TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

9.kapitola - Cesta začíná


     vloženo: 19.05.2006    7.073 znaků / 1.234 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
   Poznámka k textu: CameraShy je v překladu něco jako Plachý kamera :)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Slunce pokukovalo ven spoza několika šedivých mraků, zatímco na nástupišti čekali studenti. Až přijede vlak. Draco zívnul, zrovna když se na něho Ginny podívala. Ta zívla také, jako kdyby to bylo nakažlivé.
   Blaise seděla za Ginny na svém kufru. Od toho incidentu v kočáře nemluvila a Ginny se rozhodla to respektovat. Až bude Blaise chtít, bude s nima mluvit.
   Pár metrů za ní pak seděl Antony Goldstein, který po zbytek cesty seděl s vyvalenýma očima, otevřenou pusou trochu v šoku, a který opustil kočár jak neřízená střela ještě před tím, než úplně zastavil.
   Blaise se pak sice trochu uklidnila, ale Ginny na ní v tu chvíli trochu změnila názor.
   Ginny si jen povzdechla, otočila se a kopírujíc Blaise si sedla na svůj kufr. S nikým si teď nemohla ani promluvit, jelikož se jí její nebelvírští přátelé tak trochu vyhýbali a s Dracem to na veřejnosti raději nezkoušela.
   Blaise byla trochu roztržitá, když uviděla Ginny sedět před sebou na kufru, ztracenou ve svých myšlenkách.
   Blaise trochu překvapila její nálada, ale i kdyby to tak skutečně mínila, ani v sebemenším koutku nitra Antonína nelitovala. Míchal se tam, kam neměl...
   Tak ať! Co je na tom, z jakých jsou rodin? Copak se musí někoho prosit o svolení, když se chce s někým spřátelit? Ne!
   „Nastupovat!“ uslyšeli všichni, jak na ně volá Brumbál od vlaku.
   Ginny si trochu povzdechla a sbírajíc svoje věci následovala přátele do oddělení blízko konce vagónu, doufaje, že je tam nebude nikdo rušit. Posadila se na sedadlo a zírala z okna na několik studentů, kteří ještě bojovali s kufry, které se snažili dostat do vlaku.
   Po chvíli trochu pootočila hlavou, aby se podívala, co dělají její přátelé. Blaise měla na klíně počítač a něco psala, zatímco Draco strnule hleděl ven z okna.
   Byla na první pohled patrné, že pro začátek cesty vlakem potřebovali všichni tři přátelé trochu času sami pro sebe.
   Ginny si trochu poposedla a začala uvažovat. Co kdyby Harry s Hermionou přišli k jejich kupé? Co by udělala? Jak by vysvětlila své nové přátele? Poslední věta jí ale dala intuitivní pochopení skutečnosti. Proč by to musela vysvětlovat? Oni byli její přátelé a tečka! Možná to nejsou ti nejvhodnější lidé na světě, ale nikdy jí neudělali nic opravdu zlého.
   Ginny se musela usmát, když si vzpomněla na svůj první školní rok a co vše zažila. I když je pravda, že ne vše dělala z vlastní vůle, přesto se tehdy cítila plná síly. Není sice nejhezčí, ale dávno už se rozhodla, že se nebude starat o to, co si myslí ostatní. A navíc, její noví přátelé jí udělali šťastnou.
   Jestliže jí ale udělali šťastnou, proč ještě cítila ten tíživý pocit v žaludku?
   Notnou chvíli bylo ticho, ale Ginny potřebovala nějak vzpružit. Posunula se k tedy k Dracovi a sedla si mu na klín, zarážejíc ho tak v jeho myšlenkách. A než se opřela o jeho hruď, propletl své prsty s těmi jejími.
   „Mám divný pocit... utěšíš mě trochu?“ řekla mu tiše a trochu hravě. Nebyla si sice moc jistá, co by ji teď povzbudilo, ale Draco to občas zvládl až zázračně na výbornou.
   Dal jí ruku okolo pasu. „Na co jsi myslela? Před chvíli si se zdála být ztracená hluboko ve svých myšlenkách.“
   „Na nic důležitého,“ řekla, otočila trochu hlavu a podívala se mu do tváře.
   Draco jí moc nevěřil, ale raději se jen sklonil a políbil ji. Ginny mi dala ruce okolo krku a polibek mu opětovala. A jak se jejich polibek prohluboval, ani jeden z nich si vůbec nevšiml, že Blaise odešla.

   Blaise otevřela vedlejší kupé, doufajíc tak, že bude volné. Naštěstí bylo, a tak se posadila na sedačku a vytáhla svůj počítač opět na klín.
   Neodešla od přátel kvůli tomu, že by se cítila nepohodlně nebo trapně, to ne. Věděla ale, že potřebují být chvíli sami a nechtěla je rušit. Je ale trochu pravda, že když je viděla takto spolu, začalo jí to malinko deprimovat... Ale se vší poctivostí, Draco a Ginny byli po dlouhé době první lidé, na kterých jí záleželo.
   Nedělala si moc starosti, co se týče jejich rodin, kde byli všichni ještě naživu, i když měly obě velice odlišné myšlenky v tom, co udělají s jejich životy.
   Právě teď ale nechtěla přemýšlet o jejich rodinách a tak se raději věnovala počítači.
   Ač niky nikdo nečetl její zápisky, byla zkušenou básnířkou. Zrovna se rozhodla vylepšit a trochu přepsat jednu z jejích starých básní, když se jí na obrazovce objevilo chatové okno.

   CameraShy: Ahoj Blaise

   Blaise chvíli zírala na obrazovku. Kdo to jen může být?

   SilentSlyth: Kdo je to?
   CameraShy: Tady je Colin Creevy. Ginny mi dala tvé jméno. Doufám, že ti to moc nevadí...

   Blaise se musela zasmát. CameraShy? Znělo to trochu pokrytecky. On u sebe přece všude nosil fotoaparát a cokoli a kohokoli fotil.

   SilentSlyth: Nevadí mi to. Proč máš tohle jméno?
   CameraShy: Já jsem raději za kamerou než před ní

   Blaise se zašklebila. Znělo to, jako kdyby to řekla ona. Při té myšlence si ale vzpomněla na něco, co jí říkala Ginny před pár dny. Něco o jeho sympatiích k ní... Blaise si ale byla jednou věcí jistá – nikdy se s nikým neseznamovala. Obzvlášť ne v této hloupé škole. Musí být tedy opatrná, aby toho kluka „nesvedla“, ať už je milý nebo ne.

   SilentSlyth: To dává smysl
   CameraShy: Tak jak probíhá vaše cesta?
   SilentSlyth: Docela dobře. Zrovna jsme v Bradavickém expresu. Nemyslím si ale, že by bylo dobré ti říci něco dalšího...
   CameraShy: To je v pořádku. Já s tebou jen rád mluvím...

   Blaise se kousla do rtu. Rozhovor se začal nenápadně stáčet jinam a to moc nechtěla.

   SilentSlyth: Myslím si, že bychom tam za chvíli měli být. Raději už půjdu
   CameraShy: Kdy s tebou můžu zase mluvit?

   Nerozuměla tomu. Co mohlo způsobit, že se o ní ten kluk zajímal? Trochu jí to polekalo. Jak si s ní může povídat, když jí přitom vlastně vůbec nezná?

   SilentSlyth: Nejsem si jistá. Ahoj

   Když se odhlásila, zavřela svůj laptop a odešla z kupé s nadějí, že potká vozík s jídlem. Jak ale šla slepě chodbou, do někoho vrazila.
   „Omlouvám se,“ řekl známý hlas, zatímco jí někdo pomáhal nahoru ze země. Když ale uviděla kdo to je, ihned o krok ustoupila.
   Tohohle kluka neměla nikdy ráda. Vždycky byl tak šťastný, obklopený přáteli... Vždy dělal správné věci, za které získával pochvalu. A to vše jenom díky tomu, že nemá rodiče. Dostává všechno, co chce a každý ho lituje.
   Dobře, ona také neměla rodiče, ale co v životě dostala? Kromě divných pohledů NIC.
   Když ucítila, jak jí po tváři sklouzla slza, dala si v duchu facku. A jeho zaujatý výraz jí znechutil ještě více. Zajímalo ho to, i když s ním ona nikdy nejednala moc dobře.
   „Co se stalo? Mohu ti nějak pomoc?“ zeptal se jí s přátelskostí v hlase.
   Blaise se na něj ostře podívala. „Ne, Harry Pottere, ty mi nemůžeš pomoci. Nejsi totiž jediný, kdo nemá rodiče. Zatímco ale ty vstřebáváš svoji slávu, zbytek nás sirotků posedává v koutech a čeká, až se jim přihodí něco dobrého. A víš co? Z dobré vůle se nikdy nic nestane. Nic.“
   S tím se na patě otočila a běžela zpět do kupé s Ginny a Dracem, opouštějíc tak velmi zmateného Harryho.
   Po tvářích se jí řinuly slzy. Ještě před nikým nebrečela. Nikdy. Ginny s Dracem byli trochu polekaní tím, jak vtrhla do kupé a sedla si na sedačku proti nim. Nevěděli, proč pláče, ale raději ji nechali být a na nic se neptali.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23