TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Vstříc osudu


    autorka: Sabada Nefertiti Rheia
    postavy: Hermiona, Harry, Ginny, Draco a jiné
    žánr: romantika/tragédie
    info: vzdát se všeho pro lásku... Dokáže se zlomená a zničená Hermiona vyrovnat se vším, co se stalo a stane? Dokáže jí Harry odpustit?

     13.092 znaků/2.288 slov    vloženo: 09.04.2007    počet zobrazení:    

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Harry Potter pročítal záznamy nedávných bystrozorských akcí pořád dokola, něco bylo špatně. Něco tu nesedělo, jenže co? Úkol splnili - zatkli dalšího nebezpečného smrtijeda a odvedli ho do Azkabanu, rutina. Mohl jít domů a zapomenout na všechno v náruči své krásné ženy tak, jako vždycky. Ale dnes, dnes to nešlo. Myšlenkami se pořád vracel do toho malého bytu. Co jen tam bylo špatně? Musí se tam jít podívat.
   Pomalu kráčel chodbou starého oprýskaného činžáku až k onomu bytu a chtěl otevřít dveře, když zjistil, že už to někdo udělal. Z bytu se ozývaly tiché zvuky. Někdo tu je. Harry pomalu vytáhl hůlku a tiše vešel do pokoje. Co nejtišeji to šlo se pohyboval k místu, odkud slyšel zvuky. Prošel posledními dveřmi a pak se zarazil. Uviděl něco, co by nečekal. Smrtijedský byt prohledávala jemu velmi známá osoba, osoba, která byla bezmála pět let nezvěstná.
   „Hermiono?“
   Dívka se pomalu otočila. Udivil se že jí poznal. Tváře měla propadlé, oči vyhaslé a byla vyhublá, pouhý odlesk oné bezstarostné dívky, kterou znával.
   „Ahoj Harry,“ zachraptěla do ticha, poté se od něj odvrátila a opět začala prohledávat pokoj. Pracovala systematicky a vytrvale. Alespoň něco z té Hermiony, co znával, zůstalo.
   „Co tu děláš, Hermiono? Kdes byla posledních pět let? Co hledáš?“
   Opět se otočila, opět stejně pomalu, a pozorovala Harryho nervózníma očima plnýma strachu. V rukou svírala oprýskané album, které držela tak křečovitě, až jí zbělaly klouby na rukou. Znovu se rozhlédla po pokoji, jakoby hledala únikovou cestu, ale ve dveřích stál Harry a na jediném okně byla mříž. Zavřela oči a ustoupila o krok dozadu, kde narazila do skříně. Není kam utéct. Polkla a potichu promluvila.
   „Co je ti do toho? Nic nevíš, myslíš si jak si dokonalý a výjimečný, ale pravda ti uniká. Tady jsi ho zatkl, bez ohledu na cokoli jiného. Proč si to udělal, proč?“ Hermiona zavrávorala. Když jí ale chtěl Harry zachytit, prudce ucukla a vyrazila k náhle odkrytým dveřím. Tělo jí ale zradilo. Možná, že kdyby byla v pořádku, tak by utekla, ale její oslabené tělo nevydrželo a ona se zhroutila na zem. Album jí vyklouzlo z rukou a otevřelo se.
   Harry přikročil k Hermioně a opatrně jí vzal do náručí. Byla lehounká, jakoby nic nevážila. Pomalu otevřela oči. „Album,“ zašeptala než znovu omdlela. Harry jí položil na postel, zvedl ze země to album a najednou věděl, co bylo špatně.
   Díval se na fotografii šťastného páru - oba měli jasné oči zářící radostí a dívka svírala v náručí malé dítě. Jak to, že na to nepřišel už tenkrát. Rozhlédl se po pokoji. Všude se povalovali dětské věci, ale dítě tu nebylo. Mělo mu to dojít už tehdy. Tak oni spolu mají dítě. Nemohl tomu uvěřit. Hermiona a ten smrtijed spolu mají dítě.
   Vložil album do kapsy svého pláště a znovu uchopil Hermionu do náruče. Odnesu tě tam, kde budeš v bezpečí, pomyslel si a pomalu vykročil do temné noci, která pohltila Londýn.

   Konečně byl doma a zabouchal na dveře. Dlouho nikdo nepřicházel, tak zabouchal znovu, silněji. Konečně se otevřely dveře, stála v nich jeho žena. Když uviděla Hermionu, zahrnula Harryho otázkami. Ten však mlčky postupoval domem až do obývacího pokoje, kde Hermionu opatrně položil na gauč a obrátil se na ženu.
   „Dokážeš jí pomoct, Ginny? Hej, mluvím s tebou!“
   „Cože? Jo, jasně, pusť mě k ní.“ Ginny se začala o Hermionu starat, sem tam pronesla nějaké to zaříkadlo, přinesla nějaký ten lektvar, ale jinak pracovala mlčky. Když skončila, obrátila se na Harryho. „Bude teď dlouho spát. Je podvyživená, ale jinak je snad v pořádku. Řekneš mi už, co se stalo?“
   Harry jen zavrtěl hlavou. „Až později, odnesu jí do pokoje pro hosty.“
   „Nevzbuď Jamese, právě se mi ho podařilo uspat.“
   Při zmínce o synovi si Harry vzpomněl na fotografii z alba. Kde je teď Hermionino dítě a kdo to vůbec je? Jak se jmenuje? Je to dívka nebo chlapec? Žije vůbec ještě? Jestli ano, jak je staré? Jestli ne, tak co se stalo?
   Uložil Hermionu, sešel dolů, vytáhl z kabátu album a posadil se vedle Ginny, která mezitím uvařila kávu a stulila se na pohovce. Otevřela rozečtený román, ale nebyla schopná číst. Myslela na dnešní události, na Harryho podivné chování a taky myslela na Hermionu a na to, co se jí stalo, že vypadala tak strašně.
   Harry otevřel album na první straně. Ginny mu nakoukla přes rameno. Oba se dívali na rozzářenou těhotnou Hermionu, která vybírala oblečení pro své zatím ještě nenarozené dítě. Pod fotografií bylo Hermioninou pevnou rukou napsáno: Žluté nebo zelené? Jsem šťastná, oba jsme šťastní.
   Harry otočil stránku a Ginny se roztáhly oči v neskrývaném údivu. „Není to náhodou…..?“
   „Je,“ pdtušil Harry.
   „Panebože, a tys to věděl?“
   „Zjistil jsem to dneska. Našel jsem ji v tom bytě, kde jsme ho zatkli,“ odvětil Harry a opět se podíval na fotografii, kterou dnes již viděl a podíval se na slova napsaná pod ní. Tentokrát to nepsala Hermiona, ale on: Máme syna - Samuela. Tak se přeci jmenoval Hermionin otec, vzpomínal Harry. Spolu s Ginny pak listovali albumen dál, až se dostali až na samotný konec.
   „Já tomu nemůžu uvěřit“, vzdychla Ginny. „Nedokážu si je představit spolu, a to dítě. Je mu tak maximálně pět.
   „Až příští týden,“ ozvalo se ze shora a oba se otočili. Po schodech dolů pomalu scházela Hermiona. Nad Harryho protesty, že by měla odpočívat, jen mávla rukou a posadila se do křesla naproti němu. „Asi chcete vysvětlení,“ špitla.

   „Když jsme opustili školu, tak jsem ho našla úplnou náhodou v horách. Byla jsem tehdy na dně a on mi pomohl. Zůstala jsem s ním, nedokázala jsem ho zradit, prostě to nešlo. Já se do něj totiž zamilovala. Zní to neuvěřitelně, já vím.
   Nechte mě domluvit, vím co mi udělal, co nám všem udělal. Šest let nám znepříjemňoval život a týral nás, ale tam nahoře byl jiný, prostě jiný. A nechci poslouchat řeči o tom jak je zlý a krutý, že je to smrtijed a vrah, protože to tak není. Vy znáte jen půl pravdy, ale polovic není celek, a nedá se říct nic.
   Než půjdu, chci vás o něco poprosit. Dejte mu to album, ať jsme pořád s ním.“
   „Kam chceš jít? Nejsi zdravá, Hermiono, nepustíme tě. Kam bys šla? Za Samuelem?“
   „Jen mu dej to album, kam půjdu, je má věc. Promiňte mi to, ale obešla jsem se bez vás pět let, a ani teď vás nepotřebuji. Nechci vám být na obtíž. Samuel je můj syn, né váš. Je mi to líto, děkuju za všechno, ale teď musím říct sbohem.“ Jakmile Hermiona dořekla ta slova, vyšla směrem ke dveřím. Cestu jí však zastoupil Harry.
   „Nikam prostě nepůjdeš, rozumíš? I kdybych tě měl uvázat k posteli, nepustím tě.“ Tvrdý výraz v Harryho tváři napovídal, že svá slova myslí upřímně.
   Hermioniny oči ztvrdly hněvem. „Jakým právem mě tu chcete držet! Jakým právem! Podívej se na mě, když s tebou mluvím, Harry, podívej se mi do očí a odpověz mi. Jakým právem?“
   „Právem přítele,“ šeptl Harry
   „Právem přítele mě tu budeš držet násilím? Tomu nerozumím, přátelé si mají pomáhat a ne si ubližovat. Nejvíc mi pomůžete, když mě necháte odejít. Musím toho spoustu vyřešit, ale tím, že budu zavřená, se mi to asi nepodaří. Stačí, že je zavřený Samuelův otec, nemusí být i matka!“ Hermioně sršely blesky z očí, ale nebylo to nic platné. Tělo ji opět zradilo a ona se bezmocně sesunula k zemi.
   Harry splnil, co řekl a Hermionu připoutal neviditelnými pouty k posteli v pokoji pro hosty. I přes všechna Ginnyina slova, že by měl Hermionu nechat raději jít. Nenechá ji znovu utéct. Když ji konečně našel, nemohl riskovat, že mu znovu zmizí. Dokonce si vzal v práci volno, aby ji mohl hlídat. Neuhlídal.
   Utekla. Tak jako tenkrát, utekla i dnes. Na kuchyňském stole zůstal jen útržek papíru a na něm: Musím jít, sbohem. Díky za vše, nehledejte mě. Až budu chtít, vrátím se, možná… Vaše H. Ten den z Azkabanu utekl i on. Přesto, že Hermina prosila Harryho, aby ji nechal jít, on nemohl, nešlo to. Musel ji najít za každou cenu, i za tu nejvyšší.
   Byl to už měsíc co zmizela a za tu dobu viděla Ginny svého muže jen párkrát. Nespal doma, nejídal tady a ani se nevěnoval Jamesovi. To, že se nevěnoval jí, to by Ginny nevadilo, ale to že zanedbával syna mu nemohla odpustit. Musí tomu udělat přítrž. Není jiná cesta.

   Nesměle zaklepala na dveře obrovského honosného sídla kdesi u Londýna. Jamese dala na hlídání babičce - paní Weasleyová byla nadšená. Tady u těch dveří si Ginny pomyslela, co by si myslela její matka, kdyby jí tu viděla. Znovu zaklepala, tentokrát s větším úspěchem.
   Dveře se otevřely s mírným zavrzáním a v nich…
   „Ahoj, Weasleyová,“ zašeptal mladý muž do ticha
   „Potterová, prosím, kde je?“
   „Gratuluju, kdo kde je?“
   „Malfoyi, nedělej blba ze sebe a ani ze mě. Kde jsou?“ Mezitím se Ginny protlačila až do haly toho obrovského sídla. Dlouho tu nebyla. Naposledy, když si stěhovala věci, v době kdy Draca opustila. Kdyby to jen věděl Harry. Prudce zatřásla hlavou, aby zahnala dávné vzpomínky. „Tak kde jsou?“ Znovu se otočila k Dracovi.
   Ten zavrtěl hlavou. „O čem to mluvíš Ginny? Mám pocit, že si se zbláznila. Nejdřív sem si myslel, že si přišla proto, že se ti stýská, ale ty tady zatím meleš nějaký nesmysly.“
   „Ona to ví, Draco,“ ozvalo se a ze dveří do kuchyně vyšla Hermiona se synem v náručí. „Jak si nás našla?“ zeptala se a dala syna Dracovi. Poté uchopila Ginn za ruku a odvedla jí do obývacího pokoje. Draco je pomalu následoval.
   „Tak jak si nás našla?“ vznesla Hermiona znovu již jednou položený dotaz.
   „To nebylo tak těžký. To, kde je Sam, jsem věděla hned od začátku. V tomhle domě jsem byla tolikrát, že jakýkoli pokoj poznám i na fotce. A Harrymu jsem nic neřekla proto, že on o nás nic neví Draco, a doufám, že to tak i zůstane. A mimochodem, nikdy jsem si tě nedokázala představit s dídětem, ale docela ti to sluší.“ Draco se ušklíbl a počechral spícímu Samuelovi vlasy.
   „Ginny, já se nevrátím. Konečně je má rodina pohromadě, a já se toho nehodlám vzdát.“ V Hermionině hlase bylo slyšet pevné rozhodnutí.
   „Já vím,“ odpověděla Ginny, „a ani po tobě nechci, aby ses vracela. Kdybych chtěla, abys u nás zůstala, nepovolila bych ty pouta natolik, aby ses dostala ven.“
   „To jsi byla ty? Děkuju.“
   „Mamí, mamí.“ Sam se vykolébal z Dracovi náruče a přitulil se k Hermioně. Ta se usmála a Ginny si uvědomila, jaké mají s Harrym štěstí, že jim nikdo nestojí v cestě.
   „Má návštěva má ale jiný důvod, než si ty, a to je Samův otec. Ten se musí vrátit, jinak to špatně skončí.“ Ginny upírala pohled střídavě na Hermionu, Samuela a Draca, který nakonec prolomil tíživé ticho.
   „Ten se nevrátí. Neopustí rodinu. Jsou jeho všechno.“
   „Když se nevrátí sám, Harry ho najde, já to vím. Je posedlý touhou zjistit co se stalo a přivést ho zpět. A tebe, Hermiono, chce vrátit do svého života. Chce tě vidět vedle Rona. Já vím, že to nejde a nepřerušuj mě. Pokud ho tu najdou, tak zavřou vás všechny a nejvíc to ublíží Samuelovi. Pokud se vrátí se mnou, tak mu zajistím nový proces a budu svědčit pro vás. Jen ať se vrátí, jinak se mi rozpadne rodina.“
   „Tak takhle to je, ty nechceš zachránit nás, ale sebe. Nevrátí se, já o něj nemůžu přijít.“
   „Ale přijdeš o mě. Ona má pravdu, já se musím vrátit. Vystavuji vás nebezpečí. Pokud vás se mnou najdou, zavřou i tebe a Sam půjde někam k pěstounům. A to nechci, protože by mu všichni předhazovali, kdo je jeho otec. Takhle bude mít aspoň tebe.“
   Vypadal pořád tak, jak si ho Ginny pamatovala. Bledý obličej, černé, jakoby mastné vlasy, orlí nos a tmavé oblečení. Jen jeho oči byly jiné, změkly a to, jak se díval na syna a na Hermionu, díval se tak jako se Harry díval na ní a na Jamese. V tom pohledu byla hrdost, láska i něha.
   „Severusi, to né.“ Hermioně po tváři stékaly slzy. „Ty nesmíš odejít. Nesmíš.“
   „Mio, čím dříve půjdu, tím dřív se vrátím. To, že teď odejdu, neznamená, že tě nemám rád. Mám. Já tě miluju, ale odejít musím.“
   Severus obejmul nejdříve syna. „Dej pozor na mámu, Sami. Teď si ty hlava rodiny, a strejdy Draca se neboj, rád dělá ramena, ale je to srab.“ Políbil syna na čelo a obrátit pozornost k Hermioně.
   „Opatruj sebe i Sama, a nezapomeň na mě. Mysli na mě každý den, tak jako já budu myslet na tebe. Sbohem.“ Ginny uchopila Draca za loket a pomalu ho odtáhla do chodby.
   „Zaslouží si soukromí.“

   „Je to zvláštní, Ginn, oni jsou taky, každý jiný a jim to vydrželo. Mají se rádi i přes to, že je mezi nimi taková propast. Proč to vlastně nám dvoum nevyšlo?“ Draco obrátil své modré oči k Ginnyině tváři.
   „Já nevím, asi jsme si nebyli souzeni. Já jsem šťastná, víš, mám syna a muže, kterého miluju.“
   „Cos vlastně cítila ke mně? Lituješ toho, co bylo mezi námi?“
   „Bylo to těžký rozhodnout se mezi tebou a Harrym, ale já věřím, že jsem se rozhodla správně. Občas mě sice napadne coby, kdyby, ale hned to přejde, když vidím Jamese. Ale nelituji. Jen nechci, aby to Harry věděl. Prosím.“
   „Zůstane to jen mezi námi, ale kdyby tě Potter omrzel tak přijď.“
   Ginnyin veselý smích přerušil hlas, již uklidněný a zase bez citu. „Půjdeme, slečno?“
   „Paní. Ano, můžeme jít.“
   Severus Snape se ještě obrátil k Dracovi. „Ohlídej je, jinak...“
   „Dostanu školní trest? Neboj, nic se jim nestane. Opatruj se, Severusi, ještě tě tu bude třeba. Jsem sice jeho kmotr a pohádky ještě zvládnu, ale nejsem jeho táta. Budeme tě čekat.“
   Poslední stisk ramen, poslední vzdušný polibek ženě za oknem a Severus Snape spolu s Ginny vykročil do jasného odpoledne vstříc osudu.