TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky
    ›› dokončené

        

10.kapitola - Ošetřovna

    vloženo: 25.11.2008    6.333 znaků/1.119 slov    počet zobrazení:   

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Vyděšeně jsem polkla. Tohle nebylo dobré. Alespoň ne pro mě. Pomalu jsem se posouvala k obrazu Buclaté dámy. Byla jsem připravená okamžitě, jak se naskytne příležitost rychle utíkat. Ale dnešek m nepřál. No nepředbíhejme.
   V tichosti jsem zamumlala heslo, ale bylo mi jasné, že to téměř všichni postřehli. Když se obraz odklopil, vystřelila jsem rychlostí kulového blesku ven. Ani jsem se nepodívala, jestli za mnou běží nebo ne.
   Bohužel mi ani nedošlo, že jsem se neoblékla a tudíž běhám po hradu jen v krátké zelené noční košilce, která stěží zakrývala to, co mělo být skryto. Zrovna, když jsem se ohlížela, jsem do někoho vrazila. Skácela jsem se na něj. Okamžitě jsem začala nadávat: „Co tu ty, idiote, děláš?“ Byla bych ještě pokračovala, kdybych se nepodívala do ledových očí Luciuse Malfoye.
   Rychle jsem z něj slezla a chtěla jít beze slova pryč. Bohužel mi to nebylo umožněno a má ruka se ocitla v železném sevření již zmíněné osoby. „Co to děláš? Pusť mě!“ vyjela jsem na něj.
   „Ale proč bych to dělal? Je brzo ráno, ty po hradě běháš polonahá a nikdo jiný tu není. To je příležitost, která se musí využít, nemyslíš?“ Políbil mě svými chladnými rty a jeho ruce mi klouzaly po těle. Bránila jsem se, ale jednou rukou držel ty moje.
   Po chvíli ho ale něco ode mě odmrštilo. Jen jsem se sesula bezmocně na zem a dala se do pláče. V posledních dnech toho na mě bylo moc a já se prostě a jednoduše složila.
   „Simone,“ promluvil na mě konejšivý hlas a někdo mě objal. Otevřela jsem oči a uviděla svého bratra. Pevně jsem se k němu přitiskla a on mě hladil po zádech. Uklidňovalo mě to.
   Nějakou sobu jsme jen seděli na chodbě, ale on mě potom vzal do náručí a odnesl mě do společensky. Divím se, že mu to nedělalo problém. Ze společenky jsem se vydala do momentálně prázdné ložnice. Lehla jsem si na postel a stočila se do klubíčka. Po chvíli jsem usnula.
   Ani nevím, jak dlouho jsem spala, když mě Sydney vzbudila s tím, proč nejsem na vyučování. „Syd, není mi dobře,“ to bylo jediné, na co jsem se zmohla, než jsem se znovu propadla do říše snů.
   Nic jsem neviděla. Všude okolo mě byla tma. A zčistajasna se náhle zablesklo. Vylekalo mě to. Rozhlédla jsem se kolem a zahlédla postavu v černém plášti a nějakou maskou na obličeji. „Haló,“ zavolala jsem na ni a postava se otočila. Vyděsila jsem se. Měla na obličeji nějakou masku. Přišla ke mně a já se nemohla ani hnout. „Osudu neutečeš,“ zašeptala ledovým hlasem a zmizela ve tmě.
   Trhnutím jsem se probudila. Byl to jen sen. Ale vypadalo to tak skutečně, jako by to byla pravda, přemýšlela jsem a nakonec to hodila za hlavu jako nějakou noční můru. Netušila jsem, že toho budu později litovat.
   Najednou mě strašně začala bolet hlava. Bylo to k nevydržení. Myslela jsem, že zešílím. K bolesti hlavy se přidala ještě bolest celého těla. Jakoby do mě někdo zapichoval jehličky a nechával je tam. Bylo to strašný. Začala jsem křičet.

   „Slečno, probuďte se. No tak, vstávejte už konečně.“ Otevřela jsem oči a nad sebou jsem spatřila ošetřovatelku. Bylo vidět, že si oddechla. Pro mě z neznámého důvodu.
   „Co se stalo? A proč jsem na ošetřovně?“ zeptala jsem se okamžitě a až potom jsem si všimla, že mám po celém těle obvazy.
   „No, víte slečno Potterová. Doběhla pro mě vaše spolubydlící s tím, že strašně křičíte a teče vám krev. Okamžitě jsem k vám přiběhla, ale to už jste měla po celém těle úplně malé ranky. Nevím, co to bylo. Nezbylo mi nic jiného než vám tělo obvázat, protože lektvary na rychlé zacelení nezabíraly. Mohla byste mi říct, co se tam stalo?“ optala se ošetřovatelka a sedla si na kraj postele.
   „Já ani nevím. Prostě mě najednou začalo vše bolet. Nejdříve jen hlava a potom úplně všechno. Bylo to jako bych měla po celém těle jehličky. Víc si nic nepamatuji. Je mi líto,“ sklesle jsem položila hlavu zpět na polštář.
   „To nevadí. No tady máte nějaké lektvary.“ Strčila mi pod nos nějakou hnědou břečku. „Které okamžitě vypijete.“ S tím už mi ho lila do krku a následovaly další.
   Netrvalo to dlouho a rozrazily se dveře ošetřovny. Dovnitř rychle vběhl James a taky Sirius. „Jé, Sim, ty už jsi vzhůru?“ podivil se bratr.
   „Jo jsem,“ odpověděla jsem a pak jsem se s obavou v hlase opatrně zeptala: „Jak dlouho jsem byla mimo?“
   „No víš, byla jsi mimo dvanáct dní. Nikdo neví proč tak dlouho. Asi, že se potřebovalo tvoje tělo zregenerovat, nevim,“ odpověděl mi a sedl si na kousek postele. Sirius si přitáhl židli.
   „Dvanáct?“ podivila jsem se. „Tak dlouho? Co se tu mezitím dělo?“
   „No vcelku nic. Většinu času jsme si o tebe dělaly starosti. Sydney měla školní trest za potulování se po hradu po večerce. A já se Siriem jsme jich měli tak deset. Vždyť to znáš,“ mírně se na mě usmál.
   Svůj pohled jsem stočila na Siriuse, který ještě nepromluvil, jen se na mě díval. Ani já nevěděla co říct. James si všiml mého pohledu a nijak to nekomentoval. Díky bohu. Nevím, co bych mu teď měla třeba vysvětlovat. „A co se vlastně stalo?“
   „No, já ani nevím. Prostě mě najednou začalo všechno bolet.“ Už jsem si říkala, kolikrát to budu ještě muset někomu vykládat.
   V tom se dveře ošetřovny znovu otevřely a dovnitř vešel profesor Brumbál.
   „Á, konečně jste vzhůru, slečno Potterová. Mohla byste mi prosím vás říct, co se vám stalo?“ zeptal se mě a já jen protočila oči. Naštěstí si toho Brumbál nevšiml. Nebo spíš nechtěl.
   Znovu jsem mu to celé odvykládala. „To je zvláštní,“ řekl. „Pane Pottere, pane Blacku, mohli byste nás prosím nechat o samotě. Tady slečnu můžete navštívit později.“
   „Jistě,“ odpověděli a odešli pryč.
   „Simone, to co se stalo je velmi neobvyklé. Sám přesně nevím, co to má znamenat,“ odmlčel se. „Mám jednu teorii. Je vcelku možné, že jste s někým velice úzce spojená a cítíte jeho pocity. V tomto případě, to byla nejspíš bolest. Ale jak říkám, je to jen má domněnka a já si nejsem ani v nejmenším jistý. Rozhodně nevíme, co od toho očekávat příště.“
   „Nezdálo se vám tu noc ještě něco? Mohlo by nás to na něco navodit,“ zeptal se a díval se na mě skrz své půlměsícové brýle.
   Najednou se mi v mysli něco vybavilo. Nevěděla jsem ale, co přesně. „Pane profesore, něco se mi zdálo, ale já si to vůbec nemůžu vybavit. Byl to jen obyčejný sen. Nejspíš nic neznamenal.“ Pokrčila jsem rameny a pokusila se zvednout z postele.
   „Dobrá, kdybyste si přeci jen na něco vzpomněla, víte, kde mě najdete. Já už budu muset jít. A brzy se uzdravte, slečno.“
   „Nashledanou pane.“ Rozloučili jsme se a on odešel.


   Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19