1.kapitola

    5.869 znaků/992 slov    vloženo: 23.05.2010   počet zobrazení:   

   Vyšla ven na ulici do pochmurného dne. Díky deštivému počasí nebyl v chudé čtvrti, kde žila, žádný ruch. To jí uspokojovalo. Nenáviděla přeplněné ulice, po kterých se valil dav zhulených partiček, lidé co se snažili sehnat peníze na jídlo nebo matky s vřískajícími dětmi. Doslova se jí to hnusilo.
   Šouravým krokem se vydala k lesu. Cesta jí netrvala dlouho, jelikož její čtvrť byla na úplném kraji města. Na kraji čtvrti musela přeskočit povalenou popelnici, což jí nedělalo problém. Byla na to zvyklá.
   Bylo ráno, a proto raději odbočila ze stezky, aby se vyhnula bezdomovcům, kteří přespávali pod malou stříškou v lese, a loudili by po ní peníze.
   Když došla k rybníku, rozhlédla se, jestli tu nikdo není. S potěšením zjistila, že ne. Obešla rybník po úzké zablácené cestě. Nikdo na druhou stranu rybníka nechodil. Vedli tam samé neudržované dlouhé cesty, bylo tam stále mokro a byla tam na posezení pouze jedna rozpadající se lavička. Koho by to lákalo.
   Sára byla už od útlého věku samotář. Milovala ticho, klid. Neměla žádné přátele. A ani je nepotřebovala. Vždy si vystačila sama.
   Posadila se na polorozpadlou lavičku. Nohy skrčila a objala je pažemi. Na tohle místo už chodívala dlouho. Vždy když tam přišla, nebyly tam žádné stopy, že by tam někdo zavítal.
   Zahleděla se na klidnou hladinu, na kterou zvolna dopadaly dešťové kapky. Po chvíli klidného prohlížení hladiny, jí myšlenky zahýřily k těm vzpomínkám, jako už po několikáté, kdy přesně na tomto místě, zírala na přesně to samé místo jako tenkrát…

   …Bylo jí dvanáct. Bydlela s rodiči v krásné starobylé vile. Šťastná rodina. Tehdy si ani neuměla představit, že by jí něco šťastné dětství překazilo.
   Jednoho krásného podzimního dne, se vydali její rodiče na pracovní záležitost do Thajska. Měla jet s nimi, ale jelikož jí za měsíc čekalo baletní vystoupení, na které dřela odmala, nemohla. Každý den tvrdě cvičila. Pravidelně docházela do místní dětské baletní školičky.
   Rodiče odjeli už velmi brzy ráno, odvedla Sáru na její zkoušku chůva.
   Když jí skončila zkouška, vyšla před taneční budovu a posadila se na zábradlí. Tam na ni měla čekat teta.
   Čekala. Už dvě hodiny a nic.
   Najednou vyjelo z křižovatky policejní auto. Zastavilo před budovou. Zvědavě zvedla hlavu. Zděsila se, co přijde, když uviděla svojí tetu Alex vystupovat z auta s uslzenýma očima.
   Rozběhla se k ní. Teta jí sevřela v náručí.
   „Ach Sáro. Drahoušku. Tvoji rodiče,“ oznámila jí teta s uslzenýma očima, „jsou, jsou… Jejich letadlo…“

   Utřela si slzu, která jí stékala po tváři.

   Tehdy se k tetě, své jediné žijící příbuzné, musela přistěhovat. Tam daleko, od svého rodiště, tam od krásné vili, do nejchudší části jednoho z větších měst. Do toho smrdutého, polorozpadlého domu.
   Dům byl sice dvojpatrový, ale byly v něm pouze dvě ložnice a v dolním patře malý obývací pokoj s kuchyní a koupelnou.
   Hned jak si Sára vybalila, šla si prohlédnout okolí. Z domu vyšla nepozorovaně.
   Byl poslední týden školy před prázdninami, takže už nemusela do nové školy. To jí ani v nejmenším nevadilo. Stejně by tam byla pouze týden a pak by šla stejně jinam.
   Ulice čtvrti byly přeplněné, takže se raději vydala do blízkého lesa.

   Otočila se, protože za sebou zaslechla šramot a tichý šepot. Když však nic nespatřila, otočila se zpátky a zadívala se na hladinu.

   Šla pomalu po pěšině, ani nevěděla, kam jde.
   Najednou za sebou uslyšela tiché kroky. Neohlédla se, nýbrž zrychlila. Někdo za ní také zrychlil. Dodala si odvahy a ohlédla se. Uviděla muže asi čtyřicetiletého, v roztrhaných šatech a dlouhém kabátě. Posměšně se ušklíbl a zrychlil.
   Utíkala. Nevěděla kam. Bylo jí to jedno. Jen ať je co nejdále od toho muže.

   Nevěděla, jak dlouho běžela. Myslela, že snad doběhla na konec světa. Ocitla se u velmi velkého rybníka. Za ním a za stromy se tyčily obrysy panelových domů. Až tam zastavila.
   Rozhlížela se do kola. Nikoho neviděla. Oddychla si a otřela si pot z čela. Srdce jí bubnovalo jako při indiánském tanci a až když se vydýchala, začala si prohlížet okolí.
   Nikde nikdo. Jen ona a příroda.
   Všimla si malé lavičky u břehu. Posadila se na ni. Pozorovala klidnou hladinu rybníka.
   Žhnoucí slunce se už pomalu ztrácelo za horizontem. Sára však stále hleděla na hladinu. Něco jí lákalo do vody.
   Sundala si boty, ohrnula nohavice a vstoupila na bahno. Pomalu došla do vody. Šla. Vodu už měla skoro u kolenou. K jejímu překvapení byla voda čistá. Viděla si až na konečky prstů. Zastavila se. Voda byla vlažná. Rozhlédla se. Cítila se tak volná. A tehdy to uviděla.
   Ve vodě, asi dva metry od ní, se něco třpytilo. Nezaváhala. Ihned se tam vydala. Nevnímala kluzké kameny, po kterých šla, ani vodu, kterou měla až u pasu. Došla k třpytícímu se místu. Na dně přes záři však nic neviděla. Zaváhala.
   „Může to klidně být nějaký odpad a já bych se kvůli němu zmáčela,“ řekla si v tichosti pro sebe.
   Zvědavost jí však nedala. Světlo ji táhlo k sobě. Musela se podívat. Nadechla se a potopila. Šmátrala po zemi rukama, nic však necítila. Jen kameny, písek a jakousi prohlubeň.
   Když se vynořila, podívala se do vody a usoudila, že záře vychází z prohlubně. Ani na chvíli nepomyslela na to, co by se jí mohlo stát, a potopila se. Strčila ruku do prohlubně. Byla hluboká. Konečky prsů ucítila jen jakousi šňůrku. Zatahala za ni. Ta lehce povolila.
   Sára se vynořila se svojí kořistí. Odhrnula si vlasy z čela a prohlížela si svůj exemplář. Byl to jakýsi safír v nepravidelném tvaru, pověšený na černém, tenkém, ale přesto pevném provázku. Safír byl modrý, protkaný šedými žilkami. Sára z něj nemohla spustit oči. Pomalu se vyšourala z vody. Posadila se na lavičku a Safír si opatrně přivázala kolem krku…

   A teď tu nevědomky seděla, přesně dva roky a jedenáct měsíce, co přišla o rodinu, co se nastěhovala ke své tetě, co ji sledoval ten záhadný muž, co objevila toto místo, co objevila krásný safír, který už tak dlouho nosí na krku, a co už tak dlouho neví, jaká moc spočívá na její hrudi…