TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Tak takhle jsme dopadli


    autorka: RalaMak
    postavy: Hermiona/Pansy
    žánr: romantika/humor
    info: „Jsi mudlovská šmejdka, Hermiono!" „Vím, že tě docela to moje zasnoubení vzalo, Pansy. Ale takhle se změnit?

     10.085 znaků/1.753 slov   vloženo: 12.11.2011    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Už tě nikdy nechci vidět!" Křičela na něj.
   „Fajn, já tebe taky ne."
   „Jsi naprostý idiot, Ronalde!"
   „A kdo jsi ty? Nejlepší čarodějka ročníku? Sotva! Ty jsi jenom mudlovská šmejdka, Hermiono!"
   „Vážně? Že jsem si toho nevšimla! Co že ti to začlo vadit?" Otočila se, aby zakryla slzy a vyběhla z Nebelvírské společenské místnosti. Nechtěla s nikým mluvit, její nejlepší kamarád a ještě před půl hodinou její kluk ji nazval mudlovskou šmejdkou. Ten, kterému tolik věřila. Proč? Ptala se sama sebe. Chtěla být sama, nechtěla slyšet vlezlé otázky či posměšky a pro takovou chvíli neznala lepší místo než komnatu nejvyšší potřeby. Byl tu ale jeden háček: projít mezi tolika studenty než se dostane do sedmého patra… No co se dá dělat! Snad si toho nevšimnou. Vždyť jsem přece jen mudlovská šmejdka. Uklidňovala sama sebe Hermiona.

   Seběhla do vstupní síně a narazila na velké množství studentů odcházejících z oběda na další hodinu. Proplétala se mezi nimi až ji od schodů vedoucích do dalších pater dělil jen houf zmijozelských v čele s kým jiným než s Malfoyem, který jim právě líčil nějakou velice směšnou historku. Hermiona se zhluboka nadechla a vykročila směrem k nim. V mysli si stále říkala: jen se jim nekoukej do očí, uklidni se, nevšimnou si tě, mají na práci důležitější věci… Ale to, co nechceme, se většinou splní zrovna v takových chvílích, kdy jsme takříkajíc „na dně".
   „Hej, Grangerová! Co se ti stalo, že bulíš? Budu hádat…" Jdi, jen klidně, nedej na sobě nic znát, hlavně mu znovu nenafackuj, to bude dobrý, to bude dobrý… „Weaslánek uviděl pavoučka a dostal infarkt?" Rozchechtal se Malfoy a s ním i celá skupina. Hermionu ale udivilo, že neslyší ten posměvačný smích Pansy Parkinsové. „Nebo nenatáhl náhodou bačkory Potter, když uslyšel, že má proti mně nastoupit ve Famfrpálu?" Pokračoval Malfoy ve své minutě slávy. Hermioně vhrkly do očí slzy a přes vodovou clonu uviděla černovlasou dívku stojící za Dracem a pohlíží na něj s nesouhlasným výrazem. Ne, to není ona. To nemůže být Parkinsonová, ta vždy visí na každém jeho slově, je jako jeho poskok…

   Co ho to zase napadlo? Nemůže si za terč najít někoho jiného? Co s ní furt má? Proč jenom ona, po škole běhá spousta mudlovských šmejdů, tak proč zrovna Grangerová… Pansy se zarazila ve svých myšlenkách. Vždyť takhle nikdy nepřemýšlí! Je to přece mudlovská šmějdka, tak proč by ji jí mělo být líto? Nechápala to. Všimla si slz v jejích očích a zase ji udivilo, že ji jakoby bodlo u srdce. Hermiona se rozběhla po schodech nahoru tak rychle jak dokázala. A ani se neotočila, jestli někdo nejde za ní, nebo jestli Malfoy vychrlil ještě nějakou poznámku - bylo jí to jedno. Pansy se otočila k Dracovy.
   „To si vážně nemusel!" Řekla a spařila ho pohledem. Otočil se na ni a pohlédl jí do očí.
   „Jak to, že se jí najednou tak zastáváš, Pansy?"
   „Nikoho se nezastávám!" Bránila se.
   „Ale jo! Jindy bys k tomu přidala další ze svých trefných poznámek!"
   „Řekněme, že prostě nemám náladu." Odsekla a obrátila se směrem k schodišti. Zarazil ji a políbil ji na rty tak necitlivě, že Pansy zasténala. Znovu na ni pohlédl. „Vím, že tě docela vzalo to moje zasnoubení, vím, že sis dělala naděje, ale že by tě to takhle změnilo. Co se děje?" Vysmekla se mu. „To, že ses zasnoubil, se mnou nic neudělalo. Sice si stále myslím, že Astorie je naprostá kráva, ale to se mnou nic nedělá, a přestaň mě laskavě vyslýchat!" Znovu se obrátila ke schodům a tentokrát ji Draco nezadržel.

   Vydala se nahoru, po chvilce už ani neběžela, jen pomalu kráčela do sedmého patra.
   A ani si nevšimla, že se za ní vydala Pansy. Snažila se, aby ji nezahlédla, chtěla vědět kam má namířeno. Došly do sedmého patra, první se postavila před zeď a druhá vystoupila ze stínu. Přistoupila k Hermioně zezadu a položila ji ruku na rameno. Jak ucítila jemný dotyk, něco co se jí dotklo na rameni, rychle ucukla a obrátila se. Před ní stála Pansy Parkinsonová. Vykulila oči.
   „Co chceš?" Odsekla odtažitě a o krok ustoupila. Byla to přece zmiozelačka.
   „Chci se ti omluvit."
   „Omluvit?!" Hermiona nevěřila svým uším, ta arogantní kráva se jí omlouvá?
   „Ano, omluvit za Draca, za sebe. Byla sem kráva, že sem se tak chovala…" Pansy se na tváři zaleskla slza. Když ji Hermiona zpozorovala, něco ji bodlo u srdce, zavřela oči a začala se soustředit… Za zlomek vteřiny se před nimi objevily dveře.
   Chytla Pansy za ruku a vtáhla ji do malé útulné komnaty vybavené pohodlně vypadajícím starorůžovým gaučem, bílým stolkem, dvouma křesly stejné barvy jako gauč. Na podlaze se vyjímal měkoučký béžový koberec a na něm, tak jak na ostatních kusech nábytku, záplava rozmanitých polštářků všech barev, materiálů a velikostí, na které si Hermiona při vytváření komnaty vzpomněla. Byly tam maličké modré, chlupaté růžové, žluté i kulaté zelené, veliké červené… Pansy ohromeně vydechla, když vstoupila do krásné komnaty s jedinou lampou, na stole se vyjímaly dva světle zelinkavé šálky a konvice s čerstvě uvařenou kávou.
   Po chvilce, kdy tam tak stály, si uvědomily, že se stále drží za ruce. Rychle se pustily - jako by nic. A Hermiona jako stvořitel tohoto pokoje vybídla Pansy, aby si sedla na měkký gauč. Ona sama si sedla naproti do stejně pohodlného křesla a nalila kávu do šálků. Pansy se na ni usmála. Jak ji podávala šálek, jejich ruce se zase setkaly, ten jemný dotyk dívčích prstíků. Pansy usrkla černé lahodné kávy, a znovu položila šálek na stůl.
   „Proč se tak musím chovat, Grangerová?"
   „Hermiono." Opravila ji.
   „Hermiono, proč? Všecko sem to dělala kvůli němu…"
   „Nemusíš o tom mluvit." Hermiona ji přerušila.
   „Ale já chci, nikdo mě nikdy neposlouchá, potřebuju to. Všechno, všechna ta přetvářka byla jen kvůli Dracovy, kdybych sem se tak nechovala, ani by si mně nevšiml. A teď se zasnoubil s tou pitomou blondýnou Astorií. Ale teď k němu nic necítím, už mně ani nepřitahuje. A až teprve teď si uvědomuji, že sem se chovala jako naprostá kráva. Ani nevím, jestli mi dokážeš odpustit, vždycky sem se k tobě chovala tak hnusně…" Začala se třást a po jemných tvářích se jí začaly kutálet slzy. Hermiona si před ni klekla, položila si ruce na její kolena a chytla ty její.
   „Říkám ti, že ať to necháš plavat, odpouštím ti! Mně taky zradil ten, který byl od prvního ročníku můj kamarád, ten, kterýho jsem tak dlouho milovala, mi řekl, že jsem mudlovská šmejdka. A to ještě před pár dny tvrdil, že mu to nevadí. Pansy, nic si z toho nedělej." Sedla si vedle ní a ani nepřemýšlela nad tím, že ji objala.
   Pansy se na ni podívala, na krásné oříškové oči, nezkrotné vlasy… A žádná z dívek si neuvědomila, že se jejich rty setkaly v jemném, až motýlím polibku. Na chviličku se od sebe odtáhly, jen tak aby se na sebe znovu mohly podívat. Nikdy by ani jednu nenapadlo, že se někdy dostanou do takové situace: obě opuštěné, obě začaly pociťovat odpor k mužům, které ještě před pár dny ne-li hodinami milovaly… Znovu se políbily, ne už tak jemně, ale polibek prohlubovaly, a snad by se od sebe neodtrhly, kdyby se nemusely nadechnout. Jemné dívčí doteky na tvářích a na krku, vždyť by si také vůbec nevšimly, že z nich zmizely košile, kdyby je neovanul studený vzduch. Jako první se zachvěla Pansy. Byla drobnější, byť jen o pár centimetrů, nebyla tak štíhlá jako Hermiona, možná její štíhlé ladné tělo ji na ni vždy tak fascinovalo. Jak si všimla, že se její menší společnice třese, objala ji a rty ji začala zahřívat klíční kosti. Druhá její ruka mířila po měkkém boku ke stehnům, která začala třením zahřívat…

   Probudila se uprostřed noci. Ležela nahá na pohovce a jen Hermionino obětí, noha přehozená přes její stehna, ji zahřívaly. Pohladila ji po tváři, aby ji probudila. Hermiona se lehce zavrtěla a otevřela oči. Podívala se na Pansy.
   „Kolik je hodin? To se budou učitelé zlobit, že provádíme takové věci, místo aby jsme seděly poslušně v lavicích, že jo?" Usmála se a políbila ji. Polibek jí oplatila.
   „Co jiného od tebe čekat, Mio."
   „Hele, Pansy, nezlob. Já neřekla, že toho lituju." Řekla, neudržela se a začla se smát.
   „Nebyla by tady deka, Hermi?" Zeptala se Pansy a snažila se ji umlčet
   „Jasně." A kde se vzala tu se vzala jemná oranžová deka a zakryla jejich dívčí těla. Znovu se k sobě přitulily a v objetí usnuly.

   Znovu se probudily až ráno. Když už byly na odchodu, Pansy Hermionu zarazila.
   „Promiň, já…" Hermiona ji umlčela polibkem.
   „Pansy, odpouštím ti, kolikrát ti to mám ještě opakovat. Minulost hoďme za hlavu, proč se zabývat starými ranami? Budoucnost je to, co by nás mělo zajímat!"
   „Když jsme u té budoucnosti, co na to řeknou, nebo spíš co jim řekneme?"
   „Co bysme jim měli říkat? Je to náš život, tak proč to někomu říkat. Jestli budou chtít, tak si to zjistí. A teď už pojď, mám hrozný hlad."
   Vyšly z komnaty a vydaly se po schodech dolů, kde se musely od sebe odpojit a každá se vydala ke svému stolu. Pansy si sedla vedle Draca, který se na ni podíval tázavým pohledem.
   „Kde si byla?" Zeptal se.
   „Co tě to zajímá. Je mi divný, že sis toho vůbec všimnul, neměl jsi co na práci? Astorie chce zůstat do svatby čistá?" Řekla s úšklebkem a nalila si dýňovou šťávu. Draco se zatvářil ukřivděně.
   „Neřekl jsem ti to, ale já tě miluju, k ní nic necítím, je to jen formalita…"
   „To je ale ironie, já zase nic necítím k tobě." Řekla se zářícím úsměvem.

   „Kde si byla? Ginny říkala, že jsi nebyla ve své ložnici." Vyhrkl na ni Ron.
   „Já…" začala, ale pak se zarazila. „Co tě to zajímá?" Odsekla.
   „Já, chtěl jsem se ti omluvit, Hermiono, víš, já tě stále miluju a to, co jsem řekl…" Přerušila ho.
   „To je vážně krásný, ale je tu jeden malý háček."
   „Jaký?"
   „No, víš, neříká se mi to snadno, ale já tě už nemiluju." Řekla s úšklebkem.
   „Našla sis za mně náhradu?" Řekl dotčeně. Hermiona se na něj tázavě podívala. Poté zabloudila pohledem k zmijozelskému stolu a všimla si, že Pansy již vstala a vydala se za ní do uličky.

   „Jak to dopadlo?"
   „Opravdu výborně." Odvětila Pansy a spojily svoje ruce.

   V té tlačenici se všichni studenti promíchali a tak nebylo k udivení, že se vedle sebe ocitli dva největší rivalové. Oba hleděli za odcházejícími dívkami. Draco se otočil k Ronovi.
   „Tak takhle sme dopadli… kamaráde." Řekl.
   „Ano… kamaráde, asi nemáme ve hvězdách předurčen happy end." Odvětil Ron a společně se vydali na další hodinu.