TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› dokončené

        

9.kapitola - Budíček

    vloženo: 25.11.2008    5.652 znaků/1.003 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Za velkou síní jsem se dala do běhu. Jak dlouho tohle můžu snášet? Už teď mi leze na nervy.
   „Simone?“ zaslechla jsem za sebou nějaký hlas. Nedokázala jsem ho rozpoznat, proto jsem se otočila.
   „Jasone. Co ty tady?“ Za mnou stál jeden havraspárský kluk ze stejného ročníku.
   „Ani nic. Stalo se něco?“ staral se.
   „Ne, nestalo. Promiň, já už musím jít. McGonagallová by se netvářila nadšeně, kdybych přišla pozdě,“ lehce jsem se pousmála a vydala se zpět stejnou cestou, jakou jsem přišla.
   „Slečno Potterová, jdete pozdě. Strhávám Nebelvíru 5 bodů za váš pozdní příchod. A teď už se posaďte,“ oznámila mi McGonagallová, když jsem vstoupila do učebny.
   „Kde jsi byla?“ vypálila na mě Sydney, jakmile jsem vedle ní dosedla.
   „Byla jsem se projít a ztratila jsem pojem o čase,“ zašeptala jsem a vytáhla si brk a pergamen.

   „Simone? Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se mě Sirius po skončení odpoledního vyučování.
   „Jo jasně,“ odpověděla jsem mu a společně jsme šli ven k jezeru. Bylo to oblíbené místo Siriuse a i moje.
   „Tak co jsi potřeboval?“ zeptala jsem se ho, když jsme dorazili na místo.
   „No, víš, chtěl jsem se tě jenom na něco zeptat. On tě takhle otravuje často?“ Stočil pohled k zemi.
   „Kdo on?“ nechápala jsem, i když možná něco málo jsem tušila.
   „No, Matt.“
   Aha, tak tohle ho zajímá. „S tím si nemusíš dělat starosti Siriusi,“ řekla jsem mu a dívala jsem se do jezera, které bylo hladké jako sklo. Nic ho nečeřilo.
   „Ale já si je dělám,“ namítl tiše.
   „A proč?“
   „Ty to pořád nechápeš?“ zeptal se mě a podíval se mi do očí.
   Odtrhla jsem pohled jako první. Nemohla jsem se mu dívat do těch šedých očí. Myslela jsem, že mě polapí a už nikdy nepustí. „Chápu,“ zašeptala jsem tak tiše, že jsem pochybovala, jestli mě slyšel. Vždyť už mi říkal, že mě má rad. Ale já mu nevěřila a ani nevěřím.
   „Simone, já tě mám vážně rád. Proč mi taky nedáš šanci?“
   „Já, já nemůžu Siriusi. Ty mě jen využiješ a odkopneš. Tak jako ostatní.“
   Zdálo se, že Sirius tuhle větu neslyšel nebo nechtěl slyšet. Pomalu se ke mně naklonil a zlehka mě políbil na rty. Mým tělem jakoby projel elektrický proud. Chvíli jsem byla zaražená, ale potom jsem vyskočila na nohy a bez jakéhokoli vysvětlení utekla. Neotočila jsem se a tudíž jsem nemohla vidět jeho smutný pohled.

   Když jsem dorazila do hradu, dala jsem se do běhu a zastavila se až před komnatou nejvyšší potřeby.
   Vstoupila jsem a to, co jsem spatřila, mě velmi překvapilo. Přála jsem si něco, kde bych se mohla uklidnit a vešla jsem do místnosti, no místnosti, vlastně louky plné zeleně a stromků. Uprostřed bylo ne moc velké jezírko. Okamžitě jsem pomyslela na plavky, které se hned objevily vedle mě. Oblékla jsem si je a skočila šipku do jezírka. Voda mě příjemně chladila. Přesně tak, jak jsem to měla ráda.
   Různě jsem blbla a přitom přemýšlela, proč jsem takto zareagovala. Kdyby Sirius nebyl takový sukničkář. Pak by to možná šlo. Nejhorší bylo, že se mi ten jeho polibek líbil. Moc líbil.
   Když jsem se pozdě večer vracela do společenské místnosti, nikdo tam nebyl. To bylo dobře. Nepotřebovala jsem, aby tu byli třeba Poberti. Vyšla jsem po schodech do dívčích ložnic a sedla jsem si na postel. Bylo mi smutno.
   Vedle mě se ozval hlas. „Simone, co se stalo?“ Byla to Sydney. Sedla si vedle mě a podívala se na mě pátravým pohledem.
   „Syd, já nevím. Všechno je tak nějak jinak,“ řekla jsem smutně.
   „Simčo, to bude dobrý. Co ti je?“
   „No, víš, jak mi Matt pořád píše, tak já jsem zmatená. Pořád k němu něco cítím. Srdce mi říká: ještě to s ním zkus. Ale rozum zase: znovu tě zklame, nech ho být. No a dneska se mě Sirius venku zeptal co se děje. No a potom mě políbil. Není to poprvé, co to udělal. Říká, že mě má rád. Ale já nevím co si o tom myslet. Jen mě využije a to já nechci.“ Pohled jsem pořád upírala na jednoho pavouka, jak si v rohu plete síť.
   „A tobě se to líbilo,“ tipla si Sydney a já jen přikývla přičemž jsem stále sledovala pavouka. Po tváři mi stekla jedna jediná slza.
   „Tak to s ním zkus. Vždycky se s ním můžeš rozejít.“
   „Ale ty to nechápeš. Všechno bereš na lehkou váhu. Pořád to bude stejný. Odkopne mě a já budu jedna z mnoha,“ pohlédla jsem na ni.
   „Já nevím, v tomto ti asi neporadím,“ pokrčila rameny. „Jdi si lehnout. Zítra se ti bude líp přemýšlet,“ usmála se na mě a zalezla do své postele. V rychlosti jsem se převlíkla a také zalehla.
   Usnout se mi nedařilo. Stále jsem musela myslet na dva nejmenované týpky, kteří mi pěkně zamotali hlavu.

   „Áááááááááááá,“ ječela jsem ráno po pěkném budíčku. Kdo by taky byl v klidu, když se probudí pod proudem ledové vody. No naštěstí to netrvalo dlouho, protože když jsem začala ječet, Sydney upustila hůlku a zacpala si uši. No spíš taky okamžitě vystřelila z pokoje.
   Nedoporučovala bych vám slyšet mě ječet. Jsem v tom přebornice. Bude zázrak jestli Syd neohluchla. Doufám, že to nedopadlo jako minule, kdy jsem vzbudila celej Nebelvír a ještě větší část hradu. No snad všechny kromě Zmijozelu, ty byli moc daleko.
   Oblékla jsem se a nenápadně se snažila proplížit společenkou ven. Nemusím říkat, že neúspěšně. Dole byli úplně všichni. Plus tam ještě stála McGonagallová pouze v županu. Evidentně jsem vzbudila i ji. Sladce jsem se na všechny usmála a pozdravila: „Dobrý den.“
   „Slečno Potterová, můžete mi vysvětlit, proč v zde v šest hodin ráno halekáte jako na lesy? Vzbudila jste celý hrad!“ napomenula mě a tvářila se přísně.
   „Celý ne!“ upozornila jsem jí. „Zmijozelu je moc dole, tam mě neslyšely.“
   „A ještě k tomu jste drzá. Odebírám Nebelvír 10 bodů a dnes v sedm se hlaste u mě na školním trestu, jasně?“
   „Ano, paní profesorko,“ odpověděla jsem jí a snažila se tvářit zkroušeně. Ale nějak mi to nešlo.
   Profesorka naštvaně odešla a pohledy všech přítomných se stočily na mě. Vypadaly naštvaně.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19