TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

6.kapitola


     vloženo: 18.12.2011    aktualizováno: 23.04.2012   
     7.081 znaků / 1.289 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka ke kapitole - psáno od Nell z pohledu Rose :)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Skončila příšerně nudná hodina, to si ani neumíte představit. Sice jsem seděla vzadu s Chrisem a pokecali jsme, ale náladu mi zkazil ten pablb, co má být náš třídní učitel. Už teď mě nenáviděl.
   „Hele, co teďko máme?“ mrkla jsem po Chrisovi. Bože opakovat třetí ročník, je to fakt otrava.
   „Teď? Už jenom výtvarku a pak padla,“ usmál se na mě, bože měl tak krásný úsměv, ale musím se trochu krotit, je to jen člověk.
   „Super, hele a kam to pak večer půjdem?“ Teď jsem se rošťácky usmála, strašně ráda tancuju, ale nehorázně ráda. Asi před třiceti lety jsem tancovala břišní tance, je to úžasný.
   „Do jednoho podniku, už ti bylo osmnáct?“ A sakra, takže si buď budu muset udělat falešnou občanku, nebo…
   „Ehm, no ještě ne, bude mi až příští rok.“ Trošku se zatvářil, jakoby přemýšlel.
   „Ale tak by jsi měla chodit do druháku ne?“
   „Jsem nadprůměrně inteligentní a tobě už bylo?“ No jo asi to není na mě vidět, taky když mluvím s učitelem jenom, když mám blbý připomínky. Asi každý nadprůměrně inteligentní by měl být pořádnej šprt s brejličkami a roláčkem od babičky, ale to u mě nehrozilo, přeci jen, když děláte školu už po několikáté.
   „Jo, a ségra? Ta je nadprůměrně inteligentní taky?“ Co ségra? Sakra proč mě to štve.
   „Ehm ne, té už osmnáct bylo,“
   „Tak tě tam vezme na sebe.“
   „To tady tak kontrolujou?“ sem se divila, protože to se mi ještě nikdy nestalo. Vám snad jo? Dřív, kde jsme bydleli, pouštěli na diskotéky i patnáctiletý děcka.
   „Jo, celkem jo, to víš, jsme malý město.“ Byl krásnej, ještě když se usmíval. Pak se tam, ale přiřídilo něco hnědovlasého a zvědavého.
   „Ahoj, tak co tady vy dva řešíte?“ Neříkala jsem to? Nebezpečně zvědavého.
   „Ehm jen ten večer, budeš mě muset vzít na sebe sestřičko, do osmnácti tam nepouštěj.“
   „Tak zůstaneš doma,“ neodpustila si to popíchnutí „…kecám, tak fajn no, nepůjdeme na další hodinu?“
   „Jo to je dobrej nápad,“ řekl Chris. Tak jsem si zapakovala věci do baťohu - tím myslím iPod se sluchátkama a skicák na kreslení. Když jsme přišli do třídy tak jsem se pousmála - lavice byli vedle sebe v řadách, takže jsem mohla sedět jak vedle Chrise tak vedle Viky.
   „Super fleky,“ poukázala jsem dozadu a Viky se rozsvítily oči jak žárovky na vánočním stromečku, asi jí to sezení ve předu lezlo na nervy.
   Sedla jsem si a vedle mě si sedla Viky a z druhé strany Chris, když v tu chvíli se tam přiřítil nějakej „pošuk“.
   „Čau kočky, co vy tady vzadu s tímhle otrapou.“ Chrisovi se to nelíbilo, zatnul ruku v pěst, i když nevím, měl sice svaly teda byl spíš takovej šlachovitý, ale jít na pěstní souboj s tímhle neurvalým sportovcem, no nevím, nevím.
   „Hele a proč ty si zase nedáš otočku a nejdeš zpátky na místo Alíku.“ Se sestrou jsme úplně stejný tlučhuby, takže bylo jen otázka času, kdo začne mluvit první.
   „Jo a proč taková kočka nejde se mnou do mojí boudičky,“ ten je hrozně otravnej, Chris na něj koukal, jakoby ho na místě zabil a Viky na mě koukala, abych neudělala žádnou blbost, protože pro mě by to problém nebyl zlomit mu pár žeber, nebo třeba vaz.
   „Protože ty na takovou kočičku nemáš ty slizáku a teď si dej zpátečku.“ Koukala jsem na něj pěkně naštvaně.
   „Ty děvko jedna!“ křikl na mě, napřáhnul ruku a chtěl mě praštit. Asi by bylo divný, kdyby to vychytala holka jako já, takže jsem se musela nechat praštit. Zavřela jsem oči a už jen čekala. Ne že mě to bude extra bolet, ale přeci jen hraju člověka. A ono nic. Tak jsem otevřela oči a viděla kousek předemnou ruku našeho nového Alíka a pak druhou ruku, Chrisovu ruku. Otočila jsem se na Viky a ta taky jen zírala.
   „Pane Jacksone, nějaký problém?“ slyšela jsem ze dveří učitelku.
   „Ne, absolutně žádný…“ vyrval svoji ruku z Chrisovi a dost zuřivě se na něj podíval.
   „… tak tohle sis posral.“ Ale na Chrisovi vůbec nebylo vidět, že by se bál, koukal na něj furt zuřivě a možná víc než jak na něj koukal Alík.
   „Vypadni!“ řekl mu Chris. Kouknul se hnusně na Chrise a odkráčel. Fakt já ho takhle potkat někde jinde, byl by mrtvý na místě ani by nestihl mrknout. Sedla jsem si zpátky na židli.
   „Hele, jsi v pohodě?“ ptal se Chris, je to od něj pěkné.
   „Jo, jasně, jen jsem překvapená, první den ve škole a už skoro zmlácená, pěkně neposlušný pejsek.“ Chris se zasmál, ó bože jak krásně se směje.
   „Jmenuje se Mike Jacksone, je to kapitán fotbalového týmu u nás na škole.“ Dořekl mi přednášku a já nadzvedla ramenama.
   „Takže pes co kouše.“ Podotkla Viky. No jo málem bych na ní zapomněla. Nakonec mě z mého přemýšlení vyrušila učitelka.
   „Dnes budeme kreslit přírodu, můžete kreslit přírodní jevy, údolí, ale také zahrady a parky…“ kňafala a kňafala. Vzala jsem tužku a colorky (pozn.aut: colorky jsou něco jako vodovky akorát nemají takovou pastelovou barvu), kreslila jsem zahradu, kterou jsem vždycky chtěla. Asi do třiceti minut jsem to měla. Byla jsem na to sice hodně soustředěná, ale byla to malá čtvrtka. Koukla jsem k Viky, a ta kreslila něco na způsob evropské zahrady - jezírko, stromy, keře, kameny a měla tam dokonce i zvířata. Oči mi pak putovaly k Chrisovu obrázku, měla tam nějaký skalisko a dokonce i menší vodopád.
   „Pěkný,“ pousmála jsem se na něj při tom, kouknul ke mně.
   „Myslím, že na to tvoje to nemá.“
   „No co… prostě mě baví kreslit,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Sedla jsem si zase normálně a někdo na mě začal mluvit.
   „Myslím, že po tobě jede,“ mrkla po mě Viky
   „Myslíš?“ Kývla hlavou, i když já si to moc nemyslela, spíš jen že je milý.
   „Jo. Jen buď prosím opatrná.“ Zašeptala ještě Viky, když v tom zaznělo naše vysvobození.
   „Tak dejte mi sem vaše výtvory a můžete odejít.“
   „Jupí,“ neřekla jsem to nijak zvlášť nahlas, ale jen pro svoje vnitřní uspokojení, že je po škole. Sice je to první den, ale ono se to časem poddá.
   „Jo teď už máme vlastně oběd, že?“ řekla Viky.
   „Jo, smím vás doprovodit dámy?“ řekl to jako by byl nějaký princ na bílém koni.
   „Jasně, budem rády.“ Usmála jsem se na Viky. Odevzdali jsme výkresy a šli pomalu do jídelny. Já jsem šla tak nějak víc s Chrisem a Viky jsem nechala za námi. Chudinka moje malinká.
   „Hele, Rose, můžu si tě na chvíli půjčit?“ přiskočila přede mě Viky. Jo ta si mě půjčuje už dobrých… ehm dobře nebudu ty stovky let počítat.
   „Jo, jasně, Chrisi jdi prosím najít nějaký místo, jo?“ Kývnul mi hlavou a šel si pro jídlo. Šly jsme s Viky na záchody.
   „Máš vodu?“ koukla jsem v po Viky.
   „Jo, tady máš,“ vzala jsem flašku z ruky, dala do ní dvě tabletky, nechala jsem je rozpustit a pak půlku vypila, potom jsem podala flašku Viky a ta dopila zbytek.
   „No jo, výborná krev, lepší než mají v krevních bankách, co?“ Věděla jsem, že tenhle druh humoru Viky nesnáší. Píchla do mě prstem a já se jí jen zasmála.
   „Co si dáš dobrého teď?“ ptala jsem se jí, když jsem uklízela tabletky do tašky.
   „Jen něco malého, jdeme za Chrisem ne?“ rýpla si do mě a já na ní jen vycedila zuby.
   „Jo, jdeme.“ Šly jsme do jídelny a já viděla Chrise, který nám už držel místo. Šly jsme si pro něco k jídlu – něco, co lidi normálně jedí a nám to smrdí. Vzala jsem si pomerančový džus a nějaký perník co tam byl. Viky si vzala to samé a šlx jsme k němu. Věděla jsem, že bych si měl dávat pozor, ale vyvolával ve mně něco úplně jiného, než jakýkoli jiný lidský kluk. Sedla jsem si vedle něho a usmála se.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25