TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

6.kapitola - Trochu větší množství pravdy


     vloženo: 04.04.2006    8.432 znaků / 1.458 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ginny se náhle probudila a pohlédla z okna, kterým jí přímo do očí svítilo slunce. Bylo zhruba něco po druhé hodině a venku se zdálo být dost velké teplo.
   Rychle ale vyskočila z postele, když si uvědomila, že zameškala vyučování. Oblékla si školní hábit, popadla tašku a spěchala dolů do společenky. V křesle u okna tam seděla Hermiona, oblečená ještě v pyžamu a četla si knihu.
   „Hermiono? Co tu děláš? Neměla bys být na vyučování?“
   Starší dívka překvapeně vzhlédla. „Na vyučování? Tento týden na něj přece nemusíme. Pamatuješ?“
   Ginny cítila, jak se červená. Uvědomila si, že si ani neučesala vlasy, má pomačkané šaty a kruhy pod očima.
   „No jo,“ řekla pomalu a sesunula se do vedlejšího křesla.
   Hermiona se zahihňala. „Ponocovala jsi, co?“
   „Trochu.“
   „Byla jsi na počítači, že jo? Já ho mám doma taky. Je to užitečná věc. Mám dokonce i Internet, kde se dá najít skoro všechno. Je to skoro tak dobré jako knihovna.“
   Ginny se usmívala. Nejvíce jí totiž rozesmála ta část, kdy Hermiona mluvila o tom, že je počítač „užitečná věc“.
   „Navštěvuješ někdy chat? Něco jsem o tom už slyšela. Kluci se tam prý snaží sehnat nějaký holky,“ řekla Hermiona a potřásla odmítavě hlavou. „Co tě na tom tak fascinuje?“ dodala za chvíli.
   Ginny nevěděla, co jí má odpovědět. Bylo to komické. Tou poznámkou o klucích na chatu trefila hřebík na hlavičku. Kdyby tak věděla...
   „Po pravdě ho používám hlavně pro domácí práce. Musím ale přiznat, že se ze mě stává hříšný karetní hráč,“ řekla Ginny a mrkla po své přítelkyni, zda ji uvěřila.
   Hermiona se ale po chvíli začala smát. „V pořádku. Musím připustit, že jsem byla na té hře jeden čas závislá taky.“
   Ginny si přitáhla nohy a uvelebila se pohodlněji v křesle. Už si nyní začínala plně vzpomínat, proč tento týden nemusí na vyučování. Vzpomněla si taky, že se domluvila s Dracem a Blaise, že se budou setkávat každý den ve tři odpoledne v knihovně a s Dracem samotným pak později v noci. Musela se usmát, když myslela na své nové podivuhodné přátele. Nakonec byla TAK ráda, že si ten počítač koupila...
   Hermiona na ní zvědavě mrkla. „Proč se tváříš tak šťastně?“
   „Musím mít důvod, abych se mohla usmívat?“
   Hermiona potřásla hlavou. „Je to zvláštní. Nemám ve zvyku tě vidět často tak veselou. Co tě udělalo tak šťastnou?“
   Ginny se trochu zamračila. „Jsem jen v dobré náladě.“
   „Já ti ale moc nevěřím. Určitě to má co dělat s tou holkou ze Zmijozelu, že ano?“ Hermionina tvář neukázala žádnou emoci.
   To byla poslední kapka. „Proč je naprostý zločin kamarádit se se zmijozelkou? Blaise a já mám hodně společného! Ona není tak špatná, jak si TY myslíš! A že je ze Zmijozelu? To je toho! Být ze Zmijozelu neznamená být špatný, Hermiono!“
   Hermiona zůstala kupodivu klidná. „Ginny, poslouchej mě. Není to pro tebe moc dobrá přítelkyně. Zmijozelští nejsou nikdy dobří přátele. Zřejmě se tě jen pokouší nějak využít. Co se stalo, Ginny? Myslela jsem, že jsem tvá přítelkyně. Potřebuješ někoho, kdo ti porozumí.“
   Ginny se na ní chladně podívala. „Jak komické, Hermiono, protože ty se pro ten popis moc nehodíš.“ S tím se zvedla z křesla a odešla pryč.
   V očích jí pálily slzy, když se potácela do tajné místnosti v knihovně k jejím přátelům. Místnost ale byla prázdná. Sedla si tedy na nejbližší pohovku, položila tvář na polštář a už déle nepotlačovala pláč.

   Blaise se usmála na Draca. „Už jsou skoro tři. Půjdeme?“
   Přikývl. Dělal si trochu starosti kvůli dnešnímu setkání s Ginny. Koupil jí totiž dárek – jednoduchý stříbrný řetízek, na kterém byl zavěšený přívěšek, na kterém byl pomocí kouzla malý plamínek ohně spolu se sněhovou vločkou. Oheň a led.
   „Pojďme,“ řekl nakonec a strčil si řetízek opatrně do kapsy. Před časem ho objednal přes internet. Mít počítač shledával čím dál lepším a lepším.
   U východu z koleje se minuli s mladšími studenty, kteří šli z oběda. U knihovny pak potkali Colina, který se na ně k jejich velkému překvapení nepatrně usmál. Draco byl v tu chvíli příliš překvapený. Než ale zareagoval, Blaise se na něho usmála zpátky. Možná, že by mu mohli začít konečně věřit. Šesťák jen těžko skrýval svůj ruměnec a raději rychle odešel. Blaise jen pokrčila rameny.
   Náhle se ale Draco zarazil překvapením. „Blaise, to nevypadá dobře. Padací dveře jsou zase otevřené!“
   Rychle prošli dovnitř. Blaise dveře rychle a pevně zavřela a Draco vběhl do místnosti. ale vše co uviděl byla jen plačící dívka.
   „Ginny!“ Rychle k ní doběhl a pevně ji obejmul. Cítil, jak se k němu téměř v úlevě přitiskla. Pohladil ji po vlasech, když se několikrát zhluboka nadechla a opět se rozbrečela. Draco ji ještě pevněji obejmul. „Co se tsalo?“ zašeptal jí do ucha.
   Pohlédla na něj a snažila s potlačit slzy natolik, aby mohl promluvit. „je to hloupé...“ řekla nakonec. On ale poznal, že moc ne.
   „Mluvila jsem s Hermionou, která se mě ptala na Blaise. Jednoduše jsem jí řekla, že jsme přítelkyně. Nebyla z toho moc nadšená. Ona nechce, abych se přátelila s někým...“ na chvíli se odmlčela smutně na něho znovu pohlédla, „...ze Zmijozelu.“
   Draco ji pohladil po tváři. „Dobře, ale je to jen její názor. Ona nemá právo ti řídit život.“
   Ginny si povzdechla. „Ty mi nerozumíš. Ona je klid a porozumění v jednom, ale někdy je šílená. Nedokážu si ani představit, co by se stalo, kdyby o našem celém rozhovoru řekla Ronovi a Harrymu. A to nemluvím o tom, kdyby se ti tři dozvěděli o tobě.“
   Musel se kousnout do rtu. Přesně věděl, jak se Ginny cítí. U něho to bylo ale desetkrát horší. Cokoliv, co by udělal její bratr je nic proti tomu, co by udělal jeho otec, kdyby to zjistil. Pohlédl na Blaise, která až do této chvíle byla zticha.
   „Co by asi tak řekly vaše rodiny, kdyby se dozvěděly, že se „bratříčkujete“ s nepřáteli,“ řekla tiše Ginny. trochu se ale zarazila, když spatřila smutnou tvář Blaise a slzu, která jí klouzala po tváři.
   „To netuším. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo deset let,“ řekla nakonec Blaise. „Byla jsem jediné dítě a jelikož se ke mně nikdo nehlásil, stala jsem se sirotkem. Ale místo toho, aby mě pak dali k pěstounům nebo do dětského domova, byla jsem poslána rovnou sem, do Bradavic. Po všechna ta léta je to pro mě vlastně něco jako domov. Jsem tu i o prázdninách. Teda kromě těch letních, kdy bydlím zdarma v jednom hotelu.“
   Ginny poklesla brada. Tohle opravdu nečekala. „Blaise, to myslíš vážně? Ty nemáš vůbec žádnou rodinu?“ Hned ale litovala toho, co řekla. Z jejích úst to totiž vyznělo docela dost hrubě.
   „Ne. Žádný z rodičů neměl sourozence a nikdo jiný o mě neprojevil zájem. Ale už je to minulost. Je mi už skoro sedmnáct a zařídím si svůj život podle sebe. Zatím to ale nevypadá tak špatně.“ Blaise se nepatrně usmála.
   Ginny vstala, opírajíc se o Draca, z pohovky a trochu váhavě ji objala. Její problémy už byly v tu chvíli dávno zapomenuty. „Moc se ti omlouvám, Blaise. Jestli pro tebe můžu něco…“
   Blaise se ale zasmála. „Ginny, už jsi udělala víc, než kdokoli předtím! Nikdy jsem neměla přátele a díky tobě mám nyní dokonce dva. Zapomeň na to. Je to minulost. Pojedeme přece společně na tu exkurzy. Ty se na to netěšíš? Půjdeme to znovu prodiskutovat. Souhlas?“
   „Souhlas,“ odpověděli oba a usmáli se na Blaise.

   Colin šel do nebelvírské věže. Musel ještě udělat nějaké úkoly a také si chtěl promluvit s Ginny. ale ještě než vešel do společenky, uslyšel rozčilené hlasy vycházející z ní.
   „Co myslíš tím, že odešla celá rozzuřená pryč?“ nemohl se mýlit. Byl to hlas Rona Weasleyiho. Raději se tedy rozhodl, že na sebe nebude moc upozorňovat a tiše došel ke schodům do chlapeckých ložnic. Harry si ho ale všiml.
   „Creevey, pojď sem! Tak co jsi zjistil? Rád bych to věděl před tím, než tady Ron vyletí z kůže.“
   I když to nebyla přes jeho rozčilení patrné a i když nic neřekl, Ron mírně zčervenal.
   Colin předstíral, že je zmatený. „O čem Harry?“
   Harry na něj překvapeně pohlédl. „No přece o Ginny, Coline. Co ses o ní dozvěděl?“
   Colin si vzpomínal na předešlý večer, když ho Harry požádal, aby ji nenápadně sledoval. Pak si ale vzpomněl na rozhovor s ní a uvědomil si, že je Harry určitě zvyklý dostávat co chce a jedná z pouhé nenasytnosti a sobeckosti.
   „No dobře,“ začal Colin opatrně. „Všechno, co včera večer dělala, bylo to, že šla do knihovny. Chvíli jsem si s ní dokonce povídal, zatímco psala nějaký úkol.“
   Harrymu se na tváři značilo zklamání. Vypadalo to, jako kdyby ji CHTĚL chytit při něčem, co by neměla dělat. „No dobře. Nespustil jsi z ní ale po celou dobu oči, že ne? Nejsme si moc jistí...“
   Colin ale už nečekal, až dokončí větu a s přáním „dobré noci“ odešel do svého pokoje.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23