TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

13.kapitola - Černá hedvábná přikrývka


     vloženo: 08.08.2006    16.042 znaků / 2.731 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdarec všichni. Tak jak jsem slíbila - ještě než odjedu na tábor, máte zde další kapitolku. Doufám že čekání stálo za to a předem se omluvuju, že další kapitola nebude určitě dřív jak až za 14 dní. Tábor je ale tábor a k tomu se ještě musím učit... tak snad to všichni pochopíte a moc předem děkuju za všechny komentáře
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Bylo velmi brzo ráno. Draco si mnul oči. Při pohledu z okna nešťastně zjistil, že teprve svítá. Nadzvedl se na posteli a hledal příčinu toho, co ho vytrhlo z jeho snů. Po chvíli rozeznal rysy Harryho, který chodil sem a tam po délce jejich pokoje a tiskl si ruku k čelu.
   „Pottere,“ řekl trochu víc nevrle, než chtěl. „Co to k čertu děláš?“
   Černovlasého rozčepýřeného chlapce to trochu překvapilo a s rozpaky se na něho podíval. „Co je ti do toho, Malfoy? Nech mě být.“
   I když ještě napůl spal, docela ho to překvapilo. „Co je mi do toho? Ty jsi mě vzbudil v tuhle hodinu a já tě mám nechat být?“
   „Blbče.“ To byla jediná odpověď, která přišla ze strany místnosti, kde byl Harry. Draco se na posteli posadil.
   „Co ti zase přeletělo přes hlavu? Pokus se pro nás najít alespoň o chvíli více spánku.“ Jeho posměšný hlas byl ale pro druhého chlapce příliš znervózňující.
   Harry vybuchl. „Zkus se probudit ze snů, které zahrnují jen plány Voldemorta!“
   Draco se na něho ušklíbl. „Zkus vyrůstat s mým otcem.“
   Harryho to velice překvapilo, než se odvrátil.
   Draco si ale najednou vzpomněl na včerejší rozhovor se Snapeem a pochopil Harryho nynější chování. „No dobře. Vyhrál jsi 2:1. on je přece mrtvý,“ promluvil nakonec tiše předtím, než se k němu obrátil zády, znovu si lehl a pokusil se ještě na chvíli usnout.

   Ten den odpoledne, když ostatní studenti zkoušeli praktická pokročilá hojící kouzla, promlouval Draco s Ginny o jejich cestě. Ředitel školy okamžitě souhlasil s tím, že ho bude Ginny doprovázet na Malfoyovic panství a s chápavým širokým úsměvem řekl, že to pro něho bude snazší.
   Nikdo z učitelů nevypadal, že to chápe, ale Brumbál se naopak choval, jako kdyby o jejich „tajemství“ věděl.
   Jistě, Draco vypadal navenek deprimovaně, smutně a utiskovaně zároveň, ale Ginny věděla, že uvnitř musí skákat radostí. Cítila se kvůli němu trochu špatně, ale skutečnost byla taková, že se v posledních dvanácti hodinách usmíval víc než kdy předtím v jeho životě.
   Brumbál se na něho slabě usmál. „Profesor Snape byl pozván také, takže vás dnes doprovodí. Byli jsme informovaní, že se pohřeb koná dnes večer, proto odcestujete brzo odpoledne. Po pohřbu pak můžete zůstat jednu noc ve Vašem domě, a vrátíte se až ráno. A Draco?“
   „Ano pane?“
   „Dovolte, abych Vám popřál... upřímnou soustrast.“
   Draco přikývl. „Děkuji Vám, pane,“ řekl tiše, vzal Ginny za ruku a odešel s ní do jeho pokoje.

   „Nevěděl jsem, že budu cestovat s více jak s jedním studentem.“ Hlas učitele lektvarů byl úsečný, ale věcný. Všichni tři stáli u Záchranného autobusu, připraveni vyrazit.
   „Brumbál s tím souhlasil. Můžete se ho zeptat, jestli mi nevěříte.“ Ginny se krčila za ním. Byla docela ohromená, s jakým klidem s ním Draco tímto tónem mluvil.
   Starší muž si je ale zvědavě prohlížel. „Mohu se zeptat... proč?“
   Dracovi se na obličeji objevil lstivý pohled. „Požádal jsem ji o to. Jsem si dost... blízcí.“
   Znělo trochu divně ho slyšet připustit to. I když se o jejich vztahu zmínil jen okrajově, oba s Ginny věděli, že nastal čas, aby se o tom ostatní lidé dozvěděli. A kde jinde začít, než u profesora Snapea?
   „To vidím,“ prohodil Snape, zatímco pomáhal nakládat jejich věci do autobusu. Vypadalo to o hodně snadněji, než když jeli s ostatníma.
   Byla to dlouhá a jednotvárná jízda. Snape vypadal, že je zabraný jen do svých vlastních myšlenek a po celou cestu s dopívajícíma dětma skoro ani nepromluvil. Na druhé straně Draco s Ginny neměli moc potřebu s ním mluvit a vystačili si sami se sebou. Když se to vezme kolem a kolem, nebyla to špatná cesta.

   V zadní místnosti se zatím snažila Blaise „vyléčit“ Harryho z kouzelně vyvolaných neštovic. Jejich úkolem dnes bylo naučit se hojit náhodné nemoci s jediným kouzlem, které může být účinné pro léčení většiny nemocí.
   Každému byl přidělen partner podle toho, kdo byl s kým na pokoji. Když teď ale byli Draco s Ginny pryč, Blaise uvázla ve dvojici s Potterem.
   Akorát nemohla porozumět tomu, že čím více se mu chtěla vyhnout, tím víc byla všude kde on.
   Ve chvíli, kdy se jí Harry pokusil kousnout, pochopila, že měla pracovat lépe a začít dřív, než se jeho nemoc zhoršila.
   Nedaleko byl Goyle se spalničkami, a když se něčeho dotknul, získalo to hned citrusově zelenou barvu. Blaise potlačila smích, který se ale změnil v přidušený výkřik bolesti.
   „Ale no tak, Harry. Teče mi kvůli tobě krev,“ řekla a odstrčila ho od sebe. I když to vypadalo, že hodně bojuje s jeho náhlými zvířecími instinkty a pudy, jeho nynější tvrdá zelená tvář přesto ukazovala pohled omluvy.
   „Geukus Returnius!“ křikla dřív, než se k ní zase přiblížil. Ačkoli byla jeho tvář stále ještě zelená, vypadalo to, že vše ostatní je zase v normálu. „McGonagallová říkala, že se tvoje kůže nakonec také vrátí do normálu,“ na chvíli se ale zamyslela, „teda ne že by to ale byla velké změna.“
   Z nějakého nevysvětlitelného důvodů k ní ale Harry přišel blíž. „Dobře. Děkuju ti zmijozelská princezno. Proč jsi vždy tak chladná? Nebo je to dnes jen výjimka, protože jsou tvoji přátelé pryč?“
   Něco z jeho drzosti, klasického „zmijozelského postoje“ a zelná kůže přimrazili Blaise na místě. „N… ne. Dělala jsem přece to co ostatní.“
   Harry pokrčil rameny. „No jak myslíš. Mimochodem, vypadal jsi při tom ale docela sklíčeně.“
   Blaise už to nemohla vydržet. „Přestaň být ke mně tak milý, Harry Pottere!“ vyštěkla na něj.
   On se ale jen zašklebil. „Proč? Jen jsem byl trochu zarmoucený kvůli zkoušení a myslel jsem, že tak udělám světu laskavost a začnu u tebe.“
   Blaise byla trochu v šoku, zatímco srdce jí málem vynechalo pár úderů.

   Když Ginny vystoupila z autobusu a pohlédla na Dracův domov, zalapala jen po dechu. Po chvíli si ale dala tašku přes rameno a následovala váhavě Draca dovnitř.
   I přes ten jeho všechen negativismus k domovu Ginny poznala, že je alespoň o malý kousek šťastnější. Je přece znovu „doma“. Pravděpodobně to bylo ale proto, že nemusel očekávat ve dveřích disciplínu a tyranii v jedné osobě.
   Draco ji chytil za ruku, hledajíc tak oporu pro oba a společně prošli domovními dveřmi. Lidé chodili stále dovnitř a ven a všichni byli, až na některé výjimky, jejichž šaty vypadaly velmi draze, občas hloupě a někdy byly dokonce barvité a třpytivé, v černých šatech.
   Snape ihned po příchodu zamířil po schodišti nahoru, kde vstoupil do prvních dveří, aniž by se s nimi rozloučil.
   „Pravděpodobně jde utěšit matku. Bůh ví proč, ale vždy si byli dost blízcí,“ vysvětlil Draco jeho rychlý odchod.
   Draco si všiml dřív než ona, že se na klidnou rusovlásku vedle něho někteří lidé divně koukají. „raději půjdeme nahoru a ukážu ti pokoje. Tady dole nebudeme stejně pár hodin potřeba.“
   Ginny přikývla a plaše ho následovala po schodišti, po kterém šel před chvílí nahoru i Snape. Draco je vedl dlouhou chodbou, jejíž zdi měly zelenou barvu a po celé délce byly zdobeny obrazy, které si Ginny se zájmem prohlížela.
   Když procházeli okolo obrazu, na kterém byl jasně patrný Lucius s tím jeho povýšeným výrazem, uvědomila si, jak je podivné, že se vlastně účastní jeho pohřbu. Vzpomněla si, co se jí kvůli němu kdysi stalo. Docela by jí zajímalo, zda o tom Draco vůbec ví…
   Jak šli dál, obdivovala ty zdi znovu a znovu. Viděla obraz ze svatebního dne Narcissy a Luciuse, kde si zrovna připíjeli. Nebo také obraz, kde Narcissa drží v ruce v pytlu přikrývek blonďatého chlapce, v jehož některých rysech mohla rozeznat Draca.
   Draco si jen povzdechl, když se začala chichotat. Všimla si totiž obrazu, na kterém byl jako boubelaté miminko cumlající si palec. Na dalším pak stál asi jako dvouroční chlapec s delšími vlasy ve svém prvním hábitu. Její smích byl pak o to hlasitější, jak šli dál. Viděla, jak Draco jedl kaši, Draca bez předních zubů a také ho viděla na jeho prvním koštěti.
   „Ach Draco, ty jsi byl tak roztomilý,“ řekla sladce, než došli až k jeho pokoji, vedle jehož dveří byl na zdi obraz, kde Draco sedí v plné uniformě na jeho Nimbusu. Draco na obrázku svíral násadu jednou rukou. Udělal na koštěti vždy pár koleček před tím, než se vrátil opět k jeho pevnému bodu a nasadil na obličeji znuděný výraz, zatímco se mu v ruce třepotala zlatonka.
   Draco jen potřásl hlavou a otevřel černé dveře vedle obrazu, na kterých byla stříbrná cedulka s jeho jménem.
   Ginny čekala, že bude mít klasicky zmijozelský pokoj. Když ale vstoupila, byl vidět na jejích rtech úsměv. Jeho pokoj byl totiž oproti zbytku domu velice útulný. „trávím zde co nejvíce času,“ vysvětil jí. „Snažím se tak vyhýbat všem v domě.“
   Položila si kufr vedle postele a místo nějakého komentáře se začala rozhlížet po pokoji a vstřebávat jeho atmosféru.
   Na rozdíl od pokojů jejích bratrů nebyly v tom jeho zdi přecpané plakáty famfrpálových týmů. Na posteli neležela deka jako na té její, ale velká dlouhá černá přikrývka. Musela se zazubit nad představou černých hedvábných peřin pod ní. Jeho postel byla vyrobena z dubu, stejně jako komoda a noční stolek, nad kterými bylo pověšeno veliké zrcadlo.
   „Zase jsem opět doma,“ prohodil Draco s povzdechem, zatímco Ginny otevřela opatrně dřevěnou krabičku, která byla na komodě. Nevěděla, proč ji to tak vylekalo, ale nad jejím obsahem jen zůstala stát s vyvalenýma očima. Byla tam stará fotka Draca. Mohlo mu být tehdy tak sedm let a v náručí držel v růžové přikrývce malou světlovlasou holčičku. Úsměv na jeho tváři na obrázku byl přesně takový, jaký u něho vídala ona, když byl šťastný.
   „Kdo je...?“ Ginny si nebyla moc jistá, jak má formulovat otázku.
   Místo odpovědi si ji přitáhl blíže k sobě a položil fotku zpátky do krabičky. Jak seděl na vysoké posteli a přitáhl si ji až na klín, zabořili se oba do matrace.
   „Měl jsem sestru,“ odpověděl jí po chvíli. „Její jméno bylo Sierra. Dokud se nenarodila, nikoho jsem nemiloval. Ji jsem měl ale rád víc než co jiného na světě. Nikdy jsem nenechal otce, aby se jí dotknul. Občas měl záchvaty vzteku a raději jsem se vždy ujistil, že praští mě a ne ji.“
   Ginny jen zadržela dech, když to uslyšela.
   „Jednoho dne mě ale probudil matčin křik. Sierra umřela...“
   Ginny se na něho smutně podívala. „Co… co se jí stalo?“ zeptala se váhavě.
   Zdálo se, že tohle byla největší příčina jeho bolesti. „To nevím. Nikdy mi to neřekli,“ odpověděl jí tiše.

   Po vyčerpávajícím dni učení měla Blaise konečně chvíli volna jen sama pro sebe. Vedle toho měla také neobvykle příjemný pocit, že se konečně zbavila Harryho, který se jí už pomalu ale jistě odstával pod kůži. Dokonce i když se k ní teď choval o něco hůř a občas prohodil i nějakou tu urážku, byla Blaise polekaná z toho, jak s ní předtím flirtoval.
   Popuzeně si povzdechla a bouchla rukou do tvrdé strany její postele. Její zlost vyšla nejvíce najevo vždy, když byla ustaraná nebo rozčílená.
   Jestliže ho nemohla vystát, tak proč nemohla dostat tu jeho hloupou zjizvenou tvář z mysli?
   Zoufale hledala něco, co by odvedlo její mysl. Položila si proto před sebe na postel počítač, otevřela ho a zapnula.
   nakonec skončila v diskusní místnosti s dalšími dvanácti lidmi, z nichž jeden nebyl nikdo jiný než Colin Creevey. V mžiku se po chvíli objevilo na její obrazovce soukromé chatové okno.

   CameraShy: Ahoj Blaise

   Jako obvykle se necítila moc otevřeně, ale rozhodla se mu nabídnout formální pozdrav.

   SilentSlyth: Ahoj Creevey
   CameraShy: Jaký je výlet? Užíváš si ho?
   SilentSlyth: Docela to ujde. Co se děje ve škole?

   Nechtěla moc mluvit o sobě, a tak raději rychle změnila téma. Nezdálo se ale, že by to Colinovi vadilo.

   CameraShy: Je tu docela nuda. Jedinou zábavnou věcí tady kolem je Ron, který je bez přátel úplně ubohý. Já bych řekl, že jen žárlí. Ale všude, kde chodí, bouchá věcmi...
   SilentSlyth: Nemůžeš ho odsuzovat. Vždyť jeho nejlepší přátelé i jeho vlastní sestra byli vybráni, zatímco on ne
   CameraShy: To je pravda. Jak se drží Ginny?

   Něco jí říkalo, že jsou ti dva lepšími příteli, než oba říkají. Colin s Blaise navíc mluvil, jako kdyby ji znal odjakživa a ne jen díky Ginny. vypadá jako dobrý chlapec, ale...

   SilentSlyth: Má se dobře, Coline

   Rozhodla se, že mu nepoví o smrti Luciuse. Lepší bude, když mu to řeknou oni sami.

   CameraShy: A ty? Docel mi tu chybíš...

   Blaise si povzdechla. Proč se poslední dobou dostává se vztahy s klukama do těchto situací? Dnes už toho má fakt dost.

   SilentSlyth: Docela to ujde, Coline. Raději už budu končit, jelikož za chvíli bude nejspíš už večeře. No... uvidíme se později.
   SilentSlyth se odhlásil

   Vypadalo to jako rozhovor dvou přátel. Colin ale začal klást poněkud osobnější otázky, a tak Blaise raději odešla.

   Když spolu později sešli po schodech dolů, mnoho hostů už bylo usazeno. Draco už jí stačil říci o těch mnoho stranách, schůzkách a aktivitách, které se normálně v jejich domě děly, jelikož ho jeho matka nerada opouštěla.
   Uvnitř panského sídla bylo příšerné horko a nikdo proto neměl potřebu mít na sobě plášť. Ginny byla oblečena v černé sukni, kterou si díky horku zkrátila, a měla halenku stejné barvy. Draco měl jen jednoduché černé džíny a tmavě šedou košili. Pomyslel si sice, že by v plášti vypadal dobře, ale nakonec si ho raději nevzal. Usoudil, že to nemá v tuhle chvíli ani zapotřebí.
   Když si šli sednout, někdo je zastavil. Ginny byl ten muž povědomí, ale nemohla si vzpomenout proč a odkud. Draco se navíc instinktivně postavil před ní, jako kdyby ji chtěl před cizincem chránit.
   „Dobrý den, pane Malfoyi. Velice nás všechny zasáhla zpráva o smrti Vašeho otce.“ Bylo vidět, že svoje slova volí velice opatrně, ale něco v jeho hlase prozradilo, že ho to nemrzí.
   Draco se podíval muži přímo do očí. „Jistě, pane Parkinsone. Nyní, když už tu není, máte možnost všichni postoupit na jeho místo, nemám pravdu?“
   Ginny překvapil jeho zlomyslný tón v hlase. Skutečně byl tohle otec Pansy?
   Vyhýbajíc se obratně jeho otázce, pohlédl ten muž za něho. Když ale rozpoznal dívku, která se za Dracem krčila, vypadal polekaně. „Proboha Draco, proč jste ji sem přivedl?“ řekl překvapeně a zle zároveň.
   Ginny si všimla, jak Draco zlostí napnul pěsti.
   „Podívejte se všichni na to! Jestliže se nemýlím, schovává se za Vámi Weasleyová.“ Jeho hlas se postupně zvedal, zatímco pokynul nemnoha přátelům poblíž, kteří si na ni začali ihned ukazovat a něco si mezi sebou šeptat.
   „Pohleďte na to. Nějaký Weasley truchlí nad ztrátou našeho přítele. Kdo je na to zvědavý?“
   Neobvykle ošklivý muž se jí podíval zblízka do tváře. „Ano. Rozhodně je to Weasleyová! Odveďte ji pryč, Draco.“ Jeho hlas zněl dost poručnicky.
   Mezitím co se Ginny zoufale podívala na Draca, nevědomě si šáhla na svůj přívěšek a snažila se v duchu ujistit sama sebe, že sem k němu přece patří.
   Dracova zlost dosáhla vrcholu. Přehnaně pevně chytil Ginny za ruku a šel s ní ke dveřím. „Jestli zde není vítaná Ona, nejsem zde ve vlastním domě vítaný ani JÁ! Jste jen zatracení blázni! Myslíte si, že když je můj otec mrtvý, může se kdokoli z vás stát JEHO prvním mužem? To je nechutné!“ A s tím Draco vyšel z domu.
   O trochu později se po nich z domu vynořil Snape se zamračeným pohledem v jeho tváři.
   „Ano? Taky jste se jí přišel vysmívat?“ vyštěkl na něho Draco.
   „Nebuďte směšný, Draco. Vy přece nejlépe víte, že nejsem jako ti ubozí blázni. Pouze jsem Vám přišel říci, že jestliže má být slečna Weasleyová respektována, dohlédnu na to.“ Snape se zašklebil, než pokračoval dál. „Kromě toho nebude s mými studenty NIKDO takto jednat.“ Bez dalšího slova se k nim pak otočil zády a odešel zpátky do domu, zanechávaje je tam samotné.
   Dokonce i po dá se říci povzbuzující řeči Snapea se Draco rozhodl nejít na pohřeb a šel raději s Ginny nahoru do pokoje.
   „Dobře, Ginny. Chceš raději spát v pokoji přes chodbu, který ti připravil Snape?“ zeptal se hravě.
   Ginny předstírala, že si to rozmýšlí. „Myslím, že mi tato místnost vyhovuje,“ odpověděla mu nakonec s úsměvem.
   Vypadalo to, že se mu velice zlepšila nálada, když se začal smát a stáhnul ji s sebou na načechranou matraci. A ke svému potěšení Ginny zjistila, že je pod dekou černá hedvábný přikrývka, jak si představovala.
   „Je mi líto, že ten pohřeb dopadl špatně.“
   Draco se zamračil. „Neomlouvej se. Spíš já bych se měl omluvit za to, jak se k tobě chovali.“
   Ginny se k němu ještě více přitiskla. „To opravdu není důležité, Draco.“
   I když byla blízko něj, hlas se jí třásl a prozradil tak, jak raněné byly její city.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23