TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› dokončené

        

8.kapitola - Trest? Jak pro koho...

    vloženo: 19.09.2008    5.810 znaků/1.010 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   „Já mám hlad,“ poznamenala jsem, když jsme ležely večer v posteli.
   Sydney se na mě otočila a podívala se na mě jako na blázna.
   „Neskočíme do kuchyně?“ navrhla jsem nevině a ani jsem nečekala na její odpověď a oblékla jsem si něco na způsob županu, ale nebylo to z tý látky (doprdele já si nevzpomenu, jak se to jmenuje. Však vy víte, co myslim. Nebo ne?).
   „Ty si nemožná,“ odvětila mi Sydney, ale taky vstala a šla se mnou.
   Nutno podotknout, že nebyl večer, ale tak jedna hodina ráno.
   „Tak pojď,“ řekla jsem nedočkavě, když jsme se plížily chodbami školy dolů ke kuchyni. Bohužel jsem se nepodívala za roh a rovnou jsem to do někoho napálila. Má první myšlenka byla tomu dotyčnému nadávat, ale co svět nechtěl, přede mnou stál ředitel této kouzelnické školy, Albus Brumbál.
   Nasadila jsem úsměv a slušně pozdravila. „Jé, dobrý den pane řediteli. Co vy tady? Tak pozdě.“
   „Slečno Potterová, ptát bych se měl spíše já, nemyslíte? To platí i pro vás slečno Peintnová,“ dodal, když spatřil Sydney.
   „Já měla hlad, pane řediteli, tak jsem si šla pro něco k jídlu,“ snažila jsem se o nějaký neutrální tón.
   „Předpokládám, že teď půjdete k sobě do postele a ráno se budete hlásit u mě, abychom vám vybrali patřičný trest,“ řekl Brumbál a v očích mu hrály šibalské jiskřičky.
   „Pane řediteli, to je přece samozřejmost,“ řekla Sydney. Obě jsme se rozloučily a vydaly jsme se zpět s prázdným žaludkem.

   Ráno jsme sešly dolu a společně s Poberty jsme šly cestou na snídani. Ovšem u jedné chodby jsme se od nich odpojily.
   „Hej, Velká síň je tímhle směrem,“ řekl posměšně Sirius.
   „To by jsme nevěděly, ale my máme menší pohovor s Brumbálem,“ řekla jsem a se Sydney jsme pokračovaly v cestě do ředitelny. Pobertové stáli překvapeně za náma. Asi jim bylo líto, že letos jsme šly k ředitele dříve než oni.

   „Dobrý den, dámy,“ pozdravil nás Brumbál a my mu pozdrav opětovaly. „Letos jste dokonce předběhly Poberty. No nebudeme to protahovat,“ mrkl na nás. „Co by jste si daly za trest?“
   Obě jsme se po sobě překvapeně podívaly. My sami si máme určit trest?
   „No já nevím,“ promluvila jsem.
   „Ale já ano,“ usmál se na nás Brumbál. „Chtěli jste se dostat do kuchyně, tak dnes po škole jim tam půjdete pomáhat s večeří, ano?“
   Byla jsem zaskočená. „Kuchyně? Proč ne. Celý léto jsem tam skákala jako idiot, tak proč tam nebýt ještě jednou?“
   „Ano, pane profesore,“ řekla Sydney a obě jsme se vydaly do Velké síně na snídani. Sedly jsme si k Pobertům.
   Sirius na nás okamžitě vypálil. „Co jste dělaly u Brumbála?“
   Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Šly jsme si pro trest.“
   James se zakuckal a Remus vyprskl dýňovou šťávu, kterou zrovna pil. „Cože? Proč by jste měly mít trest?“
   „V noci jsme se vydaly do kuchyně a po cestě jsme narazily na Brumbála,“ řekla Syd a věnovala se snídani.
   „A co budete dělat?“
   „Vařit v kuchyni večeři,“ řekla jsem a kluci se ušklíbli.
   „Ještěže umíš vařit,“ poznamenal James se smíchem a všichni jsme vstali a společně jsme se vydali na dvouhodinovku lektvarů.
   „Dnes si připravíme Felix Felicis. Postup máte na tabuli. Pusťte se do práce,“ řekl Křiklan, když vstoupil do učebny.
   Pousmála jsem se. Lektvary mi šly. Vlastně jsem ho brala jako vaření. Pořád něco míchat a přidávat. Takový menší nácvik na večer. :D

   „Dobrý den, paní,“ pozdravila nás uctivě skřítek, když jsme vešly do kuchyně.
   „Dobrý den. Tak, co máme dělat?“ zeptala se Sydney toho skřítka.
   „Jděte támhle ke stolu a začněte chystat večeři. Recepty jsou támhle ve skříňce.“ Skřítek se uklonil a odešel. Došla jsem ke skříňce a vytáhla několik receptů.
   Začaly jsme vařit. Šlo nám to pěkně od ruky. Nakonec jsme se unavené odšouraly do společenské místnosti a okamžitě jsme zapadly do sprch. Zkulturnily jsme se a vydaly se na večeři.
   „Tak jak vám to šlo?“ zeptal se Black sarkasticky.
   „Abys věděl, tak celkem dobře,“ mile jsem se na něj usmála a tím jsem ho vyvedla z rovnováhy. „Typickej mužskej.“
   „Rád bych vás požádal o pozornost,“ sjednal si Brumbál klid. „Vítám vás u dnešní večeře. Snad vám bude chutnat. Z velké části ji totiž vařily vaše dvě spolužačky. Dobrou chuť.“
   Tohle dívky nečekaly. V duchu přísahaly Brumbálovi pomstu. Má štěstí, že neřekl jejich jména.
   Většina studentů se zděšeně rozhlédla po Velké síni. Doufaly, že najdou ty, které to připravily. Potom se nedůvěřivě zakously do jídla. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že je to celkem dobré. Jediní, kdo se jídla nebál, byly dívky, které ho připravovaly a také Pobertové, kteří si na jejich vaření přes léto zvykly.

   Po večeři si chtěly jít dívky lehnout, protože byly unavené. Bohužel jim to překazila Lily Evansová. Jejich spolubydlící.
   „Páni, to jídlo bylo dobrý, nemyslíte? Obdivuju ty holky, co to vařily,“ začala. Se Syd jsme se na sebe podívaly. Potom jsme naráz řekly: „Díky. Dalo nám to celkem práci.“
   Lily se na nás překvapeně podívala. „To jste dělaly vy?“
   „Jo,“ odsekla jsem. Tuhle holku jsem moc nemusela. Upřímně nechápu, co si na ní Jamesovi líbí. Zatáhla jsem závěsy okolo postele a praštila sebou na postel. Netrvalo to dlouho a já se ponořila do slastného spánku. No, moc slastný nebyl. Dalo by se to nazvat noční můrou. Zdálo se mi o Mattovi. Od té doby, co jsem se s ním rozešla, jsem ho měla plné zuby. Doufala jsem, že mi alespoň tady dá pokoj. Bohužel mě ráno čekala nemilá zpráva. Přišla mi sova s dopisem.
   Nedočkavě jsem ho rozbalila. Úsměv mi ale celkem rychle pohasl, když jsem se podívala na podpis.

   Ahojky broučku,
   stýská se ti po mně? Mně po tobě strašně moc. Těším se, až tě znovu uvidím, víš? Posílám ti tady menší dárek. Snad ho budeš nosit. Koupil jsem ho pro tebe.
   Miluji tě,
   Navždy tvůj
   Matt


   S balíčku přiloženého k dopisu jsem vytáhla nádherný řetízek s malým srdcem jako přívěsek. Dala jsem ho zpět do krabičky a položila jsem ji zpět na stůl. Bez jediného slova jsem odešla. Dopis tam také zůstal.
   Nevšimla jsem si ale, že si ho přečetl i Sirius, který po přečtení zrudl zlostí.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19