TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

20.kapitola - Plány


     vloženo: 31.05.2007    11.822 znaků / 2.046 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Už je to konečně tu a zrodila se nová kapitola. Sice jí to trvalo dlouho a předlouho, ale přesto se nakonec vyklubala na svět. Všem moc moc moc děkuji za trpělivost a slibuju, že další přidám o hodně dřív jak tuto :) Předem moc děkuji za vaše skvělé komentáře a recenze k povídce i kapitole
Předem moc díky. Vaše Catriona Neko

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Nevíte, co myslel tím, že mohu za jeho vpád já?“ zeptala se najednou do ticha Blaise.
   „Může za to Vaše zloba a láska. Spojení těchto dvou citů v okamžiku, když jste v blízkosti předmětu s velkou mocí získanou z prastarého kouzla černé magie, je velice nebezpečné,“ odpověděl jí Brumbál.
   „Láska a zloba?“ zeptala se nechápavě Blaise.
   „No jasně!“ vykřikla najednou Ginny a podívala se na Blaise. „Pamatuješ si na den, kdy jsme létali na koštěti? Já s Dracem a ty s Harrym?“
   „Tak na to se nedá zapomenout,“ usmála se Blaise. „Strašně moc jsem se bála a cítila jsem zlost k tomu, kdo to vymyslel, stejně jako na Harryho. Když jsem se ale začala soustředit na létání a dělala jsem, co mi Harry radil, začalo se mi to docela líbit a...“
   „No vidíš. Zlost a nadšení. Jasně, nebyla to láska k létání, ale nadšení to mohlo spustit,“ řekla Ginny. Najednou jí ale naskočila husí kůže a zbledla. „Tehdy to bylo poprvé, co se s mým přívěskem něco dělo. Pamatuju si, že mi zastudil na kůži a pak už nic. V tu chvíli jsem ale měla jiné starosti, a tak jsem to vypustila z hlavy. A pak se ocitl na zemi v trávě...“
   „A podruhé to bylo dnes večer, když jsme se byli projít, nebo ne?“ zeptal se váhavě Draco.
   Ginny jen přikývla a podívala se na Brumbála. „Můžu se Vás zeptat, jako barvu má mít při doteku Vaše bariéra?“
   „Po pravdě řečeno má všechny barvy. Na každého člověka, když j chce projít nebo se jí jen dotknout, reaguje jinak a jinou barvou,“ odpověděl jí se zamyšleným pohledem.
   „Ta moje byla modrá a cítila jsem touhu,“ zašeptala Blaise. „Ale nepustila mě ven. Bylo to, jako bych sahala na neviditelnou studenou zeď.“
   „Tak by to mělo správně být,“ řekl s nepatrným úsměvem Brumbál.
   „Kdy jsi u ní byla?“ zeptal se zvědavě Harry.
   „Když byli Ginny s Dracem pryč. Po tom, co se stalo... no, mezi náma... jsem se byla projít a náhodou jsem na ni narazila... Co je?“ zeptal se, když Harry překvapeně hvízdl.
   „Taky jsem k ní tehdy došel a stalo se mi to samé, i když mou ruku kousek ven pustila. Pálilo to ale, a tak jsem ruku raději stáhl zpět a vrátil jsem se zpět.“
   „Tím jsi dokázat, že tě nemůže Voldemort tak lehko získat na svou stranu. Jste sice díky tvé jizvě svým způsobem propojeni, ale díky tvé vůli a síle nad tebou nemá moc,“ řekl úlevně Brumbál. „Vaše dotyky ale nezpůsobily jeho vpuštění. To udělal sám přívěsek po jeho aktivaci.“
   „Ale jak by mohl? Koupil jsem ho úplně náhodou. Tak jak by mohl být od Něho?“ zeptal se frustrovaně Draco.
   Brumbál se na něho s vážnou tváří podíval. „Jsem si zcela jistý, že to není ten samý přívěsek, co jste slečně Weasleyové daroval. Někdo ho totiž během vašeho pobytu zde vyměnil.“
   „Ale jak?“ zeptala se Ginny. „Měla jsem ho po celou dobu na sobě...“
   „To není tak docela pravda,“ ozvala se Blaise. „Když nad tím tak přemýšlím, nechávala jsi ho tu vždycky ležet na stole, zatímco jsi se byla koupat.“
   „Doprčic,“ uniklo Ginny a omluvně se podívala na Brumbála, který ale jen kývl hlavou. „Už se stalo. Krom toho mám už jisté podezření, kdo by to mohl být, jelikož je jeho otec přívrženec Voldemorta. Nejsou pro to sice jasné důkazy, ale jsem si tím jistý.“
   „Kdo je to?!“ vykřikli všichni čtyři skoro naráz a vyseli a něm svými pohledy.
   „Prozatím bude lépe, když to nebudete vědět,“ promluvil do ticha. Všichni čtyři v tu chvíli vypadal naštvaně a zklamaně zároveň, ale je to pro jejich bezpečí. Nakonec se ale zvedl z křesla a naznačil jim, aby udělali to samé. „Měli bychom se vrátit a poradit se s ostatními. Krom toho už musí být ostatním studentům má náhlá nepřítomnost podezřelá, stejně jako ta vaše. I když se změnila časová struktura a pár dalších věcí, měli by jste se vrátit tam, odkud jste sem přišli. Za chvíli se zase uvidíme. Než si pro vás ale přijdu, prosím, aby jste se rychle převlékli a sbalili si své věci,“ řekla s úsměvným kývnutím zmizel.

   Když se zase objevili v pokoji, váhavě se okolo sebe rozhlédli. K jejich překvapení neměli ani tak rozházené své věci, ale zčernalá skvrna uprostřed místnosti, lemovaná úlomky přívěsku, je docela šokovala. Bylo to přesně pod místem, kde se objevil.
   „Ten musel mít ale vztek,“ pronesla Blaise a začala si balit své věci, aniž by se na to místo znovu podívala. Ginny si jen povzdechla a vlezla pod postel pro svůj kufr, zatímco Harry s Dracem odešli vedle.

   Když měli všechno sbaleno, odnesli všechny své věci do předsíně a čekali, dokud se neozvalo zaklepání na dveře, ve kterých se následně objevil Brumbál.
   „Už jsme hotovi, pane,“ odpověděl hned pohotově Harry.
   „Výborně,“ usmál se Brumbál a mávl nad věcmi hůlkou, načež se vznesly a zmizely. „Přesunul jsem vaše zavazadla do připraveného autobusu a vás bych rád poprosil, aby jste se přidali k vašim spolužákům. Nikomu ale, prosím, neříkejte, co se stalo, nebo alespoň vše, co se stalo.
   Všichni čtyři s vážnou tváří přikývli a se smíšenými pocity bez jediného nepatrného ohlédnutí odešli do mrazivého vzduchu.
   Ostatní studenti už tou dobou čekali u autobusu a živě mezi sebou rokovali o tom, co se mohlo stát. Takže si jejich pozdního příchodu ani nevšimli. Když si ale brumbál odkašlal, všichni okamžitě ztichli a podívali se jeho směrem.
   „Všem vám děkuji, že jste se v tak krátkém čase sbalili. Vím, že jste tu měli být ještě dva dny, ale nastaly nečekané komplikace a jsme nuceni se vrátit dřív.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Takže teď nás čeká podobná cesta jako sem, tak se, prosím, posaďte dle své libosti. Nebudeme však tentokrát přestupovat ve stejné zastávce jako minule, ale pojedeme dál až do míst, kde přestoupíme na Bradavický vlak, který už je touto dobou jistě na cestě.“
   „Sedneme si vedle sebe nebo podle koleje?“ zeptala se šeptem Ginny. Byli vlastně poslední, takže je prakticky nemohl nikdo slyšet ani vidět.
   „Nevím. Ale někde blízko sebe,“ odpověděla jí taktéž šeptem Blaise, která šla vedle ní, a šťouchla do Draca jdoucího před ní.
   Ten ale souhlasně přikývl stejně jako Harry. Koneckonců, v té tmě si toho stejně nikdo nevšimne.
   V autobuse už ale byla volná stejně jen čtyřka vzadu, takže to bylo vyřešeno za ně.

   Dracovi se už poněkolikáté zhoupl žaludek a unaveně si opřel hlavu o Ginnyino rameno. Ta se ale jen unaveně usmála, když nakonec usnul, odhrnula mu z čela vlasy a opřela se o něho také. Moc dobře věděla, že jízdu Záchranným autobusem nesnáší a po pravdě řečeno na tom ona nebyla po tom, co se dnes v noci stalo, taky zrovna nejlépe.
   Když Blaise viděla, že Draco s Ginny usnuli, otočila se čelem k Harrymu a vklouzla mu rukou do té jeho. Unaveně se usmál, odtrhl oči od míhající se krajiny a podíval se na ni.
   „Co to všechno znamená? Co se to děje?“ zašeptala zoufale.
   Harry si povzdechl. „Nevím,“ zašeptal v odpověď, pevně ji objal okolo pasu, snažil se ji ukonejšit a bděl, dokud neuslyšel její klidný dech, když usnula.

   K ránu byli všichni nečekaně vzbuzeni, když autobus, jak jinak, prudce zastavil u nějakého nádraží. Vypadalo docela staře, ale svému účelu posloužilo, protože na ně už čekal jim známý vlak.
   S občas dost nejapnými kletbami se nakonec studenti sesbírali ze sedadel i ze země a přestoupili rychle pod ostřížím Snapeovým zrakem do vlaku.
   Cesta vlakem ubíhala relativně klidně. Podle nejnovějších informací měli jet zhruba dvě a půl hodiny, a tak si většina studentů ještě zdřímla, zatímco ostatní živě debatovali o důvodu jejich rychlé zpáteční cesty.
   Všichni se ale shodli na tom, že slyšeli vzdálený burácivý zvuk hromu a pocítili, že se trochu otřásla okna a mnohdy i celé pokoje. Nikdo z nich ale nevěděl, že to byl následek padlé bariéry, která je po celou dobu chránila.
   Ginny s Harrym a Draco s Blaise se postupně nenápadně sešli v jednom kupé. Moc dobře věděli, co se stalo a dobře si uvědomovali, proč je všechny Snape tak hlídá. A nejen on.
   Zrovna se bavili o tom, jak to bude dál ve škole, když se otevřely dveře jejich kupé.
   „No sláva. Hledám tě tu po celém vlaku, Harry. Proč sedíte tak vzadu a nejedete...“ Najednou ale Hermiona zmlkla, když si všimla dalších dvou osob a v jaké pozici všichni sedí. Dost jí to zarazilo a tázavě se podívala nejdřív na Harryho, a pak šokovaně na Ginny.
   „Ahoj Hermi,“ pozdravil ji Harry a ukázal jí, aby se k nim posadila.
   Hermiona si je chvíli prohlížela, ne za sebou zavřela dveře a posadila se vedle Ginny. „Co se děje?“ zeptala se, zatímco si se zamračený výrazem prohlédla Draca i Blaise.
   „To je složité, Hermiono,“ povzdechl si Harry. Neměl zrovna moc náladu něco vysvětlovat a docela ho začala znovu pálit jizva, kterou si začal třít.
   Hermiona i přes svoji zmatenost překvapeně ztuhla, když se k Harrymu naklonila Blaise, sedící vedle něho.
   Když zpozorovala, že si tře jizvu, dostala najednou trochu strach. Grangerová jí tím svým upřeným pohledem sice lezla trochu na nervy, ale přesto sebrala odvahu, víc se k němu naklonila a podívala se mu do tváře. „Zlobí se hodně?“ Harry ale jen potřásl hlavou, kterou si následně unaveně opřel o její rameno.
   „Kdo se má zlobit a na koho?“ zeptala se nechápavě Hermiona.
   „Voldemort,“ odpověděla šeptem Ginny.
   „To si nečekala, Grangerová, co?“ ušklíbl se Draco, když sebou při vyslovení toho jména trochu cukla.
   „Ty mlč,“ vyštěkla na něj Hermiona, „a ty vysvětluj,“ pokračovala a podívala se na Ginny.
   „A proč by měl mlčet? Má do toho stejně co mluvit, jako my ostatní,“ řekl najednou Harry, čímž ji dokonale uzemnil. Zmateně přelétla pohledem z Harryho na Malfoye a zpátky. „Co se to tu proboha stalo?“ zeptala se nakonec relativně klidným hlasem.
   „Voldemort kvůli nám roztrhl bariéru chránící to místo v poušti, kde jsme byli,“ odpověděla jí Ginny.
   „O bariéře vím už od začátku, ale že padla... Počkat, řekla jsi „kvůli nám“? Co jste udělali?“
   „Někdo mě okradl a oklamal,“ špitla zoufale Ginny.
   „A já se ve své zlobě zamilovala,“ dodala tiše Blaise, která se dívala z okna na míhající se krajinu.
   „A ty v tom hraješ hlavní roli, co?“ zeptala se Hermiona váhavě Harryho.
   „Po pravdě ne tak docela,“ odpověděl jí. „Tohle se začalo plnit už před několika týdny. A krom toho jsme mezi sebou měli špeha.“
   „Stále mi ale nejde na rozum kdo jím je a proč to udělal,“ řekl mu najednou Draco, načež si vysloužil nechápavý pohled od Hermiona, která se následně zase podívala na Harryho.
   „Ale no tak, Hermiono. On není tak špatný, jak jsme si všichni mysleli,“ zasténal Harry. „Zkus mu trochu věřit.“
   „Dík,“ prohodil Draco a šťouchl do Ginny, která se začala tiše smát. „To jo. Tak špatný není a kouše jen občas.“
   „No teda, počkej později,“ řek šibalsky Draco a šťouchl ji prstem do nosu.
   „Ale vždyť je to syn smrtijeda, který...“
   „Který je mrtvý a už mu nebude kazit život,“ skočila Hermioně do řeči trochu naštvaným hlasem Blaise. „Poslyš, Hermiono. To, že jsme ze Zmijozelu, ještě neznamená, že jsme špatní. Zprvu jsem Dracovi taky moc nevěřila, když začal chodit s Ginny, ale to, co se stalo během posledních pár dní, mě přesvědčilo. Není zkažený jako jeho otec, jak si mnozí myslíte. Změnil se a dokonce se naučil vycházet i s Po... Harrym.“
   „A díky nim jsem poznal, jaká jsi ty,“ řekl s úsměvem Harry, objal ji rukou okolo pasu a políbil ji na tvář.
   „Omlouvám se,“ řekla po chvíli Hermiona, když všechny ty informace vstřebala. „To jsem nevěděla.“
   „Ani jsi nemohla, Grangerová. Je to sotva pár dní, co zemřel a sotva pár hodin, co už nevisí válečná sekera mezi Blaise a Harrym,“ řekl s povzdechem Draco.
   „Tak proto jel předevčírem pryč Snape?“
   „Ano. Doprovázel nás na pohřeb,“ přitakala Ginny.
   „No tak dobře. Já to vzdávám, jelikož se v tom už začínám ztrácet. Ale přesvědčili jste mě,“ povzdechla si Hermiona a trochu omluvně se na ně usmála., než zase zvážněla. „Teď mi ale raději vysvětlete, co chcete dělat dál a jestli vám můžu nějak pomoct,“ dodala nakonec.
   „Dobře,“ přikývl Harry. „Ale až v Bradavicích.“
   Tou dobou už totiž začal vlak výrazně zpomalovat, dokud v záři vycházejícího slunce nedojel na nádraží nedaleko Prasinek, kde už na ně čekaly kočáry s několika členy Fénixova řádu, které doprovázelo i pár Bystrozorů.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23