TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

17.kapitola - Rozbíjející se bariéra


     vloženo: 11.11.2006    11.741 znaků / 2.062 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Dnes to bylo docela zajímavé,“ řekl Draco, který seděl na posteli a opíral se o zeď. Ginny seděla vedle něho, Blaise byla jako obvykle ve vedlejším pokoji a Harry se zase vrhnul k počítači. Díky občasným poznámkám od Draca se ale už docela dost zlepšoval.
   „Mně se to nepovedlo. Asi jsem se dost nesoustředil,“ prohodil nevrle Harry.
   Ginny jen pokrčila rameny. Ve skutečnosti si nebyla sama jistá, jak se to vlastně povedlo jí. Nikdy nebyla moc nadaná čarodějka a nebylo to jen díky jejím dovednostem. „Možná si si jen nepředstavil nejšťastnější část tvého života. Brumbál nám přece neřekl, jakou vzpomínku bychom si měli vybrat.“
   Harry jen pokrčil rameny. Zřejmě ho to i přes to dost štvalo.
   Místnost se na chvíli ponořila do ticha. Ginny zírala ven z okna, zabraná do svých myšlenek, zatímco Draco hleděl zamyšleně na ní, trmácející svůj pohled v záplavě jejích rudých vlasů.
   Byl trochu mrzutý z toho, co o nich zaslechl, když byl nemocný. A že to před ní zatajil.
   Široký úsměv na její tváři, spokojenost a radost z ní vyzařující ho ale přinutili, aby se jeho tvář stáhla starostí a strachem.
   Vyplňuje se tak proroctví o Ohni a Ledu a klidně vsadím i své poslední boty za to, že to Voldemorta hodně štve. Dracovi zněl v mysli stále dokola Brumbálův hlas, blokujíc tak napůl jeho myšlenky o Ginny. Konečně se ale dostal zpět do reality a vzal, možná o trochu víc než chtěl, Ginny za ruku.
   „Co se děje, Draco?“ zeptala se zvědavě Ginny, když se mu podívala do očí. Oproti jeho i její předešlé náladě ale byla zmatená, když tam uviděla, že se něčím trápí.
   „Nepůjdeme se projít? Potřeboval bych ti něco říct,“ řekl pevným hlasem a v duchu se urputně ujišťoval, že dělá dobře. Jestli jí opravdu hrozí nějaké nebezpečí, musí to vědět.
   Ginny přikývla, vymanila ruku z té jeho a zvedla se z postele. Draco se rozhodl neplýtvat časem, ve kterém by šla do svého pokoje pro plášť, a přehodil ji přes ramena jeho vlastní.
   Harry je jen zaujatě pozoroval, překvapený tou náhlou změnou Dracovy nálady. Pomalu už tomu blonďákovi začínal věřit a začínal si všímat více zvláštních věcí s ním spojených. Tak jak se choval k Ginny byl přesně pravý opak toho, jak ho doposud poznal a jen se nad tím musel ušklíbnout.
   Během několika minut byli oba oblečeni a odešli ven.
   Když je Blaise uslyšela odcházet, rozhodla se zjistit, kam jdou. Uložila si co zrovna psala, zaklapla laptop a opatrně šla ke dveřím druhého pokoje.
   I přes to všechno, co se v posledních dnech stalo, strčila Blaise do místnosti hlavu a tázavě se podívala na Harryho. „Kam tak rychle odešli?“
   Harry neznal odpověď na její otázku a zoufale si přál, aby odešla. Neměl důvod s ním mluvit a tak jen pokrčil rameny. Blaise se na něho ale dál dívala, což ho přinutilo něco říct. „Jen tu oba seděli, když se Dracova nálada najednou změnila a potřeboval se jít s Ginny projít. Opravdu nevím, kam šli.“
   Blaise se na chvíli zamyslela. „Fakt? Vsadím se, že potřebovali být jen chvíli spolu,“ řekla a vstoupila do pokoje.
   Harry ale potřásl nesouhlasně hlavou. „Nemyslím si. Draco vypadal dost vážně.“
   „No jistě. Mají ale tolik slušnosti, aby šli někam do soukromí a nerušili tě tu. Každý moc dobře ví, že nemáš Draca zrovna dvakrát v lásce a přece jenom si musíš na jejich vztah zvyknout.“
   Harryho to ohromilo. I přes obsah to znělo docela přátelsky a přece jenom se s ním tentokrát začala bavit ona sama. Přesto se ale cítil divně a napůl k ní a napůl k sobě s úsměvem řekl: „A ty jsi zase příliš ukecaná zmijozelka.“
   Opravdu se snažil, aby to znělo vtipně. Jestli měla pravdu a ti dva chtěli být pouze spolu sami, pravděpodobně si bude muset pořádně vymýt oči a to dost silnou vrstvou mýdla. Na její tváři se ale objevil zmatený pohled, smíšený s překvapením a rozpaky, než se na něho zamračila. „Zase jsem zmijozelka? No dobře, Pottere. Tak já teď raději odejdu do mého hezkého zmijozelského pokoje, abych to ten tvůj hezký nebelvírský náhodou nějak nezašpinila.“
   Když se kolem něho protáhla a šlehla ho vlasy po tváři, začal si Harry nadávat. Předešlé přátelské chvíle totiž byly najednou pryč. Čím ji zase urazil?
   Byla to jen jedna věta. Sedm slov. Jako urážka to ale vyznít nemělo. Cítil se teď proto trochu hloupě. Už jen proto, že tu dívku zahnal pryč. I přes to, jak se k němu chovala ona.
   A pak si pomyslel, že když ji tak krátká věta mohla zahnat pryč, pak by možná kratší a jednodušší věta mohla způsobit, že mu odpustí. Možná to není ten nejlepší nápad, ale to nejmenší, co může udělat, je omluvit se. Cítil se hrozně, že ji rozzlobil a ještě víc kvůli tomu, že ho to vlastně trápilo. Obzvlášť možná proto, že se k němu poslední dobou nechovala už tak chladně jako dřív.
   Zavřel laptop, seskočil z postele a opatrně došel ke dveřím vedlejšího pokoje, odkud se ozýval jen klapot, jak Blaise něco psala. I když to zní jako absolutní blbost, už od chvíle, co se Harry rádoby spřátelil s Dracem, přemýšlel, kdo je ta tajemná zmijozelka.
   Strčil do dveří a uviděl Blaise sklánějící se nad jejím počítačem.

   Blaise ze sebe zase udělala blázna. Snažila se být přátelská a možná by mu dala i nějakou další šanci... ale když on je tak zainteresovaný. Najednou ale ucítila, že ji někdo pozoruje a uviděla Harryho, který stál ve dveřích. „Přišel jsi snad na další chytrý způsob, jak mě naštvat?“ zeptala se, neobtěžující se ani skrýt svou prudkost. Věděla, že je dost náladová. Obzvlášť k němu. Dnes to bylo od toho snu poprvé, co s ním dá se říci normálně mluvila a chtěla mu dát šanci. Jeho nemilosrdná, i když dětinská poznámka, ale zlomila její vůli.
   Nikdy pro ní nebylo snadné se někomu otevřít, obzvlášť pak, když jí ten druhý neporozuměl. Dokonce ani Ginny nevysvětlila, proč je tak náladová. A pokaždé. Když si pomyslela, že by možná Harry mohl změnit ten hrozný špatný stín na její duši, raději odešla pryč a našla další hloupý důvod, proč nepřestávat žít ve strachu a sama.
   „Vlastně ne. No... jen jsem chtěl přijít sem a říct ti dvě slova.“
   Blaise se zakuckala. Nebyla si docela jistá tím, jak by měla na takové sdělení reagovat. „A ta dvě slova zní? Jsi hloupá? Jsi nemožná? Dobrou noc?“ řekla první, co jí napadlo.
   „No nezní to tak špatně, ale asi to moc zveličuješ.“ Byl to snad úšklebek, co viděla na jeho tváři? Dělá si z ní snad legraci, protože je zmijozelka?
   „Opravdu? Tak ven s tím!“ Blaise už byla poněkud vytočená a v jejím hlase už teď byla patrná zlost.
   Harry si jí chvíli prohlížel, než konečně do ticha promluvil. „Omlouvám se.“

   „Draco, kam přesně mě vedeš?“ Ginny si nebyla moc jistá tím, co ho mohlo motivovat k této pozdní noční procházce. Byla stále větší tma, ale Ginny si přesto všimla, že se Draco po celou dobu nepřestával ohlížet s neklidem přes rameno. Byla studená noc a Ginny si přitáhla jeho velký plášť blíž k tělu.
   Ignorujíc její otázku, pokračoval Draco dál, až dokud si nepomyslel, že jsou dostatečně daleko od tábora, kde je nikdo neuslyší. Když uviděl, jak se Ginny chvěje, přitáhl si ji blíž k sobě a začal jí zahřívat rukama i tělem.
   „Omlouvám se ti,“ zašeptal jí do ucha, než se od ní kousek odtáhl. „Trápil jsem se a potřebuju ti o něčem říct.“
   „O čem?“ zeptala se ho ustaraně.
   „Něco jsem zaslechl,“ odpověděl jí Draco a pokusil si vzpomenout na to, co přesně profesoři říkali. Opatrně vybíral slova a pak vše shrnul do jednoho rychlého příběhu. „Pamatuješ si, jak mě zranila ta sfinga?“ Ginny přikývla, a tak rychle pokračoval. „Dobře. Nevím sice jak, ale když jsem se tehdy v noci na chvíli probudil, slyšel jsem Brumbála a McGonagallovou... o něčem diskutovat.“
   Ginny si popuzeně povzdechla. „Tak řekneš mi to nebo ne?“
   „Dobře, promiň. Když jsem se tenkrát probudil, uviděl jsem je v matně osvětleném rohu místnosti a slyšel jsem jejich tlumené hlasy. Mluvili o některých lidech, kteří by mohli být v nebezpečí. Dokonce i když jsou tady.“
   Její tvář se trochu zatáhla a Dracovi bylo ihned líto, že její oči pozbyly jiskru, kterou ještě před chvílí obdivoval. „Nemyslíš tím... mě nebo sebe?“ zašeptala.
   Nedokázal v tu chvíli říct nic jiného než: „Ano.“ Oni říkali, že je Ginny v nebezpečí. Prý ale jen proto, že „chlapci zemřel otec“. A Draco předpokládal, že tím chlapcem je on. Zvažoval, jak moc je to jeho vlastní chyba. V tom případě by totiž byli v nebezpečí oba.
   „Počkej, Draco. Co přesně si říkali?“ Její hlas byl spíše tichý a chtěla si jen ujasnit, co se vlastně dělo. Nemůže přece vědět o Tajemné komnatě a o tom, že se už dříve setkala tváří v tvář Voldemortovi. I když to byla jen jeho oživená a až moc živá vzpomínka.
   „No, říkali, že on ví, že jsi tady. A když je teď můj otec mrtvý, bude nás chtít dostat dokonce víc než předtím.“ Nedokázal jí do očí říci, že chce Voldemort jen ji, a že právě proto ji sem profesoři odvezli.
   Ginny vypadala zmateně. Nerozuměla tomu, proč by ji Tom, teda Voldemort, opravila se rychle, chtěl získat. A také jak do celé té věci zapadal Lucius. Co by jí po tolika letech mohl chtít?
   „Nevypadáš moc rozrušeně,“ řekl rozhodně Draco.
   Opatrně na něho pohlédla „Jen mi připadá nepravděpodobné, že by se mohlo přes všechna ta Brumbálova opatření něco stát.“
   „Ginny, posloucháš mě? Sám brumbál říkal, že ho to trápí. Co je to s tebou? Vypadáš, jako kdybys se s Voldemortem už někdy setkala,“ řekl trochu překvapeně Draco. Automaticky ale o krok couvnul a cukl sebou, téměř zahanbený vyslovením Jeho jména před Ginny. ta se ale tvářila stále stejně a neustoupila.
   Ona o tom s ním sice nikdy nemluvila, ale musel přece vědět o tom, že jí dal jeho otec kdysi ten deník. „Možná že ano,“ řekla jednoduše a popošla o pár kroků dál od něho, aby se po její ledové poznámce nemusela dívat do jeho tváře.
   Ušla ale pouhé tři kroky, než ucítila, že narazila do neviditelné bariéry. „Co to...?“ zeptala se zmateně sama sebe, ale pozvedla přesto ruku směrem k ní. Šlo to velice ztěžka. Nebylo to ale tak pevné, a když víc přitlačila, najednou její ruka bariérou prošla. Udělala tedy malý krok dopředu.
   Jakmile jí ale prošla tak do poloviny těla, dostala náraz bolesti rovnou přímo do hrudi. Byla to nesnesitelná bolest, ale po pár sekundách bylo její tělo burcující rychlostí vhozeno zpět.
   Celý svět se okolo ní točil, když si najednou uvědomila, že ji Draco drží v náručí a zoufale se jí opakovaně ptá, zda je v pořádku. Stále cítila závrať, ale přesto lehce přikývla, že ano. Uvědomila si ale také, že v ruce pevně drží náramek, který od Draca před časem dostala, a který byl na dotek najednou strašně chladný.
   „Co...“ začala se ptát Draca, který ji ale rychle objal a odpověděl na nevyslovenou otázku. „Nevím, o co jsi se pokoušela, Ginny. Najednou jsi ale začala křičet a hned poté, co jsi byla hozená o pár metrů dál, si si strhla z krku tvůj náramek.“ Bylo slyšet, že se ho to trochu dotklo, ale i přes to se to pokusil skrýt.
   Ginny to bylo líto, ale přesto si náramek nedůvěřivě prohlížela. Co to bylo za věc, kterou prošla. A proč ji to zranilo, když se přes to snažila dostat? Cítila se hrozně, že ten náramek roztrhla. Proč ale první, co v bolestech udělala, bylo, že chytla do ruky ten malý klenot a přetrhla řetízek, který ho držel na jejím krku?
   „Omlouvám se ti. Nevím, co se stalo! Byla tam nějaká zatracená neprůchodná věc, a když jsem... ten náramek...“
   Draco jí ale přerušil objetím a polibkem na tvář. Ukázal jí tím, že není rozzlobený. Dal jí ruku okolo ramen a vedl ji pomalu směrem k pokojům. „Můžeme v našem rozhovoru pokračovat později. Nech mě, ať tě doprovodím do pokoje, abys si odpočinula. To, co se stalo, bylo opravdu divné.“
   Ginny souhlasně přikývla. „Možná bychom si mohli promluvit i s Brumbálem. Já nevím, ale bylo to... nepřirozené. Myslela jsem si, že to byla jedna z těch jeho bariér, ale teď o tom začínám pochybovat. Nemyslím si, že kdybychom se o to pokusili, že by nás tak lehce propustila.“
   Draco s úsměvem uznal, že má pravdu. „Dobře. Hned zítra ráno si s ním promluvíme. Až si odpočineš.“


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23