TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Všechno zlé...


    autorka: Emmily
    postavy: Hermiona, Harry a Sirius
    žánr: "Harry Potter" - romantika
    info: v neštěstí dokáže Hermiona najít své šťastně až navždy. A může za to jediný muž, ten pravý...

    27.448 znaků/4.749 slov - vloženo: 18.12.2011
    počet zobrazení: - klasifikace: 90%

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Byla to hodina, co se její budoucnost zhroutila. Zajímavé, jak málo stačí k tomu, aby vás to zlomilo. A nejhorší na tom všem bylo, že za to mohl právě on. Přítel, ne, její láska, o kterém by nikdy neřekla, že to udělá. Ale on to udělal a stačilo mu na to pět minut. A to mu zrovna i ona chtěla oznámit důležitou zprávu. Ještěže ji předběhl.
   Vechno to začalo, když je Ron nechal v tom stanu. Psychycky vyčerpaná už prostě nedokázala držet bariéry, které vybudovala, aby Harryho dokázala udržet ve skupince přátel, ačkoliv věděla, že tam nepatřil od pátého ročníku. Byl to taky jeden z důvodů, proč se od něj v tom šestém trošku distancovala. Bylo pohodlnější, nebýt tak moc kolem něj, což se jí vrátilo naplno.
   Každopádně, když zůstali sami, měla hodně velký problém, aby se udržela. A ještě větší, když zjistila, že Harry je na tom hodně podobně. Jenže všechna jejich zdrženlivost padla v okamžiku, kdy ji vyzval k tomu bláznivému tanci. Jakmile se její tělo dotklo toho jeho, už to nešlo ignorovat. Ten večer se milovali poprvé a rozhodně ne naposledy. Navzdoru všemu ostatnímu, co se dělo okolo, byly tohle nejšťastnější okamžiky jejího života. Ach a jak ji Harry ujišťoval, že jeho taky. Jak mu věřila, když říkal, že ji miluje. Teď by si nejradši naplácala a jemu taky. Kdyby přiznal rovnou, že je to jen jeho úniková cesta, tolik by se na něj nevázala. Odfrkla si, věděla, že to byla lež jako věž, ale alespoň by byla připravená na jeho návrat k Ginny.

   Přemístila se k Doupěti s tím největším úsměvem na tváři. Zrovna včera večer zjistila, že je těhotná a chtěla to říct Harrymu. Tohle nebylo to nejvhodnější místo, ale doufala, že s ní půjde někam jinam. Ale ta naděje praskla v okamžiku, kdy se přiblížila k zadní verandě a tam na ní seděl on a s ním Ginny. Na opravdu malou, prchavou chvilku si myslela, že jí vyvsětluje, co se stalo. Ale pak ho políbila. Zmrazilo ji to uprostřed pohybu a nedokázala nic jiného než se dívat, jak její životní láska a teď i otec jejího dítěte, líbá svoji údajnou ex-přítelkyni. Musela se kousnout do tváře, aby si nedovolila plakat, ale rozhodla se, že se nezlomí, ne před ním. Tak nasadila statečný úsměv a pokračovala směrem k nim. To už si ji Ginny všimla.
   „Ach, Hermiono, Harry se ke mně právě vrátil, není to skvělé?“
   „Ano, to je. Věděla jsem, že je to jen otázka času,“ střelila po něm pohledem, ale on se díval na podlahu. Zbabělec. Ach bože, jak mu mohla tak hloupě naletět? Protože nevěřila, že by něco takového udělal.
   „A proč jsi tady?“ Pokračovala Ginny. Ach, to by ses divila.
   „Pro nic určitého, jen mi bylo smutno, protože Sirius šel něco zařídit do banky,“ odpověděla s troškou sebezapření. Někde hluboko chtěla křičet a bojovat, ale pokud je Ginny ta jeho pravá láska, nemá právo do toho nějak zasahovat. A určitě ne tím, že na něj hodí povinosti otcoství a uváže ho k sobě nedobrovolně. Na to měla až moc hrdosti. Kousek z ní však spolkla a seděla tam s nimi na té verandě, než usoudila, že už může odejít, aniž by to vypadalo podezdřele.


   Tak, to byl důvod, proč teď seděla v knihovně Grimmauldova náměstí a brečela jako želva. I když ten hlavní nápor už dávno skončil a ona byla schopná přemýšlet. Musela vymyslet, co udělá teď, protože tady zůstat nemohla. A tím tady nemyslela tenhle dům, ale Anglii. Díky své znalosti jazyků a poměrně velkému dědictví od rodičů, které by ji v začátku rozhodně pomohlo, měla dost možností. Mohla by do Německa, do Francie a do Španělska. Jediné čím si byla jistá, bylo to, že chce zůstat v Evropě, milovala starý kontinent moc na to, aby ho opustila úplně. Pak ji to zasáhlo, vždycky chtěla s rodiči do Řecka, ale kvůli všem těm událostem k tomu nikdy nedošlo. Tak proč ne Řecko? Milovala slunce, milovala moře a pochybovala, že by ji tam někdo hledal. Byla tak zabraná do svých úvah, že si ani nevšimla, že už není sama. Proto trošku nadskočila, když Sirius promluvil.
   „Ahoj, jsem doma. O co jsem přišel?“ Rychle se k němu otočila.
   „Málem mě z tebe ranilo,“ plísnila ho. Ale on si spíš všímal jejího stavu.
   „Mione, co se stalo?“ Ptal se starostlivě. Podívala se mu do očí a přemýšlela, jak mu sdělit novinky.
   „Vybral si Ginny,“ povzdychla nakonec. Sirius byl jediný, kdo o nich věděl. Ono to před ním taky utajit nešlo, když s ním žili od konce války v jednom domě. Na to byl až moc všímavý.
   „Děláš si srandu? Byl jsem u toho, když ti říkal, že tě miluje.“
   „Sakra, já myslela, že to byla halucinace. Ale teď, když na to mám svědka…“ teatrálně zavrtěla hlavou.
   „Není čas dělat si z toho srandu, zlato.“
   „Opravdu? Když mě ale nic jiného nezbývá. Udělal svůj výběr a já mu ho vymlouvat nebudu.“
   „Já to jen nechápu,“ kroutil Sirius hlavou.
   „Tak to jsem dva,“ smutně se usmála, „ale to není všechno. Odjíždím, Siriusi.“
   „Co? Proč? Kvůli němu?“
   „Nejen kvůli němu, kvůli sobě,“ skousla si ret a dodala, „a kvůli dítěti,“ zcela podvědomě si při tom položila ruku na bříško a pohladila ho.
   „Těhotná?“ Dostal ze sebe, když překonal šok. Přikývla. „Musíš mu to říct.“
   „Vážně? Musím?“ Začínala trošku zvedat hlas.
   „Má na to právo.“
   „To právo ztratil, když mi ani nedokázal říct, že se k ní vrací. Ztratil ho ve chvíli, kdy jsem je viděla na té verandě. To, že je oplodnitel z něj nedělá otce. A já ho k sobě nehodlám připoutat dítětem.“ V tomhle bude neoblomná. „A doufám, že ti můžu věřit, že to nikomu neřekneš.“
   „A kam hodláš odjet? Někam poblíž?“
   „Myslela jsem na Řecko,“ usmála se.
   „Řecko?! To je moc daleko,“ namítal.
   „Siriusi, ty jsi kouzelník, cesta ti zabere tak pět minut, když budeš chtít na návštěvu.“
   „Ale co tvoje OVCE? Vím, jak moc ti záleží na škole,“ zkoušel to ještě.
   „Už včera, když jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem poslala sovu na ministerstvo s žádostí o předčasné zkoušky. Nemyslím, že bych se na ně mohla naučit jěště něco navíc. Dělám je za tři dny. Do té doby se stihnu pobalit.“

   Přemýšlela, proč vždycky kvůli testům tak vyšilovala. Před chvílí dodělala poslední z nich a věděla víc než dobře, že je má všechny. Možná že všechny předchozí události jí donutily změnit priority. Teď jí to čekání s nervy nic nedělalo. Ale i tak byla ráda, že se výsledky dozví hned a nebude muset čekat měsíc. K něčemu ta protekce válečného hrdiny přece jen byla.
   „Hermiono, tak co?“ Vyrušil ji známý hlas. Vzhlédla a usmála se.
   „Dobrý den, profesorko McGonagallová.“
   „Už jsem ti minule říkala, že mě máš oslovovat Minervo. Obzvlášť od teď, už nejsi student.“
   „Dobře, Minervo,“ souhlasila.
   „Co ten spěch? Doufala jsem, že se uvidíme příští rok. Už jsem chystala odznak.“
   „Chci cestovat, víte, dát si chvilku přestávku. Za poslední dobu se toho stalo moc a já se potřebuju vzpamatovat. Nemyslím, že by to v Bradavicích šlo, navzdory tomu jak moc to tam miluju.“
   „Chápu, ale stejně jsem z toho smutná. Těšila jsem se.“
   „Slečno Grangerová, můžeme,“ přerušil Hermioninu odpověď hlas úředníka. Zhluboka se nadechla a vydala se směrem ke dveřím, pak se otočila zpět k ředitelce.
   „Půjdete se mnou? Nechci na to být sama.“
   „Bude mi potěšením.“

   Unavená, ale šťastná se přemístila domů. Ve dveřích ji však zarazily rozčílené hlasy. Ani nemusela přemýšlet nad tím, kdo se s kým hádá.
   „Jak jsi to mohl udělat?!“
   „Nevím, jasné? Miluju ji, ale miluju i Ginny.“
   „To ale neomlouvá způsob, jakým jsi jí to oznámil. Teda pardon, ty jsi ani neměl odvahu ji to oznámit. Musela tě chytit při akci!“
   „Neplánoval jsem to tak. Chtěl jsem jí to říct.“
   „Ano, to tě hrozně omlouvá. Nikdy jsem si nemyslem, že tohle uděláš zrovna ty. Čekal bych to u sebe, konec konců jsem děvkař, ale ne u tebe.“
   „Šel jsem na Doupě s tím, že to definitivně ukončím, ale když jsem ji tam viděl stát s nadějí v očích…“
   „Chápu, nedokázal jsi jí ublížit, takže jsi radši ublížil Mione.“
   „Nedokážu si vybrat!“
   „Podle mě už sis vybral. A podle Mione taky. Já jen doufám, že chápeš, čeho jsi se vzdal. Druhá taková jako Hermiona není. Nikdy tě neopustila, nikdy nepochybovala. Vždy tě chránila a vždy milovala.“
   „To samé jako Ginny.“ Při tomhle se Hermiona rozplakala. Nikdy se nestarala, jestli ji za její přátelství a lásku ocení, ale srovnaní s Ginny bylo to poslední, co čekala.
   „Vážně?!“ Pochybnosti ze Siriusova hlasu jen čišely.
   „Ne. Ale byla tam v šestém ročníku, když Hermiona ne.“
   „Ach, a kolikrát si tam byl ty pro ni? Zeptal ses jí vůbec někdy, co se děje?“ Nepřišla žádná odpověď a Hermiona se musela skrz slzy uchechtnout. Nezeptal. Jediný, komu se svěřovala se svým trápením, byl právě Sirius. Nechtěla Harrymu přidělávat starosti. A až teď si uvědomila, že on vlastně ani nepřišel, nepotěšil. Neobviňovala ho za to, ale stejně jí to bylo líto.
   „Víš, člověk se vlastně musí zamyslet, jestli jsi ji vůbec někdy miloval. Jestli to nebylo jen využívání.“ Merline, teď, když to Sirius řekl nahlas, musela o tom přemýšlet i ona.
   „To teda ne!“ Ohradil se Harry.
   „No nevím. V prvním jste ji s Ronem zahnali plačící na záchod, ve třetím jste s ní nemluvili kvůli koštěti a kryse, ve čtvrtém si klidně nechal Rona, aby na ni křičel na plese, ačkoli to byla ona, kdo to věřil celou dobu. V pátém si ji neposlechl a byla kvůli tobě zraněná na ministerstvu, v šestém se ti nevěnovala, jak sis přál, tak jsi ji vyměnil za Ginny a v sedmém s tebou zůstala přes všechno, až do konce. Ty jsi jí tvrdil, jak moc ji miluješ, ale stejně jsi jí při první příležitosti zase vyměnil za Ginny. Jak to zní? Ne moc dobře.“
   „To zní, jako bys ji miloval ty,“ štěkl na Siriuse Harry.
   „Taky že ano. Kdo by ji nemiloval?“ Zarazila se. Sirius ji miluje?
   „Ty ji miluješ? Vždyť jsi o půlku straší, než ona!“
   „Možná, ale nikdy bych jí nedokázal tak ublížit.“
   Měla by zasáhnout dřív, než si ti dva zničí vztah mezi sebou. Tak ještě jednou otevřela dveře a pořádně nahlas zabouchla.
   „Siriusi, jsem doma.“ Snažila se do hlasu napumpovat tolik nenucenosti, kolik jen mohla.
   „Jsme nahoře, lásko,“ zavolal zpátky. Oslovoval ji takhle normálně, ale ona nikdy nepocítila tu husí kůži co teď. Mohla by ho milovat zpátky? Vyšplhala se po schodech a zhluboka se nadechla, než vešla do pokoje.
   „Ahoj,“ objala ho na přivítanou a koukla po Harrym, „ahoj,“ zopakovala o poznání chladněji.
   „Ahoj,“ odpověděl tiše a zase se koukal do podlahy. Už toho měla dost.
   „Do háje, Harry, postav se tomu jako chlap. Já se kvůli tobě pověsit nepůjdu, jsem ráda, že jsi našel štěstí, i když to nebylo se mnou. Tak se přestaň chovat jako dítě a dívej se na mě, když se mnou mluvíš.“
   Nevěřícně zvedl hlavu. To čekal, že se na něj vrhne nebo co? To bylo něco, co by možná udělala Ginny, ale ne Hermiona.
   „Tak jak jsi dopadla?“ Skočil do toho Sirius nedočkavým hlasem.
   „Dopadla při čem?“ Ptal se se zvědavě Harry.
   „Byla jsem dnes udělat svoje OVCE. Hádej,“ otočila se na Siriuse.
   „Máš všechny?“
   „Proč jsi byla dělat svoje zkoušky? Nevrátíš se s námi do Bradavic?“ Ona i Sirius se po něm podívali. To myslel vážně?
   „Myslíš, že je zvědavá koukat se na tebe, jak tokáš s Ginny?“ Odpověděl za ní Sirius.
   „Jasně, promiň,“ zase sklopil zrak na podlahu.
   „Tak co?“ Nevšímal si ho Sirius.
   „Druhé nejvyšší skóre v historii OVCÍ. O 0,75% jsem překonala Brumbála,“ zářivě se usmála. Když jí oznamovali výsledky, musela se hodně držet, aby nepředvedla vítězný taneček. Minerva i Kingsley zářili pýchou a půlka osazenstva se musela šokem posadit. „V přeměňování a runách nejvyšší skóre vůbec.“
   „Já věděl, že jsi geniální. Pojď sem,“ přikázal. Když popošla k němu, věnoval jí velké, pevné obětí. Žaludek ji při něm udělal kotrmelce. Jak to, že si toho před tím nevšimla?
   „Tak co budeš teď dělat?“ Přerušil je Harry.
   „Dostala jsem rovnou spoustu pracovních nabídek, včetně učení v Bradavicích, ale odmítla jsem. Chystám se cestovat,“ oznámila.
   „Cestovat? A kam?“ Vyptával se zvědavě.
   „Nikam určitě. Prostě tak,“ nehodlala mu vyzradit místo svého určení. „Odjíždím pozítří.“
   „Už pozítří? Proč tak rychle?“
   „A proč ne? Nic mě tady nedrží. Naši jsou mrtví, ty máš Ginny a Ron Lunu.“
   „A co Sirius?“ Tvářil se při tom uspokojivě, nejspíš byl rád, že jeho kmotra nepovažuje za důvod se zdržet. Ach, tak to se plete.
   „Jede se mnou.“
   „Cože?!“ Zařval, až trochu uskočila.
   „Slyšel jsi, jede se mnou,“ usmála se směrem k záškodníkovi. Když jí to včera navrhl, nemusela přemýšlet moc dlouho, protože ačkoli se většinu z přátel chystala odříznout, netěšila se na to. A jeho společnost byla něco, s čím mohla v pohodě žít.
   „A to tě bude doprovázet jako tvůj přítel nebo co?“ Jeho hlas nabral ostré hrany a Sirius chtěl zakročit, zarazila ho, tohle si vyřídí sama.
   „I kdyby, co je tobě do toho?“ Ignorovala Siriusův překvapený pohled.
   „Je to můj kmotr,“ teď už naplno křičel. Jeho nálada nad ním zase zvítězila.
   „No a? Pořád nevidím žádný problém,“ pokrčila rameny.
   „Je o dvacet let starší.“
   „Není to plných dvacet let a pak, mě vždycky přitahovali starší muži, zdáli se mi víc vyzrálejší, rozhodnější,“ s důrazem, jaký hodila na poslední slova nikdo nemohl pochybovat, o čem mluví.
   „Je to sukničkář,“ pokoušel se Harry nadnést pro něj rozhodující argument.
   „Ty ne a k čemu mi to bylo? Mě ještě nikdy nezklamal. Navíc nevím, kde jsi do teď žil ty, ale poslední dobou jsem ho neviděla s žádnou ženou,“ teď, když to říkala, uvědomila si, že je to pravda. Že by za to mohla ona? Že by ji vážně miloval? Opatrně se na něj podívala a viděla v jeho výrazu provinění, ačkoli netušila proč.
   „Takže jsi vážně s ním?“
   „To jsi řekl ty, ne já. Půjdu si lehnout, jsem strašně unavená. Dobrou noc vy dva. Siriusi, domluvíme se na detailech zítra, ano?“ Počkala, dokud nesouhlasil a pak se vydala do svého pokoje.

   Naposledy se rozhlédla po domě, protože tušila, že se sem nějakou dobu nevrátí. Siriusova uklidňující ruka na zádech ji donutila se usmát. Poskytoval ji pohodlí a pocit, že všechno bude v pořádku. Což bylo něco, co teď určitě potřebovala.
   „Jednou se sem vrátíme, slibuju,“ řekl k ní. Podívala se na něj s vděčností napsanou na tváři. Včera, když dolaďovali poslední detaily, ji oznámil, že s ní zůstane ta dlouho, jak bude chtít.

   „Hermiono, vadilo by ti, kdybych tam s tebou zůstal?“ Zvědavě na něj pohlédla.
   „Jak to myslíš?“
   „Budu tam žít s tebou,“ vysvětlil prostě.
   „Proč bys to dělal? Miluješ Londýn.“
   „Jo, ale… ehm… tebe miluju víc,“ zamumlal tiše. Tahle slova ji zmrazila. Takže to myslel vážně. Nevěděla, jak reagovat, tak s ním držela oční kontakt. V jeho pohledu byla zranitelnost, kterou si nikdy nepředstavovala, že by u něj mohla vidět.
   „Siriusi,“ zmohla se nakonec, ale nenechal ji domluvit.
   „Nemusíš na to odpovídat,“ zavrtěl hlavou a chytil ji za ruku.
   „Jenže já chci. Merline, myslím, že když mi dáš čas, taky bych tě mohla milovat. Jen je to teď ještě čerstvé.“
   Na její slova se rozzářil s nadějí.


   „Já vím, jen se mi bude stýskat. A ne jen po domě,“ povzdychla.
   „Nemusíme odcházet.“ Věděla, že jí nepřemlouvá, jen jí říká, že má i tuhle možnost.
   „Ano, musíme,“ všimla si jeho úsměv, když použila množné číslo.
   „Dobře. V tom případě je čas.“ Jen přikývla. Ruku v ruce se přemístili na ministerstvo, kde na ně čekalo přenášedlo do Itálie. Nechtěla ho nastavit rovnou do Řecka, kdyby ji náhodou Harry hledal a použil svoje kontakty. Chtěla se s ním znovu vidět, až bude ona připravená.

   Harry seděl se všemi bratry Weasleyovými v kavárně na Příčné ulici. Bylo nezvykle horké léto, tak se domluvili, že si přes polední přestávku dají sraz tady, protože to bylo místo, kde podávali jednu z nejlepších zmrzlin vůbec. Byla to tradice, že se jednou za čas všichni takhle sešli. Dělali to tak od doby, kdy se oženil s Ginny, což bylo před čtyřmi lety.
   Líně pozoroval dění na ulici. Všichni se pohybovali pomalu, nikdo neměl sílu na to spěchat. Bylo to už druhý týden, co Británii sužovala tahle vlna veder. Pak jeho zrak upoutala mladá žena, která si z počasí očividně hlavu nedělala. Měla na sobě veliký úsměv, který vyzařoval lásku. A i když to bylo v podstatě všechno, co bylo z jejího obličeje vidět, mohl říct, že byla atraktivní. Měla na sobě bílé letní šaty, které krásně, ale decentně zdůrazňovaly její postavu. K tomu červené lodičky, brýle a šátek kolem hlavy. Vypadalo to, že na někoho čeká.
   Všiml si, že nebyl jediný muž, kterého pozornost přilákala. Ti, co ji míjeli, se za ní otáčeli a nikdo jim to nemohl mít za zlé, protože bylo na co se dívat.
   „Vidíte ji?“ Zeptal se Charlie, když ji spatřil taky. Okamžitě tak přilákal zvědavost i osatních členů skupinky. Bill dlouze hvízdl.
   „Dal bych si říct,“ souhlasil Ron. V tu chvíli se na ně cizinka otočila, a pokud to bylo možné, její úsměv se ještě zvětšil.
   „Vypadá to, že si všimla šarmu rodiny Weasleyů, promiň, Pottere,“ ušklíbl se Fred.
   „Myslím, že jde sem,“ přerušil Harryho odpověď tichým hlasem Charlie. Harry vzhlédl a skutečně to vypadalo, že si razí cestu k jejich stolu. Všichni se podvědomě narovnali.
   „Dobrý den, můžeme vám nějak pomoct?“ Začal Bill, když přišla až k nim. Žena zaklonila hlavu a zasmála se krásným zvonivým smíchem. Harry si nemohl pomoci, ale myslel, že už ho někdy slyšel. A vzhledem k výrazu ostatních, oni nejspíš taky.
   „Nepředpokládám, že jsem se změnila natolik, abyste mi museli vykat,“ říkala, když si sundala brýle i šátek. Harry zalapal po dechu.
   „Hermiono?“ Vykoktal Ron.
   „Jo, já v celé své kráse,“ zase se zasmála a laškovně se zatočila.
   „Vítej zpátky,“ vzpamatovala se první dvojčata a hned ji pohltila do objetí.
   „Díky, tolik se mi stýskalo.“
   „Kdy ses vrátila? Co Sirius? Zůstaneš? Bydlíte zase na Grimmauldově náměstí?“ Vychrlil rychlý sled otázek Ron.
   „Zpomal, zpomal,“ mírnila ho, „vrátili jsem se včera, ano, Sirius je se mnou, ano, zůstaneme a ne, nebudeme bydlet na Grimmauldově náměstí. Oba jsme přijali místo v Bradavicích, takže máme byt tam.“
   „Máte tam byt spolu?“ Neuniklo Billovi jednotné číslo.
   „No, ono by to ani jinak nešlo,“ poklepala pravou rukou na prsteníček té levé. Teprve teď si uvědomili jiskřivý diamantový prsten, který ho zdobil.
   „Tak jste nakonec spolu?“ Ozval se konečně Harry.
   „Ano,“ přikývla, „čtyři šťastné roky,“ vypadala spokojeně.
   „To jsem rád,“ řekl tiše. Zadívala se na něj, ale v jejím pohledu nebyl žádný hněv, lítost nebo smutek.
   „A co ty a Ginny?“ Zeptala se s opravdovým zájmem.
   „Totéž. Čtyři šťastné roky.“
   „Jsem ráda,“ stiskla mu ruku. „A co tu děláte?“
   „Rozhodli jsme se přebít tohle teplo zmrzlinou. Dáš si s námi?“
   „Ne, děkuji. Já měla před chvílí, ale až přijdou ti tři, myslím, že vaši nabídku neodmítnou,“ usmála se.
   „Jací tři?“ Zajímal se Ron.
   „Sirius a,“ zastavila a podívala se směrem k obchodu s famfrpálem, „tamhle jsou,“ řekla a zamávala na muže, který byl určitě Sirius, který ale vypadal rozhodně jinak, než jak si ho pamatovali. Ten tam byl unavený a smutný Black. Nový, šťastný a silný zaujal jeho místo. To, co ale hlavně chytilo jejich pozornost, byl jeho doprovod.
   „Mami, mami,“ volala malá holčička s černými vlasy a Hermioninýma očima, „táta mi slíbil na Vánoce koště, ale Johnatan si bude muset ještě dva roky počkat,“ její nadšený hlásek se nesl přes ulici, kterou přeběhla následovaná otcem a ne tak šťastným mladším bratrem v jeho náručí.
   „Mladá dámo, jak se to chováš?“ Dala si Hermiona ruce v bok, ale bylo vidět, že se nezlobí. Všimla si toho i holčička, protože její kajícný výraz byl stěží uvěřitelný.
   „Promiňte,“ podívala se na cizí muže, kteří ji zvědavě pozorovali, „mé jméno je Melody Lily Blacková,“ napřáhla svoji malou ručku k potřesení. Byla rozkošná.
   „Těší nás taky. My jsem tví strýcové Weasleyovi. Já jsem Bill, tohle je Charlie, dvojčata Fred a George, Ron. No a pak taky strejda Harry, ale on je Potter.“
   „Ty jsi Harry Potter?“ Otočila se na Harryho zvědavě. Když přikývl, usmála se. „Maminka říká, že ty a strejda Ron jste s ní chodili do Bradavic.“
   „Ano, to je správně. Byli jsme nejlepší přátelé.“
   „Říkala mi, že máte rádi famfrpál tak jako já a táta,“ vyslýchala dál. Všichni u stolu se zasmáli.
   „I to by souhlasilo,“ řekl Harry s úsměvem a nemohl si pomoci představit si, že je to jeho dcera. Mohla být, kdyby s Hermionou zůstal. To bylo to jediné, v čem se Ginny hádali, protože ona chtěla počkat, než založí rodinu.
   „Tak si o tom můžeme někdy popovídat. Můžeme, mami?“ Otočila se Melody na Hermionu.
   „Pokud to nebude strejdům vadit,“ odpověděla s úsměvem. Melody radostně zapištěla. Sirius to všechno pozoroval s pobavením a štěstím. Obzvlášť, když si všiml, že Harryho přítomnost nemá na jeho ženu žádný vliv. Předal jí Jonathana, aby si mohl s chlapci potřást rukou.
   „Byla to dlouhá doba,“ řekl, když si přitáhl svého kmotřence do chlapského objetí.
   „To byla. Jsem rád, že jste zpátky.“
   „I my. Ačkoli s tímhle počasím se to pro nás až tak neliší.“
   „Kde žijete?“ Zajímal se Ron.
   „Máme vilu v Řecku. Je to kousek od moře a v podstatě na samotě, prostě idilka. Teď kluci pozdravte Jonathana Remuse Pottera. Jak se říká Johnie?“
   „Ahoj,“ kníkl tiše dvouletý chlapec a zabořil hlavu do maminčiných vlasů. Ta se na něj zadívala s takovou láskou, že nikdo nemohl pochybovat, jak šťastná byla.
   „Co budete vyučovat?“
   „Sirius lektvary a já přeměňování. Bude to poprvé po těch pěti letech, kdy budu pracovat. Všechnu moji energii do teď požírali tady ti dva lumpové,“ řekla Hermiona, ale v jejím tónu bylo slyšet, že ji to ani při nejmenším nevadilo.
   „Minerva mě taky chce udělat novým vedoucím Zmijozelu,“ zakroutil hlavou Sirius, „nechtěl jsem, ale Mione mě vhodným nátlakem přesvědčila,“ ušklíbl se a zamrkal na ni.
   „Pořád si za svým názorem stojím. Pokud je někdo zvládne postavit do latě, jsi to ty. Bůh ví, že se ještě pořád docela nevyhrabali ze Snapeova protěžování.“
   „Já se s tebou nehádám. Jen konstatuji fakta. Kdyby nebylo tebe, stěží bych to přijal.“
   „Ty chudáčku. No, pokud se ti moje přesvědčovací metody nelíbí, můžu klidně přestat,“ řekla nevinně. Muže pak rozesmál Siriusův zděšený výraz.

   Sirius sledoval, jak se Hermiona připravuje dnešní ples ministerstva. Protože do teď pracoval na tom řeckém, měli se zúčastnit jako čestní hosté. Nikdy takové formální akce neměl rád, ale už na začátku své funkce pochopil, že je to příležitost všem ukázat, jak krásnou ženu si vybral.
   Hermiona nikdy nebyla škaredá, ale od doby, co s ním začala žít, pomohl ji získat sebevědomí, které jí tak zoufale chybělo. Pro něj, jako pro muže, který si na svém vzhledu vždy zakládal, nebylo těžké, poradit jí, co ji chybí a přesvědčit jí, aby to změnila. Nedělal to pro sebe, ale pro ni. A teď, jak ji pozoroval, si uvědomil, že s každým těhotenstvím ještě více krásněla. Její postava získala ženské zaoblení, které nutilo muže, aby se za ní na ulici otáčeli. Byla totiž jedna z těch šťastných, která shodila přebytečná kila dolů, ale zachovala si křivky v určitých partiích. A obzvlášť v dekoltu. Její už tak dostatečná ňadra se zvětšila o celou velikost.
   Polkl, když ze sebe shodila jemný saténový župan a vyrazila ke skříni jen ve spodním prádle. Najednou měl nutkání napsat Kingsleymu sovu, že mají krizovou situaci. Hermiona zřejmě vycítila jeho přítomnost, protože se na něj otočila se škádlivým úsměvem.
   „Pozoruješ něco, co se ti líbí?“
   „Pozoruju, co miluju,“ odpověděl a vydal se k ní. Vůbec se nebránila, když ji políbil, spíš naopak, vášnivě mu oplácela a on zasténal. Ještě chvilku a vážně zůstanou doma. Jakoby to vytušila, odtáhla se a jemně ho pohladila po tváři.
   „Taky bych tady s tebou nejradši zůstala,“ řekla a on se ani neobtěžoval divit se nad tím, jak věděla, na co myslí. Prostě to poznala. „Ale to bychom nemohli Kingsleymu udělat. Radši mi pověz, které šaty si mám vzít.“
   „Hm,“ přejel očima po její garderóbě, „co ty červené?“
   „Proč mě to nepřekvapuje?“ Zasmála se a zakroutila hlavou. Ještě nikdy je na veřejnosti neměla. Vybral jí je on sám a byla to jedna z těch věcí, na kterou by si sama netroufla. Ale on jí tvrdil, že v nich bude vypadat perfektně. Pak si řekla, proč by si je nevzala. Vytáhla ramínko a všimla si jeho překvapeného a následně potěšeného pohledu.
   „Počkej tady,“ řekla, když vešla do koupelny, aby si je na sebe dala. Ne že by si je nemohla obléknout před ním, ale chtěla, aby byl překvapený. Navíc si ještě musela učesat vlasy, což ani teď nebylo nic jednoduchého a poupravit líčení, protože jí ho tím polibkem úspěšně rozmazal. Ne že by jí to vadilo.
   Trvalo jí dvacet miunut, než znovu vešla do ložnice. Sirius se mezitím posadil na posetl a studoval nějaké papíry, které po chvíli rozeznala jako studijní osnovu. Jemně si odkašlala. Vzhlédl a viditelně polkl. Jakmile tu rudou krásu na té figuríně uviděl, věděl, že na ní budou vypadat skvěle. A měl pravdu. Odhalovaly, co měly, a schovávaly, co chtěla schovat. Z pocitu, co vyvolávaly na kůži, jí mrazilo.
   „Vypadáš dokonale,“ vstal a přešel k ní. Vůbec si v tom prohlášení nevymýšlel. Šaty byly spojeny za krkem. Přední výstřih nebyl nikterak veliký, ale bohatě ho vynahrazoval ten zadní, jež téměř dosahoval velikosti, která by se dala nazvat pobuřující. Ukazoval slušné množství její opálené, hebké kůže. To bylo ještě zvýrazněno tím, že si vyčesala vlasy nahoru, s pár spuštěnými pramínky. Krásně obepínaly její ňadra a od nich byly spuštěny přes boky dolů.
   Odměnila jeho chválu krásným, teplým úsměvěm a zhlehka ho políbila, aby mu neuštědřila obtisk od rtěnky. Stejně se jí to moc nepovedlo a ona se lehce zasmála, když mu červenou značku utírala. Nemohl se míň starat.

   Vrátili se domů velice pozdě, ale dnes si to mohli dovolit, na děti dohlížela Molly. Pokud měli z někoho strach ohledně reakce na jejich svazek, byla to právě tato žena. Ne, že by potřebovali její schválení, ale bylo hezké mít rodinu, která vás podporuje.
   Jejich starosti se však ukázaly jako naprosto liché, když je Molly přivítala vřelým objetím, se slzami v očích a okamžitě si zamilovala jejich děti. Člověk nemusel být jasnovidec, aby viděl, že Molly ten den získala dvě nová vnoučata.
   Hermiona okamžitě zamířila do koupelny, kde rychlými, jistými pohyby sundávala sponky z jejích vlasů. Holt, za krásu se musí trpět. Třeba bolavými vlasy nebo otlačenými nohami. Boty si zula ještě před hlavními dveřmi.
   Sundat si šaty a odlíčit se, pak byla otázka jen několika málo minut. Nemohla už potlačit touhu po měkké posteli a teplu, které poskytovalo objetí jejího muže.
   Když vešla zpátky do ložnice, Sirius už čekal v na své straně lůžka, v pyžamových kalhotách, přikrývku odestlanou, nachystanou pro ni. Nepotřebovala žádné další povzbuzení. Okamžitě se přidala k němu a natočila se tak, aby na něj viděla. Jeho pohled byl upřený mimo ni, ale usmíval se.
   „Na co myslíš?“ Zeptala se tiše. Jeho úsměv se zvětšil.
   „Všimla sis, jak se na tebe díval?“ Nemusela se ptát, o kom mluvil.
   „Hm,“ potvrdila, nebyla si jistá, kam tímhle rozhovorem směřuje. Sirius se natočil k ní tak, že se jejich nosy dotýkaly. Když mluvil, jeho teplý dech, který voněl po whisky a tabáku, ji konejšil. Milovala tu vůni, vždycky tak voněl a jí to uklidňovalo. Sklenička a doutník před spaním byli jeho rituál.
   „Litoval toho. Litoval, že tě nechal jít.“ Pohladil ji po tváři.
   „To ne. Lituje akorát toho, že nemá to co my.“
   „A co by to mělo být?“
   „Šťastná rodina,“ usmála se. A byla to pravda. Hermiona si byla jistá, že Harry miloval Ginny a nechtěl ji vyměnit. Jediné co chtěl, byli jejich děti.
   „A co ty?“
   „Co já?“ Nechápala jeho otázku ani opatrný tón, jaký v ní použil.
   „Ty toho nelituješ? Kdybys mohla, změnila bys to? Bojovala za něj?“
   Tím ji vystrašil. Dala mu snad nějaký důvod o ní pochybovat? Pak se však zadívala do jeho očí. A tam nebyl strach z její případné odpovědi. Už věděl, co mu odpoví, jen to chtěl slyšet od ní. To mu mohla poskytnout.
   „Nikdy.“ Slovo pronesla s takovou jistotou, že se navždy vryly do jeho srdce. A on si ji přitáhl k sobě a něžně políbil. V těch polibcích utvrzovali svoji lásku, kterou k sobě, i po těch letech, stále cítili. Stejnou, neměnnou. A pokud, tak jen silnější.
   S každým dalším okamžikem, který spolu prožili, s každým Melodiným smíchem, s Jonathanovým krůčkem, dokonce i s každou hádkou, pokaždé věděla, že si vybrala správně.
   Že získala vše, co kdy chtěla.
   A nikdy litovat nebude.
   Vůbec.