TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Povídky od CatNeko

  ›› vlastní tvorba
  ›› překlady
    ›› rozepsané

        

21.kapitola - Návrat a špatné zprávy


     vloženo: 23.07.2007    9.716 znaků / 1.681 slov    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak nová kapitola je konečně na světě. Sice to trvalo o hodně déle, než sem plánovala, ale bohužel nebyl prakticky čas ani nápady… Tak díky za trpělivost i do budoucna a přeji hezké čtení
Vaše Catriona Neko


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Když dojeli do hradu, byla všechna zavazadla přesunuta do pokojů, zatímco se všichni připojili k ostatním v Síni, ve které to jejich příchodem docela silně zahučelo jak v úlu.
   Většina příchozích ale byla tak unavená, že se zmohli jen na kývání hlavou a na občasné krátké věty mezi zíváním, že to ostatní vzdali a nechali je být. Prozatím. Děkovali ale bohu, že mají celý den volno. Brumbál jim to totiž oznámil už na nádraží před vstupem do kočárů.
   Když si Ginny s Harrym sedali, sesypali se na ně ostatní jak vosy na med. Zprvu to bylo docela snesitelné, ale po chvíli se už museli pomalu uchylovat k výhružkám, aby je ostatní nechali se v klidu najíst.
   Ron vypadal taky dost zvědavě a bylo vidět, že ho pomalu a jistě svrbí jazyk, ale nechal si zajít chuť a s překonáním sama sebe mlčel. Ostatně později se jich na to může zeptat sám.
   Zrovna si ale začal říkat, kde je Hermiona, když se vedle něho posadila a objala ho dřív, než něco stačil říct.
   Když se pak od něho Hermiona silou vůle odtáhla, musela se v duchu smát nad jeho výrazem. „Nic neříkej a jez. Později si všichni promluvíme,“ špitla, usmála se a sebrala mu z talíře kus toastu.
   Když se Ron konečně vzpamatoval, souhlasně přikývl a podíval se tázavě na Harryho, který se na něho jen zazubil, zatímco slupnul jeden z malých koláčků, které byly na míse na stole, a unaveně si opřel hlavu o ruce na stole.
   Draco s Blaise však na tom nebili o moc lépe a proud otázek se na ně valil ještě dřív, než vůbec dosedli. Stačil ale jediný zlostný pohled, od obou, a všichni okolo nich se rázem vrátili k tomu, co dělali před jejich příchodem.
   „Co si o tom všem myslíš?“ zeptala se šeptem Blaise, zatímco upila trochu čaje.
   „Nevím. Ale určitě to tak nenechá. On se bude chtít pomstít a jedinou překážkou jsou pro něj v tuto chvíli jen Bradavice. Nevím, kdo je teď jeho prvním mužem, když otec zemřel, ale určitě se o něco pokusí.“
   „Tak to je mi úplně jasný,“ přikývla Blaise a opřela si hlavu o jeho rameno. Draca to sice dost překvapilo, páč se ho nikdy předtím, ať už byly jejich vztahy jakékoli, pomalu ani nedotkla, když nemusela. Ale přešel to mlčením a bavil se překvapenými pohledy lidí v jejich dosahu, zatímco sněd v klidu dva toasty.
   „Musíme si znovu promluvit s Brumbálem,“ zašeptal jí do ucha, když dokousal poslední sousto.
   „Dobře. Ale ne bez přátel,“ přitakala pevným hlasem, což byla jedna z dalších věcí, co Draca udivila. Ona nikdy o ostatních nemluvila jako o přátelích, včetně jeho maličkosti. „Fajn,“ řekl nakonec, „půjdeš to s nima domluvit ty nebo já?“
   „Co třeba oba?“ zeptala se váhavě, když se mu podívala do očí. Bylo vidět, že také váhá, ale nakonec se zašklebil a rozhlédl se okolo sebe. Většina studentů už totiž dojedla a zvedala se k odchodu na své hodiny.
   „Dobře. Tak oba,“ řekl nakonec. „Aspoň bude nějaké vzruší.“ Musel se ale následně zasmát jejímu výrazu. „Tak co, jdeme nebo sis to rozmyslela?“
   Blaise jen zavrtěla hlavou, s povzdechem se zvedla a následovala ho k vedlejšímu stolu, z čehož někteří okolo sedící studenti měli docela šok.

   Když za sebou uslyšela své jméno, málem radostí povyskočila metr vysoko, naštěstí ale jen v duchu, zatímco se pomalu otočila. „Draco?“ vydechla překvapeně, z čehož měl Ron málem hysterický záchvat.
   „Jak ti je?“
   „Docela fajn...“
   „A co je tobě do toho?“ přerušil ji najednou Ron, který se na něho výhružně podíval.
   „Kušuj, Rone,“ uzemnila ho ale Hermiona, podívala se na Blaise, která vypadala dost nervózně a šťouchla do usínajícího Harryho, který se s menším trhnutím narovnal a podíval se okolo sebe. Když ale vedle sebe uviděl postávající Blaise, která se na něj, a to dost solidně na zmijozelku, váhavě usmála, ospalost byla rázem pryč.
   „Jak ti je?“ zeptal se, když si ji přitáhl k sobě na klín a objal, z čehož měli odcházející studenti pomalu větší šok, než když viděli ty dva jít k nebelvírskému stolu.
   Hermionu už to prakticky vůbec nepřekvapilo a musela docela silně kopnout Rona, aby zavřel tlamu a začal dejchat dřív, než se nervově zhroutí. Ten to bude asi hodně dlouho vstřebávat, pomyslela si přitom.
   Ale ti zbylí, co doposud seděli u stolů, z toho byli docela paf a nebejt školního zvonu, asi by se jen tak nezvedli a nešli na své hodiny.
   „Je mi docela fajn,“ odpověděla Blaise unaveně, když se mu na klíně zavrtěla do lepší pozice a opřela se o něj.
   Najednou je ale všechny přerušil známý hlas. „Jsem moc rád, že vás tu všechny vidím pohromadě, jelikož mám pro vás dobré i špatné zprávy. Proto bych vás rád poprosil, zda byste, až dojíte, mohli přijít do mé pracovny,“ řekl s vážnou tváří Brumbál a nepatrně se usmál, když souhlasně přikývli. „To platí i pro Vás, pane Weasleyi. Z Vaší první hodiny u profesora Snapea jsem Vás již omluvil,“ dodal ještě, než se otočil a vyšel rychle ze Síně.
   Tou dobou už kromě nich v Síni nikdo nebyl, tak rychle dojedli a zvedli se k odchodu. A zatímco Ronovi řekli pár informací k tomu, co se vše přihodilo, došli až k ředitelně, kde už byli Fred s Georgem a Lupin s Tonkovou, kteří zrovna o něčem živě rokovali.
   „Promiňte, pane, počkáme venku,“ řekla zdvořile Hermiona. Brumbál jim ale pokynul, aby vešli a podíval se znovu na Lupina. „Remusi, můžeš prosím znovu zopakovat, co jsi říkal?“
   „Ale jistě. Říkal jsem, že je ten plán šílený. Je nás málo, Albusi.“
   „Promiňte, ale jaký plán?“ zeptal se najednou váhavě Draco, díky čemuž si ho všichni přítomní konečně všimli a zmateně si ho prohlédli, než se s otázkou v očích podívali na brumbála.
   „Omlouvám se vám. Při včerejší události byl tím čtvrtým pan Malfoy,“ řekl omluvně Brumbál přítomné čtveřici, než se zase podíval na Draca. „Týká se toho, co se stalo dnes v noci. Před necelou hodinou mi totiž dorazila spěšná sova, že z řad smrtijedů unikla tajná zpráva o chystaném útoku na ministerstvo i na Bradavice. Voldemorta musela ta nečekaná porážka asi hodně rozčílit a udělal již první krok. Zatímco jsme byli na cestě do bezpečí pod ochranou bariéru Bradavického hradu, bylo opravdu napadeno ministerstvo a byl ukradnut jeden velmi mocný předmět, díky němuž se mohou smrtijedi v dostatečném množství dostat přes ochranou bariéru školy,“ řekl vážným tónem.
   „To je moje vina,“ řekly v tu chvíli nezávisle na sobě obě dívky a se vzlyky by se sesunuly k zemi, kdyby je Harry s Dracem nezachytili.
   „Není to vina ani jedné z vás,“ řekl konejšivě Brumbál, když se zvedl ze svého křesla, obešel stůl a stoup si před ně. „Spíš bych se vám měl já omluvit za to, že jsem tak dlouho váhal a neřekl vám o těch proroctví dřív.“
   „A co teda uděláme? Jak už řekl Remus, je nás příliš málo,“ zeptala se Tonksová.
   „To je sice pravda, ale máme něco, co může Voldemorta zastavit. Na rozdíl od něj totiž známe všechny tři věštby slovo od slova celé a rozumíme jejich významu."
   „Tři, pane?“ zeptal se překvapeně Draco. „V portálu jste ale mluvil o dvou...“
   „Ach ano, omlouvám se. O té první samozřejmě vědět nemůžete. Je to ta, díky které kdysi přežil Harry a jejíž vyplnění je nám stejně blízko jako vyplnění těch druhých dvou. Všechny tři spolu velice úzce souvisejí.“
   Blaise s Dracem se po sobě překvapeně podívali.
   „Tak o tom se doma s někým bavil otec přes letaxovou síť,“ vydechl Draco. „To byla ta věštba, která se tehdy rozbila v odboru záhad?“
   „Trefa. Ale její znění naneštěstí znám,“ odfrkl si Harry, než se otočil k Brumbálovi. „Takže útok na školu je jistý?“
   „Obávám se, že ano, Harry. A moc doufám v to, že jsme vás všechny něco přiučili, protože tam venku to budete jistě potřebovat.“
   „Určitě jste nás něco naučili,“ řekla pevným hlasem Hermiona. „Vždyť jenom takové portály nám mohou zachránit život a uchovat čas na nabrání nových sil.“
   „Vy jste je to nakonec naučil?“ zeptal se překvapeně Lupin.
   „Ano, Remusi,“ přitakal Brumbál s úsměvem. „A jsem velice hrdý, že to i přes svůj mladý věk většina z nich úspěšně zvládla, stejně jako kdysi i ty s přáteli.“
   Pak se ale zase usadil do svého křesla a proletěl očima dopis, ležící na stole, než se na ně znovu podíval. „Během hodiny by sem měli dorazit další bystrozoři spolu se členy Řádu. Taktéž kentauři spolu s některými dalšími kouzelníky z řad Voldemortových vlkodlaků, by měli během několika dalších hodin dorazit na školní pozemky i do samotného hradu, aby zajistili bezpečí všech studentů. Obávám se, že na přesun tolika lidí je už bohužel pozdě.
   No a vás osm bych rád poprosil, zda byste mohli spolu ostatními studenty, co se účastnili výcviku, zorganizovat síly a pomoct ochránit mladší studenty, kteří budou ukryti v různých částech hradu, zatímco budeme bojovat.
   Rozdělte si, prosím, kdo půjdete ke které koleji, ale byl bych velice rád, kdyby mohli Harry se slečnou Zabini zůstat a vést studenty z Nebelvíru a pan Malfoy se slečnou Weasleyovou studenty ze Zmijozelu.“
   „Ale pane, nebude to... no... divné, když jsme každá z jiné koleje? Neměly bychom být spíše u svých kolejí?“ zeptala se váhavě Ginny.
   „Ne, slečno. Musíte zůstat spolu, jak je ve znění věštby. Jen tak budete jednotní a silní. Tím jsem si na sto procent jistý,“ odpověděl ihned Brumbál a otočil se ke zbývající čtveřici. „Remusi, můžeš se, prosím, postarat spolu s Fredem o Havraspár, zatímco Tonksová s Georgem se postarají o Mrzimor?“
   „Spolehněte se na nás,“ pronesla s úsměvem Tonksová, čemuž se Remus jen zašklebil, ale mlčel a jen kývl na souhlas.
   „Dobrá. Moc vám všem děkuji,“ oddechl si nepatrně Brumbál. „Takže touto dobou by už měli být všichni s danou situací obeznámeni a spolu se svými profesory by se měli přesunout do Velké síně.“
   S tím se Brumbál zvedl a vyšel ven z pracovny směrem k Velké síni. Cestou se ale musel usmát, když ho všichni za tichého rozhovoru následovali.
   „Já si toho všimla, Remusi,“ procenila ještě skrz zuby Tonksová, zatímco se Remus jen šibalsky usmál, chytil ji okolo ramen a společně prošli dveřmi, následujíc Brumbála a ostatní.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23