. Dveře do její ložnice se pomalu otevřely a v nich stála Hermiona v plesových šatech.
   „Ginny, tohle ti přišlo,“ řekla, podávaje Ginny veliký balík. „Rozbal to.“ Ginny zatáhla za stužku a hedvábný papír se snesl k zemi. Dívky užasle hleděly na smaragdové plesové šaty z látky tak lehké, jako by byly ušité z pavučin.
   „Nejsou to ty šaty, které si měla…“
   „Jsou, Mio, jsou to ony, kde je proboha našel?“

   Ples byl v plném proudu a Ginny seděla s Harrym u stolu. Hermiona a Ron tančily waltz. Hudba přestala hrát a oni se vrátili ke svým přátelům. Harry chtěl začít rozhovor, který však přerušil jiný hlas:

   „Mám ještě poslouchat? Či odpovím?“

   „Tvé jméno jenom je můj nepřítel.
   Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
   Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha,
   ni paže, ani tvář, ni jiná část,
   patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?
   Copak je po jméně? Co růží zvou,
   i zváno jinak vonělo by stejně.
   A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,
   by nebyl o nic méně drahocenný
   než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!
   A za ně, které není částí tebe,
   si vezmi mne!“

   „Beru tě za slovo.
   Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn.
   Už nechci nikdy víc být Romeo.“

   „Kdo jsi, ty muži zahalený tmou,
   že do mých tajů takhle vpadáš?“

   „Jménem ti říci nedokáži, kdože jsem.
   Mé jméno se mi protiví, že tobě
   nejdražší světice, je proti mysli.
   Mít je tu napsané, já bych je roztrh!“

   „Sto slov jsem sluchem ještě nevypila
   z těch drahých úst, a přece znám ten hlas. –
   Nejsi ty Romeo? A nejsi Montek?“

   „Ni to, ni ono, máš-li mi to za zlé.“

   „Kde ses tu vzal? A proč jsi přišel? Mluv!
   Zahradní zeď je vysoká a strmá,
   a toto místo smrt, když uvážíš,
   kdo jsi, kdyby tě zastih někdo z našich.“

   „Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď.
   Let lásky nezastaví ani hradby.
   Co láska může, to i udělá,
   a tvojí příbuzní mi nezabrání.

   Smím prosit, má dámo?“ Draco ukončil shakespearovský dialog. A zrovna v tu chvíli začali hrát překrásný valčík.
   „Jak já bych mohla tančit?“ Ginny vzhlédla a podívala se do Dracových očí. A on místo odpovědi vzal svou Julii do náručí a začal se točit v rytmu valčíku. A tak spolu tančili. Jen oni dva a měli pro sebe celý svět a všechen jeho čas.


   Londýnský maškarní ples býval vždy vrcholem sezóny, sešla se zde celá Londýnská smetánka a tak tomu bylo i dnes. Mnoho dam a slečen v překrásných róbách a mocní muži v oblecích a všichni na tváři škrabošku. Překrásná žena stála vedle mladého muže, dlouhá temně smaragdová róba a maska stejné barvy dodávaly jí tajemný nádech.
   „Smím prosit?“ Zašeptal do ticha její průvodce. Pomalu zvedla oči a podívala se na něj.
   Začali tančit.
   „Proč já?“ Zeptala se po chvíli,
   „Nevím, ale hned jak si vešla do místnosti, věděl jsem, že dnes už si s jinou nezatančím.“ Zašeptal odpověď a pomalu otočil svou tanečnici, než si ji zase přitiskl do náruče.
   „Vzpomínáš na den, kdy jsi mi to řekl poprvé?.“
   „Nikdy na něj nezapomenu, chtěla jsi odmítnout.“
   „Ale neodmítla jsem.“
   „Ne… Neodmítla, a teď už vím, že to bylo správné rozhodnutí.“
   Tančili spolu celou noc, oči jeden pro druhého. A oba si uvědomovali tu náhlou blízkost a touhu. Kdyby jí před půl rokem někdo řekl, že bude tančit, vysmála by se mu. A teď tu je a tančí. Tančí a doufá, že takový jako je tento tanec bude i její život.