TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

5.kapitola


     vloženo: 19.06.2011    aktualizováno: 23.04.2012   
     9.780 znaků / 1.730 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka ke kapitole - psáno od Lizz z pohledu Viky :)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Dějepis jsem nějak přežila. Sice jsem z toho nebyla nijak nadšená… Přece jenom v té době jsme žila a slyšela o ní už tolikrát až je mi z toho zle. A ještě když si vezmete, kolik tam mají nepřesností, protože dějiny píší vítězové. Něco příšerného. A ještě k tomu měla sluchátka spolu s tím hranatým čímsi – iPod tuším – Rose. To má být opravdu trest? V tom případě bych ráda věděla za co. Ne, nemyslím to vážně. Je mi to celkem jasné… Podívala jsem se na svojí sousedku v lavici a byla ráda, že nemá nejmenší snahu se se mnou bavit. Aspoň někdo mě tu nechá v klidu vyspat.
   „Kdo byl ten kluk?“ Zeptala jsem se zvědavě sestry potom, co konečně zazvonilo. Vypadal docela mile a zajímavě… na člověka. Jenom doufám, že si s ním Rose neplánuje nic začínat. Mohla by vědět, že tak jako tak by to nikomu nepřineslo nic dobrého. Ani jemu, ani jí. Jsou prostě věci, které nejdou dohromady. A upíři a lidé jsou jednou z nich. Ačkoliv se našlo už pár takových bláznů, co to zkoušeli.
   „Hm? Ten? Chris. A nekoukej takhle, o nic nejde.“ Musela jsem se pousmát. Známe se už opravdu dlouhou dobu, takže není nic těžkého poznat, co se té druhé honí hlavou. Ačkoliv… Co znám Rose, nemůžu říct, že bych jí úplně chápala. Vždycky přijde s nějakou novou šíleností. Ale to je to nejlepší. Víte, jak by ta existence byla jinak nudná?
   „Promiň. Jenom na mě z toho dějepisu leze paranoia.“ Pousmála jsem se. Paranoia na mě leze, ale jestli to bude zrovna tím dějepisem… Tím bych si nebyla zase až tak jistá. A Rose byla evidentně toho samého názoru. Nebo se aspoň podle toho šklebila.
   „Jen tak mimochodem. Večer se u nás staví…“ Zdržela bych se komentáře, když dovolíte. „Aby nám ukázal město. Přece jenom není od věci vědět, kde co mají. Třeba takovou krevní banku… Nebo knihovnu.“ Zavrtěla jsem hlavou. O té krevní bance bych si dovolila pochybovat. Na to je to docela malé městečko. Takže i kdyby jí tu měli, tak napochodovat dovnitř s hladovým výrazem a „půl litru A- prosím“ by asi nebylo nejlepší řešení. Koukalo by z toho akorát další stěhování. Jedna z nevýhod malých měst. Ráno něco vyvedete a do deseti minut to vědí všichni… Ale jestli tu nebudou mít knihovnu, budu vraždit. Nebo je donutím založit jí. Samozřejmě nějak nenápadně. Nenápadně se skalpelem u krční tepny. Skalpelem? Co to melu? Měla jsem na mysli zuby. No, řekla bych, že tomu dotyčnýmu to stejně bude jedno. Tak jako tak by to pro něj nebyli nikterak nadějné vyhlídky. „Nehledě na to, že je pátek večer. Přece nebudeme sedět doma!“ Jo, dobře, je mi to jasný. A navíc má pravdu. V pátek večer sedět doma… Zrovna dneska se mi nechce a opravdu by možná nebylo od věci projít si orientačně město.
   „Ok. Vždyť už nic neříkám.“ A jenom pro jistotu si ani nic nemyslím. Poslední dobou jsou totiž moje myšlenkové pochody až moc šílený. Teda šílenější než obvykle.
   „Mám ještě dotaz. Kdeže to bydlíte?“ O kom se mluvívá nedaleko bývá. A přesně tak to bylo i s tím blonďákem. „Mimochodem, jsem Chris.“ Natáhl mým směrem ruku.
   „Viky.“ Celé svoje jméno radši veřejně rozhlašovat nebudu. Ne v dnešní době.
   „Máš studený ruce.“ Rose se jenom pobaveně usmívala.
   „To já vždycky. Špatně se mi prokrvují.“ Čím jenom to bude? Hm… Moment. Možná tím, že jsem mrtvá? Ale jenom chvíli. Těch pár let zase není tak moc, ne? No let, spíš-
   „Znáš takovej ten velkej dům, co stojí kousek odtud?“ Díky ti, sestřičko. Sice je to nepravděpodobné, ale co kdyby si dal dvě a dvě dohromady? Taky jsem si mohla poznámky o krvi nechat na jindy. To mi připomíná… Tableta by nebyla od věci. Lidé jsou opravdu otravná stvoření. Nebo spíš jejich „pohonná hmota“. I když by mě docela zajímalo, jaké to je žít. Nevypadají, že by fakt, že mají omezenou délku života, jim nějak vadil. Stejně jako jim nejspíš nevadí ani to, jak jsou lehce zranitelní. Jak říkám… Divné. Nebo to tak možná přijde jenom mě. Nevím. A snad radši ani vědět nechci. Někdy je to tak koneckonců lepší.
   „Jestli myslíš to, co já, tak jo.“ Na chvíli se zarazil. „Moment, chceš říct, že tam vy dvě bydlíte?!“ Co se tak diví?
   „Jo, nějakej problém?“ Už jen v jeho zájmu bych mu doporučovala zápornou odpověď.
   „Ne. Já jen… Že je to obrovský.“ No, je to tak trochu větší, ale komu by to vadilo? Aspoň nehrozí záchvaty klaustrofobie. „Mimochodem, nebude to vadit vašim… Totiž jste tu chvíli a… Víte, jak to myslím, ne?“ Jenom jsem se podívala na Rose ve stejnou chvíli jako ona na mě a následně jsem měla šílené nutkání zkoumat podlahu.
   „Nebude.“ Ujistila jsem ho s hraným klidem. Jak by to mohlo vadit někomu, kdo už je pěknou řádku let mrtvý? Před očima mi znovu vyskočila ta příšerná noc. Upřímně… Doufám, že něco takového už nikdy znovu nezažiju. Plameny, křik, zmatek, krev… Aneb jak to dopadne, když vás najdou lovci a vy nestihnete včas utéct.
   „Tak to je fajn. Takže v osm?“ Pomalu jsem dorazili zase až před učebnu.
   „Klidně.“ Usmála se poněkud křečovitě Rose. „Mimochodem, můžu se zase nacpat k tobě dozadu?“ zeptala se, sotva si všimla volných lavic ve třídě. Tomu se holt říká smůla. Jedna celá vzadu a jedno místo u katedry. Tak to si asi moc nepospím.
   „Jasně.“ Omluvně se na mě pousmála a mizela dozadu. Když vešel učitel do třídy, málem mě museli křísit. Pamatujete si na toho, nepříliš inteligentního tvora, co jsme potkali hned ráno? Tak to vůbec nebyl učitel a vůbec teď nestál před tabulí. Když se daří, tak se daří. Myšleno ironicky, samozřejmě.
   „Dobrý den. Takže si stoupneme, abychom se probrali.“ Ale já chci spát! Neochotně jsem se zvedla. „A vidím zde nějaké nové tváře. Takže jenom…“
   „Nemůžeme si napřed sednout?“ ozval se kdosi z mých spolužáků. Ať to byl kdokoliv, má super nápady. A tenhle učitel ho zjevně nemá dvakrát v oblibě.
   „Až budu chtít radu, rozhodně přijdu za tebou, Matte.“
   „Ale já nejsem Matt, to on.“ Musela jsem se otočit. Hele, my máme ve třídě dvojčata! Super.
   „Omlouvám se. Takže až budu chtít radu, dám ti vědět, Time.“
   „To je dobrý. Mimochodem, to ještě opravdu za těch x let nepoznáte, že si z vás zase dělá srandu a je to Matt?“ ozval se druhý z chlapců. Ty se mi líbí. To budou taky správný cvoci. Nebo se tak aspoň tváří.
   „Víte co? Rozmyslete si, kdo jste kdo a pak mi dejte vědět. Posaďte se.“ Jen tak mimochodem, nevím, jestli je to jenom proto, že mám trochu lepší zrak než ostatní, ale mě nepřijdou až tak stejní. Jistě, na první pohled ano, možná i na ten druhý, ale kdyby mi dali ještě chvilku, jistě by se našla spousta odlišností.
   „Takže kde jsem to skončil…? Ah, no jistě. Nové tváře.“ Že nehodlá udělat to samé, co ten na litošku? Jestli jo jdu skákat z okna. Sejně se mi nic nestane. A ten let by mohl být fajn. „Rosemarie a Viktorie, pokud se nepletu…“
   „Pletete. Rose a Viky.“ Ozvalo se zezadu. Mám dojem, že tady na té škole z nás nebudou nijak nadšení. Ale to je jejich problém.
   „Tak to se omlouvám, ale v papírech je něco jiného.“ Zajímalo by mě, jestli je každý úvod do jeho hodin takovýhle. Protože jestli jo, tak z toho předmětu moc mít nebudeme. Ne že by to tady někomu vadilo. Spíš naopak.
   „Což v papírech…“ Jo, to má fakt. Stejně jsou jenom jednorázová záležitost. A jak krásně pak vždycky hoří. Nádhera.
   „No, necháme to být. Jenom na okraj. Jsem váš třídní učitel.“ Jejda. No, nevadí. „Takže kdyby něco, můžete s tím přijít za mnou. Budu vás učit biologii a chemii. Kde jste skončili na vaší minulé škole?“ Podíval se na mě. Asi nechce riskovat debatu s Rose. Hm, ale to si moc nepomohl. Na minulé škole? Kterou konkrétně má na mysli?
   „Můžu se podívat?“ zeptala jsem se sousedky a pohledem doslova hypnotizovala její učebnici. Kde by tak mohli být?
   „Tady.“ Ukázala jsem na stránku, kde jsem učebnici otevřela. Zhruba tak v polovině. To by mohlo klapnout, ne?
   “No, tak to jste trochu pozadu. Kdybyste něco nechápali, klidně se zeptejte.“ Jo, tak to bylo vedle. Mám ale dojem, že ptát se nebude potřeba.
   „Fajn. Mimochodem, jakže jste říkal, že se to jmenujete? Mám dojem, že jsem to nějak přeslechla.“ Vlastně ho neříkal. A když lidi neříkají svoje jméno při seznamování, bude to mít nějaký důvod. Ignoroval mě a začal vykládat látku. Ts, to je mi teda vychování tohleto. Hrozný. No i když je fakt, že on taky neví, která jsme která. Protože pokud mě paměť neklame, tak na to se jaksi pozapomněl zeptat. Ani jsem se nesnažila předstírat, že dávám pozor. Víte, katedra je blízko u oken… A kombinace mě a oken nedělá dobrotu. Jednak jsou hranatý… Ne, dobře nezačínám s tím. Ve svých myšlenkách nebo spíš vzpomínkách jsem se přenesla o pár století dozadu a svoje okolí naprosto ignorovala. I kdyby sem teď shodili atomovou bombu nebo sem vlítl lovec s nabitou pistolí, nevšimla bych si toho. Takže mě nějaké učitelovo volání opravdu nemohlo probrat. Za to šťouchanec od sousedky jo. Ale ne kvůli tomu, že by to bolelo, nechtějte mě rozesmát. Ale naklonila se moc blízko. Pro jistotu jsem se od ní trochu odklonila.
   „Protože nedáváš pozor, předpokládám, že tohle už umíš.“ Probodl mě pohledem. Správný předpoklad. Jenže jsem mu řekla, že jsme pozadu, takže by to asi chtělo hrát úplně tupou, co? Fajn, nasadit nevinný výraz, přiblblý úsměv a…
   „Promiňte, ale nějak jsem to nepochopila hned od začátku. Měla jsem v plánu nechat si to po hodině od někoho vysvětlit.“ Ani ve snu. Dělat pitomce ještě jednou… Stačí teď.
   „No, dobře…“ Já měla jít na herečku. Jenže to je taky jedna z věcí, co bychom neměli dělat. Angažovat se někde, kde se z nás můžou stát slavní. Jenže takoví upíři jsou. Už se vám někdy stalo, že jste šli po ulici a potkali naprosto, ale dokonale přesnou kopii nějakého třeba už i pár století mrtvého slavného člověka? A jste si jistí, že to byla jenom podoba? Protože i mezi slavnými je pár upírů… (pozn. aut.: Třeba Mácha..xD:D) „Dvojčata jsou na chemii celkem dobří, jistě ti to rádi vysvětlí.“ Přikývla jsem, jakože rozumím a pokračovala v zírání z okna. Tentokrát mě vyrušil až zvonek. Konečně přestávka. Volejte sláva a minimálně tři roky se radujte.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25