TOPlist

Hlavní menu

  ›› úvodní strana
  ›› guestbook
  ›› odkazy
  ›› arty "pro povídky"
  ›› layouty

Ostatní povídky

  ›› jednorázovky
  ›› kapitolovky

Komentáře k povídce

        

Za hřbitovní zdí


    Autorka: Sabada Nefertiti Rheia
    Žánr: tajemné/psychologické

    3.843 znaků/681 slov  -   vloženo: 31.07.2009  - klasifikace: 90% 
    Počet zobrazení:   


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Ticho jako v kostele, slyšíš jen rytmus svého vlastního srdce. Buch buch, buch buch… Jenom ty a tvé vzpomínky. Hřbitov a stovky křížů, stovky náhrobků a prázdných jmen, zažloutlých fotografií, mrtvých úsměvů. Jen jeden hrob se liší, je za hřbitovní zdí. Sem se přeci pohřbívají sebevrazi. Nahrubo sbitý kříž, nikdo z něj neodklidil sníh, rukou oprášíš obyčejnou destičku se jménem. Se jménem, které tě provázelo celý život. Toho jména jsi se zřekl, vzpomínáš?
   Odmítl jsi to jméno, zradil jsi svou krev. Rodiče, příbuzné, známé. Nenaplnil jsi jejich očekávání, ne, ty jsi toužil být volný. Volný jako pták, jako divoké zvíře v lese. Bránili ti v tom, já vím, a tak jsi je opustil.
   Dívej se na to jméno a vzpomínej na vše krásné, co jsi díky němu nemohl mít. Vzpomínáš? Lásku, pravou lásku bez přetvářky a klamu. Lásku voňavou, dravou, divokou, ale i lásku něžnou a mírnou. To jméno ti na ni vzalo právo.
   Ne, nebylo to jméno, byla to tvá krev.
   Krev.
   Pouto krve je silnější než cokoli jiného. Říkali ti to, když si byl malý. Učili tě nedávat najevo emoce. Byl jsi tak chladný, nesmál ses, neplakal jsi. Byl jsi z mramoru. A v tom velkém světě lidí jsi byl jak nahý David Mikelangelův. Nahý a sám. Chladný a vzdálený.
   David….
   Měl si peníze, slavné jméno, ale k čemu ti to bylo, když sis nemohl koupit to, co jsi nejvíc chtěl. Opravdové přátele, lásku, srdce, které není z ledu.
   Dívej se na to jméno!
   Bodá jako dýka.
   Bolí i sebemenší vzpomínka.
   Bolí…
   Její tvář. Tvář té, kterou jsi miloval. Ano tvé srdce nebylo z ledu tak, jak si všichni mysleli. Miloval jsi. Byla krásná. Světlá pleť, dlouhé vlasy, které v odlescích zapadajícího slunce vypadaly jako požár. Ohnivý závoj halící krásu nesmírnou. Oči jako zrnka kávy, temné, hluboké, ale laskavé a plné něhy a citu. Citu, který patřil jinému.
   Tvému nepříteli.
   Ale byl to vůbec nepřítel? Nenáviděl jsi ho? Ublížil ti?
   Ne.
   To jen tvá krev určila, že ho budeš nenávidět. Tvá krev tě postavila na druhou stranu barikády. Němé barikády. Všichni věděli, kam patříš, jen ty ne. Necítil ses být jedním ze „svých“, ale ani jsi nemohl být jedním z těch druhých. Byl jsi ztracen sám uprostřed moře, uprostřed moře, kterému se říká život.
   Na ten hrob dáváš květinu. Ironie, že. Růži, symbol lásky. Jenže růže má trny, symbol tvého života. K ničemu ti nebylo bohatství. Dobrý, čistokrevný původ. Ne, ztrácíš se i nyní.
   Hrob s nahrubo zbitým křížem za hřbitovní zdí je dnes už poslední vzpomínkou na minulý život. Jen jeden opuštěný hrob. Chápeš, co to znamená, už není cesty zpátky. Jsi zase sám.
   Ta dívka, co jsi ji tak miloval, se vdala. Vzala si toho chlapce, co jí tak učaroval. A byla šťastná až do smrti. Ne. Ty víš, že to není pravda. Byla i nešťastná, ale pořád na tom byla lépe, než kdyby šla za tebou.
   Nenáviděla tě, a ty to víš.
   Víš.
   Miloval jsi ji a miluješ ji stále. A stále víš, že je to beznadějné. Ona i její manžel našli odpočinek na druhé straně zdi. Mají krásný kamenný kříž, a spousty květin na hrobě. Dnes je to už pět let, co jsi byl na jejich pohřbu. Zemřeli ve stejný den. Zvláštní viď. Na jejich náhrobku je stejné datum a to datum je i na tomhle opuštěném hrobě. Jen rok se liší. Je mezi tím padesát dlouhých let.
   A i ty jsi strávil sám.
   Nepokoušej se nic vyvrátit. Nic zpochybnit. Pro samotu si se narodil a sám i zemřeš.
   Díváš se pořád na to jméno. Poslední vazba na minulost. Připomínka toho, co mohlo být, ale kvůli tvé rodině není.
   Hledají tě, slyšíš, někdo volá tvé jméno, otoč se! Otočil ses. Sestra Tereza.
   „Otče Malfoyi, za chvíli začíná bohoslužba, měl byste se jít připravit!“ Kývneš na ni, že hned přijdeš, ale zase se otočíš k tomu kříži.
   Díváš se na to jméno.
   Na vzpomínku, jedinou krásnou vzpomínku co máš. Ještě jednou přejedeš starou, vrásčitou rukou po destičce se jménem. A pak odcházíš, ohlédneš se. Hrob mizí za rohem.
   Za hřbitovní zeď se pohřbívají sebevrazi.
   „Nashledanou mami…“