TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Teprve dnes jsem poznal pravou lásku


    autorka: RalaMak
    postavy: Marcus Volturi/AUTP
    žánr: romantika
    info: čekal jsem tisíce let a postačil jen jediný okamžik, jediná dlouhá sekunda, aby jsem dokázal poznat jediné pravé pouto na tomto černém světě - citát: Marcus Volturi

     8.945 znaků/1.519 slov   vloženo: 13.11.2011    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Všichni byli shromážděni v přijímacím sále, na trůnech z těžkého ebenového dřeva spočívali upíří králové. Aro, jeho černé vlasy spadaly na ramena, a jakoby se ztrácely do černé kápě. Sám pro sebe se usmíval. Po levici seděl na trůně Caius, jediný světlovlasý Volturi, rudé oči nepříčetně těkaly po jeho poddaných. Na posledním trůně spočíval Marcus, rukou si podpíral hlavu a černé, hedvábně jemné rovné vlasy mu padaly do mléčně červených, zasněně znuděných očí. Nesdílel Arovo nadšení se předvádět, nudily ho popravy, či sedět a pozorovat rozdováděnou Jene jak se vypořádává se svou kořistí. Nebo audience, Arovo nejoblíbenější! Nudou by se ukousal!
   Po smrti Dydime se Marcus choval jako přízrak, skoro nemluvil, stále neměl co na práci. Aro mu s oblibou říkal oživlá mrtvola. Po desetiletích se to naučil dokonale ignorovat, co jiného mu zbývalo.
   „Ale no tak, Marku, bude sranda." Aro začal utěšovat, chystala se audience a Arovo ego se nemohlo dočkat, až se bude moct předvést. Caius třikrát zatleskal a celá garda se uspořádala před vyvýšené trůny. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží velice významná návštěva. Pokud vše dopadne dobře, řady Volturiovic gardy se rozšíří o jednoho významného člena. Snad Aro zapůsobí dostatečně dobře, zadoufal Caius, Mark jen znuděně povzdychl.
   Otevřely se dveře a v Demetriho doprovodu vstoupil do síně menší průvod, skládající se z pěti členů, na stranách, jako bodyguardi, čtyři vysocí a mohutní hnědovlasí upíři. Aro se postavil a sestoupil po schodech, aby přivítal pátého člena skupiny. Dívku s duhovými, ale stále blond vlasy a až nadpozemsky ušlechtilými rysy, které prozrazovaly její severský původ. Byla drobná, ale s afroditinými křivkami.
   „Konečně jsi zavítala do Voltery, nemohl jsem se dočkat, až na vlastní oči uvidím jedinou upírku chameleona. Ani nevíš jaká je to po mne a mé bratry čest, že tady s námi zůstaneš, Nijo." Aro se lehce ohlédl, Caius křečovitě svíral opěradla, Marcus namísto toho znuděně koukal oknem, ale při větě ,mne a MÉ BRATRY" obrátil svou chatrnou pozornost k Arovi a nově příchozí. Kdyby potřeboval dýchat, asi by mu Nija vyrazila dech, kdyby měl v hrudi srdce, zastavilo by se, kdyby musel zemřít místo ní, zemřel by. Když uslyšel její hlas jako zurčení vody, zatmělo se mu před očima.
   „Je mi velkou ctí, že o mně tak usilujete." Lehce se uklonila. Aro ji vzal za ruku, vzhlédla.
   „Ty se nemusíš klanět před nikým." Jemně ji políbil na srdcovitě tvarované rty. Markus, div po svém bratru neskočil a na místě ho neroztrhal. Jane zaskřípala zuby, ale dokázala se ovládnout.
   „Další věci bychom mohli projednat jindy, Nijo. Zatím si tu můžete dělat, co chcete. Ale nevycházejte ven, až po setmění." Varoval ji Aro a pustil její ruku. Již znal dost informací o Nije Nydhalové.
   Zamrkala, když ji jeden z králů políbil. Musela uznat, že to nebylo špatné, ale když se jejich rty setkaly, její oči hleděly na posledního z králů. Znuděně si prohlížel své poddané, zvláštně krásné rysy a hedvábné vlasy v zasněných očích. Byla ráda, že nemá srdce. Rozervalo by se. Po vyprázdnění místnosti se také odeprala pryč, na jeden z nesčetných balkónů. Z Arovy mysli věděla jak se tam dostat, znala přesný plán hradu. Byla chameleonem, upír s tímto darem dokáže převzat dar od druhého pouhým dotykem, nebo, když zrovna má dar čtení mysli, i myšlenkami. Tato převzatá vlastnost nevydrží navěky. Většinou týden, když je dar silný i měsíc. Arův dar vydrží dlouho, stejně tak i Jenin. Dar té malé upírky s věčně naštvaným výrazem se jí hnusil, ale musela uznat, že bude prospěšný. Naopak dar Demetriho byl velice impozantní a také silný. Mohla najít kohokoli… Kohokoli? Rozběhla se směrem na nejvyšší věž.

   Upíří rychlostí vyběhl na nejvyšší věž, potřeboval být co nejdále od svého egoistického bratra. Pokud by se Aro s Caiem dozvěděli co cítí k Nydhalové… nechtěl ani pomyslet, jak by na to reagovali. Aro by mu řekl, že si může najít kohokoli, ale Nija patří jemu, je jeho majetek jako Alec a Jane. Možná byl až příliš úzkostný. Dokázal rozpoznat city druhých, spíše vazby, ale po smrti jeho družky se vzdal naděje na lásku. Dydimie, ten cit k ní by se snad dal definovat slovem láska, láska která vznikla po desetiletích, ale teď to bylo jiné, tak náhlé jako úder blesku, nemohl si pomoct, nikdo mu již nepomůže. Ach, kdyby tu tak byl Carlisle, pomyslel si, ten dokázal naslouchat a vždy dokázal najít vhodnou odpověď, rady či útěchu.
   Opřel se dlaněmi o cimbuří a vlasy mu zase spadaly do zamlžených očí, teď slepých láskou. Nenáviděl svůj osud.

   Běžela jako o život, chtěla alespoň chviličku hledět do té krásné tváře, věděla, že je vdovec. Asi ji nepřivítá s otevřenou náručí. Nenáviděla osud, byl k ní již od malička, ještě než se stala upírem, krutý.
   Píše se rok 1889. Rodiče ji zemřeli v osmi letech, pocházela z malé šlechtické rodiny s prázdnými truhlami. A nebylo pro ni jako pro tak mladou snadné tyto peníze sehnat, do jejích třinácti se o finance starala kmotra, ale po její smrti se začalo vše hroutit.
   Nija byla nucena opustit svůj rodný hrad, neměla ponětí, co bude dělat. V Kodani chvilku pracovala jako služka, a vystřídala hodně zaměstnání, až ji na ulici oslovila zámožná žena vonící parfémem tak, že ji nebylo možno přehlédnout. Oslovila ji, že má práci pro takovou jako je ona. Jak se po chvilce dozvěděla, tou prací nebylo nic jiného než nejstarší z řemesel. Nevěstinec, do kterého se dostala, nebyl v mnoha ohledech zas tak špatný, měla tam vlastní pokoj, koupelnu a doktory, i platy byly dosti vysoké, hlavně ten její. Ostatní ji neměly zrovna dvakrát v lásce, majitelka Madame Larse ji měla nejradši a hned dostala místo jako barová tanečnice, ostatní začínaly obyčejnějšími pracemi. I na tomto místě vystřídala mnoho druhu práce, nakonec ji však Madame nechala jen jednu a tu nejvýnosnější práci. Byla takzvanou luxusní děvkou, chodili za ní jen ti nejbohatší muži ve městě a pro svůj půvab byla terč i pro chudší, kteří museli utahovat opasky, aby si ji mohly na hodinu alespoň půjčit.
   Jednoho dne přišel velice pohledný zákazník a taky velice bohatý, zaplatil si celou noc, což se stávalo málokdy. Až po tom, co se stalo, si uvědomila, že potřeboval tolik času. Vysvětlil ji, že ji promění v nesmrtelnou a ještě krásnější bytost, než je teď. Souhlasila a po mnoho let se spolu toulali, ale potom zmizel. Nevěděla jak, ale byl pryč. Objevila svůj dar a shromáždila si pár věrných a darem obdařených upíru. Dozvěděl se o ní jeden z králů a chtěl ji do své armády, ale ona nechtěla být Arova, chtěla patřit jenom jeho bratru.
   Zarazila se u dveří vedoucích na cimbuří, stál tam a zasněně pozoroval město. Tiše za sebou zavřela, ale byl to také upír, otočil hlavu jejím směrem. Ve jeho očích bylo něco, co v ní vzbudilo naději, zvědavost. „Já, nechtěla jsem Vás rušit." Začala se omlouvat. Zakroutil hlavou.
   „Rušit? Já se nudím již dobrých tři sta let. A tvá přítomnost mi lichotí." Lehce se usmál. Nepatrně couvla, začala ztrácet odvahu. Nebyla připravená na lásku. Nebyla zamilovaná, nikdy, ten upír, co ji proměnil, byl jenom výhodný návrh, a ti muži z nevěstince?
   Postoupil o krok k ní, zase ucouvla. Ona se mě bojí, uvědomil si Marcus. Stála dva kroky od něj a stále byla nakročená k útěku. Byla tak krásná, větřík si hrál s duhovými vlasy a ona jen hleděla do země, chtěl ať se na něj podívá, jako dokázala pohlédnout na Ara. Pohladil ji po tváři. Zkameněla, neucukla, jeho ruka zopakovala pohyb a on si vychutnával její tvrdou, ale sametově jemnou pokožku.
   Bála se jeho reakce, nevěděla, co čekat, myslela si, že po ní bude křičet, co tu dělá, ale on ji přijal, jako by se znali staletí a dotyk jeho ruky ji přimrazil k zemi.
   Nevydržel se na ni dívat, jak se třese a bojí se. Přejel ji prsty po rtech jemných sytě růžových rozechvělých rtech, sklonil se a dvěma prsty držíc ji za bradu, ji políbil. Jemně, ale bylo v tom tolik emocí, že by se kámen ustrnul. Oddálil se, aby viděl její reakci, nezačala utíkat, držela ho za černý plášť a znovu si ho k sobě přitáhla, stoupla si na špičky, aby se vyrovnala jeho výšce a oplatila mu polibek, který pro ni měl cenu vyšší než všechno zlato na zemi. Oba byli v sedmém nebi, zapadající slunce hřálo a kontrastovalo s jejich pokožkou, ona v bílých šatech a on v černých jako eben, typický pro Volturiovi. Hladil ji po vlasech a každým pohybem se dostal o kousek níže, až ji svíral v náruči a nehodlal ji už nikdy pustit, nikdy se jí nevzdá, ať se Aro směje a Cauis nadává, oni zapadli jako kus skládačky, jako rozervané srdce, co se spojilo v jedno, jako když voda splývá s vodou. Ano, zde nebyla žádná oddělenost, všechen čas i směr přestal existovat, jen oni dva.
   Nepotřebovali slova, když dokázali číst myšlenky a cítit pouta mezi lidmi i upíry. Ale tradice slov byla silnější.
   „Miluju tě, Marku Volturi, až do skonání světů." Zašeptala. Položil ji prst na rty, tím pohybem ji chtěl umlčet.
   „Teprve dnes jsem poznal pravou lásku." Odpověděl slovy, která používal Romeo. Ale jejich příběh skončí šťastně, spolu až navěky věků.