TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

18.kapitola - Okouzlující vetřelec


     vloženo: 31.12.2006    15.553 znaků / 2.687 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ahojky všichni. Připravila jsem pro vás konečně další kapitolu této povídky. Je to ode mě takový menší dárek na Nový rok, tak snad se mé překvapení povedlo a budu ráda za všechny vaše komentáře
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Omlouvám se.“
   Uběhlo už pár minut, když si Blaise vlastně konečně uvědomila, co řekl. Omlouvám se... takové jednoduché sdělení, ale přesto... teď to vypadalo, že v tom je něco víc. Téměř mohla cítit, jak taje její zlost, když se dívá do zelených očí Harryho Pottera.
   „Běž pryč.“ Ta slova vyšla z jejích úst dřív, než je mohla zadržet. Blaise Zabini si okamžitě nadávala za svůj bezprostřední sarkasmus. Cítila se hrozně, když sledovala, jak se v jeho krásných očích objevila úzkost a ihned potemněly.
   Harry se na patě otočil a s truchlivým letmým pohledem, kterým se na ní podíval, odešel z místnosti.
   Blaise cítila, jak se jí podlomily nohy a s pohledem stále upřeným na dveře si vztekle sedla na postel. Tohle už má opravdu za trest! Co si asi tentokrát zapíše do deníku?
   „Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se...“
   Ne! nakonec se svému strachu bude muset postavit. Už žila tímhle uzavřeným a samostatným životem příliš dlouho. Po smrti rodičů se zařekla, že už se s nikým nesblíží. Nikdy neměla žádného skutečného přítele ani nikoho, s kým by si mohla byť jen promluvit. Pár let před smrtí začali její rodiče plnit dům artefakty černé magie a mluvili s ní jen o tom, jak hodně si užije, až se stane v pravý čas Smrtijedem. Když jim ale řekla, že jím být nechce, a že chce hrát famfrpál nebo psát pro nějaké noviny, matka na ní křičela a otec jí dokonce málem uhodil. Do té chvíli vždy předpokládala, že jí rodiče milují. Když se o ní ale nedokázali postarat oni, jak by to mohl zvládnout někdo jiný?
   Po této události šlo vše z kopce. Pokaždé, když se na někdo usmál nebo se pokusil být přátelský, vždy před sebe Blaise postavila ledovou stěnu. Odmítala laskavé nabídky a zůstala osamocená. Osamocená na tak dlouho.
   A pak do jejího života najednou přišli Draco a Ginny. Blaise nevěděla, čím to je, ale cítila se v jejich přítomnosti dobře. Byli k sobě tak otevření a byli spokojení, když byli spolu. Ale přesto měli o Blaise a její celý znechucený život docela starost. Oni dokázali milovat, i když pro každého byla jejich láska různá.
   Ona neznala lásku. Nikdy ji neměla. Pro Blaise znamenala láska strach.

   „Jsi opravdu v pořádku?“ Draco stál s Ginny před jejím pokojem. Ještě před chvílí měla trochu závrať, ale když se trochu prošla, bylo to lepší.
   „Cítím se dobře,“ ujistila ho a chvíli si ho prohlížela, než ho políbila ho na dobrou noc. „Děkuji ti.“
   „Za co?“ zeptal se zmateně.
   Ginny se zhouply vlasy, když naklonila hlavu. Nebyla si moc jistá, jak by měla na tuto otázku odpovědět.
   „Co tím myslíš?“ zeptal se znovu a chytil ji za loket.
   Ginny to trochu překvapilo a zarazilo. „Draco, proč mi nutíš to vysvětlovat?“
   Na chvíli se rozhostilo ticho.
   „Míním tím... to, co se dělo posledních pár měsíců. To, jak se ke mně chováš a já si to vše jen stěží zasloužím.“
   Draco vyvalil oči. „Ale no tak, Ginny. Zasloužíš si přece mnohem víc, než ti kdy já mohu dát,“ vydechl Draco, objal ji a vášnivě ji políbil.
   „Draco, co je to s tebou? Ty jsi se najednou úplně změnil a jsi... šťastný.“
   On se ale jen zašklebil a snažil se jí ukrást další polibek. „To už patří k mé povaze. Je to...“ Jeho slova ale umřela na jejích rtech.

   Dokonalý konec ne tak dokonalé noci. Přinejmenším pro některé. Když došel Draco nakonec do pokoje, našel tam Harryho, jak s pomalu zasychajícími slzami na tvářích a s odrážející zlostí v očích leží na posteli s rukama křížem přes hruď.
   Draco si sedl na postel a s pitomým úšklebkem pomalu zapomínal na rozhovor, který měl ráno dokončit s Ginny.
   „Co je ti, Pottere?“ Jeho hlas nebyl krutý, skličující nebo sarkastický. Možná trochu silný, ale ne špatný.
   „Holky,“ řekl černovlasý chlapec, aniž by se jen pohnul.
   Draco se trochu zakuckal a přešel k jeho posteli. „Holky obecně,“ řekl se zvednutým obočím, „nebo jedna určitá?“
   Předstírajíc opovržení se k němu otočil Harry zády. „Nech mě být.“
   I když bylo evidentně vidět, že nemá moc dobrou náladu, Draco se toho tématu nehodlal pustit. Vyskočil na Harryho postel a začal mu brát polštář, který si mezitím Harry přetáhl přes hlavu. Když ale Draco nepolevil, hodil ho na druhý konec pokoje. „Co to sakra děláš, Malfoyi?“
   Místo toho, aby mu odpověděl, seskočil Draco z jeho postele a dal si zamyšleně ruce v bok.
   „Malfoyi?“
   „Dostal jsem super nápad!“ vykřikl najednou Draco, zatímco se mu na obličeji objevil Široký úsměv. Věděl, že nemá Harry dobrou náladu, ale v té chvíli mu to připadalo dost zábavné a nehodlal nechat Harryho samotného.
   „Proč mám pocit, že si ten tvůj super nápad neužiju...“ mumlal Harry.
   „To se brzo dozvíme,“ řekl Draco, popadnul ho za paži a zamířil s ním k vedlejšímu pokoji. „Vypadáš, jako kdybys potřeboval něco vyřešit. Možná ti pomůžu.“
   Harry na něho vyjeveně zíral, zatímco se zapřel nohama o podlahu. „Ne! Ty jsi se snad zbláznil? Já s ní nechci mluvit! Nikdy!“
   „Nesmysl,“ řekl vesele Draco a táhl ho dál ke dveřím vedlejšího pokoje. Harry by nikdy neustoupil a už vůbec ne jemu, ale Draco byl překvapivě silnější než on.
   „Proč to děláš?“ zamumlal Harry skrz zaťaté zuby.
   Draco to ale víc povzbudilo. „Protože je vidět, že ji miluješ, ty blázne,“ řekl mu lákavě.
   Harry se v tu chvíli překvapením zastavil, což byla chyba. Draco ho totiž díky setrvačnosti doslova vhodil dveřmi do pokoje, kde se svalil na podlahu. Obě dívky v tu chvíli zrovna ležely na postelích a obě byly docela zmatené z toho, co se stalo. Harry totiž seděl s nešťastným pohledem na podlaze mezi jejich postelemi, zatímco Draco stál s rukama v bok a s úsměvem na tváři ve dveřích.
   „Asi máš pravdu, Draco,“ promluvil najednou do ticha Harry, zatímco se bolestivě držel za bok, jak spadl.

   Ginny se rychle podívala na Harryho a na Blaise, a pak konečně na Draca. Před očima se jí totiž rozvíjela docela komická situace, ale moc dobře věděla, že se nesmí začít smát.
   Harry vstal a oprášil se.
   „Jak vidíte, šli jsme se s Harrym projít. Uslyšeli jsme ale divné zvuky a rozhodli jsme se to prozkoumat. Tomu neuvěříte, ale ozývalo se to z těchto dveří,“ řekl nevinně Draco a ukázal na dveře jejich pokoje.
   Ginny potřásla hlavou a posunula se, aby si mohla Draco sednout. „O čem to mluvíš?“ zeptala se tiše.
   „Ti dva zamilovaní blázni se nějak pohádali a tak jsem sem Harryho dotáhnul,“ odpověděl jí taktéž šeptem, mezitím co si sedl vedle ní a políbil jí na tvář.
   Ginny zvedla obočí. „Nějak pohádali? Když jsem sem přišla, Blaise brečela. Ještě přesně nevím, co se stalo... ale zamilovanými blázny bych je zrovna nenazvala.“
   „Proč ne? když je vytáhneme ven a pak je tam nenápadně...“
   „Uvědomuješ si, že slyší každé naše slovo?“
   „Hups,“ řekl najednou Draco a podíval se omluvně na Pottera s vystrašeným výrazem a na Blaise, která se na něj dívala zmateně a zlostně zároveň. „My... přišli jsme, protože se chtěl Potter omluvit za to, co způsobilo, že Blaise rozrušil, a že toho moc lituje. Mám pravdu, Pottere?“
   Když Harry neodpověděl, Draco ho rychle kopnul. „Já… jistě.“
   Uběhlo asi deset minut, než hrozivě se mračící Blaise s povzdechem promluvila. „Děkuju ti, Draco, že jste sem přišli a udělal jsi z vás hlupáky. Harry se ale nemusí za nic omlouvat. On byl ke mně laskavý a já ho poslala pryč. Je to můj problém... Můžete mě teď nechat o samotě? Prosím...“
   Draco se naklonil k Ginny a zašeptal jí: „Taky jsi mi to mohla říct dřív, než jsem začal mluvit.“
   „No jo. My jsme o tom ale zrovna začaly mluvit, když jste přišli. Chápeš?“
   Když se nakonec oba chystaly k odchodu, promluvil najednou Ginny. „Byl to dlouhý a občas i vtipný večer, ale myslím, že už půjdu spát. Ještě než odejdete, můžeš mi prosím sundat můj řetízek s přívěškem, Draco? Nechci ho zase během noci ztratit.“
   „Určitě. Můžeš na mě počkat?“ řekl směrem k Harrymu a otočil se zpátky k Ginny a dodal: „Musíme si ještě promluvit o tom, jaký jsi blbec.“
   Ginny se k němu otočila zády a nadzvedla si své dlouhé vlasy z krku a ramen. Draco se snažil rozepnout řetízek. Přívěšek se ale zachytil za její košili a napnul řetízek tím. Ginny teda nechala spadnout vlasy na levou stranu tváře a vyprostila z košile zachycený přívěšek. Když se ale její prsty dotkly obvykle chladného kovu, cítila se divně. Přívěšek byl najednou horký a cítila, jak Draco řetízek rychle pustil, když ho rozepnul.
   „To… spálilo mě to!“ vyjekl Draco a třel si spálené prsty a hábit, zatímco Ginny s menším vyjeknutím pustila horký přívěšek. K jejich velkému překvapení ale oba kusy kovu vystoupaly do středu místnosti, místo toho, aby spadly na zem.
   Harry vystrašeně couvnul o několik kroků. „Co to... co se to děje?“ zeptal se, zatímco z přívěšku vyšlo nějaké kouzlo a vyslalo děsivě vypadající světlo do všech koutů místnosti. Ginny sáhla rukou za sebe a vyděšeně stiskla Dracovu ruku.
   Než ale stačil někdo z nich promluvit, kouzlo se rozštěpilo a ve volném prostoru před nimi se začala tvořit průhledná forma člověka. Z přívěsku už teď vystupovalo jen slabé světlo a postava najednou vypadala jako nějaký promítaný holografický obraz. Byla celá zahalasená a vůbec se nehýbala.
   Draco se teda chopil iniciativy. „Omlouvám se... ale kdo jste a co se to děje?“
   Chvíli se nic nedělo. Pak ale k jejich velkému překvapení chytla postava rychle jako blesk Draca za paži. „To Vás Váš otec ničemu nenaučil, chlapče? Nekoktejte, když se mnou mluvíte!“
   Dracovi oči se v šoku rozšířily, zatímco na něho postava pohlédla. Její ruka stále ještě svírala jeho paži a její dotek byl nesnesitelně chladný. „Vy... ne. Nemůžu věřit tomu, že jste... jak jste se sem dostal?“ Draco byl nervózní. Moc dobře si uvědomoval, že by s tak silným kouzelníkem neměl tak neuctivě mluvit, i když ho nenávidí víc než smrt.
   V tu chvíli se postava rozhodla sundat si z hlavy kapuci. Její mrtvolně bledé prsty se pomalu zvedly a sevřely okraj černé kapuce. Jak pomalu padala z její tváře, nemohl si Draco pomoct a odvrátil pohled. Ginny vykřikla, pustila Dracovu ruku a couvala až do rohu místnosti za ní. Harry také o krok ustoupil, zatímco Blaise zůstala stát na místě kousek za Dracem. Nikdo z nich nebyl připravený na to, že zrovna zde pohlédnou do jeho tváře.
   „Jak jsem se sem dostal? S pomocí Vaší dobré přítelkyně, slečně Zabini.“
   Všichni tři na ní do té chvíle skoro úplně zapomněli. Když se na ní teď ale podívali, mohli vidět, jak se na postavu dívala v naprosté nevíře, zatímco začala pomalu couvat až ke zdi za ní.
   Harry si nevěřícně klekl na zem. „Blaise... jak jsi jen mohla? Řekl se slzami v očích ani tak ne z žalu, jako z vlastní hlouposti.
   Blaise se objevily v očích také slzy. „Já? Nikdy! S něčím takovým bych tomuto netvorovi nepomáhala! Moji rodiče byli... oni umřely a já byla...“
   „Nesmysl, Blaise. Nepokoušejte se plazit před Vašimi neužitečnými přáteli. Já jsem ten, před kterým by jste se měla plazit. Já Vás přijmu, dokonce i přes to, že mě Vaši rodiče zradili.“
   Blaise dupla nohou jak malá holka. !Moji rodiče by Vás nikdy nezradili! Po celou dobu vám byli oddáni. Já jsem ta, která Vás zradila!“
   Voldemort se otočil a zlostně se na ní podíval. „Vaši rodiče byli blázni, kteří se báli a život jejich dcery pro ně byl důležitější, než aby mi oddaně sloužili. Požádal jsem o Vás. Potřeboval jsem dítě a chtěl jsem, aby jste byla má. Oni ale odmítli a tak jsem je zabil.“
   Blaise ztěžka dýchala a se vzlyky, které jí třásly celým tělem se sesunula k zemi. Voldemort ale ještě neskončil.
   „Když jsem si ale uvědomil, že Vás nemohu mít, rozhodl jsem se, že potřebuji někoho jiného. Někoho silnějšího. Muže,“ řekl a obrátil se k Dracovi. „A kdo by byl lepší, než syn mého prvního muže, Luciuse Malfoye? Tak silný a tak poslušný.“
   Draco se zamračil. „To ale není pravda. Nikdy jste mě neměl. Nikdy jsem se s Vámi nesetkal a nikdy jste se mě nedotkl. Máte jen mého otce.“
   Voldemort si povzdechl, což bylo v jeho podání docela zajímavé gesto. „Máte pravdu. Mít Vás ve své moci ale nebylo dostatečné. Potřeboval jsem někoho jiného. Někoho, koho byste miloval. Zajímavé ale je... že jste vlastně až do této chvíle nikdy nikoho nemiloval.“
   „Znovu lžete,“ a ukázal na Ginny, která byla ochromená z toho, jak odvážně dokáže mluvit s Temným pánem.
   Voldemort se ale zašklebil. „To vím. Dřív tomu ale tak nebylo. Miloval jste Sierru.“
   Dracovi se v tu chvíli objevila v očích bolest.
   Voldemort trochu zvážněl. „Měl jsem s ní veliké plány. Když jsem si ji ale chtěl vzít, zemřela.“
   „Děkuji Vám za připomenutí minulosti. Málem bych na to už zapomněl,“ řekl sarkasticky Draco, namáhavě se snažíc skrýt zřejmou bolest v jeho hlase.
   „Nelíbí se mi Váš tón, chlapče! Ticho!“
   Draco se ale zašklebil. „Nebo co?“
   „Věřte mi, že jsem toto vyprávěl záměrně. Čekal jsem tak dlouho. Ta dlouho, ale Vy jste nikdy nikoho nemiloval. Nikdy, Draco. Trpělivě jsem čekal a čekal, ale Vy jste žil stále ten Váš chladný život. Jsem si ale jistý, že to tak Luciusovi vyhovovalo. Určitě nechtěl být nucen Vás vidět jako mého oddaného sluhu.“
   „On je ale mrtvý a s největší pravděpodobností tím zanikla i velká část Vašich plánů.“
   Voldemort se neduživě usmál. „Ano. Už je pro mě neužitečný. Nechtěl mi dát to, co jsem chtěl. Chci to ale teď.“
   Draco se okamžitě rozhodl, že bude raději mlčet. Netroufal si zeptat se, co od jeho otce Voldemort chtěl.
   „Vím, že umíráš touhou se to dozvědět. A říkám to jednoduše, můj synu Temného pána.“
   Draco si připadal, jako kdyby byl nemocný. Musel se pevně chytit konce postele, aby zůstal vzpřímený a najednou si uvědomil, že jsou ostatní stále ještě v místnosti. „Harry, Ginny, odejděte prosím pryč,“ zamumlal se ztracenými city v jeho těle.
   Temný pán zpozorněl. „Harry? Harry Potter! Báječné! Budu Vás moci vzít s sebou i se slečnou Weasleyovou. Znovu děkuji, Blaise.“
   Draco na místě ztuhnul. „Cože? Ne. Ginny tu zůstane. Jestli si musíte někoho vzít, vezměte si mě. Harry pro Vás nyní nepředstavuje hrozbu. Vynecháte ho z toho.“
   Voldemort na něho pohlédl. „VY jste mě neposlouchal? Já nechci Vás. Potřebuju někoho, koho milujete. A pokud se nemýlím, tak tato rusovlasá dívka dokonale souhlasí s tímto popisem. Nicméně vás oba spolu si vzít nemohu,“ řekl a na malou chvíli se zamyslel, než jeho pohled opět potemněl. „Na chvíli jsem Vám téměř až uvěřil, ale ujišťuji Vás, Harry Potter bude pro mě vždy představovat hrozbu.“
   Vypadlo to, že nemůže nic dělat, ale přesto hledal argumenty a vymýšlel nějaký plán. „A proč potřebujete někoho, koho miluji? Nerozumím tomu.“
   „Jen mě tu zdržujete. Nemám čas na Vaše hloupé dotazy.“ Hologram v tu chvíli začal slábnout a vyházelo z něj světlo směrem k Harrymu a Ginny, které je nasávalo také.
   Draco se zoufale vrhl do světla. „Odpovězte mi. Potřebuju to vědět, nebo... nebo se zabiji a Ginny tu zůstane!“ Ta lež tížila jeho svědomí víc, než cokoli předtím. Moc dobře věděl, že se pohybuje na tenkém ledě a doufal, že Ginny poznal, že lže.
   Voldemort najednou vypadal velmi znepokojeně. „Nemohu Vás s sebou vzít, protože pak by jste mi nesloužil. Ne ochotně. Ale Ginny ano, když jí řeknu o své výhodné nabídce.“
   „Vy chcete... vyjednávat?“
   „Ona může být s Vámi, jestliže mě budete poslouchat. Pokud ne... zabiji Vás.“
   „Udělejte to,“ řekl mu Draco s výsměchem v hlase. Přitom ale svůj nápad nenáviděl a miloval zároveň.
   „Blázne! Neopovažuj se říkat Temnému pánovi, aby udělal to, co miluje především!“
   „Já se ale opovažuji a říkám Vám to znovu. Zabijte mě a nechte Ginny jít!“
   Jeho oči ještě více potemněly. „Čekal jsem dlouho na tento den. Nyní to ale přišlo a já cítím, že je mé úsilí nenaplněno. Takto se to nemělo stát. Zanedbával jsem sebe stejně jako můj čas, a to jen pro tento okamžik. Oheň a led nemohou nikdy splynout a já to teď dokážu! Avada...“
   Draco cítil, jak ho něčí ruka tlačí na zádech, než byl krutě strčen dopředu do tmavého tunelu. O něco pevného se ale přitom praštil do hlavy a vše kolem něho ještě více zčernalo...


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23