TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› dokončené

        

7.kapitola - Matka

    vloženo: 19.07.2008    5.694 znaků/961 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ani jsme se nenadály a byl tu konec prázdnin a s ním i odjezd do školy. Celé prázdniny mě otravoval Matt, ale naštěstí se o nic nepokusil. Sydney se Siriusem se stále hádali.
   Seděli jsme všichni čtyři společně v kupé ještě s Petrem a Remusem.
   „Víte co by mě zajímalo?“ ptal se zrovna James.
   „Jak to asi máme vědět,“ odpověděla jsem mu a dál se dívala na potemnělou krajinu míhající se za oknem.
   „Sem zvědavej koho budeme mít letos na obranu. Přece letos ten starej páprda odešel, ne?“
   „Jo, to máš pravdu.“
   Najednou se Peter zeptal: „Reme? Kdy je úplněk?“
   Všichni jsme po něm hodili ošklivé pohledy. Naštěstí jsme o Remusově vlkodlactví věděli všichni. I Sydney.
   „Si normální? Co kdyby tu byl někdo, kdo o tom neví?“ odpověděl tázaný vlkodlak.
   „Promiň,“ pípl a snažil se splynout s okolím. Nutno podotknout, že se mu to moc nedařilo. Vzhledem k jeho šířce.
   Celé toto dění jsem vnímala pouze okrajově. V duchu se mi přemítalo několik myšlenek a obrazů. „Neustále smsky a telefony od Matta. Udělala jsem dobře, že jsem ho opustila?“ ptala jsem se sebe pořád dokola. „Ale jo, udělala. Nesnáším ho.“ „Miluješ ho,“ odpověděl mi vnitřní hlas. „To není pravda. A zmlkni!“

   „…a profesorkou obrany proti černé magii je Pax Peintnová.“ Přidala jsem se k potlesku a cítila, jak vedle mě Sydney ztuhla. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale potom jsem na to zapomenula.
   Společně jsme došli do ložnice a Syd se mě zeptala: „Myslíš, že by to mohla být ona?“
   „Kdo ona?“ Nechápala jsem.
   „Moje matka. Jmenuje se přece Peintnová a to já jsem taky.“ Oči jí zasvítily očekáváním.
   Konečně jsem to pochopila. „No možný to je. Vlastně víc než možný, jste si podobný.“
   „Vážně?“
   „Jo, jste. Teď pojď spát. Jsem zvědavá, jak zítra vstanu. Tak brzo,“ povzdechla jsem si a zalehla do postele.

   „Sim. Simone! Vstávej!“ Třásl se mnou někdo, dokud jsem neotevřela oči. Nad sebou jsem viděla rozzářený obličej Sydney.
   „Vždyť už lezu,“ zabručela jsem a pomalu se hrabala ven z vyhřáté postele.
   V rychlosti jsem se upravila a už jsme vyrážely na snídani. Ve společenské místnosti jsme potkaly poberty, kteří se k nám k naší neskonalé radosti, přidali.
   „Co tak natěšená, Peintnová?“ ušklíbl se kysele Sirius, když uviděl její šťastný výraz.
   „Do toho tobě nic není, Blacku,“ odsekla.
   „Už je to tu zase,“ protočila jsem oči a hodila zoufalý pohled po pobertech. Asi dva týdny po tom, co Sydney přijela, se se Siriem prořekli, proč se navzájem tak nenávidí. Sydney s ním chodila. Jednou načapala Siriuse, jak se líbá s jinou, proto ho nenávidí ona. A potom se s ním rozešla, proto ji nenávidí Sirius. Byla první holka, která mu dala kopačky.
   V tichosti jsme došli do Velké síně a kluci se od nás odpojili. Ostatně stejně jako vždy si to namířili k partě Lily Evansové. James si okamžitě sedl vedle Lily a Sirius vedle Debory. Momentálně s ní chodil, od včerejší noci. Tipovala jsem, že ji dnes po vyučování pustí k vodě. Tipovala jsem správně, ale nepředbíhejme.
   „První hodinu máme dvouhodinovku obrany, není to super?“ zavýskla Syd, když se jí do ruky dostal její letošní rozvrh. Měly jsme ho stejný, protože jsme se zapsaly na stejné předměty.
   „Jojo,“ řekla jsem a radši se věnovala snídani. Měla jsem strašný hlad. Následně jsme se vydali do učebny obrany, která se nacházela ve druhém patře. Naštěstí.
   Odtáhla jsem jí do jedné za zadních lavic, kde jsem se úlevně posadila.

   „Dobrý den, studenti, jmenuji se profesorka Peintnová a říkejte mi paní profesorko. Teď bych byla ráda, kdybyste se mi všichni postupně představili. Při tom si stoupněte, abych pak lépe věděla, kdo je kdo.“
   „Severus Snape.“ „Lucius Malfoy.“ „Sirius Black.“ „James Potter.“ „Simone Potterová.“ Potom konečně následovala Sydney. „Sydney Peintnová.“ Profesorka ztuhla a překvapeně se na dívku podívala.
   Pak řekla: „Kdo je další?“ Celou dobu, co se ostatní představovali, sledovala Sydney.
   „Dobrá. Děkuju všem. A teď si dáme na úvod takové menší opakování, abych věděla, co všechno už umíte.“ Mávla hůlkou a zmizely lavice. „Rozdělte se do dvojic a začněte s jednoduchým Expelliarmus.“
   Celou učebnu zaplavily výkřiky kouzla. Bohužel kolikrát nebyly dobře a místo odzbrojení skončil student třeba s promočeným hábitem. Po dvou hodinách všichni vyčerpaně, ale přesto se spokojenýmy úsměvy opustili učebnu. Zůstala tam jen Sydney.

   „Mami?“ zkusila to Syd jako první, když viděla, že se profesorka k ničemu nemá.
   „Sydney? Jsi to ty? Já… mrzí mě, že jsem tě nemo…“
   Nemohla to doříct, protože jí Sydney objala a přitom šeptala: „Mami. Maminko.“ Pax jí objetí opětovala.
   „Sydney, nech mě to vysvětlit, prosím,“ řekla, odtáhla se od své dcery na délku paží a přitom se jí podívala do očí.
   „Víš, já jsem tě nemohla vychovávat, protože jsem se skrývala před tvým otcem. Není to dobrý kouzelník, a když se o tobě dozvěděl, no prostě jsem utekla. Potom jsem tě musela dát do dětského domova, protože jsem prakticky žila na ulici. Teď mě ale vzal pod svou ochranu profesor Brumbál, víš?“ Potom se ještě tiše zeptala: „Odpustíš mi to?“
   „To víš, že ano,“ vydechla Sydney a znovu svou matku objala. „Mami? Kdo je můj otec?“
   Bylo vidět, že Pax se mírně zachvěla. „Syd, já se o něm nechci bavit, možná až jindy, později, ale ne teď.“
   „Dobře.“
   „Měla by sis pospíšit na hodinu. Už teď jdeš pozdě.“
   „Tak ahoj,“ usmála se. Potom pospíchala do sklepení na hodinu lektvarů.

   „No?“ zeptala jsem se jí, když dosedla na své místo (pozdní příchod se neobešel bez ubrání 5 bodů koleji).
   „Je to ona,“ řekla jen a začal si opisovat postup přípravy lektvaru, který měla Lily na pergamenu.

   „Konečně konec vyučování,“ poznamenala jsem, když jsme se vlekly do společenské místnosti po poslední hodině prvního dne školního roku.
   Najednou kolem nic proběhla Debora se slzami v očích. Hodila jsem po Syd pohled typu: No neříkala jsem to?


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19