TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

2.kapitola


     vloženo: 14.02.2011    aktualizováno: 23.04.2012   
     10.470 znaků / 1.921 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka ke kapitole - psáno od Nell z pohledu Rose :)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Vlak se rozjel a my si sedli do kupé, kde díky bohu nikdo nebyl. Dali jsme kufry nahoru na rantly - pro nás jako pro upírky to samozřejmě nebyla žádná námaha. Sedly jsme si každá k oknu, takže jsme seděly proti sobě. Viky se jako obvykle koukala nepřítomně z okna, to mě to nikdy moc nebavilo, teda pokud venku nebyl někdo nebo něco zajímavého. Což někdy v našem starém městečku bylo hlavně, když nás objevili lovci, to bylo nejzajímavější.
   Nemohla jsem to už vydržet, stáhla jsem ze shora svůj batoh a vytáhla z něj sluchátka a iPod a v něm samý krásný metalový skupiny. Vrátila jsem bágl na své místo, ale všimla jsem si Viky, měla zase ten výraz.
   „To bude v pohodě,“ usmála jsem se na ní.
   „Jo, ale už mě to časté vystopování nebaví,“
   „Jo, proto je dobrý nemít dítě s člověkem.“ Abyste rozuměli, když má upír, nebo upírka dítě s člověkem zrodí se poloupír. Asi si říkáte jak asi poloupír vypadá nebo co umí. Vypadá jako normální člověk a tím myslím do slova. Upíři jako já a Viky jsou více méně nezdravě bílý, ale poloupíři? Ne. Potom taky stárnou čtyřikrát pomaleji, takže když uběhnu dvacet pozemských let pro ně to je jako rok, ale nemyslete si, že jsou bůh ví jak dlouho dětmi to ne, to by je upíři už nejspíše vyhubili, pomalu začínají stárnou až okolo osmnácti let.
   Viky se na mě usmála na znamení, že je v pohodě, úsměv jsem jí oplatila.
   „Za jak dlouho tam, prosim tě, budeme?“
   „Nevím, tak za 12 hodin?“ To bude nuda.
   Nasadila jsem si sluchátka a pustila skupinu „OOMPH!“ úžasná německá skupina. Po chvilce jsem usnula a pobývala ve své říši snů, ano správně i my upíři můžeme spát, ti z vás co viděli Twilight Ságu a jsou zblblý tím, že upíři nemůžou spát, tak je to pěkná blbost! Kde bysme pak brali energii do školy, tedy respektive, někteří z nás jako já a Viky, ale zpátky k mému snu.

   Byla jsem někde poblíž moře, cítila jsem vlhkost vzduchu a sůl. A nemýlila jsem se - stála jsem opřená o zábradlí, cítila jsem jak má kolem mě někdo ruku, myslela jsem, že je to Viky, tak jsem to nechala být. Koukali jsme na západ slunce, bylo to krásné, až po chvilce jsem si uvědomila, kde to stojíme.
   „Sakra Viky, slunce! Nemůžeme tu stát,“ otočila jsem se na ní, ale nebyla to ona. Stál tam přede mnou světlovlasý kluk, jehož vlasy byly skoro do běla, byl o dobrých deset čísel vyšší než já. Byl nádherný, nechtělo se mi věřit, že je to člověk, až když jsem uslyšela tep jeho srdce. Byl to člověk, ale co tu dělal? Ani jsem ho neznala, ale stála jsem tu s ním.
   „Kdo jsi?“ tu otázku jsem si nemohla odpustit, ale vážně nemohla. Neodpověděl, jen se mi díval do očí, najednou mu z oka sjela dolu po tváři slza, nechápala jsem to, až když vytáhnul svoji pistoli proti upírům!
   „Ne…“ zašeptala jsem, nevnímala jsem, až pak jsem slyšela výstřel.


   „Nee!“ zakřičela jsem na celé kupé. A vycedila jsem svoje zuby, skoro jako…. Fajn prostě jak k útoku, který byl mířený proti Viky. Ta mě, ale díky bohu zpacifikovala. Ztěžka jsem dýchala, a až po chvilce jsem sem si uvědomila, co jsem provedla.
   „Dobrý, už mě pusť,“ opatrně mě pustila a já si sedla zpátky na sedadlo a sundala sluchátka. Pořád jsem ještě byla zděšená, chtělo se mi brečet, ale udržela - další dobrá vymoženost, můžeme brečet. Teď jsem se koukala před sebe a přehrávala si ten sen dokola. Viky mi něco řikala, ale vůbec jsem jí neslyšela, přemýšlela jsem, kdo to byl, proč mě chtěl zabít, jediné co bylo jisté je, že ten kluk byl poloupír. Aby jste pochopili, proč poloupíři nás zabíjejí, když jsou skoro jako my. Jde o to, že pokaždé se Asociace pro lovce upírů čili pro poloupíry, vždy nějak dozví, když se narodí poloupír pak zabijí matku a dítě vezmou do akademie, kde je učí zabíjet a nenávidět upíry. Je to smutné, přeci jen jsou z velké části upíři, zabíjejí svojí polovinu.
   „Co?“ řekla jsem, když už jsem byla trošku při smyslech.
   „Co se ti sakra stalo?! Byla jsi jak pominutá,“ viděla jsem jí v očích strach, strach o mě.
   „Měla jsem jen zlý sen, všechno je v pohodě fakt.“ Udělala jsem na ní kukuč, jako že je všechno už v pohodě.
   „Fajn, ale už mě tak nelekej,“ i když sem se snažila tvářit se co nejnormálněji to šlo, tak se na mě Viky stejně koukala s obavami. Pak už jsem radši neusnula. Četla jsem si knížku - název je nepodstatný. Až mě to pak stejně začalo nudit. Koukla jsem na Viky, které se kupodivu koukala ven z okna.
   „Že tě to furt baví,“ tu větu používám snad pokaždé, když ji vidím se takhle dívat ven z nějakého okna.
   „Prostě mě to baví,“ fajn tohle bude ignorovat.
   „Za jak dlouho tam budeme?“ Už vidím tu odpověď, jsi jak dítě.
   „Jsi jak malý dítě…“ neříkala jsem to? „… už by jsme tam měli být.“ A měla pravdu. Koukla jsem se z okýnka, kde už skoro - díky bohu - nesvítilo sluníčko. Asi po 5 minutách vlak začal brzdit. Sundaly jsme naše věci a šly pomalu ke dveřím, které se po chvilce otevřely. Vyšly jsme ven z vlakového nádraží, i když jsme se tam trošku motaly. Vyšly jsme ven a rozhlížely se. Bylo krásně - tím krásně, myslím zataženo, že nesvítilo sluníčko a my mohly být v neomezeně venku. Jely jsme autobusem - jak by řekla Viky, plechovou krabicí - k našemu novému domečku, který jsme si domluvily cestou sem, ono když žijete pár stovek let, tak peníze ani moc řešit nemusíte. Když jsme dojely k našemu novému domovu, hned jsme šly dovnitř, bylo tam jen pár věcí v obýváku televize, sedačka a stolek, v kuchyni pak linka, sporák, mikrovlnka a malá lednička, taky tam byl menší stůl s třemi židlemi. Pak jsem se šla podívat nahoru, kde jsem měla já pokoj, Viky a měli jsme tam i koupelnu a záchod. Zabrala jsem si pokoj na východ, měla jsem ráda východ slunce, ale to není podstatné. Vybalila jsem si notebook. Přiznám se na techniku jsem byla větší expert já než Viky, ta se toho někdy bála, pro ní to byli jen technický vymoženosti. Proto jsem taky vždycky falšovala doklady já, za ty roky praxe jsou už skoro jako originály. Pak jsem otevřela okno a chvilku koukala ven, bylo to tu hezký něco jako menší městečko, vyhovovalo mi to tu. Najednou jsem ucítila hodně známou vůni – krev - upíři cítí někdy krev na hodně velkou vzdálenost a horší je, když jde proti vám vítr a tu vůni vám sám nabízí. Tak jsem rychle zavřela okno a běžela dolu, kde jsme měly věci a začala se tam nehorázně rychle hrabat, až jsem našla mojí černou krabičku kde jsem měla takzvané „krevní tabletky“. Takovou skvělou vymoženost upírů od 20. století – požehnání tomu, kdo to vymyslel - vzala jsem hrneček, napustila to vodou a nechala tam tabletku rozpustit, a pak to vypila. Je dobré, že to nijak nemění tu vodu nebo tak a vypadá to jako normální šumák, kdyby jste dali do vody. Rychle jsem se napila. Normálně přes den si dáte tak jednu, dvě tabletky, ale já dneska neměla ani jednu, ráno jsem hnedka vypadli z baráku a ve vlaku jsem skoro celou cestu prospala takže sem si na žádný tabletky nevzpomněla, až teď když jsem ucítila tu vůni. (poz.aut: aby jste neřekli, že už byli v autobuse, kde museli být lidi tak omyl nebyli tam xD a basta)
   „Jsi v pohodě?“ slyšela jsem za sebou sestru.
   „Vypadám na to?“
   „Aha, ty jsi ještě nic neměla, že?“ kývla jsem jako odpověď a dopila celý hrnek.
   „Ne…“ hluboce jsem se nadechla a vydechla „… nezapomeň, už zítra jdeme do té nové školy.“
   „To bude otrava,“ nemohla jsem jinak, než souhlasit, někdy jsem si i připadala, že ty učebnice znám už nazpaměť, díky tomu jsem počítačovém expert, ale moc toho nevyužívám, si pamatuji na první počítače, to byli giganti, dneska? Vezmete notebook a máte ho vždy po ruce.
   „To jo, ale bude to sranda, aspoň budeme dělat chytrý před učitelem.“
   „Víš, že to nesmíme.“ No jo, to byla celá moje sestřička, sice cvok v nejvyšší míře, ale jinak se řídí pravidly, možná to bude tím, že ona je z čisté krve. Hm, nechala jsem to být.
   „No jo. Jo zítra ti dám ještě tu průkazku, to musím dodělat.“
   „To ještě nemáš?“
   „Promiň, nebyl čas,“ dělá jako bych byla zodpovědná.
   „Fajn, nepůjdeme se někam projít?“ Zakroutila jsem hlavou.
   „Musím dodělat papíry a průkazy a zítra vstáváme brzo.“ Viky na mě koukala.
   „Odkdy jsi ty ta zodpovědná?“
   „Od té doby, co jsem já expert na techniku, na rozdíl od tebe,“ vyplázla jsem na ní jazyk.
   „Fajn, jdu si číst,“ řekla, šla nahoru a vzala si s sebou svoje věci. Já udělala po chvilce to samý. Teda jako, že jsem si vzala svoje věci a šla nahoru, vytáhla jsem notebook a zapojila mojí menší tiskárnu. Otevřela moje prográmky na falšování a začalo to na novo: věk, bydliště, datum narození a to máte na všem! Řidičák, občanka, zdravotní pojištění, i když mi ho nepotřebujeme, ale škola ano, pak ještě rodný listy. Šla jsem spát asi ve 3 hodiny ráno a to jsem to měla už všechno. Šla jsem se osprchovat, umyla jsem si vlasy a tělo, pak jsem si vyčistila zuby. Po zádech mi tekly pramínky vody z vlasů tak jsem si je do rovna vyfoukala. Vím, trošku hnusný vůči mé sestře, ale je už zvyklá a taky jsem nechtěla, aby mi zplesnivěly vlasy. Oblíkla jsem si svoje pyžamo, které se skládalo z černého trička a černých minišortek. Zalehla jsem do postele. Za chvíli jsem byla ve své říši snů a bohužel se mi něco zdálo. Už sem začínala chytat nervy z těch snů, většinou to jsou noční můry.

   Šla jsem ulicí, byla tma, byla jsem sama, což mi připadalo divné - vždycky chodím někam s někým, a když už nikoho nemám, je tu stále Viky. Nedělala jsem si s tím tolik starosti, tedy ne aspoň v tom snu. Pak jsem viděla někoho pod pouliční lampou. Viděla jsem tam dva kluky, jeden byl starší, druhý byl tak nějak v mém věku a oba to byli lidé, nebo aspoň jsem si to myslela. Šla jsem pomalu, až jsem slyšela jejich rozhovor.
   „Musíš ji zabít, jinak to nejde! Nezapomeň, pro koho pracuješ a co jsi!“
   „Ano, pane.“ Pak ten starší muž odešel a ten kluk tam jen stál. Šla jsem pomalu k němu.
   „Je ti něco? Jsi v pořádku?“ pak jsem si toho všimla - byl to ten kluk z minulého snu. Blonďák skoro bíle vlasy, krásný, skoro jako anděl.
   „Co tady děláš? Neměla by jsi tu být.“ Nechápala jsem ho, vždyť ho neznám.
   „Promiň, my se známe?“ Nechápavě se na mě podíval.
   „Už dlouho ne,“ zase mu sjela slza přes tvář věděla jsem, jak to bude pokračovat. Vytáhl pistoly a namířil s ní na mě.
   „Sbohem…“
   „Ne…“ zašeptala jsem a slyšela jsem výstřel.


   Rychle jsem se probudila, koukla jsem na budík a viděla jsem „ 6:00“.
   „Bože, vstávám až za hodinu,“ zaklela jsem si trošku a lehla si zpátky do postele. Chtěla jsem si vzpomenout na ten sen, který mě vzbudil, ale nedokázala jsem to. Nic jsem si z toho nepamatovala a ten předtím taky. No bezva, třeba to znamená, že ty noční můry přestanou. Chvíli jsem se jen tak převalovala v posteli, až nakonec budík oznámil sedm hodin a já vstala z postele.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25