TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

3.kapitola - Nový přítel


     vloženo: 19.02.2006    10.066 znaků / 1.721 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Když rozpoznala na břichu neznámou hmotnost, snažila se zaostřit na místnost okolo sebe, vzpomínajíc na to, kde to vlastně je.
   Pak ji ale skutečnost udeřila jak kladívko na hlavičku hřebíku. Kolem pasu měla dracovu paži, která ji mírně tiskla k jeho teplému tělu. Usmála se nad tou skutečností a trochu se zavrtěla v jeho náručí.
   Draco si povzdechl a otevřel pomalu oči. „Dobré ráno,“ zašeptal jí do vlasů a zlehka ji políbil.
   Otočila se k němu čelem. Nikdy si ani ve snu nepomyslela, jaké je spát s chlapcem v jedné posteli. S ním...
   „Vyspala ses dobře?“ zeptal se téměř škádlivě s úsměvem na tváři.
   „Jako nikdy,“ odpověděla mu s úsměvem.
   Posadil se a protáhl se.“Nejsi hladová?“ Ginny se na chvíli zamyslela a přikývla.
   Oba si tedy navlékli přes pyžama šaty a vyšli z jeho ložnice. Po vstupu do společenky je ale velice překvapilo, když tam našli Blaise pomalu ve stejné poloze, v jaké byla, když šli v noci spát.
   Když je Blaise spatřila, rychle se zvedla a šla jim naproti. „Jdete na snídani?“
   „Ano. Proč?“ zeptal se Draco a chytil Ginny okolo pasu.
   Blaise se jen usmála. „Dobře. Došla jsem si totiž do Síně pro nějaké koblihy a džus a mám toho docela hodně. Nepřipojíte se ke mně?“
   Když se na ni Draco podíval s dotazem v očích, zamračila se na něj. „Nikdo jiný tady není. Nikdo tu Ginny neuvidí, jestli je to teda to, co ti dělá starosti.“
   „Proč jsi k ní najednou tak milá, Blaise? To je... moc mi to k tobě nesedí...,“ řekl jí chladně a upřímně.
   Vypadala zraněně. Otočila se k němu zády a sedla si zpátky do křesla, odmítajíc se pohlédnout jeho směrem.
   Draco pohlédl na Ginny s otázkou v očích, která jasně říkala Nevím, co dělat...
   Ginny propletla své prsty s těmi jeho a usmála se na něj. „Souhlasím. Zdá se to být divné od holky ze Zmijozelu, ale myslím, že je čestná. Možná je jen osamělá... Má vůbec nějaké přátele?“
   Draco se nad její otázkou musel zamyslet. Neznal Blaise zas až tak moc dobře, ale věděl, že tráví hodně času sama. Možná má Ginny pravdu. Možná je Blaise opravdu jen osamělá...
   Ginny ho nakonec vytrhla z myšlenek pevným stiskem ruky a táhla ho ke křeslu, ve kterém seděla Blaise. „Pojď, promluvíme si s ní,“ řekla mu tichým, ale pevným hlasem.
   Když k ní došli a sedli si na protější pohovku, Draco si odkašlal.
   „Blaise?“ Nic. „Blaise, já se ti omlouvám. Moc jsem to nepochopil a pustil si hubu na špacír. Myslím, že mám občas problém posoudit lidi dřív, než je poznám... Omlouvám se, jestli jsem tě urazil. A pravděpodobně bychom nakonec mohli být přáteli...“
   Pohlédla na něj s trochu šokovaným výrazem.
   „Co je?“ zeptal se nervózně.
   „To je snad úplně poprvé, co jsem slyšela, že se někdo ze Zmijozelu někomu upřímně omluvil.“ Stále ještě byla trochu šokovaná, ale nakonec se usmála. „Možná, že nejsem v této škole jedinou dobrosrdečnou osobou ze Zmijozelu.“
   Ginny se na ní usmála. „Tak myslím, že jsi nakonec získala přátele. Teda, pokud ještě chceš...“
   Blaise se zašklebila. „Ovšem že ano.“

   Smáli se a jedli. Brzo se ale jejich konverzace obrátila k chystané „exkurzi“.
   „Sice jsem se nakonec zapsala,“ prohlásila Blaise, „ale pochybuji, že mě Brumbál vybere. Jsem docela tichá a nenápadná. Myslím si, že budou vybraní spíše agresivnější typy lidí...“
   Draco pokrčil rameny. „Kdo ví? Brumbál je čestný. Tak snad nakonec vybere ty, kteří si to zaslouží.“
   Ginny si jen povzdechla a opřela se o Draca. „Přála bych si jen, abych byla dost stará a mohla tam jet s vámi. Co tu asi tak budu dělat, než se vrátíte?“ řekla jim smutně.
   Blaise jí chtěla něco odpovědět, ale v tu chvíli se najednou otevřely dveře do společenky, za kterými byly slyšet hlasy vracejících se studentů.
   „Sakra. Pojď se mnou!“ zamumlala Blaise, zatímco stačil Draco ještě Ginny políbit, než ji odtáhla do toho nejtmavšího kouta, co tam byl.
   „Všichni už se určitě vrací zpátky z Prasinek. Znám další východ odsud. Povedu tě,“ zašeptala jí Blaise, zatímco ji vedla až na druhý konec pokoje. Opatrně tam zatáhla za malý řetízek visící se stropu a dolů se sesunuly dřevěné schody. rychle po nich vylezly obě nahoru a Blaise je za nimi zase vytáhla.
   „Lumos“ Když Blaise rozsvítila svou hůlku, spatřila Ginny, že jsou v nějakém malém pokoji se dvěmi pohovkami a pár knížkami. Byly tam ale další dveře, kterými rychle prošla do další chodby.
   „Blaise? Proč jsi vlastně nešla do Prasinek?“ Ginny musela popoběhnout, aby s Blaise udržela krok. Věděla, že Draco zůstal přes noc, aby mohl trávit volný čas s ní, ale jinak šli téměř všichni z hradu ven.
   „Šššš...“
   Pokračovaly v chůzi ještě asi minutu, než došli k dalším padacím dveřím, které Blaise rychle odevřela a slezla tiše první dolu. Když Ginny také slezla dolů, zjistila, že jsou v knihovně. Blaise dala padací dveře zase rychle na své místo a spolu s Ginny se posadila k nejbližšímu stolu.
   Blaise si povzdechla. „Teď už můžeš mluvit. Šly jsme totiž pod knihovnou a jsem docela překvapená, že tě nikdo neslyšel.“
   Ginny se začervenala. „Promiň. Já jsem ne...“
   „Žádný problém,“ přerušila ji usmívající se Blaise. „Tu cestu jsme si ale užily, co říkáš?“
   Ginny se také usmála. Byla ráda, že můžeš Blaise věřit a měla pocit, že z nich budou dobré přítelkyně.
   „Nešla jsem , protože tam bez přátel není žádná legrace.“
   Ginny byla trochu zmatená, ale pak si vzpomněla na otázku, kterou Blaise položila v chodbě. Nevěděla ale, co jí na to má říci.
   „První rok tady byl docela překvapivý. Jsem totiž kříženec, který je pro Zmijozel vzácný a narovinu, nejsem zas tak stejná jako ostatní. Moudrý klobouk si ale byl svou volbou jistý a řekl mi: ,není pochyb, Blaise. Ty patříš do Zmijozelu.´Ve vlastní koleji jsem moc přátel nenašla a nikdo jiný se s holkou ze Zmijozelu moc přátelit nechtěl. Tak jsem uvízla.“
   Ginny se na ni soucitně usmála. „Ale ne všichni zmijozelští jsou tak špatní. Podívej se třeba na Draca.“
   Blaise přikývla. „Začínám tomu pomalu věřit. Mám radost z toho, jak jsi ho změnila. Dříve byl tak arogantně roztomilý a bavil se jen s někým, ale teď? Jednoduše řečeno, dobrá práce Ginny.“
   Ginny se nad její reakcí musela zachichotat. Je to tak dobrý pocit, když se můžeš o Dracovi s někým bavit.
   „Blaise, jsem opravdu ráda, že jsme se nakonec sblížili.“
   Blaise se celá šťastná usmála od ucha k uchu. „Já také.“

   Ginny stála před zrcadlem a dívala se na své zmačkané a pocuchané vlasy a rozmazaný mace-up. Bude trvat dlouho, než to dá zase do pořádku.
   Dnešní den byl ale zvláštní. Ráno ta překvapující snídaně, v poledně oběd, při kterém to po příchodu studentů z Prasinek jen hučelo, a ještě k tomu se mělo při večeři říkat, kdo pojede na tu exkurzi. Ve vzduchu bylo cítit vzrušení a očekávání, a Ginny se už pomalu smiřovala s tím, že bude nějakou tu obu bez Draca a možná i bez Blaise.
   Když si to tak ale v hlavě srovnala, uvědomila si, že na tu exkurzi vlastně pojedou asi VŠICHNI její přátelé.
   Do pokoje vstoupila Hermiona. „Už jsi hotová?“
   Ginny se na sebe zamračila do zrcadla. „Skoro. Dej mi ještě pár minut.“
   „Počkám,“ odpověděla jí Hermiona a sedla si na její postel.
   Ginny si pročesala vlasy, zatímco jí Hermiona vyprávěla o cestě do Prasinek. Jak si tam koupila nový brk v docela žhavých barvách a jak byl Ron komický. Ginny se pokoušela dávat pozor, ale po chvíli ji už zase moc neposlouchala.
   Chtěla si právě převléci šaty, když si ale uvědomila, že má stále na sobě dracovu košili, a že by se mohla začít Hermiona vyptávat, kde k ní přišla. Rychle ji tedy přetáhla přes hlavu i se svetrem a odhodila obě věci pod postel. Hermiona byla ale tak zabraná do toho, co říkala, takže si toho skoro ani nevšimla. Ginny si natáhla sukni a tmavomodrý svetr a otočila se čelem k Hermioně. „Už jsem hotová. Jedeme?“

   Harry s Ronem už na ně čekali u nebelvírského stolu s talíři plnými netknutého jídla.
   „Čekali jsme na vás dvě,“ vysvětlil oběma udiveným dívkám Harry.
   Zrovna když se ale obě posadily a nandaly si na talíře jídlo, povstal Brumbál.
   „Věnujte mi prosím trochu vaší pozornosti. Předtím, než se všichni dosytnosti najíme, rád bych vám oznámil to, na co již několik dnů netrpělivě čekáte.
   Nebylo lehké vybrat tak málo z tolika přihlášených, ale mám tu pergamen se jmény studentů, kteří byli nakonec vybráni. Všichni, které budu jmenovat, se po večeři sejdou v knihovně, ale nyní už ta jména.“
   „Z Mrzimoru byli vybráni: Justin Finch-Fletchley, Hanbách Abbotová, Ernie McMilan, Antony Goldstein a Susan Bonesová.“
   V tu chvíli se musel na chvíli odmlčet, protože se ozvalo veselé pokřikování a pískání.
   „Z Havraspáru: Padma Patilová, Terry Bood, Mandy Nracklehurst, Lisa Turbin a Kevin Entwhistle.“
   Následovalo o trochu větší veselí a pískání.
   „Ze Zmijozelu: Draco Malfoy, Pansy Parkinsonová, Blaise Zabini, Tracey Davisová a Gregory Goyle.“
   Od zmijozelského stolu se ozval menší potlesk. Ginny se ale musela jen smutně usmát při vyslovení jeho jména. Nyní dostal jedinečnou příležitost, díky níž se může vyhnout cestě být smrtijedem.
   Brumbál se usmál. „Velmi dobře. A nakonec z Nebelvíru: Harry Potter, Hermiona Grangerové, Parvati Patilová, Seamus Finnigan a v neposlední řadě také Ginny Weasleyová.“
   Celá síň rázem ztichla, což bylo pro Ginny ještě horší než skutečnost, že vyslovil její jméno místo jména jejího bratra. Podívala se na Harry a Hermionu, kteří vypadali stejně zmateně jako ona. Vstala tedy a šla k učitelskému stolu.
   „Pane profesore, musel se stát nějaká chyba. Jsem přece v šestém ročníku. Nemohu tam jet. Jste si jistý, že je tam napsáno mé jméno místa jména mého bratra Rona?“
   Brumbál se na ni s úsměvem podíval. „Mohu Vám ukázat pergamen, slečno, pokud si to přejete. Jsem si ale jistý, že mě mé oči neklamou.“
   Ginny byla ještě více popletená. „Ale jak? Já jsem lístek se svým jménem do truhly nevhodila...“
   Zdálo se, jako by se Brumbálovi zatřpytilo v očích. „A Vy si tam nepřejete jet?“
   Na chvíli se zamyslela, ale nemohla najít žádný důvod proč. „Velmi ráda tam pojedu, pane profesore,“ odpověděla nakonec opatrně.
   Brumbál přikývl. „Velmi dobře, slečno. I Vy jste byla vybrána, a proto Vám musím poblahopřát.“ S tím se Brumbál posadil a začal večeřet.
   Když šla zpět ke stolu, zachytila dracův letmý pohled a jak zvýšil obočí. Nebyla si moc jistá na co myslí, a tak jen lehce pokrčila rameny.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23