TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

2.kapitola - Podní noční návštěva


     vloženo: 01.02.2006    8.211 znaků / 1.415 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Draco seděl sám ve své ložnici, oblečený jen v zelených pyžamových kalhotách. V pokoji byla tma, až na jeho počítač, který měl položený neklíně. Nemohl totiž dlouho usnout, a proto ho nakonec zapnul.
   Právě trochu zívnul, když se mu najednou na obrazovce objevilo soukromé chatové okno.

   Firefly: Ice!
   IceGaze: Ahoj, děje se něco?
   Firefly: Ne. A u tebe?
   IceGaze: Tady je docela nuda. I když je už skoro půlnoc...
   Firefly: Nemohla jsem usnout...

   Dracovi začaly hlavou proudit myšlenky.

   IceGaze: Myslím, že mám dobrý nápad
   Firefly: Jaký?
   IceGaze: Přijď ke mně
   Firefly: -směje se- Opravdu? A co na mou návštěvu řeknou tvoji spolubydlící?

   Draco se té poznámce musel zasmát. Už jenom ta představa byla docela zajímavá...

   IceGaze: Oni zde nejsou. Skoro celá kolej šla přece do Prasinek na nějaký večírek a vrátí se až zítra ráno. Jsem tu sám
   Firefly: Ale jak se k tobě dostanu? Nemohu tě přece hledat po celém hradě v tuhle hodinu
   IceGaze: Mám Neviditelný plášť. Přijdu si pro tebe
   Firefly: Dobře... Myslím, že to by šlo. Doufejme, že to ale nikdo nezjistí... –ušklíbla se-
   IceGaze: Nikdo, slibuji
   Firefly: V Pořádku. Budu na tebe čekat v chodbě napravo vedle vstupu do nebelvírské věže
   IceGaze: ... kde přesně to je?

   Ginny se musela začít smát.

   Firefly: Neříkej, že to nevíš. No dobře, sejdeme se tedy zhruba za čtvrt hodiny u vstupu do sklepení. Dohodnuto?
   IceGaze: Dohodnuto

  Draco vypnul počítač a položil ho na noční stolek. Musel se přiznat, že byl trochu nervózní. Byl tak moc rád, že mu včera otevřela oči, a že ji spatřil takovou, jakou opravdu byla.
   Teď se s ní ale musí lépe seznámit. Po těch několika týdnech povídání přes Internet toho o sobě už navzájem docela dost věděli, ale jejich vztah byl teď skutečný.
   Zvedl se z postele a šátral ve svém kufru tak dlouho, dokud nenašel neviditelný plášť. Přehodil si ho přes ramena a vyšel z ložnice.
   Chůze po schodech do společenky byla stejná jako jindy, dokud ale nespatřil Blaise Zabini. Seděla v křesle blízko praskajícího ohně, ztracená hluboko ve svých myšlenkách. Šel tedy jak nejtišeji mohl, aby nepřitáhl její pozornost. Ona by ho pravděpodobně asi ani nezpozorovala, ale jistota je jistota. Přece jenom se zdála být dost smutná a zamyšlená...
   Nakonec jen potřásl hlavou, vyšel z koleje a šel ke vchodu do sklepení. Po zdlouhavé chůzi po schodech konečně spatřil Ginny, která tam na něho už trpělivě čekala. Zastavil se a chvíli se na ni díval, okouzlen její krásou. Nemohl tomu stále uvěřit. Kdyby mu vlastně nedal otec k Vánocům ten počítač, nikdy by se na ni asi takto nedíval. Bylo to snad poprvé v životě, co pro něj ten muž udělal něco pravého.
   Postavil se opatrně před ní a stáhl si kapucu svého pláště, odhalujíc tak svou tvář a rozcuchané vlasy.
   Ginny o něm doposud nevěděla a překvapením uskočila o krok zpět. Nestávalo se jí totiž moc často, že by se před ní zčista jasna objevila vznášející se hlava. Když ale uviděla, komu ta hlava patří, viditelně se uvolnila.
   „Ty... postrašil jsi mě!“ okřikla ho hravě.
   Předstíral, že ho to trochu zranilo. „A koho jsi čekala? Chlapce s jizvou?“
   Chvíli vypadala, že o tom přemýšlí. Pak se ale usmála a políbila ho na tvář. „Vůbec ne.“
   Přetáhl plášť i okolo jejího těla a vedl ji dolu ze schodů.
   „Ještě nikdy jsem nebyla u zmijozelské koleje. Ale už mi dává smysl, proč je ve sklepení,“ řekla a pozorovala okolí.
   „Proč to dává smysl?“
   Ginny se zastavila a pohlédla na něj. „Proč? Protože jsou všichni zmijozelští tak... ledoví!“ Musela se ale usmát tomu, jak trefně si on vybral jméno na internetu.
   „Ne všichni. A když budu držet, možná mě i ohřeješ,“ řekl hravě a pokračujíc v chůzi si ji přitáhl blíž k sobě.
   Došli společně ke vstupu, Draco zašeptal heslo a ve vzájemném rozhovoru vešli do společenské zmijozelské místnosti.

   Blaise sebou trhla a začal se okolo sebe rozhlížet. „Kdo... kdo je tam?“
   Draco tiše zaklel. Úplně na ní zapomněl a ještě k tomu měl sundanou kapuci, takže ho mohla vidět.
   „Hezký pokus, Draco. Až si ale vezmeš příště neviditelný plášť, zkus ho použít pořádně,“ řekla mu znalecky.
   „Co budeme dělat?“ zašeptala mu Ginny s obavou v hlase smíchanou s trochou paniky.
   Draco si povzdechl. „Myslím, že jí můžeme věřit,“ řekl nakonec. „Je jiná než ostatní. Dobře?“
   Ginny přikývla. Rozepnul tedy plášť a došel pomalu až k Blaise.
   „No teda, ty jsi si sem přivedl holku? Kdo je to?“ řekla zvědavě Blaise a popošla blíž. „Ginny?“
   Draco po ní švihl pohledem. „Mohla by si se ztišit?“
   „Tak promiň, Draco, ale můžeš mi vysvětlit, proč jsi sem přivedl v tuhle hodinu holku a ještě k tomu z Nebelvíru???“
   Ginny se raději tiše posadila na nejbližší pohovku a sledovala jejich rozhovor.
   „Blaise, slíbíš mi, že o tom nikomu neřekneš? Ginny a já... no dobře, chodíme spolu.“
   Blaise se rozšířily oči překvapením. „To zní zajímavě...“
   „Blaise!“ varoval ji Draco s hrozbou v očích.
   Podívala se na něj smutným pohledem. „Myslíš si, že se chystám tohle tajemství vyžvanit jen proto, že si myslím, že je to zajímavé? Podceňuješ mě Malfoy! Nemusíš si ale dělat starosti. Vaše tajemství je u mě v bezpečí. A kdo ví, nakonec bychom mohli být i přáteli, co říkáš Ginny?“
   Ginny se na ni slabě usmála. „Možná.“
   Blaise zvedla obočí. „Přemýšlej o tom. Přátelství se zmijozelkou by mohla být i dobrá výmluva...“
   „Proč jsi tak ochotná nám pomáhat?“ zeptal se nedůvěřivě Draco.
   „A od čeho jsou přátelé?“ V jejím hlase bylo ale slyšet něco, co oba přesvědčilo, že by ji snad mohli věřit.

   Povídali si všichni tři až dlouho do noci, dokud Draco neodvedl Ginny do své ložnice. Když prošli dveřmi, rozsvítil na psacím stole svíčku, jejíž nejasné světlo osvětlilo trochu místnost.
   Draco si sundal plášť z ramen. Byl trochu zmatený, když si všiml, jak se Ginny rozšířily oči, ale pak se musel začít smát. Uvědomil si totiž, že má na sobě jen pyžamové kalhoty a pohled na jeho od pasu nahoru nahé tělo asi fakt nečekala. Ona sama měla na sobě dlouhý rudý svetr a rifle.
   Posadili se na okraj postele. Draco sáhl po triku, ale usmívající se Ginny jeho ruku zadržela. „Počkej... takhle se mi to líbí víc,“ řekla se šibalským úsměvem.
   Znovu se musel zasmát a políbit ji. Ginny se mezitím položila na postel a zamyšleně ho pozorovala.
   „Co by asi tak řekl můj bratr, kdyby se dozvěděl, že jsem v tuto noční hodinu v ložnici Draca Malfoye?“
   „Asi toto: ,Dobrá práce, Ginny! Nejen že je šikovný a dobrý kouzelník, okouzlující, sexy, chytrý a dokonalý, ale navíc je také bohatý! Dobrá práce!´“ odpověděl jí.
   Usmála se a opřela se o něj. „Moc si nemyslím, že by jeho reakce byla taková, i když je to velmi pravdivé.“
   „Stěží,“ argumentoval na jej poznámku Draco.
   Znovu se na něho podívala. „Proč tvůj otec chce, abys tam jel? Není on na straně Voldemorta?“
   Zdál se být překvapený, s jakým klidem vyslovila to jméno. „Brumbál se nás chystá učit velmi pokročilou magii a nejspíše i trochu černé magie. Otec pravděpodobně chce, abych se toho více naučil. A navíc bude chtít určitě vědět, co Brumbál chystá a myslí si, že mu k tomu dopomůžu já.“
   „Proč mu teda neřekneš, že tam jet nechceš?“
   „Jen kdyby to bylo tak snadné, Ginny. Můj otec není jako já. Čeká, že půjdu v jeho stopách a stanu se Smrtijedem. Kdyby tak existovala nějaká cesta, jak se tomu vyhnout...“
   „Určitě nějakou cestu najdeš. Sám jsi to řekl: nejsi jako on!“
   „Uvidíme. Zítra ale stejně zjistíme, kdo bude nakonec vybraný. Vždycky spolu ale budeme ve spojení díky počítačům.
   Ginny se zamračila. „Nyní jsme spolu. A počítače se zdají být tak... neskutečné.“
   „Já vím. Proto jsem tě sem také dnes večer pozval. Abychom mohli být aspoň tu chvíli spolu...“
   „Byl to dobrý nápad. Ehm, Draco, můžeš mi půjčit nějaké věci na spaní?“ zeptala se plaše a zívla. Náhle se cítila dost ospalá.
   Draco se zašklebil, vyhrabal z kufru dlouhou černou košili a hodil ji po ní. Ginny se na něho podívala, pak na košili a pak zase na něj.
   „Ježiši, promiň,“ řekl náhle Draco a otočil se. Ginny se jen usmála, rychle se převlékla a lehla si na postel.
   „Já... nejsem plachý, ale přece jenom jsem jedináček,“ řekl s trochou sarkasmu patrného v jeho hlase. Lehl si vedle ní a obejmul ji v pase. „Zůstaneš tu chvilku?“
   „Sice jsem byla už skoro na odchodu, ale jsem tak unavená, že nakonec raději ano. Nezlobíš se?“ škádlila ho hravě.
   „Ne,“ stačil jí ještě s úsměvem odpovědět předtím, než po chvíli usnuli.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23