TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

14.kapitola - Sfinga


     vloženo: 07.09.2006    15.071 znaků / 2.567 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdravím. Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat, ale škola byla hold přednější… Moc doufám, že se vám bude tato kapitola aspoň trošku líbit a předem moc děkuji za všechny Vaše recenze
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ginny se vzbudila, když se Draco s rukou okolo jejího pasu mírně pohnul a víc se k ní přitiskl. Usmála se, jelikož se cítila pohodlně a šťastně, víc než kdy předtím.
   Když ale pomyslela na to, jak včera odešel z pohřbu vlastního otce, cítila se trochu rozpačitě. Bylo hloupé očekávat, že lidé přijmou jejich vztah. Obzvlášť pak tito lidé. Měli možná začít někde jinde a s někým jiným...
   „Dobré ráno,“ přerušil neočekávaně tok jejích myšlenek Dracův hlas.
   Otočila se k němu. Jak se mu dívala, s vlasy rozpuštěnými vedle sebe na polštáři, do tváře, trochu se začervenala nad touto pozicí.
   Draco tomu ale nevěnoval moc pozornosti a vtiskl jí rychlý, ale měkký polibek. „Spala jsi dobře?“
   Položila si hlavu na jeho hruď a zavřela oči. „Hmmmm... ano.“ Ještě napůl spala a chtěla si vychutnat poslední momenty jejího blaženého polospánku.
   Její vlasy byly jen kousek od jeho tváře a slabě voněly po nějakém druhu květiny. Draco ji obejmul oběma rukama a povzdechl si.
   Bez ohledu na skutečnost, že by tak nejraději zůstal navždy, mu najednou zakručelo v břiše.
   Už skoro probuzená Ginny se začala tiše smát. Když ji ale začal lechtat na břiše, smála se čím dál hlasitěji, až byla nakonec nucena vyskočit z postele. „To není fér, vždycky vyhraješ,“ řekla a dala si ruce v bok.
   Když se na ní Draco díval, musel se usmát. Spala totiž v jedné z jeho dlouhých černých košil, která jí sahala až do půli stehen. V tu chvíli nemohlo být nic lepšího, než že viděl svou vlastní holku v jeho vlastním oblečení.
   Draco se vyškrábal z postele a natáhl si džíny. Pročísl si rukou vlasy a obrátil se k Ginny. „Půjdu sehnat něco k jídlu. Měla bys... já... zůstaň raději tady,“ řekl jí nakonec.
   Ginny přikývla a sledovala ho, jak hbitě, ale tiše vyklouzl z pokoje.
   Neustlaná postel vypadala tak lákavě, že se do ní zase vrátila, než Draco přijde zpět. Objala jeho polštář a mezitím, co si broukala nějakou melodii, si obdivně prohlížela výzdobu jeho pokoje.

   Harry si připadal, jako kdyby byl zpátky u Dursleyových, sám v malém pokoji. V Bradavicích sdílel pokoj s dalšími chlapci a nikdy se necítil takto osamoceně. V duchu si nadával i za myšlenku, aby si Draco s Ginny pospíšili a vrátili se zpátky. Toužil mít někoho blízko sebe a povídat si s ním...
   Věděl, že je Blaise ve vedlejším pokoji. Ale bez ohledu na to, co udělal nebo řekl, k němu byla stále chladná. Moc dobře ji sice neznal, ale přece jenom to byla přítelkyně Ginny.
   Ginny. Byl docela překvapený, že si dodneška nevšiml, že má něco s Dracem. Když nad tím tak přemýšlel, získal tuto informaci vlastně už dřív. Nevěnoval tomu ale moc pozornosti. Proč by zrovna ona měla mít slabost pro někoho ze Zmijozelu a ještě k tomu Malfoye?
   Neznal její vztah a pocity k němu, ale konečně pochopil, že ho bere pouze jako kamaráda.
   Harry se ale začal bát toho, co začínal cítit k Blaise. Musel si v duchu vrazit facku. Vždyť ta dívka je ze Zmijozelu a z jejího chování je jasně vidět, že ho nenávidí a nemůže ho vystát.
   Už od prvního dne tady ignoroval hlas uvnitř sebe, ale teď vstal a trochu váhavě šel ke dveřím vedlejšího pokoje. Stiskl tiše mosaznou kliku a nakouknul do pokoje. Přes rty mu přelétl úsměv, když ji uviděl ještě spát, trochu zamotanou v její přikrývce.
   Snídaně měla být za dvacet minut, tak mu připadalo legální, že jde do jejího pokoje.
   Trochu se na dní naklonil a pozoroval její tvář. Malinko do ní strčil a sledoval, jak se zavrtěla. Zkusil to teda znovu a řekl tiše její jméno.

   „Blaise...“ Objevila se nad ní Harryho tvář. Byl to ale jen sen. Věděla, že snila, protože v reálném životě by k ní v životě nepřišel a nešeptal její jméno. Usmíval se na ni a na něco čekal.
   Co to bylo za sen? Proč stojí Harry vedle její postele a mluví na ni? Nevěděla to, ale rozhodla se z té fantazie vytěžit maximum. Trochu se překlonila a...

   Uskočil překvapeně zpátky a pozoroval ji, jak se náhle už úplně probuzená posadila na posteli. Když ho ale uviděla stát u její postele se zmateným výrazem v obličeji, byla trochu vyvedená z míry.
   „Ale to ne,“ zanaříkala, když jí to po chvíli vše došlo a skryla si tvář do dlaní.

   Draco se během půl hodiny vrátil zpět s podnosem naplněným velice chutně vypadajícími jídly.
   „Neboj se, v ničem z toho není jed,“ řekl a zašklebil se. Ginny si uvědomila, že miluje tento jeho úsměv, který nebyl nenávistný, jak si mnohdy dříve myslela. Když se totiž podíváte zblízka, je zřejmé, že je jeho trochu pokřivený úsměv hravý a ne krutý.
   Položil podnos na postel a začal se cpát. Ginny si pomyslela, že je to skutečně snad první nejhezčí a nejchutnější snídaně, kterou tento školní rok zažila.
   „Na zpáteční cestě z kuchyně jsem narazil na Snapea,“ řekl a strčil si do pusy další sousto.
   „A?“ zeptala se Ginny, když si do pusy ládoval další sousto.
   Draco se na ni podíval a polknul. „Za hodinu se musíme vrátit. Je to škoda, jelikož se mi tu po velice dlouhé době začalo zase líbit.“
   Ginny se začala smát. „Mě také, i když jsem byla převážně jen ve tvém pokoji.“
   „Nemám ale rád nedostatek přikrývek,“ řekl zamyšleně.
   „Draco!“ Ginny ho plácla hravě přes rameno.
   „Až zde budeš chtít spát příště, budeš asi muset přenocovat v tom pokoji naproti přes chodbu. V tom, ve kterém si Snape myslel, že jsi byla celou tuhle noc,“ řekl ji s hravým úšklebkem.
   Ginny ho k jeho překvapení ale lehce políbila. „Opravdu chceš, abych tam příště přenocovala?“ zeptala se ho naoko smutně.
   Místo odpovědi ji Draco ale vášnivě políbil. Pokládajíc ji na postel ale nakonec polibek změkčil. Ginny mu ho v tu chvíli ale vrátila s její vlastní ohnivou silou.
   Jestliže měli ještě necelou hodinu času, proč by z toho nevytěžili maximum?

   Všichni se o pár desítek minut později sešli ve společenské místnosti na snídani. Harry i Blaise přitom seděli každý osamoceně na opačném konci jejich „pokojového“ stolu. Nemluvili spolu a Blaise dělala celou dobu vše proto, aby se na něho nepodívala. Už od začátku snídaně mezi nima viselo ve vzduchu jakési napětí a Blaise si v duchu stále dokola nadávala. Jak mohla být tak hloupá a políbit ho?
   Harry byl na druhé straně ještě v šoku, jelikož ho tím opravdu překvapila. Chtěl jí něco říci a ujistit ji, že si kvůli tomu o ní nemyslí nic špatného. Když se na ní ale podíval, vždy se mu zasekla slova v krku a raději si to rozmyslel.
   Jejich úvahy ale byly přerušeny, když si stoupnul Brumbál a požádal tak o pozornost. Harry si všiml, že tu není McGonagallová ani Snape, což bylo neobvyklé. Kde jen mohou být?
   „Mám pro vás menší překvapení v podobě vašeho dnešního úkolu, během něhož budete pracovat ve skupinách podle pokojů, jako včera,“ řekl jim Brumbál s úsměvem.
   Blaise si hlasitě povzdechla. Kdy už budou zpět Draco s Ginny? Tohle má snad za trest...
   „U hlavních dveří vašich pokojů je umístěno zvíře, které je často zvyklé na bohatství a střeží poklady. Navíc v poušti, kde jsme teď, se nachází jako doma. Pokud se tedy budete chtít dostat do vašich pokojů, budete muset najít způsob, jak se zvířete zbavit.“ Když ale uviděl u několika studentů vychloubačské pohledy, dodal s vážnou tváří: „Samozřejmě ale tak, aby jste ho nezranili!“
   Místností se ozvala vlna mumlání.
   „Předpokládám,“ pokračoval po chvíli dál, „že jste se s ním doposud nikdo z vás nesetkal tváří v tvář.“ Na pár vteřin se ale zamyslel, šibalsky mrknul na Harryho a dodal: „Tedy kromě jednoho z vás.“
   Harry se trochu začervenal. Sám byl dost zvědavý, co ho u pokoje čeká.

   Brzo bylo po snídani a studenti se začali neklidně loudat ke svým pokojům. Nejvíce se jim líbila možnost poznat neznámé zvíře, ale úloha vypadala dost obtížně. Dokonce i pro Harryho s Blaise, kteří spolu stále nemluvili.
   Cesta k pokojům byla bolestivě dlouhá a Blaise začala být dost nervózní. Neuměla vést milé rozhovory, obzvláště pak s někým, koho nezáměrně políbila. Obzvláště pokud v tu chvíli někoho políbila poprvé a navíc to byl ještě její partner při plnění úkolu.
   Když se blížili k pokojům, Harry překvapením vyvalil oči. Před dveřmi se lenivě povalovalo velké zvíře, čímž kompletně blokovalo vstup. Jeho tělo mělo podobu velké lvice, zatímco jeho hlava měla podobu tváře mladé ženy.
   „To je přece sfinga...“ zašeptal Harry, vzpomínajíc tak na střetnutí s ní v Turnaji tří kouzelnických škol.
   Blaise v tu chvíli úplně zapomněla na jejich mlčenlivost a překvapeně se na něho podívala. „Ty už jsi se s jedním z těchto zvířat někdy setkal? Já jsem o nich zatím jen četla.“
   Harry se na ní trochu nesvůj podíval. „Bylo to v třetím úkolu Turnaje. Sfinga tenkrát střežila pohár na konci bludiště.“
   Blaise byla ohromená. „Jak jsi ale kolem ní prošel?“ zeptala se zvědavě.
   Sfinga sledovala jejich rozhovor se zájmem, než si po chvíli položila hlavu na přední tlapy.
   Harry si povzdechl a poškrábal se na hlavě. „Uhádl jsem tenkrát hádanku, kterou mi dala.“
   „No dobře... Paní sfingo, máte pro nás nějakou hádanku? Rádi bychom se ještě dnes vrátili do našich pokojů,“ řekla trochu povýšeně.
   Harryho to zarazilo. Věděl, že by ji tímto mohla urazit a aniž nad tím přemýšlel, položil Blaise ruku na rameno. Pod jeho dotykem se trochu zachvěla a strnula. „Možná... měla by ses s ní pokusit mluvit o něco laskavěji. Nemyslím si, že ti odpoví, pokud s ní nebudeš mluvit s úctou...“ Jeho hlas nebyl krutý nebo povýšivý, ale naopak měkký a povzbuzující.
   I když to v tu chvíli považovala Blaise za nemožné, snažila si utřídit myšlenky v hlavě. Ignorovala jeho ruku a přistoupila o krok blíž k zvířeti. „Já... omlouvám se Vám. Myslíte, že bych si s Vámi mohla promluvit?“ Snažila se jak nejlépe mohla, aby její hlas byl uctivý a zdvořilý, což byl pro náladovou zmijozelku, jako je ona, velice náročný úkol.
   Sfinga zvedla hlavu a podívala se na ní svýma velkýma černýma očima, které nemrkaly. „Ano?“
   Blaise přešlápla z nohy na nohu. „No… jak vidíte, tak já i můj přítel bychom se rádi ještě dnes vrátili do svých pokojů. Máme tedy vyřešit nějakou Vaší hádanku, zaplatit Vám nebo udělat něco jiného, aby jste se pohnula?“
   Sfinga se uštěpačně zasmála a pohnula tváří blíž k Blaise. „Některé sfingy rády mluví ve verších, ale jiné zase tráví čas ve spáncích. Jelikož je ale nespavost naše hlavní slabost, potřebujeme něco, co by nás uložilo ke spánku.“
   „Myslel jsem, že nemluvíte ve verších,“ řekl zaraženě Harry.
   Sfinga si ho opatrně prohlížela. „Vypadáte jako chytrý mladý muž. Toto nebyla hádanka, co jsem vám právě řekla, ale indicie k tomu, jak se mnou můžete „pohnout“.“ Bez dalšího slova si pak položila hlavu opět na přední tlapy a otočila se k nim bokem.
   Oba studenti si povzdechli. Na chvíli zapomenuli na jejich ranní epizodu, ale když si teď pohlédli do tváří, okamžitě si na ni vzpomněli.
   Vypadalo to, že to bude dlouhý a náročný den.

   „Museli jsme sem jet záchranným autobusem, protože to byla jediná možná forma dopravy,“ vysvětloval Snape. Všichni tři teď stáli v obývacím pokoji, téměř připraveni se vrátit do tábora.
   „Nicméně teď jsme schopni se vrátit pomocí letaxu. Zde je dostupný a v táboře je ve společenské místnosti připravené ohniště.“
   „Proč jsme sem tedy nepřicestovali také pomocí letaxu?“ ozval se trochu podrážděný Draco.
   „Vy jste mě neposlouchal? Nemohli jsme! Nemáme v táboře žádný letax.“ Z nějakého neznámého důvodu byl hlas jejich učitele lektvarů dnes neobvykle úsečný.
   Snape nabral hrst nazelenalého prášku, vstoupil do obrovského krbu a zakřičel: „Opuštěný tábor!“
   „Oni opravdu nechtějí, abychom věděli, kde je tábor,“ okomentovala jeho odchod Ginny. „Dokonce upravili i letaxovou síť tak, aby to bylo nejasné.“ Než ale Ginny vstoupila do krbu, stačila Draca ještě rychle políbit.
   O moment později pak už oba stáli před krbem ve společenské místnosti a opatrně si oprašovali šaty.
   „Vítám vás,“ řekl jim Brumbál a vlídně se na ně usmál. „Ostatní studenti už pracují na dnešním úkolu. nikdo se zatím ale neblíží k jeho dokončení, tak se můžete přidat k vašim přátelům,“ vysvětlil jim situaci a doprovodil je ke dveřím.
   Když se přiblížili k pokoji, vypadalo to, jako kdyby jejich přátelé argumentovali s nějakým velkým zvířetem.
   „Co se děje?“ zeptala se Ginny.
   „Ginny!“ zakřičela Blaise, když uslyšela její hlas. Otočila se, překonala rychle těch pár kroků, co byly od sebe a radostně ji objala.
   Rusovláska se smála a vrátila jí objetí se stejnou silou. „Tak co se tu děje?“ zeptala se, když ji pustila.
   „Musíme najít nějaký způsob, jak pohnout s touto sfingou. Jinak se nebudeme moci vrátit zpátky do svých pokojů,“ vysvětlil jim stručně Harry.
   Sfinga si se zájmem prohlížela nově příchozí studenty.
   Draco si trochu povzdechl. „Co máme tedy udělat? Už jste něco zkoušeli?“
   Blaise si odfrkla, zatímco Harry vypadal znepokojeně. „Myslíme si, že ji máme uspat. Na to jediné jsme zatím přišli,“ řekla Blaise a pohladila zvíře po zádech.
   Ginny se na chvíli zamyslela. „Harry, nebojoval jsi náhodou s jedním z těchto zvířat v Turnaji tří kouzelnických škol?“ Vzpomněla si totiž, že o tom Ron kdysi něco říkal.
   Harry si povzdechl. „To sice ano, ale nemusel jsem jí uspávat. Tenkrát jsem měl jiný úkol.“
   „Opravdu ji musíme jen uspat? Tak proč to nezkusíme?“ ozval se Draco, vytáhl z kapsy hůlku a dřív než ho stačil někdo zastavit, zamířil s ní na zvíře. „Spi!“
   Všichni čtyři sledovali, jak se kouzlo blíží k sfinze, která se tím ale vůbec nevzrušovala. Kouzlo se od ní totiž neškodně odrazilo zpět.
   Dracovi se v obličeji objevil překvapený výraz a stačil jen přiškrceně vyjeknout, když ho jeho vlastní kouzlo srazilo k zemi.
   „Draco!“ zakřičela Ginny, klekla si rychle vedle něj a starostlivě ho prohlédla a pohladilo po tváři. Nebyl naštěstí vážně zraněn, ale díky zpětnému kouzlu měl po celém těle různé odřeniny.
   Sfinga si líně olízla tlapu a s nedůvěrou na ně pohlédla. „Nemůžete na mě použít žádné kouzlo, pokud jsem vzhůru.“ Její hlas byl najednou chladný a hrozivý.
   Ginny se beznadějně podívala na Harryho. „Mohl bys ho prosím odnést k Brumbálovi? Pro mě je příliš těžký a musíme ho někam uložit. Přece ho nenecháme ležet na zemi.“
   Harry se zamračil, ale chytil Draca v podpaží a poloodnesl ho směrem do společenské místnosti.
   „Příliš těžký? Ginny, ty jsi snad zapomněla, že jsi čarodějka? Vždyť jsi ho tam mohla sama lehko odnést,“ řekla jí udiveně Blaise, když zůstaly samy.
   Ginny si dala ruce v bok a zašklebila se. „Vypadala jsi, jako by sis od Harryho potřebovala odpočinout. Stalo se snad něco zajímavého, když jsme byli pryč?“
   Blaise trochu znervózněla a začala se červenat. „Já…. Políbila jsem ho,“ špitla.
   „Cože jsi udělala?“
   „Ne záměrně! Políbila jsem ho, ale jen čistě náhodou...“ řekla jí rychle Blaise a vylíčila stručně celou tu epizodu. Ginny se ale po celou dobu musela držet za břicho, aby nevyprskla smíchy.
   Blaise začala trucovat. „To vůbec není k smíchu.“
   „To ne, ale víš co je ještě veselejší?“ řekla jí Ginny, když konečně popadla dech.
   „Co?“
   „Že jsi to chtěla udělat!“ odpověděla jí Ginny a začala se znovu smát.
   „Já jsem to ne...“ Najednou se ale zarazila a podívala se na sfingu. „Podívej se, ona spí!“
   Ginny se na ní také podívala. Skutečně. Její oči byly zavřené a ozývalo se mírumilovné tiché chrápání. „Ale jak?“
   Teď se pro změnu začala smát Blaise. „Náš rozhovor pro ní musel být tak vyčerpávající, že nakonec usnula!“
   Společně jí tedy pomocí levitačního kouzla zvedly, posuly o kousek dál a vešly do pokoje.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23