TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
    ›› Vlčí lidé
  ›› překlady

Komentáře k povídce


        

Vlčí lidé


    autorka povídky: Catriona Neko
    druh povídky: fantasy
    žánr: romanticka/songfic - na motivy písně Vlkodlakům od Daniela Landy
    info: Seděl na mýtině a pozoroval měsíc. Každý měsíc musel utíkat na celou noc pryč z domu a od všech, co měl rád...

     vloženo: 16.04.2007    3.632 znaků / 670 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak toto je prosím moje první vlastní jednorázovka, k níž mi inspirovala jedna písnička od Daniela Landy. Musím se přiznat, že jsem ji napsala okolo druhé hodiny ranní, tak snad se vám bude trochu líbit
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Seděl na mýtině a pozoroval měsíc. Každý měsíc musel utíkat na celou noc pryč z domu a od všech, co měl rád. Vždy svou blížící se proměnu cítil a nenáviděl to.
   S každou novou přeměnou to sice nebylo tak ukrutné, jako poprvé, ale zároveň to bylo tak strašně těžké.

Nádhernou bolest a pach krve při půlnočních proměnách
doprovází vytí vlčí, který tone v ozvěnách

   Nenarodil se s tím a neprosil se o to. Celý život to ale musel skrývat a byl moc rád, že to doposud nezjistila jeho dívka.
   Mělo to sice své výhody, protože byl mrštný, měl lepší čich i sluch, ale musel se vyhýbat krvi za každou cenu. I v lidské podobě měl totiž tuto slabost a bylo to pro něho dost těžké.

Mlžný opar pluje tmou a na magický znamení
je z člověka vlk a z vlka člověk, co každou noc se promění

   Vstal a čekal. Jako vždy. Najednou ale vycítil, že je někdo na druhé straně mýtiny a spatřil tam stát postavu.
   Šla pomalu k němu. Když už byla blíž, rozeznal, že to je dívka se vzpřímeným, i když trochu napjatým postojem. Co tu proboha dělá?

Plamený voči ve tmě vodrážej hvězdy vzdálený
touha po volnosti za cenu prokletí, duše na prach spálený

   Snažil se svou proměnu co nejvíce oddálit. Bylo to bolestivé, ale za tu cenu to stálo. Nemohl by s tím žít, kdyby jí nějak ublížil.
   Neviděl jí do tváře, protože ji měla částečně skrytou vlasy. Ale ty její oči... i když teď měly jinou barvu, znal je. A její vůně... Ne, to nemůže být ona!
   Na čele mu vyrašil pot a začal se chvět. „Běž, prosím, pryč,“ zašeptal skrze zaťaté čelisti a začal od ní couvat. Ona šla ale pevným krokem dál.

Osud v kapuce hladí je po tvářích, i bolest občas utiší
Píseň vlkodlaků často zaznívá, ale nikdo z nás ji neslyší
Psychiatři je v knížkách nenajdou, ale vlčí lidi tady stejně jsou!

   Narazil zády do stromu, ale ona šla dál, až dokud nebyla krok od něho.
   Podívala se mu zpříma do očí. Ztuhl. „Nebojím se a mohu ti pomoci,“ řekla pevným hlasem.
   Nechápal to. S tím mu přece nedokáže pomoct!
   Dala mu ruku na tvář. „Cítíš ten svit už pár dní dopředu, viď? Potřebuješ ho k proměně. Když se mu ale přímo nevystavíš, jak jsi to právě před chvílí udělal, můžeš to ovládnout a zůstat v lidské podobě. Ne každému se to povede a ne každý to ví, ale jak už jsem říkala, mohu ti moct.“
   Její ruka se chvěla. Nebo se to chvěl on? Nevěděl.
   „Jak dlouho to už víš?“ zeptal se vyděšeně.
   „Kromě matky jsem žádného jiného vlčího člověka neviděla, takže jsem to hned nepoznala. Je to zvláštní, měla bych to poznat, ale zjistila jsem to až po čtyřech měsících, když jsi chodil pryč skoro ve stejnou dobu jako já. Posledně jsem tě náhodou zahlédla, jak běžíš neuvěřitelnou rychlostí pryč a rozhodla jsem se tě dnes sledovat. Měla jsem nějaké tušení a navíc mě trochu přesvědčily i tvé jizvy, o instinktech nemluvně. Vždy máš nějakou novou jizvu, a i když se velice dobře snažíš, abych si jich nevšimla, vím o nich.“
   Tak moc se bál, že to zjistí a s nenávistným pohledem nebo s křikem ho opustí, ale tohle by ho nikdy nenapadlo.

Nešťastní unavení nesou úděl svůj a každou půlnoc musej, stůj co stůj
zpátky z říše lidí, ale sami nechtějí - smrt je nevykoupí, je to prokletí trvající staletí

   Něžně se usmála a objala ho okolo krku. „Nevybrala jsem si to, stejně jako moje matka a ty, ale naučila jsem se s tím žít. Nejsem sice čistokrevný vlčí člověk, protože moje matka byla pokousaná, když mě čekala a já se tak proměnila ještě před narozením, ale pomohu ti se neproměnit. Matka mi vždy říkala, že u ní to fungovalo také, i když ne tak snadno jako u mě,“ řekla a políbila ho.
   Poprvé v životě poznal jaké to je, když dokáže ovládnout svou proměnu. A to díky dívce, kterou nadevše miluje.
   Je stejná jako on. Je vlkodlak