TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

4.kapitola


     vloženo: 19.06.2011    aktualizováno: 23.04.2012   
     9.909 znaků / 1.806 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka ke kapitole - psáno od Nell z pohledu Rose :)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Učitel na mě koukal až skoro jako na vraha. Což mě se teda nelíbilo, i když připouštím, pár lidí jsem už sejmula, i pár upírů, ale to je jedno, vždyť sami řekněte seknout se o 10 let v úmrtí. To je blbost. Ale evidentně mě tenhle učitel v oblibě mít už nebude.
   „Dobrá tedy slečno, když si myslíte, že to znáte mnohem líp, nechcete nám udělat sama přednášku?“ Tak tohle mě dostalo, šibalsky jsem se na něj usmála a to jeho slovo „slečno“ mě už taky pěkně štve, a jak znám Viky, tak jí už taky.
   „To myslíte vážně? Cítím se polichocena, že uznáváte moji inteligenci na tolik, že mě necháte převzít vaší hodinu, ale to by asi ode mě nebylo moc hezké, že?“ Viky do mě dloubla, věděla, že já jsem schopná mu tu přednášku udělat, vyprávět až do detailů, přece jen když jste tu osobu zažili.
   „Já si naopak myslím, že to pro třídu bude velký přínos,“ celá třída si tak trochu pokyvovala, asi byla ráda, že jim budu vykládat já a ne ten starý páprda, u kterého na hodině usnete hned, jak ho vidíte vcházet do třídy.
   „Fajn.“ Řekla jsem, vstala a šla si sednout na židli za katedrou. Učitel se opřel o zeď a čuměl na mě, jo přímo čuměl a propichoval mě pohledem. Pohlédla jsem na třídu a prohlížela si třídu. Hned jsem tam viděla ty skupinky, co tam měli – Barbíny, skejťáci, šprti, metalisti (u kterých sem koukala na kluky), ale pak jsem pohledem upřela na jednoho kluka, který nepatřil ani do jedné skupiny, byl v černém, ale nepatřil k metalistům, měl delší blonďaté rozcuchané vlasy, ale nepatřil k šamponkům - alias bárbíny v klučičím provedením. Všiml si, že na něj čučím, takže sem já jsem uhnula pohledem. Stoupla si k tabuli, upravila rok, kdy ona dáma zemřela, a udělala jsem přednášku na celou hodinu. Myslím, že se nudili stejně, i když většina kluků koukala na mě, tedy spíš - no je jasné, že do očí ne. Hodina skončila a já šla s Viky na další hodinu, což byla historie.
   „Taky se tolik těšíš jak já?“ Věděla jsem, jak ona ten předmět nesnáší, už jenom, protože je starší než já a zažila skoro všechno, co se v historii zažít dá… jen si teď nevzpomínám, jestli i ukřižování Krista.
   „No jasně, jsem celá nažhavená.“ Protočila oči.
   „Třeba to nebude zas tak zlý, furt tu máme sluchátka s iPodem.“
   „Jo, máš pravdu,“ pokusila se o úsměv, ale přeci jen už to na ní poznám. Asi po dvou minutách se k nám vřítila blonďatá palice - čtěte královna Bárbín.
   „Ahoj, jsem Sára.“
   „Čau, jsem Rose, tohle je Viky.“ Viky zvedla ruku na pozdrav. Popravdě já bárbíny nemám ráda, i když na mě lidi furt koukají, tak já bárbína prostě nejsem. Já se hlásím k metalistům.
   „Páni a co takový hezký holky dělají tady v tom nudným zapadákově? A odkud vlastně jste?“
   „No jsme z Whitenews a potřebovali jsme prostě změnu.“ Chtěla jsem se tvářit mile vážně, ale spíš jsem se tvářila znuděně.
   „Z Whitenews? Vážně? Je to dost velký město s hodně možnostmi, neznám člověka co by šel odtamtud sem.“ Třeba to bude tím, že my nejsme lidi. Mlela pořád dál a dál, za sebou měla svoje noschledy a samozřejmě všichni blonďatí. Asi po osmi minutách jejího žvanění zazvonilo. Šli jsme do třídy a hledali místa. Koukali jsem po třídě. Našli jsme sice dvě místa, ale ne vedle sebe, jedno bylo ve předu - druhá řada. A to druhé úplně vzadu v koutu. Koukla jsem po Viky a jako tornádo jsem se vřítila do zadu jako tornádo plus bonus Viky jako ocas k tomu místu. Sedla jsem si a věkoslavně jsem se usmála a vyplázla na sestru jazyk. Ta se na mě jen zamračila a odkráčela si ke svému místu. Vytáhla jsem na stůl tašku a vyndala si sešit na malování a můj přehrávač. Tašku jsem zase vrátila na zem a koukla vedle sebe. To byl ten kluk, na kterého jsem koukala při češtině - respektive při literatuře.
   „Ehm Ahoj nevadí ti, že jsem si přisedla?“ Pokusila jsem se o úsměv.
   „Jo, jasný, v pohodě.“ Dál si mě už nevšímal. Začala hodina a do třídy vešla učitelka. Nesla se jako královna, pěkně stará šedivá královna. Všichni se postavili a ona dala pokyn k posazení. Nechápu k čemu je tahle metoda dobrá.
   „Dneska si bude povídat o Středověku v Evropě.“ Napsala to na tabuli. Tohle bylo pro mě to nejnudnější téma na světě a hádejte proč? Ve středověku jsem se narodila. Celý ten cirkus jsem zažila. No asi by jste měli vědět jak to se mnou bylo. Trošku víc nahlas jsem si povzdechla. Přitom se na mě ten kluk podíval. Cítila jsem se v rozpacích, no tak přeci jenom jsem už potkala dost kluků za tu dobu, co jsem ži- upír.
   Ale abych se vrátila k sobě.

   Narodila jsem se v roce 563 našeho letopočtu v dnešním Německu, v malé vesnici. Moji rodiče byli zemědělci, měla jsem ještě tři bratry a jednu sestru. Měli jsme menší příbytek pár kusů dobytka. S ostatními lidmi jsme měli velmi dobré vztahy a naše rodina byla katolicky založená – vím, na mě trochu divné. Žili jsme si tam spokojeně. V den mých sedmnáctých narozenin vpadlo do vesnice cizí vojsko. Začali pálit domy, zabíjet ženy a muže, dokonce i děti. Bylo to vážně hnusné, všude krev, křik, bezmoc. Mí bratři a otec se mě, mou matku a sestru snažili chránit. Moji sestru a matku zajali, mě ne. Mě schovali do skrýše, pod podlahou. Chtěla jsem jít za nimi a pomoc jim, ale moje nohy mě neposlouchaly. Muži odešli z domu a zapálili to tam, až když jsem si byla jistá, že jsou úplně pryč, otevřela jsem dvířka. Plameny byly úplně všude. Zabalila jsem se do nějaké látky a mířila ke dvěřím. Dům se třásl v základech a dveře pohltil oheň. Vzala jsem židli a dveře vyrazila, což byla nejspíše chyba. Dům se začal bortit úplně, něco na mě spadlo. Nemohla jsem se hýbat, nakonec jsem s velkým úsilím ze sebe tu věc - trám ze střechy, dostala. Vyskočila jsem přímo ven. Točila se mi hlava z toho kouře, viděla mlhavě, ale pořád jsem viděla natolik dobře, abych věděla, co se stalo. Všude byli mrtvoly, krev, moji známý, moji přátelé. Chtěla jsem odsud pryč, ušla jsem sotva pár kroků a skácela se k zemi. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, natož co mi bylo, přeci jen jsem žila ve středověku. Až když jsem slyšela dusot koní a hlasy.
   „Ti lidé, vůbec si necení životů jiných, natož vlastních, jen promrhávají svůj život,“ byl to ženský hlas, hodně milý hlas. Ale nechápala jsem co myslela tím lidé.
   „Ale no tak drahoušku, jsou to jen lidé.“
   „Otče? Tahle ještě žije.“ Někdo mě obrátil na záda, otevřela jsem oči a viděla krásné zelené oči a milou tvář.
   „Ona tak či tak zemře…“ pověděla žena.
   „Ale nemusí, matko.“ Aha takže nějaká rodina šlechticů pomyslela jsem si.
   „Co po mě tedy žádáš?“
   „Chci ji mít jako sestru, už mě to nebaví být sama, je krásná už jako člověk, bude ještě krásnější jako my. A je mi podobná,“ zahihňala se ta holka. Nedokázala jsem pochopit, jak mohou být tak klidní.
   „Dobrá tedy.“ Odpověděla ji očividně její matka. Vzala mě do náruče a dala k sobě na koně. Jak mě mohla unést? Nebyla jsem schopná mluvit, byla jsem nadýchaná kouře.
   Vzali mě do jejich domu, byl větší. Už jsem byla schopná trochu otevřít oči, i když jsem pořád viděla mlhavě. Viděla jsem, kde jsem. Položili mě na postel a shlukli se kolem mě.
   „Měli by jsme ji dát možnost, zda chce umřít, nebo žít náš život,“ řekla starší žena.
   „Chceš se stát jednou z nás?“ zeptala se mě ta holka. Kývla jsem jí, už jenom protože jsem nechtěla umřít a taky byla pořád omámená. Asi po minutě jsem zjistila, co jsem odkývla. Natočili mi hlavu na stranu.
   „Otče, buď prosím jemný.“
   „Pokusím se, ale sama víš, že je to bolestné.“ Cítila jsem bolest velkou bolest na krku, jako by vám ostří meče zajelo do krku. Vykřikla jsem bolestí, nedalo se to snést. Po chvilce přestal a dal mi k ústům nějaký pohár, nadzvedl mi hlavu.
   „Napij se toho.“ Skoro mi to poručil. Pootevřela jsem pusu a ta tekutina se mi začala vlévat do krku, po chvilce jsem cítila tu nechutnou pachuť - krev- bylo to nechutné, rozkašlala jsem se.
   „Jen to dopij!“ Nakonec jsem musela, držel mi otevřenou pusu a lil mi to do krku. Pak mě zase položil na postel. Cítila jsem zimu obrovskou zimu a pak – BUM- jako kdyby vám vevnitř explodovala bomba, krev mi začala vřít. Po dvou dnech to ustupovalo, jako kdyby to sálo moji krev a ta už tam nebyla. Najednou mi bylo hrozně dobře. Hluboce jsem se nadechla a cítila jsem toho tolik, že mě začal štípat nos. Posadila jsem se na postel a moje vlasy mi spadly do obličeje. Rozhlídla jsem se po pokoji a někdo zaklepal na dveře. Objevila se v nich světle hnědá hlava se zelenýma očima.
   „Ahoj, tak už si se probudila?“ Koukala jsem se na ní jako na zjev - ale v dobrém smyslu.
   „J-jo, už jo.“ Bála jsem se, hodně jsem se bála. Blížila se ke mně velmi pomalu, jakoby věděla, jak se cítím.
   „Jsem Viktoria Angelsová, ty?“
   „Já jsem Rosamarie Einfurthová, kde to jsem, co jste mi to udělali? A co moje rodina?“ Začaly mi téct slzy.


   Pak mě, ale někdo přerušil v mém krásném pohledu do minulosti.
   „Hele, jsi v pohodě?“ Byl to ten kluk vedle, kterého jsem seděla, koukla jsem na něj. Měl krásný fialový oči, ale celkem tmavý.
   „Jo, jasně, proč bych nebyla?“
   „Brečíš.“ Řekl suše.
   „Aha… ehm, jen mi slzí oči,“ sama jsem nevěděla, proč brečím, takže jsem řekla první blbost.
   „Aha… Mimochodem jsem Chris.“
   „Rose,“ podala jsem mu ruku.
   „Jo, já vím…“ Podal mi taky ruku a pak na mě kouknul „… máš celkem studený ruce.“ Nějakej moc všímavej.
   „Jsem zimomřivá.“
   „Aha.“ Byl celkem milej, jen trochu zvýdavej, ale milej.
   „Jak dlouho tady jsi?“
   „Pár měsíců, jsem tu tak nějak pořád taky nový.“ Byl mi povahově celkem podobný.
   „A znáš to tady?“ Trošku blbá otázka, ale celkem k věci. Byl přece pátek.
   „Jo, celkem už dobře. Proč?“ Celkem hloupá otázka, ale přežiji to. Ehm víte jak to myslím.
   „No nemám večer co dělat. A moje sestra to tady taky nezná, takže nevíme kam jít se trochu pobavit.“ Zdálo se mi to, nebo sem s ním vážně flirtovala? Bože já sem nepoučitelná.
   „Fajn, večer vás vyzvednu, kde bydlíte?“ V tom nás přerušila učitelka.
   „Neruším vás dva tam vzadu?“ Všichni se otočili na nás dva i polospící Viky, ta se na mě koukla a jen protočila oči.
   „Absolutně ne,“ řekla jsem jí. Chtěla něco namítnout, ale v tom zazvonilo na konec hodiny. Mezitím jsem řekla Chrisovi adresu a šla za Viky.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25