TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› rozepsané

        

8.kapitola


     vloženo: 18.12.2011    aktualizováno: 23.04.2012   
     7.997 znaků / 1.490 slov    počet zobrazení:   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka ke kapitole - psáno od Nell z pohledu Rose :)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Jo, rodiče, jasně. Ehm, oni tu s námi nejsou. Poslali nás sem, protože na nás neměli moc čas. Takže nás kontrolujou telefonicky a tak dále, nemají na nás moc času, rozjeli firmu a dost dobře začali, proto ten veliký dům,“ všichni na mě koukali, jak na magora a to nepřeháním. Chris na mě koukal, jakoby nad něčím dumal, dvojčata na mě koukaly jako na svého idola, no ono když nemáte rodiče v baráku, který pubertální pako jako oni by to nebral, že? Koukla jsem se na Viky a udělala na ni prosebný obličej o pomoc. Koukala jsem se na ní celkem dlouho, a asi po minutě se k nám přišoupla,
   „Jestli vám to nevadí, už by jsme jely domů, musíme si dodělat něco do školy a stejně se uvidíme večer ne?“ mile se na ně usmála.
   „Jo jasný…“ řekla naráz dvojčata „… tak večer, čau.“ Otočila jsem se a šla za Viky, ale někdo mě chytl za ruku, otočila sem se, myslela jsem si, že to bude jeden z otravných dvojčat, ale byl to Chris. Usmíval se na mě a koukal mi do očí, což málo, který člověk dokáže, koukat holce do očí.
   „Takže večer?“ zeptal se a já jsem mu kývla na odpověď.
   „Večer u nás,“ usmála jsem se na něj, a když jsem se otáčela, hodila jsem tašku přes rameno a šla za Viky, která už stála opodál. Došla jsem k Viky, usmála se na ní a šli jsme přes školní parkoviště k nám domů.
   „Nelíbí se mi, jak se chováš k tomu Chrisovi.“ Řekla to hrozně suše, což se u ní moc nestávalo, asi se trochu bála. Je fakt, že nejsem zrovna nejvíc zodpovědný člověk, ale začít si něco hodně vážného s člověkem? To by mě ani ve snu nenapadlo. Je pravda, že k Chrisovi mě něco táhne, ale je to nejspíš tím, že je až skoro nelidsky krásný a je vidět, že si to myslí i jiné holky od nás, jak z našeho ročníku, tak z vyššího i z nižšího. Ani se nechová jako pubertální paka co chodí k nám do třídy.
   „Vím, že víš, že jsem nezodpovědná, ale také vím, že víš, že bych si nikdy nic nezačala něco vážného s člověkem, ne?“ zazubila jsem se na ní, až jsem odhalila moje trošičku zvětšený špičáky, no co, furt můžete říct, že jste cvok do upírů, a že jste si je nechali vybrousit. To je dobrá výmluva, no ne?
   „A víš, že tu tvojí logiku mluvy někdy nechápu?“
   „To je účel,“ obě jsme se začaly smát.
   „Ne, ale vážně, není to nic vážného, že ne?“ cítila jsem menší píchnutí u „srdce“.
   „Ne, neboj, je to jen nezávazný,“
   „Dobře,“ už jsme byli před naším domem. Jak ten čas letí. Koukla jsem na budíka, který jsme měli doma. Byli čtyři hodiny, když jsme dorazily domu. Měli jsme čtyři hodiny do osmi, kdy se tu pro nás měli stavit kluci a možná ještě pár lidí.
   „Hele nedáš si…“ bylo zbytečné se ptát sestry, která si už rozdělávala tabletky ve vodě pro nás dvě „… nečteš mi myšlenky?“
   „To bych opravdu nerada, bůh ví, co bych se dozvěděla,“ má pravdu, vážně by to nechtěla vědět.
   „Děkuji,“ usmála jsem se na sestru a pila ze svojí sklenice.
   „Ty jo, co si vezmu na sebe?“ ušklíbla jsem se na sestru.
   „To je dilema teda, co třeba to, co sis sbalila?“ Jo, jo já zapomněla jak je inteligentní.
   „Skoro geniální nápad…“ pokyvovala jsem si hlavou.
   „Skoro?“ podivovala se Viky, přitom jsem dopila sklenici s „krví“. No fajn no, byla by to jen představa, že je tam pravá krev, která je výborná, na ty krevní tabletky to opravu nemá, ale radši tabletky než nic a než pak šílet a povraždit celé město.
   „Tak úplně?“ začala jsem se smát, jo, dalo by se říci, že já jsem smíšek rodiny, ráda se směju „Ne, vážně, je to úplně geniální, tedy do té doby, než pojedeme na nákupy a musíme si koupit mobily, ach jo, je to hrůza bez telefonu a ten minulý jsem měla hodně ráda.“ Sestra na mě koukala, vážně nekecám, jak na blázna.
   „Tohle říkáš pokaždé, to sis ještě nezvykla?“ nadzvedla obočí a koukala na mě, já nemohla jinak než se začít smát.
   „Ale jo zvykla, jen je to pořád takový víš co, někoho poznáš a pak musíš rychle zdrhat, protože tě chce zabít parta lovců, sice je to sranda, procestuješ svět, poznáš suprový lidi a můžeš žít tisíce let, ale co z toho vůbec máme? Můžeme je zabít, ale kdo by zabíjel náš poloviční druh? A…“ Pak mě Viky zastavila z mojí krásné promluvy.
   „No tak, Rose, klidni hormony, vím, že tebe to těší asi stejně jako mě, ale co jiného můžeme dělat? Pořád si myslím, že máme lepší život než lidé.“
   „Jo, máš pravdu, asi, hmmm miluju tyhle moje dramatický projevy,“ Viky vstala a objala mě.
   „To je v pořádku, já tě chápu…“ Zůstaly jsme chvilku v obětí a já byla ráda, že nejsem sama „… tak asi by jsme se měli začít připravovat.“ Jak to řekla, hned mi bleskla před očima naše jedna bitka o koupelnu, spiklenecky jsem se usmála a rozeběhla jsem se po schodech na horu a začala na ní křičet.
   „Jdu první do koupelny,“ Viky ale nezůstala po zadu.
   „Tak to teda ne!“ A rozeběhla se za mnou, ale pozdě, už jsem jí zaklapla dveře před nosem.
   „Máš smůlu,“ vyplázla jsem jazyk. Vím, že ona to nevidí, ale je to takový zlozvyk.
   „Jo? Počkej příště.“ S úsměvem na tváři jsem se svlíkla z oblečení a skočila do vany, jen aby jste pochopili, my upíři nevylučujeme pot jako smrtelníci. Jen když se nemyjeme, máme naší přirozenou vůni, která dokáže lákat upíry i poloupíry – lovce. Takže se myjeme a taky ta naše normální vůně nevoní až moc tolik smrtelníkům. No jo no, jsme jinej druh. Lehla jsem si do napuštěné vany s horkou vodou, ponořila jsem i hlavu a koukala nahoru. Pak mi před očima blikl obrázek, obrázek Chrise. Nějak mi vlez na mozek, ale já to s ním nemyslím vážně, je jen hodnej milej a hezkej, ale no tak Rose probuď se! Je to člověk, snad, to nemůžeš, sama to odsuzuješ! Pak mi nějak svitlo a přestala přemýšlet, protože nad hladinou vody bylo něco hnědýho. (pozn.aut.- nehledejte v tom dvojsmysl) Vynořila jsem se a koukla na Viky.
   „Co chceš?“
   „Já? Ani nic, jen ti říct, aby si sebou trošku hejbla, jseš tam skoro hodinu!“
   „A sakra…“ Jak ten čas letí „Jo, jo promiň, za chvíli tě sem pustím.“
   „No jen aby,“ zavřela za sebou dveře. Nalila jsem si na hlavu šampón a drhla hlavu. Pak si umyla tělo mým oblíbeným vanilkovým mýdlem, umyla si hlavu a tělo a ještě si na hlavu napatlala kondicionér, opláchla, vylezla z vany, obalila se ručníkama – jeden na hlavu jeden na tělo. Vzala fén na vlasy a pustila sestru do koupelny.
   „Pak mi ho půjčíš.“
   „Co?“ byla jsem chvilkově mimo.
   „Ten fén,“ aha už mi to docvakává.
   „Jo jasně, pak se pro něj stav,“ usmála se na ní a vplula do pokoje. Jo jen abyste věděli, to moje chvilkový bezmyšlenkovitý ponoření ve vaně skoro hodinu, tak se nelekejte, mozek mi to nepoškodilo, ten už ani víc poškodit nejde, jen mi upíři můžeme zadržet dech, na jak dlouho chceme.
   Zapojila jsem fén do zástrčky a fénovala si svoje tmavě hnědý vlasy, které mi sahají po zadek. Za chvilku byly vlasy suchý, pěkně jsem je rozčesala a dala do mého speciální drdolu - čtěte jako rozčepířenej drdol, kterej umí jenom Rose. Svlékla jsem se z županu, kterej jsem si vzala, když jsem přišla do pokoje a vzala si na sebe spodní prádlo. Pak už bylo „dilema“ najít něco na večer. Vyhráli černý rifle, černý tílko s výstřihem do véčka a moje krásný černý kozačky.
   Sedla jsem oblečená k zrcadlu a vyndala mojí menší zásobu malovánek. Což se skládalo z linek na oči, pár stínů, pár lesků na rty a pár řasenek, žádnej make-up. Jako každý upír jsem měla bezchybnou pleť, o který se může zdát každý modelce. Nanesla jsem na oči světle hnědý stíny, pak jsem nanesla téměř dokonalý linky… byly by dokonalý, kdyby se mi do pokoje nevřítili menší tornádo alias Viky.
   „Kde máš ten fén, prosimtě.“
   „Na posteli.“
   „Jo, dík, sluší ti to.“ Mile jsem se na ní usmála.
   „Jo, ale já ti to zatím říct nemůžu…“ vyplázla jsem na ní jazyk.
   „Jo, jen počkej za chvíli,“ zakroutila jsem hlavou a dodělala svoje dílo na mém drzém obličeji. Dodělala jsem linky, na pusu jsem použila světle hnědý lesk. Vstala jsem a chtěla jít za Viky. Otočila jsem se a viděla můj křížek ležet na stole. Darovala mi ho Vikiina matka pár let potom, co mě přeměnili. Byl z pravého stříbra a byl vykládaný modrými diamanty. Vzala jsem ho si na sebe, jo jasný každý by měl asi strach, že mu ho sebere nějaký zloděj, ale přeci jen, okrást upíra? To bych vážně chtěla vidět. Zapnula jsem si ho za krkem a vyrazila za Viky.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25