TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

8.kapitola - Špatný kočár


     vloženo: 01.05.2006    8.357 znaků / 1.412 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Ginny.“ Někdo do ní jemně strčil. „Ginny, vzbuď se.“ Ten hlas byl neústupný.
   Otevřela svá těžká víčka a uviděla Draca, který se nad ní skláněl. Usmála se a znovu je zavřela. „Ještě pár minut...“
   Draco si povzdechl a znovu do ní šťouchnul loktem. „Ty jsi zapomněla, co je dnes za den?"
   Ginny se převrátila na bok a odmítla ho poslouchat. Draco se tomu musel začít smát a políbil ji ze strany na tvář.
   „Ginny, jestliže teď nevstaneš, ujede nám vlak. A kromě toho tě taky musím nějak dostat z mojí ložnice...“
   Ginny se rychle posadila. „Neříkej mi, že jsem tu byla celou noc!“ Draco přikývl.
   „To ne... Jak to teď vysvětlím? Můžu si půjčit tvůj plášť?“ Zeptala se trochu zoufale. „Musím se vrátit do ložnice dřív, než se na mě přijde podívat Hermiona...“
   Draco přes ní přehodil plášť a ještě než jí natáhl kapuci, políbil ji. „Uvidíme se za chvíli.“
   Měla hodně málo času a tak vyběhla, jak nejrychleji mohla, a snažíc se do někoho nevrazit proběhla zmijozelkou společenskou. U dveří se ale musela zastavit a potlačit smích, když uviděla spát u krbu na pohovce a v křeslech několik chlapců. Zřejmě to byli jeho spolubydlící...
   Po deseti minutách běhu se nakonec celá udýchaná dostala k Buclaté dámě. Společenka byla naštěstí prázdná až na Seamuse, který seděl na jeho zabaleném kufru s chichotající se Parvati na klíně.
   Ginny se ani nesnažila být příliš potichu a rychle vyběhla po schodech nahoru. Shodila ze sebe opatrně plášť a potichu vešla do ložnice, kde naštěstí všechny spolubydlící ještě spaly.
   Její kufr ležel stále tam, kde ho nechala včera odpoledne. Rychle se tedy převlékla, učesala si vlasy a přidala do kufru ještě pár věcí. Když ale přešla na druhou stranu postele a vzala do ruky svůj deník, šimla si vedle položené knížky Magie a Touha. Když ji otevřela, musela se usmát. Byla to přesně ta kniha, do které jí Draco napsal stříbrným inkoustem Ano Ohýnku, půjdu s tebou. Se srdečným pozdravem IceyGaze. Spolu deníkem a počítačem ji nakonec dala do tašky.
   Musela si na svůj kufr sednout, ale nakonec ho zavřela. Pro jistotu ale ještě pomocí kouzla zabezpečila zámky, aby s náhodou neotevřely a odešla s kufrem dolů do společenky.
   Parvati rychle seskočila Seamusovi z klína, když uslyšela, že někdo přichází. „Ginny... víš jak jsem se lekla? To mi už nedělej,“ prohlásila po chvíli, když se vzpamatovala.
   Ginny se zasmála. „Proč? Dělali jste snad něco nepředpokládaného, Patil?“
   „Ovšem že ne,“ řekla červenající se Parvati, když ji náhle Seamus přerušil. „Ahoj Ginny, kde jsi k němu přišla?“
   Ginny se na něho zmateně podívala. Pak si ale uvědomila, že drží v ruce dracův plášť a v duchu tiše zaklela. „K němu? To je jen starý plášť po matce. Proč?“
   Podezřele se na ní podíval. „Já jen že vypadá podobně jako ten, co má Harry.“
   Harry má neviditelný plášť? Pomyslela si nedůvěřivě a překvapeně zároveň.
   „Hmm... To je zvláštní... No dobře, já půjdu raději dolů. Uvidíme se později,“ řekla jim nakonec, popadla kufr a odešla dřív, než se jí stačili na něco dalšího zeptat.

   Draco si prohlížel svou ložnici. Včera říkal spolubydlícím, aby zůstali někde mimo, dokud jim neřekne jinak. Kde ale nocovali až do rána? Otevřel dveře a pohlédl dolů do společensky. Nebyl ani moc překvapený, když je tam všechny uviděl, jak spí na zelených pohovkách a křeslech. Jen se usmál a zapadnul zase zpátky do ložnice.
   Ještě jednou se podíval dokola po místnosti, aby se ujistil, zda má vše zabaleno a že je jeho část ložnice kompletně prázdná.
   Pak ho ale ještě něco napadlo. Vytáhl ještě věci, které měl na sobě před pár dny a začal prohledávat kapsy. Když pak nakonec našel to, co hledal, zašklebil se. Stále hledal dokola příležitost, kdy by mohl dát Ginny svůj dárek. Doposud se ale žádná nenaskytla. Už ji ho chtěl jednou dát, ale po příběhu, který vyprávěla Blaise mu to nepřipadalo moc vhodné. Snad se mu to během cesty vlakem podaří...

   „Vítejte, studenti. Jsem rád, že jste sem všichni dorazili včas a že svůj první jste splnili vskutku na výbornou,“ řekl Brumbál a mírně mrknul na skupinku studentů.
   Bylo 7:15 ráno a před ním stálo nebo sedělo na svých kufrech dvacet studentů, zatímco profesorka McGonagallová a profesor Snape stáli vedle něho, úplně vzbuzení a v pohotovosti jako vždy.
   „Zatímco pojedeme na nádraží, můžete se posadit do jakéhokoli kočáru, stejně tak jako do jakéhokoli kupé ve vlaku. V autobuse se ale už posadíte tak, jak vás rozdělíme my.“
   Půlka studentů jen tiše zasténala, zatímco ta druhé se tvářila dost nejistě.
   Brumbál ještě pár minut dával další instrukce, než se všichni vydali ke kočárům, stojícím u vchodu do hradu.
   Blaise trochu popoběhla, aby mohla jít vedle Ginny. „Tak co? Do kočáru se vejdou čtyři lidi. Pojedeš s Potterem a ostatníma?“ Moc dobře věděla, jak tvrdé rozhodnutí musí Ginny během cesty podstoupit.
   Ginny si přehodila přes rameno pás tašky, ve které měla počítač, deník a pár dalších drobných věcí. „Já se o ně moc nestarám. Chci sedět s vámi.“
   Měli se s Dracem setkat v nejbližším kočáře. Jejich zavazadla byla do kočáru zvednuta pomocí kouzla, zatímco nastupovaly. Ginny naskočila trochu husí kůže, když si sedala vedle Draca.
   „Dlouho jsme se neviděli,“ zašeptal jí šibalsky do ucha.
   Ginny se začala červenat a doufala, že ho Blaise neslyšela. Ta ale naštěstí seděla proti nim a strnule hleděla ven z okna.
   Náhle se ve dveřích objevila hlava nějakého dalšího studenta.“ Je tenhle kočár plný? Není. Všechny jiné už totiž jsou,“ řekl a bez vyzvání si sedl vedle Blaise, na kterou se usmál. „Jmenuji se Antonín Goldstein, Mrzimor. Bohužel si ale nepamatuji všechna vaše jména,“ řekl, přičemž se podíval na Draca a Ginny.
   „Ty jsi sestra Rona, že mám pravdu?“
   „Bohužel,“ odpověděla mu Ginny.
   Antonín se otočil k Blaise. „A kdo je tato kráska?“ zeptal se svůdně.
   Blaise na něho ale s odporem podívala. „Mé jméno je Zabini.“
   „Zabini? To je komické jméno,“ okomentoval to hrubě.
   Ginny musela předstírat kašel, snažíc se tak překrýt její smích. „To je její příjmení. Jmenuje se Blaise.“
   Blaise ale po Ginny hodila pohledem. Evidentně se jí ten kluk nelíbil.
   Kočáry se daly do pohybu, což způsobilo, že Ginny přistála Dracovi na klíně.
   „Jejda,“ špitla a snažila se zvednout. Draco se ale začal smát a chytil jí za ruku. Ginny se na něho chvíli s úsměvem dívala, než si uvědomila, co dělají.
   „Draco! Nech mě teď...“
   „Ne,“ zakňučel tiše světlovlasý chlapec a chytil jí okolo pasu.
   Antony je se zájmem sledoval, než pomalu promluvil. „Takže... vy dva spolu chodíte?“
   Když to oba uslyšeli, Draco ji ihned pustil. Ginny se zase rychle posadila na své místo, vědoma si hlouposti téhle situace. Toho kluka přece vůbec neznají a nemohou vědět, co udělá s informací, kterou právě získal.
   „Zdá se mi to totiž divné, víte?“ Pokoušel se to vysvětlit. „Jeden z vás je totiž ze Zmijozelu a druhý z Nebelvíru. Je to jako...“ Antony se na chvíli zamyslel. „...pachtění se s nepřáteli!“ řekl nakonec.
   Draco se zamračil. „Děkuju mnohokrát za poukázání na tuto bolestivou skutečnost,“ řekl mu podrážděně.
   Ginny ihned rozpoznala v tónu jeho hlasu podobné pocity, které měla i ona sama.
   „Zatracenej mrzimorskej,“ zamumlal si pro sebe Draco a s rukama v podpaží se opřel o sedadlo.
   „Tak já vám něco povím...“ začal Antonín. Následně byl ale přerušen Blaise, která bouchla pěstí do sedadla.
   „No tak, Antoníne! Můžeš už zavřít hubu? Nebo ještě lépe, vyskoč z okna! Zní to legračně?“ Řekla, zatímco jí tváře zčervenaly vztekem.
   Všichni tři na ní užasle zírali. Dokonce ani Draco od ní nic takového nikdy neslyšel. Obvykle totiž byla spíše jemná a tichá. Než se ale stačili všichni tři vzpamatovat, pokračovala.
   „Tohle je přesně to, proč jsem se já s nikým nepřátelila!“
   Antonín se raději opřel o sedadlo a se zamračeným výrazem vypadajícím, že přemýšlí o tom, že si vybral špatný kočár, se díval z okna.
   Blaise věděla, že má dneska po náladě. Nikdy necítila potřebu zmínit se někomu o svém životě. Dokonce ani svým novým přátelům. Jen jednou jedinkrát v životě se cítila jako právě teď. Měla ve zvyku ječet a křičet jen na rodiče, když byli ještě naživu. Bolelo ji, když na ně myslela. Když s nima totiž naposledy mluvila, pohádali se a ona celá rozzuřená odešla z domu.
   A to byl také důvod, proč byla stále ještě naživu.
   Nebyla to ale její chyba, že jsou teď rodiče mrtví. Oni jí jednoduše nenaslouchali a nesdíleli stejné názory a pocity jako ona.
   Tohle je ale minulost...
   V této atmosféře pak jeli ještě asi půl hodiny, než dojeli ke stanici.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23